Kanibalismus v Třebíči: opravdu byli v Kohnově mlýně vařeni Židé? Děsivé vraždy pobouřily republiku

Kanibalismus je všeobecně považován za nejstrašnější hřích lidstva, největší tabu téměř v každé společnosti a to nejhorší, čeho se člověk na člověku může dopustit. Patří do temnoty, do věcí, o nichž není vůbec radno mluvit, natož přemýšlet. Přesto ho najdeme ve všech etapách evoluce. A kdyby jen evoluce. Také v historii při hladomorech, kdy lidem prostě nezbylo nic jiného než ono posvátné tabu porušit. Také různí devianti a vrazi se mohou kanibalismem vzrušovat.

Pro normálního člověka je to ale jaksi - nepochopitelné. A nevolnost vyvolávající. Hody lidojedů patří někam na jiný kontinent, na zapomenuté ostrůvky, kde se v kotlích vaří nebohý misionář! To je nejčastější představa lidských kanibalů. U nás se přece nikdy nic takového nestalo!

Možná ano, možná ne. Jestli se skutečně v Třebíči prodávalo na černém trhu maso haličských Židů, to už se zřejmě nikdo nedozví. Ale vraždy v Kohnově mlýně tato děsivá pověst provází a vešla do kolektivní paměti lidí celého kraje. Věci, které se v této neblaze proslulé stavbě staly, se velice těžko popisují. I kdyby nešlo o kanibalismus, kruté třebíčské vraždy ještě dlouho vyvolávaly hořkou pachuť nejen mezi obyvateli, ale i v nejvyšších politických kruzích. Co se stalo v ratejně Kohnova mlýna?

Po první světové válce se život v Třebíči, kde se následující šílený příběh odehrál, vracel postupně do normálu. Byla obnovena průmyslová výroba, lidé se mohli svobodně nadechnout a začít po válečných hrůzách skutečně žít. Jenže - někdo nemohl. V roce 1925 se provalil případ, který v naší zemi snad neměl obdoby. Vše začalo už během války, k odhalení došlo naprostou náhodou a dějištěm se stal Kohnův mlýn. Kdysi malebné místo, které lákalo k procházkám, totiž město předělalo na tzv. ratejnu.

V dnešní ulici Na Potoce v samém centru malebného Třebíče se objevila obrovská a hnusná stavba, do níž se stěhovala chudina. Vládly tam příšerné poměry. Do ratejny se stahovala lůza, alkoholici a kriminálníci, zloději a tuláci. V bídných podmínkách žily i děti, jedna místnost byla přehrazena prostěradly na šňůře, uprostřed stála kamna, páchlo to tam, všude špína a hmyz. A právě v ratejně, kde dle dobového článku Lidových novin „bydleli lidé štítící se práce a nejhorší spodina města“, se setkali všichni protagonisté zvráceného případu, který šokoval a znechutil celou republiku a měl dokonce velkou odezvu i v zahraničí. Není divu.

Poměry v ratejně byly nadmíru nuzné a tito lidé se snažili ze všeho a všech „vytřískat“ co se jen dalo. I za cenu násilí, loupeží i vražd. Ve vedlejší škole se navíc během války usídlilo několik haličských Židů, kteří utekli před ruskou frontou. Tyto uprchlíky z Polska a Ukrajiny měla česká města za povinnost přijmout a poskytnout jim ubytování. Chudí Židé byli silně nábožensky založení, neuměli jazyk, neměli základní hygienické návyky, ale zato byli zdatní obchodníci.

Podnikaví uprchlíci nelenili a začali se s místní sebrankou stýkat a kšeftovat. Netušili, že tím nad sebou vynesli rozsudek smrti. Jenže Židé z Haliče nebyli prvními obětmi vražedných pobudů z Kohnova mlýna. To se ale zjistilo až za dlouhých šest let.

Matouš a Bartoloměj Poličtí byli bratři, kterým osud nepřál. Bartoloměj byl hodinář, čerstvě rozvedený, Matouš truhlář. Proč skončili v ratejně, o tom lze jen spekulovat. Nebyli to totiž žádní chudáci, Bartoloměj měl našetřeno několik tisíc korun. Zřejmě asi chtěli jen překonat Matoušův rozvod, po kterém zůstal muž na ulici bez ničeho, a na chvíli se někde usadit, než si naleznou nový byt. Bratři Poličtí se nastěhovali do ratejny a s nikým se tam nebavili. Velice dobře věděli, co jsou místní obyvatelé zač. Ale i když šeptali, jak chtěli, někdo je slyšel. A hlavně slyšel šustění přepočítávaných bankovek.

Bartoloměj si totiž vybral všechny peníze z knížky, aby je dal okolkovat. A na konci února roku 1919 oba bratři beze stopy zmizeli. Pátrání po pohřešovaných mužích se účastnila snad celá Třebíč. Marně. Jako kdyby se po nich slehla zem. Výslechy pochybných existencí v ratejně nastínily variantu, že Poličtí utekli do Ameriky. Tuto verzi zvlášť hlasitě vytruboval pobuda Josef Fejta. Četnictvo to posléze vzalo za bernou minci a pátrání po bratrech Polických bylo už za měsíc ukončeno. Příbuzní Matouše a Bartoloměje tomu však ani náhodou nevěřili.

„Neodešli by bez rozloučení, a i kdyby, alespoň lístek by poslali!“ znělo nejčastější postesknutí přízně obou bratrů. Nic. Po bratrech se slehla zem. Až nastala zima roku 1925, kdy syn jednoho z Polických seděl v hospodě. Utrápeného mladíka si všiml ošklivý, špinavý a přihlouplý alkoholik Karel Dvořáček, který žil se svou negramotnou manželkou Annou v ratejně. Tato žena byla neblaze proslulá po celé Třebíči. Byla to zlá, jedovatá a několikrát trestaná zlodějka a matka jednadvaceti dětí (!), před kterou se měl každý raději na pozoru. Anna Dvořáčková se stala klíčovou iniciátorkou třebíčských vražd.

Ale v okamžiku, kdy si k Polickému v hospodě přisedl už notně opilý Dvořáček, to zatím nikdo nevěděl. Když Dvořáček zjistil, že mluví s mladým Polickým, začal se v opilecké pýše vytahovat: „Já bych ti klidně mohl říct, kde máš tátu. Kde jsou jejich mrtvoly. No jó! Já to vím! Vše přesně ví Fejta, ať se ho zeptají,“ vyhrkl v alkoholovém opojení pyšně. Polický neváhal, hned druhý den letěl na četnickou stanici a důrazně žádal, aby muži zákona znovu vyslechli obyvatele ratejny. Stalo se. A na povrch vyplaval tak děsivý hnus, že se o tom nikomu ani nesnilo.

Vyšetřovatelé šli najisto. Nejprve byl zatčen Karel Dvořáček, Anna Dvořáčková a Josef Fejta. Poté si vyšetřovatelé došli ještě pro syny Josefa Fejty – Jana a Josefa ml., dále byli zatčeni Josefa Kmenta, Tomáš Mašek a Josef Kunst. Tito lidé byli třebíčskou lůzou a všichni se jich báli už dříve. Na ulicích se nemluvilo o ničem jiném než o podezřelých z ratejny. A hlas lidu tvrdil, že tato svoloč nemá na svědomí jen nebohé bratry. „Bude toho víc, uvidíte! Tam je semeniště hříchu!“ tvrdili místní. A měli pravdu. Dvořáčkovi a Fejta se nejprve přiznali k vraždám Matouše a Bartoloměje Polických.

Motivem byly samozřejmě peníze a obě vraždy vymyslela Anna Dvořáčková. Jednoduše vycítila šanci ke snadnému obohacení. Oslovila Josefa Fejtu mladšího, který s bezuzdným plánem souhlasil. Bezcharakterní lidé Matouše i Bartoloměje pozvali na čaj s rumem, který uvařila Anna, opili je a když bratři usnuli, brutálně je ubili sekerou. Sice se pak říkalo, že byli také snědeni, ale není to pravda, jejich těla zřejmě skončila v blátě staré mlýnské strouhy. Dvořáčková se vše snažila popírat a u soudu hulákala: „Chraň pánbůh, je mi třiapadesát let a čaj jsem nikdy nevařila a vařit nedovedu!“ Jenže jim nikdo nevěřil, vinu házeli jeden na druhého, až se hráz prolomila. Vypečená sebranka se pod tíhou dalších okolností přiznala k dalším osmi vraždám.

Obětmi těchto přiznaných bezprecedentních a odporných mordů byli právě oni uprchlí Židé. Vyšetřovatelé si postupně do děsivé skládanky přidávali další a další dílky, a vyšlo najevo, že v Kohnově mlýně se zabíjelo už na konci války. Otřesné detaily výpovědí zvedaly žaludek i ostříleným detektivům. Kment s Maškem ubíjeli Židy sekerou, když je předtím do Kohnova mlýna nalákal Fejta pod záminkou nějakého „šikovného kšeftíku“. Těla pak rozřezali, větší kusy naložili do soli, menši vyudili. To není možné, namítnou mnozí. To se nestalo! Pravdou je, že to vlastně dodnes nikdo neví. Ale výpovědi mluví jasně, i když je pak obvinění vrazi neustále měnili.

„Tázal jsem se Dvořáčka, co s tím budou dělat? To prodáme řezníkům. O maso je bída, je hlad, odpověděl,“ vypověděl Jan Fejta na adresu Karla Dvořáčka. „Co jste dělali s odřezky a zbytky?“ zněla otázka soudu. „V noci jsem viděl bratra a ostatní, jak na zahradě vyhrabali jámu, kde měli uschovány uřezané hlavy, nohy a jiné zbytky zavražděných, nastrkali to do pytlů a odnesli k řece,“ vypověděl Jan Fejta. Nasolené a vyuzené maso měli prodávat na černém trhu pod rukou jako maso psí. Strašidelná představa, to bezesporu. Mohla to být pravda, nebo to vše přikrášlil tisk?

Třebíč získala rázem pověst města lidojedů. Vše rozvířily Lidové noviny, ve kterých vyšel článek s detailním popisem uzení a solení haličských Židů. Olej do ohně přilévali i sami obyvatelé Třebíče, kteří to brali jako naprostý fakt. Nicméně vrazi z ratejny opakovaně tvrdili, že těla rozsekali, ale vařili je pouze pro „lepší skladnost“ ostatků – s ovařenými kostmi se lépe manipulovalo, i jejich zakopání nebo hození do řeky bylo spojeno s menší námahou. Novodobé výzkumy celého obskurního případu ukázaly, že ve mlýně ani v řece se žádné ostatky nenašly. Mohla je odplavit voda?

Tehdejší noviny si ale chtěly zajistit čtenost a přihřály si onu pověstnou polívčičku: „Vždy se v každém čísle snažily přijít s něčím novým. To se týkalo hlavně Lidových novin a jejich sesterského Kurýra. Předháněly se tak v podrobnostech, které ale vůbec nebyly postaveny na faktech. Například se objevila zpráva, že stopy případu vedou až do Antverp v Belgii – snad kvůli tomu, že vrazi Židy mohli okrást o prsteny s drahokamy…“ zní výňatek z rozhovoru historika pro regionální deník. Přebujelá fantazie Třebíčanů ale tehdy jela na plné obrátky. „Město kanibalů!“ předháněly se palcové titulky ve snaze o co nejskandálnější zprávu.

Radnice dokonce prosila novináře, aby si nevymýšleli a psali jen fakta, ale marně. Generál Jan Syrový - legionář, třebíčský rodák a tehdejší náčelník generálního štábu - nakonec osobně promluvil reportérům do duše, aby už těch senzací konečně nechali. 30. října 1925 soud vynesl rozsudky. A byly nad poměry mírné. Za přiznané vraždy dostali Dvořáčkovi a Fejta mladší doživotí. Jan deset měsíců a Mašek, Kunst a Kment byli dokonce zproštěni viny. Soud totiž vyměřil tresty pouze za zabití bratrů Polických. Za mrtvé Židy, hanobení ostatků a možný kanibalismus žádný trest nepadl. Jak to bylo možné?

Někteří mluví o korupci v soudním systému, jiní o antisemitských náladách. Po ostatcích Židů se například vůbec nepátralo, i když sebranka z ratejny vše popsala do nejmenších detailů. Bylo to zřejmě ututláno na rozkaz z vyšších míst, protože mladá republika by takovou ostudu před Evropou a světem možná ani neunesla. Temné tajemství třebíčských vražd si vzali pachatelé do hrobu. Minulost Kohnova mlýna je ale už poskvrněna navždy. Místní jej dlouhé roky obcházeli obloukem a stín, který nad tímto místem visí, jen tak nezmizí ani v dnešní době.

Ale jestli skutečně došlo k oné finální konzumaci nasolených a vyuzených Židů, to už se nikdy nikdo nedozví. Zřejmě je to tak lepší.

Zdroje: Kniha Bezejmenní, Byly dvě mrtvoly v Kohnově mlýně jedinými oběťmi třebíčských vrahů? - Třebíčský deník, Vrazdy_v_Kohnove_mlyne.pdf, časopis Enigma speciál, brožura Skutečné kriminální případy, Kriminalistický sborník