Článek
O Karlu Augustovi se říkalo, že vše v životě dělal na dvě stě procent. Hrál snad v úplně každém filmu či seriálu, každý projekt okořenil jedinečným talentem. I ty nejmenší postavy dokázal proměnit v takové, kterých si diváci zaručeně všimnou. Typický hlas a gestikulace, typický výraz tváře. Role vážné i komediální, ve všech exceloval. Někdy si celý film „ukradl“ pro sebe - a to se tam třeba jen mihl.
Všichni ho měli rádi, kolegové na něj s úctou vzpomínají, byť spolupráce s Augustou bývala těžká - někdy natočil vše na „první dobrou“, někdy mu v tom bránil alkohol. Se závislostí se potýkal celý život, někdy bylo lépe, někdy hůře. „Pokouší mě pivní rarášek,“ říkal tomu bažení po sklence něčeho ostřejšího. A v životě dělal snad úplně všechno. Na co si vzpomenete. Na začátku kariéry byl Karel Augusta opravdu ‚august‘, tedy klaun a konferenciér v německém cirkusu Aeros. Například. Nebo zřízenec v márnici. Nebo prodával grilovaná kuřata. Nebo obsluhoval zdymadlo. Nebo čistil sochy. Nebo…
Neuvěřitelné, co toho za jeden život může člověk stihnout. Navíc nadaný a velkým talentem obdařený Karel Augusta. Temperamentnímu herci a všeumělovi se podařilo vysloužit si i zákaz hraní - jednoduše proto, že v hospodě řekl, že Husák je vůl. A bylo to. Na konci života se zbláznil do baletky, následoval sešup do pekel, aby se ještě pokorně snažil vrátit se na začátek - bohužel, už bylo pozdě.
Neuvěřitelný život Karla Augusty.
K.A.
Já věřím v ďáblíka. Řekne mi: Karlíčku, pojď na jedno pivo. Já chvilku váhám, ale poslechnu. Jenže je tam nějaká parta, piv si dám deset a ďábel mě už zase má. Protože on, stejně jako pojišťovák, si musí vést účty. Musí Belzebubovi předložit inventuru, že pracoval odpovědně!
Karel Augusta se narodil 20. června 1935 v Praze. Rodina bydlela v Nuslích. Svérázný otec byl strojvedoucí a vlastní pílí se k tomuto povolání vypracoval - začínal jako pomocný dělník na železnici. Malý Karel v Praze moc času netrávil, většinou byl u babičky na venkově ve svých milovaných Střížovicích u Všetat. Do školy sice začal chodit v Praze, do nuselské ‚Svatoslavky‘, ale jakmile vypukla válka, rodiče Karla uklidili z města zcela. Bylo tam jídlo, za protektorátu v Praze „nebylo co do huby“ a Augusta vzpomínal, jak na venkov chodily doslova žebrat o kus jídla pražské ženy.
Otec také zažil šílené válečné situace - jednou jel trasu Praha - Plzeň, když najednou přímo na soupravu začaly pršet bomby. Před náletem se zachránil útěkem z rozjetého vlaku, ale předtím pomohl vyskočit všem cestujícím, kterých naštěstí moc nebylo.
Střížovice (Kropáčova Vrutice), kde trávil Augusta dětství
Mašinfírou se chtěl stát i Augusta. Ve vlaku nacházel klid, miloval jeho „drkotání“, i v dospělosti si sedl do nějaké soupravy „jen tak“, jel z přes půl republiky a zpátky, aby si vyčistil hlavu. Otec však věděl, co je to za dřinu a Karlovi nechtěl dovolit žádné manuální zaměstnání. „Kluk má hlavu,“ jak se říkalo, „tak se půjde učit.“ Karel Augusta nechtěl, miloval v té době kabarety, zpěv, hraní, byl velice nadaný muzikant. Ale na nátlak otce usedl do lavice obchodní akademie (Českoslovanská akademie obchodní) v Resslově ulici.
Studium ho zoufale nebavilo, i když objevil dosud nepoznaný talent - šlo mu nejvíce
psaní na stroji. Augusta se v něm zdokonalil natolik, že dosáhl 560 (!) úhozů za minutu. Před maturitou dokonce vyhrál soutěž v psaní na stroji, ovládal také těsnopis. Sice absolutně nepochopil podvojné účetnictví nebo matematiku, ale se svým psaním skutečně exceloval, takže se mu ledacos promíjelo. „Možná to bylo proto, že jsem uměl hrát na klavír. Klávesa jako klávesa, má to stejný rytmus,“ říkal Augusta, když se ho ptali na jeho hbité prsty. Byl tak bravurní, že dokonce dostal nabídku pracovat v Kanceláři prezidenta republiky jako stenograf. Písař v prezidentské kanceláři, jásal otec.
Ale Karel Augusta odmítl. Nechtěl prý mít absolutně nic společného s politikou a režimem. Nepřestával toužit po umění. Chtěl podat přihlášku na DAMU, ale nesebral odvahu. Nakonec zasáhl osud - Karel Augusta doprovodil kamaráda na přijímačky, kamaráda nevzali, Augustu ano. Jenže mu v té době bylo pouhých 17 let, měl čerstvě po maturitě, takže si první ročník musel rozložit do dvou let. Tam studoval u profesorů Bohuše Záhorského, Stanislava Neumanna a Otomara Krejči.
Slavná akademie v „Resslovce“
A jelikož nebyl žádný troškař, při studiu se přihlásil ještě na konzervatoř. A byl přijat. Studoval hru na klavír, flétnu, saxofon, na kytaru a hoboj. Neuvěřitelný talent, a to teprve se vším začínal! „Otec dokázal zahrát na všechno, co popadl do ruky, od klavíru po flétnu,“ prozradil jeho syn Karel.
Byl jsem mladý, byl to veselý život. V Jihlavě jsem působil v činohře. Táhlo mě to však k operetě. To je ten můj démon. Chci hudbu, baletky, volný projev, srandu,
Po škole putoval po oblastních divadlech a kabaretních scénách, až se dostal do Uherského Hradiště, kde dostal angažmá. Jenže byl rok 1957 a Augusta musel na vojnu. Dva roky si „odkroutil“ v Písku, po vojně šel do Jihlavy, následovala další a další angažmá, procestoval doslova celou republiku. Vše ho táhlo ke kabaretu, kde by mohl hrát a zpívat. To mu splnil brněnský kabaret Studio 10, se kterým jezdil úplně všude. Poznal stovky jevišť a kulturních středisek v mnoha městech a vesničkách. Pak kabaret skončil úplně, Karel se ale neztratil. Nějakou zamotanou náhodou se dostal k cirkusu Aeros.
A jelikož byl naprosto, až neuvěřitelně všestranný a talentovaný, dal se do toho. Stal se z něj plnokrevný cirkusák. Byl klaun, bavil děti, ale také se naučil gymnastiku, skákal na visuté hrazdě, byl provazochodcem, pracoval se zvířaty. Proslaveným se stalo jeho číslo se slonicí. Představte si, že ji naučil, aby ho holila. Slonice mu štětkou namydlila tvář, pak mu stírala holí mydlinky (chtěl prý to vyzkoušet s opravdovou břitvou, ovšem to mu vedení cirkusu zatrhlo!). Slonice často neodhadla svou sílu a Augustu tak trochu „zmydlila“, až měl modřiny. Tohle číslo bylo neuvěřitelně populární.
Další divadelní angažmá dostal v dětském Divadle Jiřího Wolkera, odmítl ale nastoupit s tím, že stromečky hrát nebude. Po krátkém působení v Českých Budějovicích opět odešel do Brna, kde zpíval a tančil ve varieté Rozmarýn. Karlovi bylo něco přes dvacet, když si ho všiml režisér Evžen Sokolovský, díky němuž po dvou měsících přešel do legendárního divadla Večerní Brno. Po osmi letech přešel do Státního divadla, kde hrál většinou v činohře, hostoval ale také ve dvou operetách. A tam exceloval, jak na divadle, tak právě v operetě.
Před smrtí ještě stihl být spoluautorem svých memoárů
„I jedno slovo dokázal zahrát jako největší hvězda. Říkalo se, že když se chtěl Pán Bůh stát hercem, vstoupil do Karla,“ říkávali nevěřícně jeho kolegové. Kde se to v malém a podsaditém Augustovi vše bralo, to nevěděl ani on sám. Do Prahy se po všech „štrapácích“ dostal až na začátku 70. let. To už byl ženatý s Alenou a měl dva syny. Karel dostal angažmá v divadle Na forbíně. To ale po půlroce zaniklo, a tak přešel do Rokoka k Darku Vostřelovi, kde se seznámil s přítelem Vlastimilem Bedrnou. Konečně dostával zpívané role, jeho partnery na jevišti byli Waldemar Matuška, Jitka Zelenková, Karel Hála, Milan Neděla. Působil i v Divadle Na zábradlí.
Během normalizace byl soubor v roce 1972 rozpuštěn a pro Karla nastala doba filmová. Stal se členem Filmového studia Barrandov. Lítal doslova sem tam, z divadla do divadla, nedá se to celé popsat, kde všude Augusta působil. Nabídky velkých divadel ale Augusta odmítal, protože se v Městských divadlech pražských a v Divadle ABC začaly hrát muzikály. A to bylo to pravé. Jenže mu doba nepřála. A nejen doba, nepřál mu hlavně alkohol a proslavená „Augustova škola života“.
Herec měl totiž komplikovanou povahu. Strašně se děsil samoty. Vyhledával známosti z „mokré čtvrti“, kde jeho problém s alkoholem vykrystalizoval v závislost. S tou se ostatně potýkal již od mládí, na dva roky ho zachránila právě vojna, kde nepil. Jenže po návratu do civilu začal rozjíždět pitky nanovo. Miloval vysedávání a plkání se štamgasty. Měl známosti z podsvětí, někdy potkal i velice zlé a nebezpečné lidi. Několikrát skončil zmlácený, když „moc plácal“, jak sám řekl. Také ho „kamarádi“ často okradli. „Když neznáte život ve všech podobách, nemůže z vás být herec,“ říkal k těmto svým extempore.
S Peterkou…
Začalo však jít do tuhého, Augusta se několikrát léčil a alkohol mu doslova znemožňoval žít běžný život. Jeho mistrovství prý spočívalo především v tom, že dokázal všechno, co ho v životě potkalo, přetavit do svých postav. I proto rád chodíval pro inspiraci do hospod. Jenže když už tam vysedával každý den, pil naprosto strašně, nevěděl, co dělá a kde je, byl jen krůček od průšvihu. Někdo Augustu totiž udal, že se v opilecké pýše kasal, že „Husákovi klidně do ksichtu řekne, že je totální a naprostej vůl!“ A bylo vymalováno. Karel Augusta skončil na policii, kde mu soudruzi řekli, že si může vybrat. Buď půjde jako „politickej“ sedět na Bory, nebo ho načas „uklidí“ do blázince. Vybral si to druhé a pracoval na „Kateřinkách“ - v areálu léčebny v Kateřinské ulici.
Tam šéfoval v márnici, vozil mrtvoly z oddělení na „poslední cestu“, upravoval je. Velká škola života, kterou později opět zúročil v roli ve hře Přelet nad Kukaččím hnízdem. Když někde něco opět „plácl“, dostal zákaz hraní. Třeba na půl roku, na rok. Tak pokrčil rameny a nastoupil do nějakého zaměstnání. Bylo mu jedno do jakého, vše pro něj bylo dobré. Šel pomáhat kamarádovi do hospody, kde si udělal kuchařské zkoušky. Nebo prodával u stánku grilovaná kuřata. Živil se i jako skladník, jezdil s ještěrkou, nebál se žádné práce. Když skončilo Divadlo Komedie, naštval se a odjel na Slovensko, kde u kamaráda bači pásl rok ovce. Nasál do sebe atmosféru salaše, dokonce tam chtěl zůstat.
Jenže ho to táhlo zase jinam. Chvíli působil na smíchovském zdymadle, miloval lodě, takže to byla práce snů. Pořídil si i námořnické tričko a čepici. Pouštěl lodě do komor, udržoval areál. Dokonce se stal i potápěčem - absolvoval kurs a čistil lodě a komory pod vodou. Vystřídal tolik a tolik profesí, že se stal opravdovým všeumělcem. A tohle vše vždy dokázal vtělit do svých rolí.
Pokud chceme vyjmenovat filmografii Karla Augusty, je spíše lepší položit si otázku, v čem nehrál. Bylo by to totiž o hodně kratší a velice stručné. Ucelenou filmografii lze nalézt například na ČSFD. Nejslavnější role Karla Augusty zná snad každý. Ročně se objevil i ve dvaceti filmech, ale ve většině šlo o role malé, ještě menší a někdy dokonce bezvýznamné. Přesto dokázal každé z nich vtisknout velkou dávku nefalšované člověčiny. Karlíček, jak mu lidé často říkali, totiž moc dobře věděl, jaké to je být od života umazaný od hlavy až k patě, jak psal jeden filmový kritik.
Často hrál kuchaře, například v seriálu Rozpaky kuchaře Svatopluka. Slavná je jeho role Muraška v kriminálce Holka na zabití, kde zručně krájel cibuli po boku tehdy dvaadvacetileté Dagmar Veškrnové. Dokonce při tomto natáčení vařil doopravdy, štáb i obyvatelé chaty jedli jeho jídla, byl opravdový mistr oboru šéfkuchařského. Další krásnou roli měl v seriálu Malý pitaval z velkého města (tam kradl papoušky v díle Exoti), v Arabele byl pro změnu panem myslivcem, který si důrazně stěžuje, že Karkulka ho jíst nebude! A vůbec! Ve filmu Páni kluci vystoupil jako Tomášův hodný strýc, přednosta stanice (Já zapomněl, Apolenko… Ale uzel jsem si udělal!)
V komedii Příště budeme chytřejší, staroušku! zářil po boku Františka Peterky jako dojemný loupežníček, kterému se nikdy nic nepovede (tam byla ta slavná scéna, kdy byl přestrojen za „krásnou“ ženu, aby mohl ukrást kožich). Objevil se opravdu všude. V komedii Čtyři vraždy stačí, drahoušku! ztvárnil Augusta zavilého čtenáře brakové literatury (pokleslé!), zůstával vždy vděčným představitelem svérázných postaviček a chlapíků z „mokré čtvrti“. Bodrý strýc Ludva v komedii Vrchní, prchni! (nejezdi s tím na Moravu, dostal bys židlou do hlavy!), další krásná postava. Ve výčtu rolí nesmí chybět Kadlec z dvojice filmů Kamarád do deště.
Jeho padouch, který střídavě týrá Vaculíka s Tofim, aby pak skončil mezi prasaty, ve vězení, na policejní stanici s flaškou v ruce (Báby, co čumíte!? Přijde prase k zásuvce a zařve - vylez, zbabělče!), je jedním z nejlegendárnějších českých filmových záporáků. V plánu byl ještě třetí díl, jenže podle slov režiséra Jaroslava Soukupa: „Už to nešlo. Už v druhém díle měl obrovské problémy s alkoholem a osobním životem. Byl to geniální herec, ale když jsme spolu točili naposledy, bylo to už poměrně složité. Když se nenapil, nepředvedl takový výkon, na jaký jsme u něj byli zvyklí. Bez dostatečné výživy nepodával stoprocentní výkon. Když už to vypadalo, že ten den nic nenatočí, poslal jsem ho do šatny, aby se napil,“ krčil rameny Soukup.
Ve filmu Vítr v Kapse
Augusta totiž v té době procházel neblahou životní etapou. Po desetiletích šťastného manželství se bezhlavě zamiloval do baletky Dáši. Opustil rodinu, ze dne na den spálil všechny mosty, nastěhoval se ke své múze. A začal hubnout. Zřejmě aby na ni zapůsobil. Všechno šlo obrazně řečeno do kopru. Karel Augusta pomalu umíral, jen to ještě nevěděl. Začal vášnivě sportovat, až drtivě, týral své tělo, které bylo už tak zdevastované roky nadužívání alkoholu. A naordinoval si svou vlastní dietu. Přestal úplně jíst. A při životě ho drželo víno. Suché bílé víno. To do sebe lil po litrech, aby „měl něco v žaludku“. Tím neztloustl, naopak, shodil 30 kilogramů. Na posledních fotografiích si není ani podobný. Vyhublý na kost, a bohužel, žlutý jako citron.
V sedmdesátých a osmdesátých letech ani v nejmenším neohrozil kvůli alkoholu jediné představení. Všichni jsme si občas vypili po premiéře nebo na zájezdě, ale tím to končilo. Pak měl partnerský vztah s jistou dámou, která začala formulovat jeho myšlení. (…) Řešil to tím, že nejedl a nosil si s sebou láhev bílého suchého vína. Takže když měl hlad, tak se trochu napil vína. Pak z té trochy byly celé lahve. Strašné.
Pak už Augusta zjistil, že mu jde o život. Snažil se závislosti zbavit (jak na alkoholu, tak na baletce), chvíli se i léčil, ale marně. Nakonec od Dagmar odešel. Jeho zdravotní stav byl strašný. Kašlal a močil krev, žlutá barva kůže a očí napovídala o selhávání jater. Naprosto vyřízený muž se vrátil k manželce. Alena na něj nezanevřela, měl v bytě svůj pokoj, který neustále udržovala, kdyby se manžel vrátil. A jednou se dočkala. Na prahu stál Karel Augusta, naprosto zlomený, nemocný. Paní Alena ho pozvala dál, uložila ho do postele.
Pak na poslední chvíle svého manžela vzpomínala v dokumentu České televize Příběhy slavných:
„Ta smrt přišla nečekaně. Přišel domů odpoledne, lehl si a druhý den ráno nevstal. A já říkala: ‚Je ti blbě? Chceš jíst?‘ On už tu smrt zřejmě cítil… Večer jsem seděla u stolu, on přišel a říkal: ‚Alenko, mám tě moc rád.‘ Zůstala jsem na něj koukat. A on říkal: ‚Jenom chci, abys to věděla.‘ A odešel. Šel si lehnout a dopoledne druhý den jsem ho našla mrtvého. Bylo to selhání ledvin.“
Karel Augusta zemřel 31. května 1998, v pouhých dvaašedesáti letech. Od smrti všestranného a talentovaného muže, který nezvládl své démony, uplyne nyní 26 let.
Zpracováno podle:
Dokument Příběhy slavných
