Posmrtné masky jsou fascinující formou umění. Mezi otisky mrtvých tváří najdeme Himmlera i Napoleona

Napoleon, Heydrich, Stalin, Palach, Havel, Chopin, Newton, Kelly, Evita, Cromwell, Luther King Jr., Himmler, Lenin, Dillinger, Beethoven, Liszt, Čajkovskij, Hugo, Rivera, Tutanchamon… Pestrá a zdánlivě velice nesourodá společnost slavných, známých i neblaze proslulých lidí nemůže mít přece žádnou souvislost? A přece. Vyjmenovaní lidé (a nejen tito, je jich asi tisícinásobně více) mají svou posmrtnou masku.

Některé vypadají skutečně „živě“, některé mají překvapený výraz, další vypovídají o smrtelném utrpení - nebo naopak pokoji a klidu. Někdy se smějí, šklebí, mračí… Posmrtné masky jsou prazvláštní formou mistrovského uměleckého díla. Někdo se na ně nemůže ani podívat, někoho zvláštním způsobem přitahují. Je to totiž doslovný pohled do tváře smrti. Nic tomu není blíž jako právě posmrtná maska.

Putování za historií otisků obličejů zemřelých je fascinující - dělaly se už ve starém Římě nebo Egyptě. Tvorba odlitků tváře mrtvých pokračovala přes celá staletí. Ve viktoriánské Anglii, která byla sama o sobě doslova posedlá kultem smrti, se masky odebíraly zločincům a vrahům.

V Paříži vznikla slavná tvář Neznámé ze Seiny, postupně se k umění přidávaly i vědní disciplíny, lékařství nebo bizarní frenologie. Vše se posléze změnilo na akt úcty k zesnulému. Nevšední umělecké odvětví dalo vzniknout maskám až neuvěřitelným.

Jaký je příběh neprávem zapomenutého řemesla?

Posmrtná maska je podobizna (obvykle ve voskovém nebo sádrovém odlitku) tváře osoby po její smrti, obvykle vytvořená odebráním odlitku nebo otisku z mrtvoly. Posmrtné masky mohou být upomínkou na mrtvé nebo mohou být použity k tvorbě portrétů. Jakousi zvláštní „podkategorií“ jsou tzv. masky životní - otisk tváře se sňal ještě za života člověka, často vysokého a významného člena starověké a středověké společnosti.

Odebrání životní masky bylo velkým rituálem, na který se budoucí nebožtík připravoval se vší pokorou a modlitbami - znamenalo to blížící se smrt a každý si to chtěl „dobře zařídit“, řečeno s úsměvem! Životní maska se po smrti dotyčné osoby stala předlohou pro sochy nebo pomníky. Můžeme se opravdu divit, co všechno ty lidi nenapadlo, životní maska! A přece. Existují také kultury, které měly pro změnu posmrtnou masku jako součást pohřební výbavy. Sňal se odlitek tváře zemřelého a položil se mu v hrobce na tvář.

S touto dvojitou tváří byl nebožtík pohřben, aby „zmátl“ nečisté duchy - po těchto průvodcích do pekla měl hodit masku, načež sám mířil k bohu podle konkrétní víry konkrétních kultur. Nejlepším příkladem této dvojité masky je Tutanchamon z Egypta; mykénské Řecko pro změnu opatřilo dvojí tváří na poslední cestu Agamemnona.

Jeden z odlitků, který vešel ve známost jako Andělíček z Lutetie nebo Římské děťátko, se zcela vymyká: vznikl totiž naprostou náhodou a je tváří miminka, které zemřelo před 1 800 lety. Srdceryvná tvářička byla nalezena v pozůstatcích kdysi prosperujícího města Lutetia na území dnešní Paříže. Andělíček byl objeven v roce 1878 v zahradách pařížského kláštera. V kamenném pohřebním římském sarkofágu našla trojice mnichů podivný kus cementu a maličkatou skleněnou lahvičku.

Dlouho si toho nikdo nevšímal, až napadlo jednoho vědce, aby zkusil do cementu nalít sádru. Když ji vyloupli, zalapali po dechu: objevila se tvář dítěte, dokonale zachovalá. Malá flaštička byla kojenecká římská lahev, bezmála dva tisíce let stará. Neskutečná fotografie Andělíčka z Lutetie oblétla svět a celý tento objev dal nahlédnout do běžného života starých Římanů. „Otisk vznikl nedopatřením, když cementová pečeť sarkofágu protekla dovnitř a ulpěla na tváři zesnulého dítěte,“ vysvětluje vznik Andělíčka web Kabinet kuriozit.

Hlavním účelem posmrtné masky ve starověku a středověku byl ale model pro sochaře. Čili laicky řečeno - masky nebyly cenné a vážené samy pro sebe. Nikdo si je neztotožnil s nebožtíkem, nikdo je neuctíval jako pochmurnou památku. Maska se vyrobila - a teprve potom začal sochař pracovat podle přesné kopie tváře nebožtíka na jeho pomníku, soše nebo monumentu.

Často místo sochaře přišel řezbář a podle „pravé“ masky zhotovil jinou, dřevěnou, umělecky zdobenou - a tato maska byla teprve uctívaná. Mimo masek se také dělaly posmrtné portréty, které známe z hradů či zámků - zesnulý byl malířem přenesen na plátno buď jako kdyby ještě žil, v nějaké veselé scenérii, nebo to byl pravý posmrtný portrét, který ve viktoriánské době vystřídaly proslavené fotografie mrtvých. Během 18. a 19. století se masky používaly také k trvalému zaznamenání rysů neznámých mrtvol pro účely identifikace. I tuto funkci později nahradila posmrtná fotka.

Pozdní středověk v Evropě se nesl ve znamení strašlivé černé smrti. Epidemie moru během pár let doslova vyhladila půlku tehdejší populace. Smrt vstoupila do života každého člověka, všem někdo zemřel, nemoc vyhladila celé rodiny. V okamžiku, kdy se tím lidé stali tak trochu posedlí , rozmohly se i pravé posmrtné masky. Kvůli neskutečnému počtu zemřelých si přeživší lidé chtěli uchovat památku na své blízké. „Zkamenět je“ v prostoru i čase. Sochaři a další umělci byli záležitostí pro bohatší vrstvy, chudším stačil odlitek tváře. Posmrtné masky vznikaly v masovém měřítku, v osmnáctém století pak přišla ještě větší změna.

„Lidé si začali vážit posmrtných masek jako důstojných, trvalých a neměnných památek na zesnulého. K otiskům obličejů drahých se vzhlíželo s posvátnou úctou, pokorou a bázní. Často byly umístěny na čestném místě v domě, kde byl vybudován i malý oltářík pro zemřelého. Pro lidi té doby znamenala posmrtná maska trvalou přítomnost zemřelého.“ zmiňuje BBC v článku o tomto zapomenutém řemesle.

Popisuje také, že výroba masky musela být realizována téměř okamžitě po smrti dotyčného. Pokud by byla prodleva větší než den, už byla „podoba“ jiná. Rysy zemřelého již po pár hodinách začínají „propadat“, oči zapadnou, ústa ztuhnou, aby pak povolila. Pokud měla být posmrtná maska dokonalá, musel přijít umělec ihned. Často čekal i za dveřmi umrlčího pokoje, kde sňal otisk v důstojných podmínkách ještě za přítomnosti rodiny nebo zdravotnického personálu.

Jenže tato důstojná aura masek neměla dlouhého trvání. Viktoriánská Anglie přinesla rozmach všeho možného - a také kultu smrti. Lidé se chovali jako posedlí. Vše, co mělo souvislost s něčím temným a morbidním, vítali a oslavovali. Před masovým rozšířením fotografie se tak posmrtné masky staly hotovou atrakcí. V té době byla na vrcholu pseudověda frenologie (známe ji například z jednoho dílu seriálu Dobrodružství kriminalistiky), podle které tehdy bylo možné „zaručeně“ poznat povahu a osobnost člověka podle tvaru hlavy (lebky).

Frenologové lidem hmatali po hlavě, hledali různé hrbolky (Cimrmanův pahrbek geniality!), na základě „vyšetření“ sestavovali osobnostní rysy a „odhalovali“ vrahy. A jen čekali, až někdo umře. Když se sejmul posmrtný otisk tváře, frenologové si začali dělat hotové sbírky. Například od 20. do 40. let 19. století nasbíral přední britský frenolog a výrobce masek James de Ville zhruba 2000 exemplářů! Masky se snímaly i dětem (existuje jich opravdu moc a pohled na ně je srdceryvný a zoufalý), umělcům či osobnostem.

Viktoriány také lákalo cokoliv, co souviselo s děsivými vraždami, vrahy, psanci, kriminálníky, spodinou společnosti. Tato dekadence se projevila i v oblasti posmrtných masek. Všem tehdy popraveným zločincům byla maska sejmuta a vystavena. Tyto bizarní sbírky najdeme dodnes po muzeích i v soukromých ateliérech jako velice morbidní památku na kanibaly, psance, masové a sériové zabijáky. Benjamin Courvoisier, William Burke nebo slavný psanec Ned Kelly - ti všichni mají svou posmrtnou masku. Mimochodem, Ned Kelly vypadá jako Fantomas. Bez legrace.

Jednou z nejslavnějších posmrtných masek se stala Neznámá ze Seiny (L’Inconnue de la Seine). „Její tělo bylo vyloveno ze Seiny v Paříži v 70. nebo 80. letech 19. století - přesné datum nikdo nezná. Zřejmě spáchala sebevraždu utopením. Zřízenec v márnici byl natolik pohnutý její krásou a mládím, že nechal udělat z její tváře posmrtnou masku. Ta dívka má tvář spící Šípkové Růženky.“

„Zavřené oči, na rtech sladký úsměv, vlasy pečlivě rozdělené pěšinkou uprostřed. Vyzařuje z ní takový pokoj a mír, že byste si na chvilku mohli myslet, že jde o sochu. Ve skutečnosti se ale jedná o posmrtnou masku z 19. století - a jednu z nejkopírovanějších v dějinách,“ zmiňují Lidovky.cz.

Během let se na příběh utopené krásky nabalilo tolik teorií o tom, kdo neznámá byla, že se už nikdy nepodaří zjistit pravdu. Na utopence je prý příliš zachovalá, na sebevraždu či vraždu má až moc poklidný výraz… Nicméně je obdivuhodná a nádherná, pokud se tedy dá takovým slovem posmrtná maska označit. Miloval ji Nabokov nebo Camus. „Utopená Mona Lisa,“ tak se jí také říká. Její tvář líbají lidé po celém světě - obličej Krásky ze Seiny nosí resuscitační figuríny.

Cesta za posmrtnou maskou Napoleona byla pro změnu až dobrodružná a komická. 7. května 1821 dva lékaři zběsile hlídali čas, aby se jim Napoleon nerozložil. „Musíme tu jeho masku sejmout!“ povzbuzovali se navzájem. Chyba byla v tom, že ani jeden z nich neměl sebemenší ponětí, jak se takový posmrtný otisk dělá. Běhali po ostrově Svatá Helena a hledali obchod, kde by koupili sádru! Napoleonův osobní lékař François Antommarchi nakonec našel „nouzovku“ - v Jamestownu koupil 150 sádrových figurek, které rozemlel na prášek.

Druhý lékař, irský chirurg Francis Burton, pro změnu loupal ve skalách sádrovec. První lékař mezitím udělal figurek špinavou kaši a plácl ji mrtvému Napoleonovi na obličej. Kaše sjela v potůčcích kolem nosu a tváří. Burton drtil sádrovec, míchal a míchal, až konečně byla směs hotová, jenže… Napoleon Bonaparte byl mrtev téměř dva dny. To na jeho obličeji zanechalo neměnné stopy. Je zvěčněn už se zapadlýma očima a propadlými tvářemi. Lékaře ani nenapadlo mu vycpat vnitřek úst nebo zkusit obličej poupravit. Nebyl čas!

Navíc všude kolem něj tekla kaše z figurek - byly to prý dokonce sádrové výtvory s erotickou tématikou a vyobrazovaly sexuální styky, což by se možná Napoleonovi líbilo! Když byla maska hotová, doktor Antommarchi zavětřil příležitost. Místo aby masku důstojně dopravil k manželce Napoleona nebo do památníku, UKRADL JI. Před zraky překvapeného Burtona si ji schoval pod šosy a utekl. Pak rozjel masivní výrobu kopií, které prodával a mastil si kapsu. Takže tyto kopie a kopie kopií najedeme po celém světě, protože lidé je kupovali jako šílení. Původní posmrtná maska je dávno ztracená.

S měnícím se postojem ke smrti a rostoucí popularitou fotografie v 19. a na počátku 20. století vyšla praxe výroby posmrtných masek postupně z módy. Lidé je už prostě nepotřebovali, když se místo toho mohli dívat na fotografii svých ztracených blízkých. Dnes už se masky dělají ojediněle. U nás například Olbram Zoubek sejmul masku Janu Palachovi; svůj odlitek má i Václav Havel. Spolu s moderní dobou se ale vyrojila spousta tzv. performerů, kteří si ze snímání posmrtných masek udělali představení.

Tracey Emin z Anglie si dělá své vlastní životní masky - a už se těší na posmrtnou. Robert Gober pro změnu celou mystiku a jistou posvátnost posmrtných masek kompletně „zneuctil“ - lidé byli skutečně pobouřeni. Svému mrtvému psovi udělal odlitek čenichu, který namontoval na posmrtnou masku jiného člověka (neznámého). Když se zvedla vlna nevole, tak rychle opáčil, že lidi nerozumí srandě, že to byla jeho vlastní maska, a… a vůbec!

Inu, není radno si s tím zahrávat! Umělcům, kteří tvořili posmrtné masky, se lidé stranili a zároveň je velice obdivovali. Netradiční a bizarní řemeslo „odebíračů tváří“ téměř vymizelo - ale najdou se i dnes. Pro uchování památky člověka je posmrtná maska - řečeno novodobým slovníkem - ten nejvyšší level. Galerie masek je velice zajímavá, zároveň nesmírně mrazivá.

Ale občas asi není na škodu podívat se smrti rovnou do očí.

Zpracováno podle: Death Mask, Britannica, Lidovky.cz: Zvláštní a děsivé umění, Kabinet kuriozit, BBC: The lost Art, Tiscali.cz, Médium.cz, Posmrtné masky anglických králů a královen, časopis Enigma, časopis Epocha,