Článek
Často a ráda si různě hraji se slovy. Miluji Vlastu Redla a jeho Horní Heršpickou Hospodu Hrbatý Hrozen. Hirošima Hadr! Homosexuál Horáček Hladí Hubici Hasičské Hadice (Hýžděmi). Hyeny Hodují… Kdo zná, ten ví, jak kouzelné a nesmírně složité je vymyslet takový text! Také: Jelenovi pivo nelej, Kobyla má malý bok. Nebo dle mého názoru nejvyšší level českého humoru: pánové Š+G a jejich geniální píseň Onehdy jsem po ránu točil klikou lanovky…
To se to hraje s češtinou, když jsou všechny šedé buňky mozkové správně vyladěné na jeden z nejsložitějších jazyků světa! No jo, ale tuhle jsem zavařila (doslova) notebook. Nějak jsem se rozjela a už beztak varchlatá klávesa písmene K se vylomila, políčko vystřelilo směr strop a zbyl jen obnažený čtvereček zoufalého nahého K, které vysloveně volalo o pomoc. Byl to hrozný pohled, vypadalo to jako vytržený zub! Kolozubá klávesnice si nicméně chvíli dala říct - prostě jsem prstem více zaryla do prázdného místa, kde si předtím hověla klávesa.
Rejp! K se objevilo. Pak se objevovalo a mizelo. K nic K K nic nic nic…KKKKK NIC! „Krucinál!“ ječela jsem tu, protože když mne tzv. Chytí slina (můj ekvivalent k líbeznějšímu Políbení múzy), musím psát, dokud slina nevyschne. Jakmile přestanu, už na tu nit nenavážu a pak z mých prstů padají samé krávoviny, nesmysly, pravopisné chyby. To se musím vždy uklidit někam do separé a čekat, až budu mít všech pět pohromadě (no…).
Ženská, řeknete si. Existuje přece klávesnice v notebooku. Nebo ono obligátní CTRL C, CTRL V. Jasně! Když jsem prostředníčkem ryla tak, až se mi odlomil i nehet a K už se ani neuráčilo ukázat, musela jsem sáhnout k tomuto vkládacímu náhradnímu řešení. Jenže to nejde. Souvisle psát a do toho neustále vkládat a označovat prokleté K… Přeruší to úplně myšlenku. A já již trpím cimrmanovským neduhem stáří: neschopnost myšlenku udržet (neschopnost myšlenku opustit zatím ne!). Tudy ne! Fakt to nešlo.
Zavolala jsem kamaráda, jehož původní profese je stavitel PC sestav. O živnost ho připravily právě notebooky, i když fajnšmekři pěknou sestavičkou ještě nepohrdnou, ale musel se přešaltovat na zaklapávací tenké počítače. Jarda se dostavil ve slamáku a bos (bez klobouku bos natloukl si nos), dlel právě na místním koupališti, kde očumoval ženské. „Ukaž? A to jako mám opravit? Tohle? A kde máš to K?!“ smál se, když viděl zohyzděný a zneuctěný notebook. „No, to já nevím.“ došlo mi. Já snad tu klávesu vyhodila, tak blbá jsem.
„S tímhle se psát nedá. Nech si ho na koukání na seriály v posteli, na psaní si kup novej. Kvůli tomuhle jsem jako musel přijít? Cccc…“ vrtěl hlavou, kterou měl zcela jistě plnou nevšedních myšlenek stran mé ohromující inteligence. „Tak promiň, no,“ odsekla jsem. Jako jasně, novej! Jenže byl pátek odpoledne. U našich Vietnamců mají opravdu všechno, leč notebooky fakt ne. I když… Jsem přesvědčená, že agilní majitel nové večerky by tutově nějaký vyštrachal! Třeba dětský. Nebo by mi ho namaloval. I s tím zatraceným K! Tudy cesta nevedla.
Psala jsem tehdy článek o králi, který se užral k smrti. Fakt, švédský král při večeři sežral a vypil páté přes deváté, aby pak horem i spodem (se vším všudy) vybuchl v komnatě za přítomnosti ubrečeného dvořana. Takové krásné téma! Tak to zkusím bez K, ne? Přece to musí jít! „Bez K se ani nepodepíšeš, prosím tě,“ smál se mi manžel. Tomu se to směje! Navíc jako na zavolanou opakovali Slunce seno a pár facek. A zrovna tam Škopková řvala na Škopka: „Todle je K? To je hnus a ne K!“ „To je eště krásný K, to dybyste viděla moje K!“ sděloval jí doktor Kája Kroupa.
Když to dcera přepnula na Hrátky s čertem, rozchechtala jsem se nahlas - zrovna chytila scénu, jak Káča popisuje Luciusovi svého budoucího ženicha s hlavou jako koleno. Jak jinak! „Koleno, koleno, KKK!“ listoval mladý krásný Vinklář v čertovském notesu. Ale co. Jdeme na to! navelela jsem se, udělala si kafe, sedla k nemocnému počítači a zkusila psát bez k. Král, který se ujedl k smrti. No! Panovník… Ne! Vladař! Tak. Vladař. Co se ujedl. Vladař, co se ujedl bezmála… Co to melu? Bezmála se neujedl, on se užral. On praskl. Praskl. K! Tak jinak. Explodoval! Táááák.
Vladař, co se ujedl k smrti: Adolf I. Fridrich explodoval po obrovské večeři… Stop! Velké! Další stop. Chytala jsem se tady za vlasy. To snad není možný! Aspoň, že se nejmenoval Karel. Ale vládl Švédsku. To neokecám. Krucifix!
Král Kázal: Koukejte Kalupem Krotit Každého, Kdo Komorně Konzumuje! Kousejte Krásně, Koketně, Klasicky. Kous! Kous! Kous! Král Konzumoval Kus Kotlety, Kousal Kance, Kus Krávy, Kus Kozy, Klokaní Kapsu. Křoupal Krevety. Křup! Křup! Konzumoval, Krkal, Kašlal. Kalil Koskenkorvu - Kapalina Klokotá! Konev Kafe, Koňak, Kahlúu. Křáp! Křáp! Kabaret! Katastrofa! Kakat Kakat, Křičel Krákoravě Krutopřísný Král. Kalamita! Křachl. Kape. Kap Kap. Křičí: Kriste, Konej! Kanonáda. KONEC.
Do háje, hihňala jsem se a psala na kus papíru příběh užraného krále. Tak to fakt nejde. A nešlo! Ale jak to tak bývá, já to nemohla dostat z hlavy. A všude bylo samé K. Všude. Kuchyně, kávovar, koketa, kotel, kotelník, kráva! prozpěvovala jsem si tady jako totální blázen. Blízcí už se na to nemohli dívat. Oni ví, že když maminka píše, musí být ticho, ale tohle ještě nezažili.
Takže druhý den ráno v sobotu jsme jeli do našeho nejbližšího elektra (no, hodně daleko jsme jeli, ehm…) pro nový notebook. Sotva jsem si ho chovala v autě na klíně jako novorozené miminko - a přesně tak na něj i šišlala a hladila ho, zatímco se na mě moje dcera dívala velice, ale velice vyčítavě, byla jsem šťastná. „Já mám Káááá!“ ječela jsem. Paráda! Kousek Krásy Koupen!
Naštelovala jsem si notebooček k pracovnímu (jídelnímu, ehm) stolu, zasedla, zprovoznila ho, otevřela editor a ruce se mi po-ma-lou-čku a po-le-hou-čku dotkly nových kláves. Podsvícených. Hmatová paměť se přihlásila ke slovu a prsty se rozeběhly „všema deseti“ (díky za tvrdé drilování na psacím stroji, paní učitelko Zaviačičová!) po písmenkách. Jo! Bylo tam K. A já Kráva jsem podcenila naučený grif, kterým jsem dloubala do původního obnaženého K. A fakt obří silou jsem prostředníčkem flákla do zbrusu nového Ká. Pic! A už letělo.
Zírala jsem na dvě stejné klávesnice se stejnou chorobou. Přísahám, že se mi smály do ksichtu! „To snad není možný!“ nesl se bytem můj maniakální řev. To nevymyslíš! „Hm, tak tohle ti asi jako reklamaci neuznají,“ smál se manžel, který je stoik, zatímco já těžký (velice těžký) případ ukázkového cholerika. „Já to rozsekám!“ zmocňoval se mě šílený vztek. „Já jdu volat Jardovi,“ vzal manžel telefon.
Jarda přišel obutý a bez pokrývky hlavy, jelikož se zrovna chystal na plavecký bazén, neboť se ochladilo a nemohl svůj koníček provozovat ve venkovním prostoru. „Umělkyně!“ řehtal se. „Spisovatelka, vole!“ lámal se v pase. Já bych ho nejraději označila jadrnou nadávkou právě na písmeno Ká!
Machr přes sestavičky připlácl nějakým spešl lepidlem klávesu zpátky, takže to funguje. A dávám si opravdu neskutečný pozor. Lehoulince klapu na klávesu Ká, jenže… Ono to začíná vynechávat. Tak držte palce, protože bez K se fakt psát nedá! Zajímá mě jen jedno: dostanu ty nesmysly z hlavy? Asi to hned nebude! A vidíte, poslední věta je zcela bez K! To půjde, to půjde!
Krásný den všem a pozor na zběsilé klávesy a hmatovou paměť!
