Radioaktivní ostatky Marie Curie byly exhumovány roku 1995. Její tělo zůstalo podivuhodně zachovalé

20. duben 1995. Poklidná a bohatá francouzská obec Sceaux v departementu Hauts-de-Seine na jižním předměstí Paříže (mimochodem, rodiště Alaina Delona) ještě spí. Obyvatelé výstavních rozlehlých paláců poblíž zámku Château de Sceaux si v brzkých ranních hodinách krásného jarního dne užívají klid v posteli, zatímco k místnímu hřbitovu míří kolona nenápadných vozů. Tři osobní auta následuje bílá nákladní dodávka bez jakéhokoliv označení.

Když kolona zaparkuje poblíž zdi malebného místa posledního odpočinku, vystoupí z vozů deset mužů. V ústrety jim přichází starosta obce a správce hřbitova ve Sceaux. Všichni jsou viditelně nervózní. Není divu! Mají velký úkol od francouzské vlády na přímý příkaz tehdejšího prezidenta Françoise Mitterranda. Musí z hrobů vyzvednou dva významné vědce a provést tzv. panthéonisation (pantheonizaci). Co to je? Přenesení ostatků a jejich opětovné pohřbení v hrobce velikánů, slavném pařížském Pantheonu.

A velikáni to opravdu jsou - manželé Pierre a Marie Curieovi! „U něj to bude jednoduché, je zpopelněn. Ale Marie…“ stáli týden před exhumací členové Národního shromáždění spolu s archiváři a zástupci francouzské agentury pro radiační ochranu nad zežloutlými listinami z roku 1934. Když se totiž dozvěděli, co ve starých spisech hřbitovního (farního) kostela ve Sceaux stojí, rozhodl se prezident k exhumaci přizvat i radiační odborníky.

Ti se nyní před vstupem na hřbitov oblékají do ochranných kombinéz a spolu s hrobníky míří na místo posledního odpočinku Marie Curie-Skłodowské, které se brzy dostane té cti, že jako druhá žena v historii (po Sophii Berthelot) spočine ve slavném pařížském Pantheonu. A jako první žena tam bude poctěna pohřbem za své vlastní zásluhy.

Příběh života, smrti a posmrtného putování Marie Curie.

Co tato nevšední žena udělala pro vědu (teorie radioaktivity, technika dělení radioaktivních izotopů, objev radia a polonia, první výzkumy léčby rakoviny s pomocí radioaktivity apod.) - to je známá věc a téma spíše na samostatný text. Jaký však měla jedna z nejvýznamnějších vědkyň v historii a první profesorka na pařížské univerzitě soukromý život? Velice pohnutý, mnohdy krutý a plný spousty osudových ran, ke kterým se přidaly i specifické zdravotní problémy kvůli dlouhodobé expozici radioaktivním látkám, což ji nakonec i stálo život.

Marya Salomea Skłodowska se narodila 7. listopadu 1867 ve Varšavě. Byla nejmladší z pěti dětí učitelské rodiny. Její rodiče byli aristokraté, ale po tvz. Polském lednovém povstání přišli o téměř celý majetek. Marie toužila po akademické dráze, ale po absolvování dívčího gymnázia to měla velice těžké -zchudlá šlechta, navoněná bída! posmívali se Skłodowským jejich nepřátelé. Navíc to byla žena, což bylo tehdy v Polsku pro studium překážkou snad největší. „Půjdu do zahraničí. Tam jsou univerzity pro ženy daleko otevřenější!“ prosila Marie, ale marně. Nebyly peníze ani na jídlo, natož aby chudí rodiče poslali Marii a její sestru Bronislawu do jiné země!

Otec alespoň dceru doučoval doma. Nakonec se vynořila spása v podobě neoficiální Létající univerzity. Tato „podzemí“ instituce zajišťovala polským ženám vzdělání, Marie si přivydělávala jako vychovatelka a v roce 1891 nastoupila na slavnou pařížskou Sorbonnu, kde byla přijata ke studiu matematiky, fyziky a chemie. Marie měla jen tu hlavu, jak se tak říká, jinak v Paříži doslova živořila. Zhubla, byla jí zima, neměla ani na kus chleba. Často omdlévala hlady, ale studovala urputně dál. Nadmíru inteligentní Marie získala dva univerzitní diplomy a dostala práci v laboratoři, kde se seznámila se svou životní láskou i pracovním partnerem - Pierrem Curiem (1859-1906).

Svatba se konala v roce 1896, kupodivu bez náboženského obřadu; Marie dokonce měla místo svatebních šatů laboratorní plášť! V roce 1897 se manželům narodila první dcera Irène, druhá holčička dostala v roce 1904 jméno Ève. Pierre a Marie pracovali v provizorní laboratoři, která neměla adekvátní větrání. A tehdy ještě při zkoumání uranu a dalších prvků netušili, že se vystavují nesmírně nebezpečnému záření. Marie po porodu druhé dcery prodělala několik epizod deprese, dokonce se nervově zhroutila z přemíry práce. Zdůrazňovala neustále, že výzkum vede ona, ale ženy v tehdejší vědecké sféře neměly žádnou autoritu.

Bylo jim dokonce zakázáno mluvit na některých akademických půdách, takže například musel Pierre odříkat celou její přednášku, zatímco Marie potupně seděla za ním a nesměla říct ani slovo. Paradoxy jsou to neuvěřitelné a jen evokují, jak těžká byla tehdy pozice žen všeobecně. Na Marii Curie-Skłodowskou čekala největší rána osudu: 19. dubna 1906 zahynul Pierre Curie při dopravní nehodě. Když přecházel v hustém dešti přes Rue Dauphine, srazil ho vůz tažený koňmi. Šestačtyřicetiletý muž spadl pod kola bryčky, které mu přejelo hlavu. Jeho lebka byla okamžitě roztříštěna a slavný fyzik na místě zemřel.

Zdrcená Marie od manželova skonu nosila jen černé šaty, dokonce pobyla nějaký čas v léčebně, kde jí lékaři léčili nejen pošramocenou psychiku, ale snažili se pojmenovat a zaléčit různé zdravotní neduhy, které ještě poměrně mladou ženu zužovaly. Byly to podivné příznaky: modřiny, loupání kůže, krevní výrony, světloplachost, krvácení. Nikdo na nic nepřišel. Zatím. V roce 1911 si vědkyně začala poměr s ženatým fyzikem Paulem Langevinem.

Když to prasklo, vypukl ohromný skandál, Marie se opět zhroutila, protože před jejím domem se shromáždil zuřící dav. „Rozvracečka domovů! Přivandrovalkyně! Židovská ničitelka manželství!“ skandovali lidé fanaticky. Utrápená Curie se alespoň realizovala v době první světové války: tehdy vytvořila radiologické jednotky, které jezdily po bojištích a diagnostikovaly zraněné vojáky. Tyto „Malé Curie,“ jak se automobilům říkalo, zachránily mnoho a mnoho životů.

Po válce už Marii trápilo chatrné zdraví. Její deprese se prohlubovala, pobývala často po ústavech napříč Evropou, přesto se vždy nějak „zresuscitovala“ a pokračovala v práci. Škodlivé účinky ionizujícího záření nebyly v době její práce známé - navíc vše zprvu dělala bez jakýchkoliv bezpečnostních opatření. Dokonce nosila po kapsách pláště zkumavky obsahující radioaktivní izotopy. „Když zkumavky vyndala z kapes pláště nebo šatů, byly tedy doslova na jejím těle, ukládala je do zásuvky svého stolu. Zhasla lampu a všimla si, že z nedovřeného šuplíku se line slabé světlo,“ uvádí National Geographic.

Curie byla také vystavena rentgenovému záření - když sloužila během války jako radioložka po nemocnicích, nikterak se je nesnažila odstínit. Uvědomovala si ale riziko, že by radioaktivní materiály mohly lidem škodit: „Pravidelně testovala krevní obraz svých pracovníků a trvala na tom, aby s radioaktivními izotopy manipuloval pouze vyškolený personál“ popisuje Dotyk.cz.

Sice pak pracovala ve vícevrstevném oděvu, který mohl něco zachytit, nějak pomoci, ale už bylo pozdě. Za svůj život musela vstřebat tolik radioaktivity! Francouzští odborníci z Úřadu pro ochranu (OPRI) však poukázali na to, že radium představuje riziko pouze při požití a spekulovali, že její nemoc byla pravděpodobně způsobena používáním radiografie během první světové války.

„Škodlivost radioaktivity byla zjištěna v průběhu výzkumu, který začal objevem radioaktivity samotné. Další výzkum (Pierra a Marie) vedl k objevu dalších radioaktivních prvků a k pochopení, že radioaktivita je přirozený jev rozpadu atomových jader. Jak šla doba, začalo se zjišťovat, že toto záření má negativní vliv na živé organismy, a to jak z hlediska akutních otrav, tak i dlouhodobých následků, jako je zvýšené riziko rakoviny,“ uvádí Wikiskripta. Nelze tedy určit žádné konkrétní datum, kdy někdo přišel na to, jak moc je vše škodlivé. Šlo to postupně - bohužel pro Marii.

Kolem roku 1930 Marie Curie-Skłodowská zčásti oslepla. Zrak se jí vracel a znovu ho ztrácela, nejprve na jednom oku, pak už na obou. To ji obrazně řečeno dorazilo, psychika se zhoršila natolik, že z bývalé krásné a oduševnělé ženy zbyl jen ploužící se stín. Přidaly se problémy s vylučování, Curie selhávaly ledviny, přesto se vydala do svého milovaného Polska. Tam už pomalu nemohla ani chodit, takže když se na začátku roku 1934 z rodné země vrátila, byli její přátelé a dcery naprosto zděšeni: Marii vynesli z vlaku na nosítkách, nemluvila, padaly jí vlasy, ztrácela zuby.

Irène maminku nechala okamžitě převézt do sanatoria Sancellemoz v obci Passy. Tam jí byla diagnostikována aplastická anémie. V Mariině případě bylo tato nedostatečná tvorba všech krevních elementů zřejmě způsobena právě dlouhodobým vystavením radiaci, což způsobilo poškození kostní dřeně. Zásadní osobnost vědy a celé společnosti Marie Curie-Skłodowská zemřela v Passy 4. července 1934 ve věku 66 let. 

Její tělesné ostatky byly po dvoudenním důkladném ohledání pochovány vedle urny s popelem jejího muže Pierra (kremace na počátku dvacátého století byla také velice neobvyklá) na hřbitově ve Sceaux, kam se nyní vracíme do dvacátého dubna 1995. Muži v ochranných oblecích a maskách se po boku technických pracovníků, koronera, soudního patologa a dvojice vyděšených hrobníků vydali k hrobu Marie Curie, kde už stál malý bagřík.

„Jsou takovéto manévry opravdu nutné?“ byl zvědavý starosta, protože si nepřál, aby se obyvatelé Sceaux vyděsili, že jim po hřbitově pobíhají muži v radiačních protichemických oblecích!

Velitel, kterého francouzská vláda pověřila dozorem nad exhumací, mu vysvětlil: „Když jsme si od vás vyžádali původní záznamy o pohřbu paní Curie, chtěli jsme hlavně vědět přesné umístění rakve podle náčrtu. Jenže jsme se dozvěděli, že ostatky byly v době pohřbu radioaktivní. Proto byla tehdy učiněna opatření, ovšem zápis nezmiňuje, jaká opatření měli na mysli. Nevíme, co nás tam čeká. Po konzultacích s prezidentem a odborníky byla tedy přivolána agentura pro radiační ochranu. Ta bude přítomna vyzdvižení těla. Jelikož panují obavy ohledně zbytkového záření, pomůže s ochranou pracovníků hřbitova.“

British Society for the History of Radiology (BSHR) popisuje další dění na hřbitově: Když se exhumátoři přiblížili k zatím nedotčenému hrobu, byla hodnota radiace ve vzduchu zcela normální. Jakmile se začalo kopat a odkrývala se zemina, s každou další vrstvou se radiace zvyšovala, i když o velmi malou hodnotu. Sotva dělníci narazili na rakev, radiace se opět zvedla, ale nikterak dramaticky. Schránka s tělem Marie Curie byla vytažena na denní světlo a přenesena do zázemí hřbitova, kde byla připravena speciální místnost. Rakev uložili na podstavec a přišli ohledávači za stálé asistence mužů v oblecích.

Dřevěná truhla vypadala zcela obyčejně - ovšem jen na první pohled. Po šedesáti letech v zemi nebyla ani moc poškozená. Po otevření rakve radiace opět povyskočila nahoru. „Ale nebylo to tolik, jak jsme předpokládali. Mohlo to být tím, že Curie v pozdějších letech svého života podnikala jistá opatření k omezení expozice záření,“ konstatuje článek sdružení BSHR.

Po sejmutí víka rakve odborníci zjistili, že ač zvenku vypadá pouze jako dřevěná, uvnitř našli vložku z 2,5 mm tenké vrstvy olova. Při pohřbu tedy musely být hodnoty radiace jejího těla mnohem vyšší, když bylo přistoupeno k vyložení rakve olovem. Nikdo to nevěděl, nebyl o tom jediný záznam.

Po vyjmutí ostatků nastalo posmrtné ohledání soudním patologem: „Její tělo zůstalo nadmíru zachovalé. Samozřejmě, procesy (rozkladu) proběhly, ale v malé míře. Šaty zesnulé jsou zachovány, hniloba jen mírná, rysy obličeje jasné a zřetelné. Oči má mírně propadlé, hlavu nachýlenou doleva. Zarazilo mne to. Vypadá, jako kdyby jen spala.“ Nad tělem vědkyně byly zjištěny pouze malé úrovně alfa a beta kontaminace.

Po ohledání a fotografické dokumentaci (snímky nebyly nikdy zveřejněny) byla Marie Curie-Skłodowská omyta, oblečena a uložena zpět do své rakve - odborníci usoudili, že není třeba poskytovat schránku novou, která sice byla připravena, ale v Panteonu na ni beztak čekal nadzemní box s jakousi vloženou rakví, do které se ta původní jen zasunula a vše se hermeticky uzavřelo.

Marie se vydala na svou druhou poslední cestu, na které ji následoval popel jejího manžela. Obé bylo naloženo do dodávky a nyní již za policejního doprovodu na motorkách byli manželé převezeni do Pantheonu.

Marie tedy byla radioaktivní, ale nad očekávání mírně. Hůře jsou na tom její dokumenty, zápisníky, kuchařky, talíře, lžíce nebo osobní potřeby. Věci Marie Curie jsou radioaktivní až extrémně. Jsou uloženy v krabicích vyložených olovem ve francouzské Národní knihovně v Paříži ve speciální odstíněné místnosti. Po vyžádání přístupu k těmto předmětům musí návštěvníci podepsat prohlášení o zřeknutí se odpovědnosti a nosit ochranný oděv, aby se zabránilo expozici radiu-226.

Je něco morbidně fascinujícího na exhumacích. Rušit klid mrtvých, ať už z jakéhokoliv důvodu, je snad pro každého z nás onou pomyslnou červenou čarou. Nicméně se dějí. A často i u slavných lidí, z různých důvodů. V případě Marie Curie a jejího manžela tyto důvody popsal prezident Mitterrand u příležitosti uložení ostatků slavných manželů do Pantheonu:

Zpracováno podle: National Geographic, Marie Curie-Skłodowská, Přírodovědci.cz, Marie Curie, Times of India, Barrybill.com, ZSKomenda.cz, Tělo Marie Curie, Mariecurie.com, Pierre Curie, Pantheon, BSHR.org, Dotyk.cz