Článek
Je to už mnoho let. Těsně po naší svatbě jsme s manželem bydleli jinde než teď, v malém městečku v malém paneláčku v malé garsonce. Naproti nám v garsonce stejné, jen zrcadlově obrácené, bydlel starý mládenec. Říkejme mu Karel. S Karlem byla ohromná legrace. Byl to zpiťar, který nesnášel vše, co mělo byť jen náznakem společného s ženským pohlavím, protože, jak sám říkal, „Ženský jsou mor. Nemáš ještě panáka?“
Mě měl docela rád. Snad proto, že jsem byla čerstvě vdaná a nehrozilo tudíž nebezpečí, že ho vlákám do svých tenat a způsobím mu újmu na duši, srdci, majetku a pak mu uteču s „opravářem veřejného osvětlení, no věřila bys tomu? Co to je za flek? Co to je za existenci? Škyt. To já…“ Často vzpomínal na nějakou Lucku, která mu právě s nějakým pánem „přes lampy“ utekla a spolu s Luckou zmizely nějaké cennější věci a také Karlovo srdce. Jinak to byl člověk hodný, bodrý, chodil do nějaké práce, jejíž účel jsem nepochopila.
Občas nás budil na plné pecky puštěný starý gramofon nebo „kotoučák“, na kterém si po návratu z hospody do časných ranních hodin pouštěl dojemné songy typu Slzy tvý mámy šedivý či Poslední zvonění, u kterých se dojímal a usedavě štkal a pil jeden rum za druhým. Ale vycházeli jsme s ním velice dobře, jak říkám, měl mě rád a manžela ještě víc. Také vynalézal a neustále něco v opilosti kutil. Slepoval letadýlka a hrady, které pak rozdupal, když si vzpomněl, „jaký jsou ženský bestie!“ A právě tohle lepení stojí za tím, co se mu stalo.
Když vás v půl dvanácté v noci probere naléhavé zvonění zvonku u dveří, je jasné, že se muselo stát něco hrozného. V tu dobu chodí jen policie, zranění, zloději, nebo Karel, kterému opět došel rum. Ještě jsme se dívali na televizi a manžel v tu dobu spával v takové dlouhé směšné pánské noční košili. Vylítli jsme oba jak na pérku a manžel mi řekl: „Jestli je to Karel, tak namouduši, já ho vyhodím…máme rum?“
Máme. Manžel vztekle rozevřel dveře od bytu. Na prahu přešlapoval Karel. No - přešlapoval - on byl spíše přikrčen v podřepu a něco si tam velice, ale velice naléhavě s manželem šeptal. Z pantomimy, kterou ti dva provozovali, jsem odpozorovala velice emotivně laděnou výměnu názorů, při jejímž závěru přikrčený Karel, který vypadal jak husa, která sedí na vejcích, v mezinárodním gestu prosebně sepjal ruce. Manžel kývl, něco mu posunkem naznačil a pak šel zpátky chodbičkou dovnitř.
„Co se děje! Co, co, CO???“ vyštěkla jsem jako pravá semetrika v domnění, že jde o nějakou chlastačku, na kterou ho manžel poveze. Odmávl mě jednoznačným gestem a la nepleť se do toho!, oblékl si bundu a ponožky a bral z věšáku klíče od auta. Při bližším pohledu do jeho tváře mi došlo, že nemá daleko k jakémusi výbuchu či nervovému zhroucení.
Oči měl vytřeštěné, v nich slzy, třásla se mu brada a vypadal buď, že někdo umřel, nebo že ze všech sil potlačuje zaražené větry, nebo smích. Vzal předkloněného Karla pod rukou, zabouchl dveře a já jako Kelišová načuhovala z okna, kde jsem je viděla nasedat do našeho auta, a vzápětí byli oba v čudu.
Asi za hodinu se manžel vrátil. Letěla jsem mu otevřít a on se doslova a do písmene zhroutil, opřel se o dveře, sedl si na zem a začal řvát smíchy. Doslova řičet.
„Prokristapána, kde jste byli, kam jste jeli?“ tázala jsem se neustále nechápavě a hopkala kolem té zhrouceniny na zemi jako satelit.
„Bůůů…bůůů…chechecheche, CHECHECHECHECHE…,“ zněla odpověď. Pak se trošku vzpamatoval, otřel si slzy a konečně se dostal k jádru pudla.
„Vezl jsem ho na pohotovost…ééééch…ten…ten PITOMEC šel ze záchoda…ééééch, no a chtěl…chtěl…si namazat prdel mastičkou na hemoroidy…éééh…tu měl na poličce u záchoda v takový tý misce, jak tam má všelijaký ty svoje krámy…ééééh…ježismarjá…škyt…a jak si nerozsvítil, tak se přehmátl a vrazil si tam…já nemůžu!!! Vrazil si tam VTEŘINOVÝ LEPIDLO!!!“
Bum. Co dodat. Sesypala jsem se též smíchy. Seděli jsme vedle sebe a manžel začal popisovat tu zhruba patnáctikilometrovou cestu do nemocnice s ním na vedlejším sedadle. Karel si chvíli nadával: „Debil, debil, debil!“, řval na sebe a tloukl se do kolen. Pak se začal manželovi plačtivě svěřovat: „Já tam měl tu mast položenou… já prostě vzal první tubu, co mi přišla pod ruku, stáhl jsem si trenky, vymáčkl na prst, nandal si to tam… a pak jsem udělal pár kroků a začalo to bejt divný… a pak jsem zjistil, že mám slepenej prst, no podivej… a začalo to tuhnout…“
Manžel měl co dělat, aby zadržovaným smíchem ukočíroval vůz a nesjel s ním do pankejtu, zvláště, když Karel pokračoval ve své plačtivé tirádě: „Co jsem to za vola, co co co? Za to může chlast! Ježišmarjá. Já si vzal projímadlo, víš, aby se to nějak ROZRAZILO a čekal jsem a teď se asi poseru, ale není kudy!!! Rozumíš, není kudy srát! Já musím být lékařsky ošetřen!“
Po příjezdu do nemocnice však horor pokračoval. Na noční pohotovosti jsou jistě zvyklí úplně na všechno, ale aby jim tam dorazili dva muži, z nichž jeden se plazí po kolenou a naříká a druhý je oděn v noční košili, ze které mu čouhají chlupaté nohy, to se hned tak neděje.
Na otázku sestřičky z noční ambulance, která si nesourodé duo velice pátravě prohlížela a zeptala se, co má pán za problém, Karel zalkal: „Mám slepenou prdel!“ Toto zvolání přilákalo doktora, který vyšel z ambulance a nevěřícně třeštil oči na Laurela a Hardyho. Prohlédl si je a najednou mu to bylo jasné. S vědoucím úsměvem pokýval hlavou a šeptem jim laškovně zahrozil ukazováčkem: „Pánové! Když si spolu hrajete, tak v mezích! V mezích! Experimenty se mohou zvrtnout a mohou jednoho dostat i do nemocnice!“
Toto už bylo mnoho i na manžela a lékaři, který se pořád potutelně usmíval, vysvětlil, jaký omyl nebohého Karla postihl. Doslova a do písmene přehmat! Doktor, pro kterého to bylo příjemné zpestření doposud nudné noční služby, se po jeho vysvětlení rozchechtal tak, že mu přišla vynadat vrchní sestra z chirurgie, že jí budí pacienty. Nebohého slepeného Karla vzal za ruku, ten na něj ze své výše (či spíše níže) hleděl jako baset, když loudí masíčko a řekl mu chlácholivě: „Tak pojďte, něco s tím provedeme…“
Dodnes nevím, co mu s tím udělali. Celou noc jsme s manželem řešili, zda ho budou nějak operovat, či udělají nějaký chirurgický veletrh. Každopádně jauvajs, to muselo být něco příšerného. Za dva dny se Karel vrátil z nemocnice, zazvonil a byl podivně zamlklý. Snažila jsem se mu dodat odvahy a sebevědomí, tak jsem mu řekla, že se nic nestalo, že to se může stát každému.
„Každýmu? KAŽDÝMU??? To ani náhodou… Kdybys viděla, co se tam dělo. Nějak to něčím rozlepili, ale to projímadlo… To jsem neměl brát. To jsem neměl,“ vrtěl hlavou a z jeho dechu byl cítit rum, musel se hned cestou z nemocnice zastavit v hospodě a dát si na uklidnění.
„Kdybys viděla, jak to tam lítalo. Doktor nahozenej, sestra nahozená, ta se pak poblila, stěny nahozený, okno nahozený…“ líčil rezignovaně a já jen při té představě nemohla, prostě nemohla dál držet vážnou tvář. Nemohla, to nešlo. A bála jsem se, že mě Karel zařadí mezi bestie a mor, ale nezařadil. Přišel poděkovat. Nakonec se usadil v naší pidikuchyni, pil jeden rum za druhým a chechtali jsme se oba unisono tak, že jsem se v životě tak nenasmála.
„Navždycky, rozumíš, navždycky už budu TEN CO SI SLEPIL PRDEL A ZES..L AMBULANCI VČETNĚ DOKTORA A SESTRY…“ držel si hlavu v dlaních a rezignovaně kroutil hlavou. Pak souhlasil, že mohu tento jeho přehmat sepsat, ovšemže za „dvě flašky rumu a něco lepšího - vhísky!“ a za podmínky přísné anonymity.
Nevím, kde je Karlovi konec. Jsme už dávno o sto kilometrů dál a jen z doslechu vím, že se oženil, pije pořád a svou slepenou historii dává k dobru po hospodách, kam chodí se svou drahou polovičkou, která chlastá více než on. A vám pravím - raději se jděte podívat, co máte v misce na poličce. Jestli vedle paralenu neleží třeba krabička s léky na odčervení psů…stát se může opravdu každému strašný přehmat, tak ať neskončíte jako on. Já se jdu raději podívat taky.
hezký den
autorský text, poprvé publikovaný na blogu Idnes.cz
