Článek
„I kdyby tenhle člověk četl telefonní seznam, znělo by to tak sexy a smyslně, že by si všichni tento pořad s chutí poslechli až do konce…“ glosoval hlas Jiřího Adamíry jeho herecký kolega Josef Vinklář. A měl pravdu. Adamíra byl na české poměry velice zvláštním mužem. Měl totiž takové charisma a výraz, že stačil jen jeho dlouhý pohled do kamery, kterým bylo řečeno vše. Čišel z něj jakýsi ledový chlad, aby vzápětí se smíchem vklouzl do role vtipného gentlemana s chůzí šelmy.
Slušela mu uniforma i elegantní oblek, šarm mohl rozdávat, a ještě by mu zbylo. Herecký talent tohoto muže byl ohromující. Něco takového se prostě nedá naučit, měl dar, se kterým uměl čarovat. Zhostil se řady rolí, které jsou nezapomenutelné a nedají se všechny vyjmenovat. Ale všechny jeho filmové a televizní postavy mají něco společného - na Adamíru byla radost pohledět, natož když promluvil. Jeho dabing vtiskl zahraničním hercům vlastně úplně jinou osobnost, jinou tvář.
Superlativy si právem zaslouží. „Takový herec tady ještě nebyl a už nebude,“ řekl o něm Rudolf Hrušínský. Jiří Adamíra měl však i svou temnější stránku. Celý život zkoušel své možnosti. Žil až asketicky, téměř nejedl, někdy opravdu pokoušel své hranice až do absurdna - například se zkoušel pálit cigaretou, aby zjistil, kolik bolesti vydrží. Byl nesmírný pedant a nesnesl, aby byl někdo nepřipravený - to u něj nepřipadalo v úvahu. Přísný byl na sebe i na ostatní, někdy i za cenu toho, že s dotyčným „hříšníkem“ už nikdy nepromluvil.
Proslul i cynismem, kterým glosoval vše okolo s patřičnou mírou jakési nadřazenosti. Pečoval také s nesmírnou vervou o své tělo. Cvičil, posiloval, byl mrštný a ohebný. V jednu chvíli byl Adamíra doslova posedlý jakýmsi „kultem těla“, pil jen ovocné šťávy a cvičil tak, že téměř zkolaboval. A také nesmíme zapomenout na jeho smysl pro čest a spravedlnost. Za okupace několikrát projevil velkou osobní statečnost a hrdinství.
Za války byl totálně nasazen. O vlásek unikl smrti při bombardování. Zachránil se skokem přes vysokou zeď, který dal na první dobrou. „Co v sobě máte, zjistíte, až když vám jde o život,“ glosoval to pouze se svým typicky melancholickým hlasem. I když se snažil žít co možná nejzdravěji, právě zdraví ho postupem doby zrazovalo čím dál více. Přesto se tomu odmítal poddat a hrál. Hrál vlastně do poslední chvíle. Nesnesl pomyšlení, že by kvůli jeho smrti byla zrušena derniéra divadelní hry- tak ji dohrál. A pak zemřel.
A ač sám sebe označoval za plachého, jeho milostný život by vydal za román. Možná dva až tři. Nebo na televizní seriál. Jiří Adamíra a ženy - to bylo téma, které se přetřásalo i v době, kdy neexistoval žádný přehled o životech slavných. Přesto si řeči našly cestu do kadeřnických salónů, kaváren nebo obchodů. Historky, které kolovaly o jeho „donchuanství“, byly skutečně výživné. Velice. Kvůli druhé manželce se do krve rval s hereckým kolegou Josefem Langmilerem. Adamíra mu ji totiž, lidově řečeno, „přebral“.
Nakonec se i bouřlivý bonvián uklidnil po boku Hany Maciuchové. Dvakrát ji požádal o ruku, dvakrát jeho nabídku odmítla. Nechtěla si ho vzít, bála se, že svatbou by ho ztratila. Když Jiří Adamíra zemřel, Hana Maciuchová tak trochu odmítala uvěřit lékařům. Bylo tam spousta otazníků, které skutečně budí dojem, že s jeho smrtí něco nebylo v pořádku.
Krásný cynik Jiří Adamíra a jeho životní příběh
Hlavně se z toho nepodělat!
Jiří Adamíra se narodil 2. dubna 1926. Malé město Dobrovice na Mladoboleslavsku bylo domovem rodičů mladé paní Marie, která si prvního potomka „odskočila“ porodit z Prahy do pohodlí a péče své maminky. Otec Vladimír byl pojistný matematik. Byl to také legionář, válečný hrdina a umělec. Maloval po večerech portréty všech svých kamarádů vojáků, místa, která prošel. Marie se starala o rodinu a o byt v pražských Vršovicích, kde Jiří Adamíra vyrůstal. Za tři roky se narodila jeho sestra Milada.
Na obecné škole i měšťance se Jiří začal věnovat sportu - žádnému sice ne naplno, ale dalo by se říct, že byl všeobecný talent na všechno - hokej, fotbal, plavání. Právě tato sportovní posedlost stála za tím, že měl po celý život, vlastně až do vysokého věku, vždy štíhlé, pevné a šlachovité tělo, na kterém si zakládal. Nikdy nezchátral nebo neztloustl, jako to občas muži mají. Měl pořád stejnou konfekční velikost jako ve dvaceti letech, jak se s oblibou chlubíval ve stáří.
Jiří Adamíra začal studovat gymnázium v Kodaňské ulici ve Vršovicích. Jenže byla temná doba protektorátu. Otec, který mu vždy říkal onu větu z nadpisu, v něm nevědomky probudil buřiče a odbojáře. Mladík se odmítl učit němčinu, což bylo v té době poměrně velkou věcí, ač to dnes tak nevyzní. Ze školy ho samozřejmě vyloučili, ale mohl dopadnout daleko hůře - naštěstí mu bylo „v tichosti“ nabídnuto místo na smíchovské elektrotechnické průmyslovce. Musel však slíbit, že se oboru nebude nikdy v životě věnovat, protože mu to skutečně nešlo. A to skutečně. Slib splnil a odmaturoval. A až po mnoha a mnoha letech z něj vylezlo, že jednou zachránil spolužáka před gestapem.
O spoustě věcí totiž Jiří Adamíra vůbec nemluvil, zamkl je v sobě a svěřil se vždy jen tak mimochodem. Gestapo si spolužáka vytáhlo na chodbu. Adamíra si všiml otevřené aktovky, která patřila onomu chlapci. Byly v ní protiněmecké letáky, za které samozřejmě hrozilo vězení nebo poprava. Neváhal ani vteřinu, vyndal je a hodil je do nějaké jiné lavice. Gestapáci šli najisto, ale v aktovce nic. A tohle nebylo jen takové nějaké drobné gesto pomoci - kdyby na to přišli, šlo by o krk oběma klukům.
Na podzim roku 1944 byl Jiří Adamíra totálně nasazen. Pracoval v německém Hannoveru, kde se stala událost, kterou považoval za naprosto mezní životní zkušenost. Bylo mu osmnáct let, když město čelilo bombardování. Na Jiřího a partu jeho kamarádů začal padat barák. Vysoký činžák. Jak se přes tu vysokou zeď dostal- to prý nikdy nepochopil. „Tehdy se formoval můj charakter, moje budoucnost, moje osobnost,“ řekl. Vrátil se v květnu 1945 do již osvobozené Prahy. A ocitl se na rozcestí. Adamíra totiž nikdy na hraní ani nepomyslel.
Maul halten!
S kamarádem začali recitovat. Známé autory a básně, tehdy už měl ten svůj nádherný a patetický hlas. To ale k ničemu nevedlo, tak se jen tak náhodou pokoušeli hrát divadlo. Jenže to ho vůbec nebralo, Adamíru bavil jazz a hudba. Přesto šel na konkurs do Divadla Mladých pionýrů. Ten s přehledem vyhrál a jeho první role byla taková typická - hrál německého vojáka ve hře Malý partyzán. Všichni totiž okamžitě viděli, že je ho vizáž i fyziognomie je jako stvořená do uniformy. Vesměs německé. I když měl ve své první roli jen jednu větu, či spíše zvolání „Maul halten!“, role různých vojáků, esesáků, vzdělaných důstojníků, rádoby ušlechtilých záporáků v uniformě SS - ty Adamíru měly pronásledovat po celý další herecký život.
Jiří Adamíra ve své akurátnosti zjistil, že ač se mu hraní líbí, měl by ho i vystudovat, pokud se mu má plně věnovat. Přihlásil se proto na FF UK, kde studoval divadelní vědu. Ale studium nedokončil, což si celý život vyčítal a trpěl komplexem jakési „nedovzdělanosti“. I když byl nesmírně inteligentní a sečtělý, chyběl mu prostě „glejt“ na to, že to vzdělání má. Až tam vedla jeho ambicióznost. Následovala další angažmá, kde Adamíra tvořil jednu velkou roli za druhou.
Namátkou byl v souboru Zlínského Divadla pracujících, Státního divadla v Ostravě a Realistického divadla Zdeňka Nejedlého. Divadelní dekádu ukončil svým angažmá v činohře Národního divadla v Praze (1. srpna 1990 – 14. srpna 1993), jehož další možné úspěšné účinkování na této scéně přerušila až smrt. Divadlo miloval, ale zamiloval si i film. Jen škoda, že nikdy nedostal tu skutečně pravou, velkou hlavní roli. I tak byl v každém filmu, seriálu či inscenaci naprosto nepřehlédnutelný. Filmografie Jiřího Adamíry je nesmírně bohatá a nedá se vypsat celá.
Můžeme připomenout krásné role například ve filmech Vítězná křídla, Zítra se bude tančit všude, …A pátý jezdec je strach, dále třeba Nebezpečný člověk, Modlitba za Kateřinu Horovitzovou, Bloudění, Hvězda, Podezření, Božská Ema, Jeden z nich je vrah, Stíhán a podezřelý, Oldřich a Božena, Lev s bílou hřívou, Ministerstvo strachu, Konec velké epochy, Oblouk, Popel a hvězdy. Ucelenou filmografii Jiřího Adamíry lze najít například na ČSFD.
A nesmíme zapomenout na seriály, ve kterých skutečně mnohdy doslova „urval“ celé dílo pro sebe. Panoptikum města pražského, F.L. Věk, 30 případů majora Zemana, Byl jednou jeden dům, Chalupáři, Nemocnice na kraji města, Inženýrská odysea, Okres na severu, Bambinot, Dobrodružství kriminalistiky. Naposledy se před kamerou objevil v Menzelově komedii Konec starých časů a v dramatu Kadeř královny Bereniké.
Jiří Adamíra také působil jako dabér, načetl spoustu knih, jeho podmanivým a kultivovaným hlasem dodnes znějí umělecké recitace i komentáře k různým dokumentárním filmům. Tři roky také působil jako velice oblíbený pedagog na DAMU, kterému rukama prošla spousta budoucích slavných herců. Jiří Adamíra byl prostě osobností renesanční. A stejně renesanční byl i jeho vztah k něžnému pohlaví, o kterém se vyprávějí hotové legendy. Zkusme se na jeho osudové lásky podívat blíže.
Cherchez la femme
Jiří Adamíra sám sebe označoval jako plachého kluka. V mládí prý miloval spolužačku, napsal jí milostný dopis, který žmoulal v dlani tak dlouho, až se rozmočil potem. Byl zkrátka nesmělý, žádný lamač ženských srdcí. Jenže - jak vyrůstal a mužněl, jeho charisma začalo být tak trochu afrodisiakální. Co by za to někteří pánové dali, můžeme s úsměvem říct. S přibývajícím věkem a zkušenostmi získával sebevědomí. Stal se z něj elegantní švihák s vybraným chováním, pružnou chůzí a kultivovanou mluvou.
O nápadnice tedy skutečně nouzi neměl. Prý měl mít až stovky žen. Jak moc je toto číslo nadsazené, o tom Adamíra mlčel. Asi tyto drby prostě nechal plynout, aby se tím tak trošku zvýšila aura jeho tajemna. Populární byl ale neskutečně. V Ostravě po představení mu diváci vždy venku udělali špalír, kterým procházel za neutuchajícího potlesku. Chodilo se do divadel prostě „jen na něj“. Když Jiří Adamíra působil ve Zlíně, byl se všemi kolegy ubytován na jednom patře místního společenského domu. A tomu se ne nadarmo říkalo Etáž hrůzy. Bujaré večírky, ženy, které neustále vycházely a vcházely v nočních i ranních hodinách - to samozřejmě zavdalo podněty k drbům až přehnaným.
Jak se nechal slyšet sám Adamíra: „Nezlobte se, ale to by snad ani nebylo v lidských silách,“ smál se. Ve Zlíně se také poprvé oženil. Marie Černocká byla krásná, nadaná, talentovaná - a zasnoubená. Její tatínek navíc novému vztahu nepřál. No, nepřál je slabé slovo, doslova dceru zavřel doma, aby za tím „komediantem“ nemohla chodit. Pro něj to bylo sprosté slovo. Adamíra svou vyvolenou doslova z otcovského domu unesl a odstěhoval si ji právě do Etáže hrůzy. V srpnu 1951 se novomanželům narodila dcera Kateřina, která je úspěšnou výtvarnicí.
Jiří Adamíra byl v té době na vojně, v Armádním uměleckém souboru. A navíc se rodina jeho ženy stala obětí tragédie - Mariina maminka zemřela, její tatínek se stal obětí komunistických soudních procesů a na řadu let skončil ve vězení. Když přijal angažmá v Ostravě, rodinu nechal ve Zlíně a odloučení manželství zničilo - rozvedli se.
Rvačky na krev a hloupá buchta z Moravy
Začátek jeho dalšího vztahu byl hojně propíraný i na veřejnosti, ačkoliv tehdy ještě bulvární média v Československu na svůj zrod teprve čekala. Jak se ale říká, Češi si řeknou všechno, a tak se i bez televizních šotů a internetu brzy vědělo, že záletník Adamíra přebral manželku svému kolegovi. Byl z toho obrovský skandál. Ljuba Benešová byla manželkou Josefa Langmilera.
Seznámili se v Ostravě a láska jim brzy přerostla přes hlavu. Jenže Langmiler se ženy odmítl vzdát bez boje - a to doslova. Několikrát se s kolegou popral, tekla krev, bylo to skutečně vyhrocené a ti dva nemohli být spolu v jedné místnosti, hned se jeden nebo druhý nechal vyprovokovat a už byli v sobě. Atmosféra v divadle vládla ponurá, nikdo nevěděl, kdy se zase ti dva poperou. Nakonec Jiří Adamíra - jak jinak - vyhrál. V roce 1960 slavil druhou svatbu se svou pracně získanou Ljubou. Krásná, opravdu překrásná žena brzy po svatbě porodila syna Marka, dnes úspěšného kardiochirurga.
Ale jak to tak bývá, začalo to skřípat. Adamíra přešel do angažmá v Praze a rodinu nechal v Ostravě. Historie se měla opakovat. Manželka ho sice do Prahy po pár letech následovala, ale už bylo příliš pozdě. Navíc proběhl rok 1968 a Adamíra odevzdal na protest proti okupaci stranickou knížku, čímž si to „polepil“ u soudruhů. V době normalizace měl nějakou chvíli i zákaz hraní. Tohle všechno Ljuba nesla těžce. A mělo být hůře.
Během natáčení televizní inscenace První radosti v roce 1971 se Adamíra zamiloval do herečky Hany Maciuchové, která byla o devatenáct let mladší. Vzhledem k tomu, že tehdy byli oba zadaní, zhruba rok se scházeli tajně.
Jako herce jsem ho dobře znala, viděla jsem všechny inscenace šedesátých let. Uhranul mě svou existencí na jevišti v mnoha hrách. Byl laskavý, vstřícný, tak charismatický… Zamilovali jsme se do sebe. Bylo to velmi komplikované, vnitřně jsem s tím bojovala. Byla jsem hloupá moravská buchta, která si nedovedla představit, že by odvedla muže od rodiny. Navíc jsem měla přítele. Ty peripetie našich začátků byly opravdu drastické. A že byl o tolik starší? Jestli mi to vadilo? Ba naopak. Měl větší přehled, nadhled nad věcmi, jak separovat ty, které stojí za to se jim věnovat, a ty, které jsou úplně nepodstatné. Na to jsem zírala,
Přestože se několikrát rozešli, aby se zachovali „správně“, po chvíli se zase k sobě vrátili. Jejich láska byla jednoduše silnější. Jednu věc mu ale Hana Maciuchová celý život odpírala. Odmítla se za něj provdat. Dokonce dvakrát. Adamíra před ní poklekl s prstýnkem jednou, zkusil to i podruhé, přesto dostal pomyslným svatebním košem. Hana měla totiž strach, že by jejich manželství skončilo jako ta předešlá.
Skutečnost, že se nestali manželským párem, ale nezabránila tomu, aby spolu prožili plných dvacet let života a stali se jedním z nejstabilnějších párů českého hereckého „rybníčku“. Když se Adamíra zamiloval do Hany Maciuchové a rodinu opustil, jeho syn Marek to měl oběma dlouho za zlé. S Hanou Maciuchovou se smířili v roce 2013. Když se však jejich vztah provalil a stal se oficiálním, začalo dosud zcela zdravého Adamíru zrazovat zdraví.
Bylo to celé takové divné…
Dlouhé roky jej sužovaly zdravotní problémy. Trpěl léčenou rakovinou kůže. Měl také velké problémy s očima - chvíli viděl, chvíli musel nosit silné brýle, někdy byl téměř slepý. Znovu prověřoval svůj práh bolesti - vleklé onemocnění kloubů Adamírovi často znemožnilo i chodit. A to byl poměrně relativně mladý, téměř abstinent, žil dle svého mínění zdravě, až asketicky. Přesto na sobě nedal nikdy nic znát, nezmeškal jedinou zkoušku. Kolegové to věděli a říkali mu Anděl dokonalosti.
Pak začala Jiřího Adamíru bolet záda. Nemohl se hnout, měl zablokovanou páteř. Chodil tedy na rehabilitace, ale lékaři už tam věděli, že je něco velice špatně. Poslali ho proto na celkové vyšetření. To potvrdilo děsivou diagnózu - rakovina kostí. S velmi malou nadějí na uzdravení. Nicméně jako vždy akurátní Adamíra si řekl, že se prostě uzdraví. Tehdy zrovna hrál v Národním divadle představení Strýček Váňa a nemohl odejít před derniérou. Tu tedy odehrál, pak se odebral do nemocnice na operaci. 14. srpna 1993 Jiří Adamíra zemřel. Bylo mu 67 let.
Haně Maciuchové se však na tom všem „něco nezdálo“. Uvedla, že její partner nezemřel na nemoc jako takovou, ale na pooperační komplikace, různá zdržení a problematická rozhodnutí lékařů. Spíše se nemohla s jeho smrtí vyrovnat, tak vinila všechny okolo, jak to občas bývá. Nicméně různé odklady operací měly u Adamíry nastat, jak pak někdo přiznal. „Můj muž zemřel na pooperační komplikace, ne kvůli té nemoci samotné. V jeho případu bylo tolik otazníků, tolik problematických lékařských rozhodnutí, tolik zdržení,“ řekla doslova Maciuchová.
Ztráta Jiřího ji ranila tolik, že si už nikdy žádného chlapa k tělu nepřipustila a až do své smrti zůstala sama. „I když už tu není, tak je pořád mojí velkou součástí a vždycky bude. Jeho místo nikdy nemůže nikdo nahradit a já se o to ani nesnažím. Mám proto jen spoustu kamarádů a kamarádek. Ale nikdy už nebudu mít někoho, jako byl Jiří,“ svěřila se těsně před svou smrtí. Hana Maciuchová zemřela 26. ledna 2021.
Vzpomínání na charismatického herce, pohledného chlapa, talentovaného rétora a lamače dívčích srdcí můžeme zakončit jeho oblíbeným výrokem:
Dokud člověk nemávne rukou nad sebou, nemávne ani nad lidmi kolem. Mávne-li nad nimi, mávne současně i nad sebou
Zdroje:
Jiří Adamíra.pdf
Jiří Adamíra - noblesní král českého jeviště - Jaroslav Kříženecký | Databáze knih (databazeknih.cz)
Dokumentární pořad ČT Neuvěřitelné životy - Jiří Adamíra