Článek
Představte si následující scénu: Rakev na katafalku zajíždí na poslední cestu, všude květiny, věnce, hraje pochmurné largo. Truchlící pozůstalí vstávají a přijímají s uslzenýma očima kondolence od špalíru nastoupených zasmušilých lidí v černém. Přijdete na řadu, podáte ruku uslzené vdově a místo „vyjadřuji upřímnou soustrast“ z vás vypadne: „gratuluji!!!“. Že se to nemůže stát? Omyl. Typický příklad nezaviněného trapasu, který vyvolá minimálně rozhořčené pokašlávání okolostojících. Zcela zautomatizovaná reakce - podání ruky - mozek si spojí: „ahááá, narozeniny, svátek, to je jasná gratulace!“ a je to venku a nedá se to vzít zpět. Je nasnadě, že si příště při podobné příležitosti napíšete „upřímnou soustrast“ na taháky, na ruce černým fixem, případně si je mumláte i v tramvaji cestou do krematoria za nesouhlasných pohledů spolucestujících.
Dětská upřímnost je bezelstná, ovšem.....
Dalším typem trapasů jsou trapasy dětské. Samozřejmě, dítě si ve své upřímnosti ani nemůže uvědomit, že pinklo do pléna naprostou bombu a všeobecně se tato dětská „pravdomluvnost“ toleruje a odměňuje shovívavým úsměvem okolí. Pokud ovšem nemáte vztahovačnou babičku, která si přímo libuje v tom, aby jí někdo nevědomky urazil a ona pak mohla týdny i měsíce dotyčného deptati svým nezájmem, opovržlivým „pchhhh“ a při čekání na „omluvu“ předstírat naprostý nezájem a zároveň snovat pomstu.
Můj tehdy asi pětiletý bratránek viděl v televizi nějaký opulentní pohřeb. Tuším, že princezny Diany, ale nevím to jistě. Nicméně jeho dětskou duši to fascinovalo a představivost mu jela na plné obrátky. Maloval rakve jako Kolja, z nákladní oranžové Tatry, kterou měl tehdy každý, vyrobil pomocí nějakých udělátek a starého šátku lafetu a tahal ji na dvoře po písku. Přitulil se k oné babičce a povídá ji: „Babičko…já se tak strašně moc těším, až umřeš!!“ No a bylo to. Bylo zahájeno období Velkého mlčení, které trvalo skoro půl roku. Za nic na světě si nenechala vysvětlit, že to má z toho pohřbu. „Nene, vy ho doma navádíte, už mě vidíte na krchově, to tak!! Nic!! Už se s váma vůbec nebudu bavit!!“ A nebavila. Vzala je na milost snad po několika měsících, kdy jí obměkčilo nově narozené vnouče.
Nebo taktéž vztahovačná inženýrka, která byla tak strašně nafoukaná, že jsem občas měla obavu, že se na těch podpatcích vznese a odletí a exploduje až v atmosféře, navštívila jednoho krásného dne kosmetický ústav. Vracela se domů dle svého mínění nejkrásnější na světě - tehdy předrevoluční modrozelené stíny, zdravíčka jako Marfuša, obočí na Brežněva a korunu její „kráse“ tvořila trvalá ala chemlon. Vnesla se domů a její maličký synek jí povídá: „Mami, dyť ty vypadáš jako strašidýlko Emílek!“ Netřeba psát dále, co následovalo - zdevastovaná inženýrka po této strašidelné kritice dva dny nevyšla z domu a synek měl měsíc domácí vězení.
Historky z vojny aneb já byl málem generálem!!!
Historky z vojny jsou kapitola sama pro sebe. Starší generace mužů (pánové prominou), která absolvovala povinnou vojenskou službu, v některých případech na vojnu vzpomíná tzv. po svém. Pokud více takovýchto pánů sedí v hospodě u piva a přijde řeč na vojnu, můžete se spolehnout, že se stoupajícím počtem piv stoupá i počet odsezených dní v base vesměs za výtržnosti či nějaký hrozný průser, který dotyčný udělal. Všichni byli největší sígři u roty, pluku, praporu, předhánějí se v popisech sebe sama jako „toho, jak jel tankem do hospody“ nebo „toho, co zavřel dévéťáka do skříňky a zapálil muničák“. Někdy se ale stane, že vojenský pohádkář opravdu vystřelí takovou nehoráznou kravinu, že se ji sám lekne.. a co dělat pak, že?
„To nic neni…to já…“ lokne si Franta desátého piva, „já sem sloužil na ponorce.“
Nastal okamžik hrobového ticha, protože tohle bylo moc i na ty nejotrlejší.
„Na ponorce?“ odváží se zeptat spolusedící nevěřícně. „Jako tady, u nás?“
A co teď - šrapnel je vypálen, Franta si uvědomí, jakou plácl strašnou blbost a je vidět, jak mu to v hlavě šrotuje a přemýšlí, jak z toho ven. Nemůže se rozbrečet a říct: „já jsem, pánové, úplně blbej, tohle by mi nesežral ani náš Alík…“. Ne, rozhodne se zachovat jakés takés dekorum a s důležitým přikývnutím a tajuplným výrazem pokračuje do nevěřícného ticha:
„Na Lipně. A je to tajný…“
Dlužno podotknout, že už navždy bude „ten vůl z ponorky“.
„Ale já se jen přežrala květáku!!“
Nikdy, opravdu NIKDY negratulujte ženě k těhotenství, pokud nemáte nejméně padesátkrát ověřeno, nejlépe od ní samotné, že je skutečně těhotná. K předejití tomuto druhu jednoho z nejhorších trapasů by měli povinně vydávat i potvrzení z gynekologie.
„No tedáá, Růženo! Pepa je kanec… Kdy to čekáš, to už jsi na každou chvilku, co? A že se nepochlubil, bejk jeden…ukaž se, nebudou to dvojčata??“ zahlaholí bodrý Josef, který právě potkal Růženu. A pak se nestačí divit, když Růženu postihne nejhorší druh ženského záchvatu, tzv. „rozzuřený hysterák“. Nevěřícně hledí, kterak Růža nabere nejprve odstín zelené a pak nezadržitelně rudne, kouří se jí z uší jak vlkovi v Jen počkej, začíná sípat a lapat po dechu. „Hele, tobě je blbě, nerodíš už?“ nasadí tomu Josef korunu. Trnitou korunu. Růžena se rozmáchne a praští ho nákupní taškou přes záda. „já se přežrala květáku, ty jeden debile!!“ huláká a s brekem utíká od nebohého Josefa. Ne, skutečně, to je pro každou ženu největší potupa. Po tomto dotazu se vesměs vřítí domů, na manžela štěkne: „Dej mi pokoj!!“, zavře se v ložnici a začne si zkoušet plavky. Po spatření svého odrazu v zrcadle se většinou rozeštká a rozhodne se hubnout, což jí vydrží tak týden, než ji přejde největší vztek. Ale ten nepřejde nikdy, prostě si na to vzpomene a zatáhne břicho. Tedy pokud se dá zatáhnout…
Jak se anesteziolog nestačil divit..
Podobně jako děti jsou samostatnou kapitolou senioři. Je opravdu třeba jim odpustit, neb často nevědí co mluví - a to ani nemusí trpět žádnou formou jakékoli nemoci, která s věkem přichází. I naši staříci občas zaperlili neskutečným způsobem, naštěstí pokud řekli skutečnou pitominu v nejnevhodnější chvíli, sami se tomu dokázali zasmát: „já už jsem úplně blbej…“ Byla jsem jednou svědkem hádky, která nebýt pohotového zásahu jednoho ze strýců, mohla přerůst v krvavou bitvu na berle a chodítka - naši senioři měli na návštěvě další duo seniorů a neskutečným způsobem se zhádali o to, kdo bere víc prášků… Největší radost ale udělala moje babička. Šla na operaci křečových žil. Důležitě o tom každému vyprávěla a nechala si vyprávět hrůzostrašné historky o tom, jak to všechno může skončit včetně krvavých detailů. Však znáte takové babičky, které by mohly psát scénáře nejkrvavějších hororů všech dob. Doslova se vyžívala v tom, co jí čeká a nějaká babka jí namluvila, že může žádat šetrnější anestezii, nechat se jako u císaře umrtvit jen od pasu dolů. To se babičce náramně líbilo. Co by mohlo být lepší??? Být přímým účastníkem své vlastní operace, vše vnímat a pak o tom říct všem dalším babkám v okolí včetně všech detailů a náčrtků? Babička byla nadšena touto vyhlídkou. Jak asi musel být překvapen anesteziolog, který babičku chtěl uspat a ona ho před už shromážděným operačním týmem jasným hlasem požádala o „šetrnou EUTANÁZII“, to můžeme nechat na naší představivosti… Babička po úspěšné operaci odmítla o čemkoliv mluvit, protože byla uražena, že vše zaspala. Inu, zmatení pojmů…
Určitě jsem na hodně věcí zapomněla. Snad můj text pobavil alespoň někoho z vás v této nelehké době a těším se, že svoje trapasy vtělíte do diskuse.
