Článek
Jean-Paul Belmondo, přezdívaný Bébel, s naprostou přirozeností, nenuceností a notnou dávkou arogance perlil v nezapomenutelných komediích, detektivkách i filmech vážnějšího ražení. Představitel tzv. „nové vlny“ měl naprosto nezaměnitelný herecký projev. Legraci dokázal do filmu propašovat vždy - někdy jen pouhým rošťáckým úsměvem.
Herec, který se během života a kariéry stal jedním z nejznámějších symbolů Francie dvacátého století, představoval nejrůznější dobrodruhy a zlodějíčky. Měl štěstí na zapamatovatelný obličej, líbivý s troškou drsnosti, který připomínal usměvavého boxera. Na plátně dělal psí kusy. Proslul tím, že odmítal všechny kaskadéry a do nebezpečných scén se vždy pouštěl sám. Někdy šlo o opravdu nebezpečné kousky a Belmondo byl při nich sám často zraněn.
Na počátku šedesátých let končila generace herců, která přinesla dokonalé hrdiny - klasické filmy, klasický vzhled, klasické herectví. Belmondo tehdy vtrhl do kinematografie jako svěží vítr. Nosil tvář nového hrdiny, který je sympatický, bláznivý, vtipný a odvážný. Vytvořil nový prototyp fanfaronského dobrodruha a nenapravitelného sukničkáře.
Byl dvakrát ženatý a zplodil čtyři děti, syna Paula a tři dcery - Patricii, Florence a Stellu. Jaké bylo dětství a život legendárního filmového rošťáka?
Jean-Paul Belmondo v roce 1962 při natáčení historické komedie Cartouche
Boxer s tuberkulózou
Jean-Paul Belmondo se narodil 9. dubna 1933 v Neuilly-sur-Seine, ve městě na západ od Paříže v rodině slavného sochaře Paula Belmonda. Otec Paul Belmondo pocházel z Alžíru z chudé rodiny a kořeny měl v Itálii. Matka Madeleine Reinaud - Richard byla ve své době slavnou malířkou. Paul a Madeleine měli tři děti - syny Alaina, Jean-Paula a dceru Muriel. Rodina byla čistě umělecky zaměřená a bohémská, od útlého dětství Jean-Paul poslouchal rozhovory přátel otce i matky o divadle, sochařství, knihách. Vyrůstal v prostředí plném lidí „od kumštu“ a dalo by se předpokládat, že půjde ve šlépějích otce nebo matky. Nebavilo ho však ani sochařství ani malířství, s umělci se nudil a raději se poflakoval po ulici s kamarády.
Chodil do několika škol, ale ze všech odešel, nebo byl odejit pro nezvladatelné chování. S oblibou předstíral, že je mentálně retardovaný a předváděl před vyučujícími kreace hodné jeho pozdějších filmů. Dokonce na rozhovor s rodiči, což bylo něco jako naše třídní schůzky, přivedl opilého žebráka z ulice a vydával ho za svého otce. Ve škole se také často rval a při jedné potyčce mu spolužák přerazil nos. Od té doby ho měl klasicky „belmondovsky“ rozpláclý a křivý. Bavil ho jen tělocvik a rozhodl se, že se začne věnovat dráze profesionálního boxera.
Měl na tento sport nesporné nadání, jeho idolem byl Marcel Cerdan, který byl tehdejším mistrem světa v boxu. Ve čtrnácti letech vyhrál svůj první zápas a hned stylem KO, stejně tak jako další dva následující. Otec i matka byli zcela zděšeni, představovali si pro svého Jeana-Paula umělecké povolání, nicméně on se boxu naprosto odmítal vzdát. Jenže v šestnácti letech začal trpět úporným kašlem, slabostí, zhubl, měl vysoké horečky a boxerské rukavice musel pověsit na hřebík - jeho nadějně rozjetou kariéru překazila tuberkulóza. Léčil se v horském sanatoriu v Auvergne a právě tam se rozhodl zkusit herectví.
Otisk ruky Jeana-Paula Belmonda
Divadelní konce a filmové začátky zlobivého rebela
Na divadelních prknech debutoval ve hře Šípková Růženka u společnosti Raymonda Girarda. Ale hra, uvedená v roce 1950, se nesetkala s úspěchem. Jean-Paul Belmondo mířil výše. Na slavnou konzervatoř CNSAD (Conservatoire National Superieur d´Art Dramatique) byl přijat až napotřetí. Mezi jeho spolužáky patřili například Bruno Cremer, Pierre Vernier či Jean Rochefort. Na proslulé konzervatoři měl (jak jinak) velké problémy s chováním, naprosto nerespektoval autoritu profesorů a dělal si doslova co chtěl.
Vymyslel pásmo skečů, které zesměšňovalo upjaté kantory a sám se zhostil hlavní role. Profesoři ho považovali za potížistu a „netalentovaného bídáka pochybných mravů“. Při závěrečných zkouškách označila komise profesorů Belmondův výkon za „chabý, povrchní a nevýrazný“, nicméně u obecenstva jeho kreace vyvolaly takový smích a potlesk, že ho spolužáci z jeviště odnesli na ramenou a Belmondo jen blahosklonně uraženým profesorům kynul.
Jeho divadelní kariéra však netrvala dlouho. V začátcích svého angažmá neměl štěstí na režiséry ani divadelní hry a vesměs se žádná nesetkala s úspěchem. Absolvoval několik turné, které skončily zklamáním. První úspěch u diváků i kritiky měl až v roce 1957 v Shakespearově Zkrocení zlé ženy. Svět divadla mu nestačil, nechtěl se angažovat ani v televizi, která tehdy byla velice populární u širokých mas diváků. Chtěl hrát ve filmu a to co nejdříve.
Jean-Paul Belmondo ve filmu Muž z Ria
U konce s dechem
V roce 1957 dostává Jean-Paul Belmondo první filmové příležitosti v epizodních rolích. Jeho vůbec prvním filmem byl snímek Přátelé na neděli (1958), který ale vůbec nebyl určen pro veřejné promítání - vznikl na objednávku odborových svazů. Také v dalším filmu, kde již Belmondo skutečně hrál, Pěšky, na koni a za vozem (1958), se neobjevil - režisér této komedie usoudil, že „ten chlapík s rozpláclým nosem“ se mu do konceptu již dotočeného díla nehodí a všechny scény s Belmondem nechal vystříhat. Ale kariéra se začala slibně rozjíždět, Bébel se divákům líbil po boku Alaina Delona v detektivce Buď hezká a mlč (1958). Právě v roce 1958 byla jeho začínající kariéra přerušena povoláním do armády. Belmondo sloužil v Alžíru, ale jak sám vzpomínal: „Naštěstí jsem měl úraz a natrvalo jsem měl od vojny pokoj. A mohl jsem točit.“
Kriminální drama U konce s dechem (1959) natočil režisér Jean-Luc Godard a svým celovečerním debutem vstoupil přímo do dějin světové kinematografie a definitivně stvrdil filmové hnutí Nové vlny. Jean-Paul Belmondo v tomto přelomovém filmu ztvárnil roli Michela Poiccarda alias Laszlo Kovacze a vytvořil nový typ filmového hrdiny - chybujícího rebela, přitažlivého sympaťáka. Tento film mnozí pokládají za „příliš složitý a pomalý“, ale nic to nemění na tom, že úspěch filmu Belmonda vynesl mezi hvězdy filmového plátna.
Během dvou let Bébel natočil 14 filmů, za zmínku jednoznačně stojí Horalka (1959) se Sophií Loren a Statek (1960), kde hrál po boku Claudie Cardinal. V obou těchto filmech prokázal schopnost hrát i náročnější role a dramatické postavy.
Sophia Loren ve snímku Horalka
Poté jeho kariéra nabrala závratný rozjezd. Natáčel a natáčel a jeho kreace v nezapomenutelných filmech diváky nepřestávaly (a nepřestávají) bavit. Cartouche z roku 1962 diváky zaujal natolik, že byl třetím nejvýdělečnějším filmem toho roku ve Francii.
U českých diváků je Belmondo známý hlavně z komedií. Tři filmy, které nesou v názvu slovo „muž“, vyjmenuje snad každý - Muž z Ria (1963), Muž z Hongkongu (1964) a hlavně slavná parodie na filmy s tajnými agenty Muž z Acapulca (1973). Belmondo ve dvojroli chrabrého, neohroženého a nejrafinovanějšího agenta na celém světě Boba Saint-Clare a chudého znuděného spisovatele Francoise Merlina naprosto exceloval a diváci parodii milovali.
Prolínání skutečného světa do světa brakových románů (rozstřílení instalatéra, uklízečka, vysávající písek, zlidovělé hlášky jako „Následujte mě do vltulníku, dlahá“, „Prst? Zhnisal!“, „Počkej, já s tebou zatočím, ty atlete!“, „Jste velký svůdník! Nevím o tom…“ nebo „Byl sežrán žralokem v telefonní budce?“ právem dělají z tohoto filmu nesmrtelnou klasiku na poli komediální parodie.
Sedmdesátá léta byla ale především ve znamení postav osamělých vlků na straně zákona, nebo naopak postav policistů, bojujících proti mafiánským policejním praktikám. Hlavně dva filmy Strach nad městem (1975) a Lovec hlav (1976) zaznamenaly úspěch i u tuzemských diváků. Naopak méně známý zde u nás, ale naopak nesmírně populární ve Francii byl film Kořist (1971), který ve Francii shlédlo více než pět milionů diváků. Jako další můžeme vyjmenovat filmy Profesionál (1981) nebo Dobrodruh (1983).
Jean-Paul Belmondo v Římě při natáčení snímku Kořist
Filmografie Jeana-Paula Belmonda je tak rozsáhlá, že její výčet by vydal na samostatný článek. Nejznámější a u nás populární snímky jsou například ještě Velký šéf (1968), Borsalino (1970), komedie Zvíře (1977), ve které Bébel v dvojroli kaskadéra Michela Gauchera a zženštilého Bruna Ferrariho po boku slavné Raquel Welch naprosto exceluje, Policajt nebo rošťák (1979), trošku pozapomenutá, ale geniální komedie z druhé světové války Eso es (1982), Veselé Velikonoce (1983), Mrchožrouti (1984), Bezva finta (1985), Samotář (1987), Cesta zhýčkaného dítěte (1988), kde získal Césara za nejlepší herecký výkon.
Filmování však vždy usměvavého a okouzlujícího Bébela přestávalo bavit. „Už jsem se nafilmoval dost,“ pronesl při příležitosti jeho návratu na divadelní prkna. V roce 1987 mu totiž Robert Hossein (divákům jistě známý jako Joffrey z Angeliky) nabídl angažmá ve svém divadle a rovnou hlavní roli ve hře Kean od světoznámého Jeana-Paula Sartra.
Následoval další úspěch, Belmondo si zahrál Cyrana z Bergeracu a Rostandova hra se stala divadelní událostí sezóny. S Cyranem se Jean-Paul Belmondo vydal na turné, dokonce až do Japonska. Unavený filmováním se pro divadlo tak nadchl, že prodal svou produkční společnost a stal se majitelem Théâtre des Variétés. Divadelní kariéru ukončil v roce 2000.
Bébel v roce 1962
Nespoutaný charismatický rošťák na plátně i v soukromí
Belmondo proslul kaskadérskými kousky, které prováděl sám. Odmítal vždy jakýkoli zástup a dostal se do mnoha nebezpečných situací. Ve dvacetimetrové výšce šplhal po laně, letěl zavěšen pod vrtulníkem, přeskakoval vagóny vlakové soupravy, stál na letícím letadle, skákal z výšky. S tím se pojilo také mnoho zranění, které za svou filmovou kariéru utržil. Během filmování detektivky Strach nad městem uklouzl na střeše a před pádem z velké výšky ho zachránilo jen to, že se na poslední chvíli chytl okapu. Zlomil si „jen“ kotník na noze. V komedii Zvíře mu při scéně rvačky s tygrem šelma málem ukousla ucho - měl je roztržené a musel do nemocnice. Při natáčení Bezva finty zase upadl do bezvědomí poté, co dostal ránu do hlavy hákem autojeřábu.
Byl dvakrát ženatý, první manželkou byla Elodie Constantin, s níž měl dcery Patricii (zemřela při požáru v roce 1994), Florence a syna Paula. Právě Paul Belmondo natočil o svém otci dokument Belmondo par Belmondo, který zastihuje otce a syna při rozhovorech o životě v místech, kde Bébel točil své nejslavnější filmy. Zajímavostí je, že Paul Belmondo se zamiloval do Formule 1 a dokonce ve slavném závodě odjezdil dvě sezony. Byl však velice neúspěšný, nejlepším umístěním bylo deváté místo ve Velké ceně Maďarska.
Auta jsem měl vždycky rád a rád jsem rychle řídil. Ale když začal můj syn závodit, měl jsem o něj strašný strach. Byl jsem vlastně rád, že mu to nejde
Druhou manželkou slavného herce byla Nathalie Thardivel, se kterou se oženil až v roce 2002. Je matkou jeho dcery Stelly. Jean-Paul a Nathalie se snažili dceru po celý její život skrývat před hledáčky fotografů a skoro nikdo nevěděl, jak vypadá. Na hercově pohřbu tak všichni žasli, jaká nádherná žena se ze Stelly stala.
Paul Belmondo v roce 2016
Jean-Paul Belmondo nikdy nebyl sdílný, co se týkalo žen. Odmítal se s novináři na toto téma bavit a choval se jako gentleman, své partnerky nikdy veřejně nepropíral. „Raději se mě ptejte na filmování než na ženy,“ odmítal vždy senzacechtivé reportéry a novináře. Měl dlouholeté vztahy - se slavnou herečkou Ursullou Andress, se svou hereckou kolegyní Laurou Antonelli, výrazně mladší modelkou Barbarou Gandolfi a brazilskou zpěvačkou a herečkou Carlos Sotto Mayor. Právě k posledně jmenované se na sklonku svého života vrátil a prožili spolu ještě pár let.
Herečtí kolegové často vzpomínali na to, jak nespoutaným živlem Bébel byl. Na natáčeních si dělal legraci z celého štábu i herců a slavných hvězd. Nikdo nikdy nevěděl, co zase vyvede a čím zákulisí filmu naruší. Během natáčení Muže z Ria nasypal do hotelové klimatizace pudr, takže všechno včetně lidí bylo v mžiku přikryto bílým práškem a všichni vypadali jako duchové. Jindy neváhal počkat, až všichni kolegové usnou a vyměnil jim boty. Během natáčení Muže z Acapulca celou noc chytal malé krokodýly, které kolegům nastražil do vany.
V roce 2001 ho při dovolenkovém pobytu na Korsice postihla cévní mozková příhoda. Od té doby se špatně pohyboval a mluvil, nicméně se pořád objevoval hlavně v doprovodu syna Paula na všech možných akcích a festivalech. V roce 2008 dokonce natočil film Muž a jeho pes, který sice vzbudil velké ohlasy od veřejnosti i kritiky, ale triumfální návrat na filmové plátno to bohužel rozhodně nebyl.
Jean-Paul Belmondo v roce 2007
Jako významná osobnost francouzské kultury byl Bébel v roce 2007 dekorován řádem Čestné legie, což je nejvyšší francouzské státní vyznamenání. V roce 2012 se stal rytířem Leopoldova řádu. V roce 2011 na festivalu v Cannes obdržel Čestnou palmu za celoživotní přínos francouzské kinematografii. Při této příležitosti byl uveden televizní dokument o jeho životě s názvem Belmondo, cesta… V říjnu 2013 sklidil bouřlivé ovace na zahájení festivalu Lumiére (festivalu světel) v Lyonu, kterého se zúčastnil v doprovodu syna Paula. Pětiminutové ovace ve stoje Jeana-Paula Belmonda rozplakaly. Dne 9. února 2015 pak Belmondo oznámil v televizi RTL definitivní konec aktivní umělecké kariéry.
Jean-Paul Belmondo zemřel 6. září 2021 ve svém domě v 7. pařížském obvodě. Jeho právník Michel Godest uvedl: „Byl již nějakou dobu velmi unavený. Odešel smířen a v tichosti.“ Smrti se Bébel dle svých vlastních slov nebál. V posledním rozhovoru pro deník Corse-Matin řekl: „Měl jsem velmi šťastný život. To nejlepší teprve přijde - věřím tomu, že se shledám tam nahoře s Phillipem Noiretem nebo Jeanem Rochefortem.“
Státní pohřeb Jeana-Paula Belmonda v pařížské Invalidovně 9. září 2021
Rodina, politici a množství dalších lidí se s oblíbenou hvězdou stříbrného plátna loučili v pařížské Invalidovně během slavnostního pietního aktu. Po skončení tohoto ceremoniálu mohli zájemci přijít k vystavené rakvi, aby dali herci své poslední sbohem. O tuto možnost stály tisíce lidí, kteří neváhali čekat až tři hodiny. Lidé potleskem vítali Alaina Delona, kterého na pohřeb dlouholetého hereckého kolegy doprovodil syn Anthony Delon. Zúčastnili se také Pierre Richard nebo prezident Macron.
Soukromý obřad pro rodinu a přátele se konal v kostele Saint-Germain-des-Prés.
Jean-Paul Belmondo je pohřben na hřbitově v pařížské čtvrti Montparnass a jeho hrob je dnes cílem tisíců turistů i obdivovatelů.
Jean-Paul Belmondo zanechal ve světě filmu a nejen filmu nesmazatelnou stopu. U nás je dodnes velice populární, i díky skvělému dabingu. Promlouvá z plátna hlasem Jana Třísky či Jiřího Krampola, málo se ví, že ho dabovali též Ladislav Mrkvička nebo Miroslav Moravec. Dožil se požehnaných 88 let a jeho hvězda nepřestává svítit. Rošťák s neopakovatelným úsměvem a smyslem pro humor, milovník žen i nebezpečí, klaďas i záporák na filmovém plátně, legenda Francie. To vše byl Jean-Paul Belmondo.
Zdroje:
