Článek
Tento podivuhodný muž má bezesporu nezastupitelné místo ve francouzské kinematografii. A nejen ve francouzské. Jeho respekt vzbuzující vzhled korunoval v roce 1970 mohutný knír, který si od té doby oholil jen dvakrát - vždy kvůli natáčení. Ať už s knírem či bez něj, vždy byl Jean Rochefort nepřehlédnutelný, i když působil spíše jako „přihrávač“ svých slavnějších kolegů.
Samozřejmě si ho vybavíme jako přítele a důvěrníka Angeliky, jejího věrného zachránce Françoise Desgreze, advokáta, a později velitele královské policie. Hrál ve třech filmech této série - Angelika, markýza andělů, Báječná Angelika a Angelika a král. Desgrez ji vysekal snad ze všech průšvihů, aniž by za to dostal byť jen jednu noc s povětrnou markýzou. Angelika sice „kdo přišel, tomu dala“, jak se u nás říká, ale Desgrez měl zkrátka jako jeden z mála smůlu.
Také jeho další slavná role je u nás velice populární - strohý plukovník Louis Toulous v parodii na špionážní filmy Velký blondýn s černou botou a Návrat velkého blondýna. Coby šéf zpravodajské služby se prostřednictvím nic netušícího Pierra Richarda snaží zkompromitovat svého zástupce. Marně!
Jean Rochefort disponoval komediálním uměním i francouzským šarmem a mužností. Někteří na sto procent věřili, že je aristokrat. „To musí být šlechtic, podívejte na tu tvář, způsoby, vystupování!“ říkalo se. Distingované a akurátní chování naopak napovídalo tomu, že musí určitě pocházet z dlouhé linie důstojníků: „Určitě musí být voják, vždyť se podívejte na to držení těla, na tu postavu, na tu důstojnost, přísnost!“ Jean Rochefort opravdu klamal tělem. A nebyl ani jedno z výše jmenovaného, jeho děda byl prostý kočí a táta se z ničeho vypracoval na vedoucí pozice.
I on měl krásnou fotku z ateliéru Harcourt. 1950
Charismatický herec s ostře řezanou tváří, výškou 180 cm a rovnými zády skutečně vzbuzoval respekt, přitom byl velice vtipný, milý, oblíbený a sympatický. Až na poněkud úsměvné snobství, kterým Jean Rochefort dráždil kolegy. Měl lidově řečeno nos trošku nahoru. Ale to nikomu nevadilo, protože ho měli všichni rádi. A on je. Miloval lidi, ženy, své děti a koně. Těm propadl snad více než ženám. Jean Rochefort.
s Yvesem Robertem a Catherine Deneuve
Gangsteři z konzervatoře aneb můj kamarád Belmondo
Jean Raoul Robert Rochefort se narodil 29. dubna 1930 ve dvacátém pařížském obvodu, ač se jako místo jeho narození uvádí Dinan v Bretani. Odtud pocházela jeho rodina, ale Jean sám se vždy označoval za rodilého Pařížana, takže místo narození je dodnes sporné. Otec Célestin byl z chudé rodiny, kde byli všichni negramotní. Ani ho neposílali do školy. Tento Célestin byl ale natolik cílevědomý a houževnatý, že se samostudiem již v 16 letech (!) stal úředníkem v bance. A to nechodil do žádné školy, prostě se vypracoval sám. Dokonce se vlastní pílí a přičiněním stal ředitelem pobočky slavné společnosti Shell.
Matka Férnande byla účetní, Jean měl staršího bratra Pierra, který se stal tzv. zlatým dítětem, zatímco Jean byl onou pověstnou černou ovcí. Jak to tak bývá, neschvalovali mu herectví, zatímco bratr vystudoval slavnou Polytechniku a stal se inženýrem v oblasti vývoje zbraní. Jean Rochefort byl také velice ovlivněn osobou svého dědy. Tento rázný Francouz byl v Dinanu kočím, choval těžké chladnokrevné koně, jezdil od štace ke štaci (něco jako u nás formani) a vnuka často nechal jezdit. Jean doslova a do písmene přičichl ke všemu, co se jen šustlo kolem koní. Tato láska k ušlechtilým zvířatům mu zůstala. Ale nepředbíhejme.
v Cannes v roce 2006
Válku prožila rodina v Dinanu, Rouenu, Nantes, Vichy, po osvobození Francie se stal Jean jako snad všichni v té době svědkem tupení, stříhání a hanobení Francouzek, které se „spustily“ - jako třeba matka Jeana Louise Trintignanta. Rochefort řekl, že když viděl, co krajané s kolaborantkami dělají, naprosto ho to zlomilo. Otec z něj chtěl mít účetního, jenže pak se strašně pohádal s Férnande, ta sbalila syna a odjeli do Nantes, kde Jean Rochefort začal navštěvovat hodiny herectví. Prý se to „rozumělo samo sebou“, jak se nechal slyšet. Neměl žádné velké touhy, nikdy neochotničil, jen se mu líbilo hrát si na někoho jiného.
V devatenácti letech už studoval herectví v Paříži a následně se s požehnáním celé rodiny dostal na proslavenou Conservatoire national supérieur d'art dramatique. A nastaly mu zlaté časy. Jeho spolužáci se později stali hereckou elitou té doby - Jean-Paul Belmondo, Annie Girardot, Bruno Cremer nebo Pierre Vernier. Říkali si prý „konzervatořský gang“, stali se postrachem všech profesorů. Zvláště Belmondo a Rochefort. Ty dva pojilo velice hluboké přátelství po celý další profesní i soukromý život. Stejně tak s Phillipem Noiretem, který ho dostal k divadlu. Tam Rochefort zářil ve všemožných rolích. Když byl později pořád obsazován do filmů, neměl na divadlo čas, což si nepřestal vyčítat.
Bylo prý pro něj vždy na prvním místě, neboť: „Nic se nevyrovná kontaktu s živým publikem. Sledovat jejich reakce, souznít s nimi, improvizovat, naladit se na ně, to je to pravé herectví!“
Při přebírání Cézara
Loutka velikánů? To že jsem?
Koncem 50. let se zaměřil na filmy a stal se oblíbeným komickým hercem v kriminálních a dobrodružných filmech jako Cartouche, Dobrodružství Číňana v Číně, Muž z Hongkongu, Bože, jak hluboko jsem klesla!, Tajný policista, Angelika. V 70. letech se Rochefortova pověst komediální hvězdy různých černých frašek a lechtivých dílek pevně ustálila. Pak už ho bylo možno vidět v jeho klasických rolích - dvojice filmů o Velkém blondýnovi, Záletník, Tandem, na Oscara nominovaný Výsměch, Přízrak svobody, Drahá neznámá, Čest kapitána, Maminčin zámek, Spadli z nebe, Tango, Nevinné krutosti, Peklo, Prázdniny pana Beana.
Prvního Cézara obdržel za roli abbého Duboise v humorně pojaté historické fresce Slavnost začíná a druhého za skvělou roli kapitána v psychologickém dramatu Krab bubeník. Objevil se v mnoha a mnoha filmech, je nemožné vyjmenovat všechny. Vyzkoušel si i režii, za celoživotní dílo byl vyznamenán Zvláštním Césarem. Jeho propadlé, unavené rysy, neustále zkoumající oči, všudypřítomný knír a výrazný nos, to jsou jeho typická poznávací znamení ve všech filmech, které natočil.
S Danielem Prévostem
Životním snem Jeana Rocheforta bylo zahrát si ve filmu Dona Quijota. Toto přání se mu téměř splnilo, ale mezitím vážně onemocněl a projekt musel být po pár dnech natáčení na neurčito odložen, aby se pak nikdy nerealizoval. Daboval i animované postavičky, přičemž s hlasem tak čaroval, že často museli celý dabing přerušit, protože záchvaty smíchu mělo celé osazenstvo studia. Role to byly malé, ale nezapomenutelné. A když se Jean Rochefort někde dočetl, že „je loutkou, která přihrává opravdovým velikánům,“ strašlivě se rozzuřil.
„Jestli je Belmondo opravdový velikán, tak mi tedy řekněte, proč se s nulou jako já celý život přátelí! Například včera u mě doma vyžahl tři lahve archivního vína a sletěl ze střechy do bazénu. To jste měli vidět velikána, jak se plácá opilý v nacucaném obleku ve vodě. Ještě že jsem vám toho velikána zachránil, já loutka!“ Měl pravdu. Nikdo nemá právo soudit, kdo je více populární a kdo ne. To si bezesporu nezasloužil. Jenže jak bylo řečeno, byl snob, který si na své pověsti velice zakládal, takže tohle ťalo přímo do živého, jak je vidět!
Vždy byl krásné oblečený a sladěný. Inu, tak trochu snob. Proč ne.
Moje ženy, moje děti a moje ruské intermezzo
Jean Rochefort byl sice opravdovým archetypem chlapa, ale vždy se choval jako gentleman. Nikdy o svých milenkách nemluvil. I když se samozřejmě pár hvězd té doby „prořeklo“, jak to tak bývá, nikdy k tomu nic neřekl. S Michelle Mercier se dokonce opravdu nesnášeli. Prý mu nedala. Či lépe řečeno - Angelika ne, Michelle chtěla, on nechtěl. Velice zajímavá zápletka. Pak se na sebe ve filmech o Angelice museli tvářit jako přátelé („Desgrezi, příteli! Jste sama? Jste sama a spíte nahá! Sorbone, k noze!“), i když by na ní onoho svého psa nejraději poslal. Těch zákulisních drbů, perliček a spekulací je mnoho. Nejen u Angeliky. A jak to vše bylo, to už se asi nikdo nedozví.
9. července 1952 se Jean Rochefort v Saint-Lunaire oženil s Élisabeth Bardin, se kterou se rozvedl v roce 1960. A následovala ruská anabáze Jeana Rocheforta, na kterou s hrůzou vzpomínal do konce svého života. Sice si odtud přivezl druhou manželku, ale to co tam zažil, to později popisoval jako něco neskutečného. Svou první roli (nyní už naprosto zapadlou, není o ní ani zmínka v jeho filmografiích - a právem) totiž Rochefort získal ve francouzsko- sovětské propagandistické inscenaci komunistického režiséra Marcella Pagliera. Neskutečná blbost s názvem Dvacet tisíc mil na zemi (také uváděna jako Léon Gaross hledá přítele), vznikla v Sovětském svazu. Jean Rochefort, onen snob a hrdý typ aristokratického důstojníka, spatřil na vlastní oči Rusko a nikdy se z toho nevzpamatoval.
Na divadelním festivalu
Kvůli onomu pověstnému „bordelu na kolečkách“ se původně dvouměsíční natáčení protáhlo na měsíců jedenáct. Skoro rok Jean Rochefort „zkysl“ v SSSR. Všichni ze štábu se rozutekli, pár herců z Francie živořilo v karavanech, loudilo po místních pitnou vodu (kterou neměli, chodili do řeky…). Rochefort, zvyklý na komfort a zázemí a jistou noblesu, zpustl jako vandrák, celé dny se dobýval na úřady, aby ho „proboha svatého konečně někdo poslal domů!“ (Je to fakt úsměvné, ale muselo to být strašné!). Nakonec se nad herci slitoval nějaký mužik, který je s povozem vozil od čerta k ďáblu, až se dostali k lidem, kteří trosečníky nějak propašovali do Polska na francouzskou ambasádu. Jean Rochefort na tuto anabázi, která jakoby vypadla ze Švejka, vzpomínal:
„Film to měl být o slávě továren, traktorů a kolchozů. Nakonec se to zvrtlo. Lidé, kteří se na vás dívají, vypadají jako z pravěku. Říkáte si - co jsem to udělal, kde to jsem? A nejhorší, úplně nejhorší bylo, že když jsme se dostali tedy na nějaký úřad, vypadal jako stodola, kde nikdo nebyl. A když byl, byl opilý a spal. A když nebyl opilý, byl bdělý, takže nás dokonce málem zatkli jako špiony. Nikdo nic nepochopil, i když kolega uměl rusky. Nikdo. Jako kdybych byl na jiné planetě. Neuvěřitelné!“
I ve vysokém věku neztrácel šarm
Ale mělo to alespoň dobrou dohru - ještě ve Varšavě si Rochefort 15. června 1960 vzal za ženu Aleksandru Moskow, dceru tehdejšího polského ministra pošt a telekomunikací. Ta ze zarostlého Jeana udělala zase „člověka“ a zamilovali se do sebe. Přivezl ji do Francie, kde spolu měli dvě děti - Marii a Juliena. Vydrželi spolu dvacet let. Pak Jean Rochefort usoudil, že je čas na změnu, od manželky odešel a nastěhoval se k přítelkyni Nicole Garcian. S touto pohlednou herečkou měl syna Pierra. Jenže pak začal souznět s jezdkyní ve své dostihové stáji - a vzal si ji. O dvacet let mladší Françoise Vidal mu porodila také dvě děti, Louise a Clémence.
Jak jinak - i pár ulic a náměstí nese jméno Jeana Rocheforta
Moje koně a můj konec
Vášní Jeana Rocheforta byli koně. O dědovi již zmínka byla, ale zcela ušlechtilým zvířatům propadl ve svých třiceti letech. Při natáčení Cartouche musel jízdu vypilovat. Rád vzpomínal, jak se s Belmondem projížděli na instruktážních koních a Rochefort zjistil, že se zamiloval. Ne do Belmonda, samozřejmě. Ale kdo je koňař, naprosto přesně ví, kdy tomu všemu propadl. Jean Rochefort měl ve filmu spoustu jezdeckých sekvencí a po dotočení se rozhodl, že bude koně chovat. Ba co víc - že si založí stáj. Opravdu se mu to povedlo.
Hřebčín v Auffargis se začal plnit „dostiháky“, během let odchoval až sto hříbat, včetně slavného Nashville III. Jeho otec Laudanum byl hřebec, kterého Rochefort nalezl někde v polorozbořené stáji, téměř polomrtvého, ujal se ho, zachránil ho a potomek Nashville III. udělal velkou kariéru v parkuru. Hřebčín Jeana Rocheforta odchoval spoustu velkých dostihových a parkurových koní. Stal se konzultantem francouzských sportovních televizí, dokonce komentoval jezdecký sport na olympiádě. Nejvíce však miloval osamělé projížďky. Vždy ráno si sbalil proviant, nasedl a jezdil celý den jen on sám a kůň po lesích, loukách, nechtěl vidět ani živou duši. Prý mu to báječně vyčistilo hlavu (chápu!).
Hrob Jeana Rocheforta
V srpnu 2016 byl Rochefort hospitalizován s „nejasnými bolestmi břicha“. Posléze se potvrdila diagnóza nehorší, rakovina žaludku. Velký herec malých rolí zemřel 9. října 2017 ve věku 87 let. Pochován je v Yvelines.
Měl zajímavý a plodný (to velice!) život. Nebyl velký svůdník ani krasavec, ale měl takové kouzlo osobnosti a charisma, že se před ním mohly obrazně řečeno „jít zahrabat“ i ty největší legendy francouzské kinematografie. Jeho syn Pierre se stal také hercem a hrdě nese jméno svého táty, hodného a noblesního muže, Jeana Rocheforta, rytíře mezi herci.
Věnováno Šárce
zpracováno podle:
Facebook Pierre Rochefort
dokument Ztracen v La Mancha
dokument Jean Rochefort o sobě TV film (2016)
