Článek
…přestrašeni báchorkami, které doma slýchali i mimo dům o lesních mužích, divých ženách, trpaslicích, skřítcích, hastrmanech a nejvíc o hrozné té klekánici, která s hady po skráních místo vlasů přepadá lidi ještě za dne, bez dechu vyběhli vždy z lesa ven a tam si teprv oddechli, tam teprv na sebe se usmáli, kde bylo už světleji…
Český folklor je úžasný. Lidová slovesnost je nesmírně bohatá na všemožné pověsti, démony, strašidla, mytologická stvoření, duchy, vodníky, hejkaly, bludičky, divoženky, dosaďte si sami jakoukoliv další bytost, která straší v lesích, rybnících, horách nebo staveních. Meluzína, šotek, plivník, to vše je v pohádkách, vyprávěních a české historii bohatě a košatě popsáno i se všemi příhodami, které s těmito bytostmi lidé údajně měli.
Všechna tato strašidla mívala hlavně výchovný a morální podtext. Také pomáhala našim předkům nějakým způsobem pochopit složitý svět. Každá země má svoje „lokální“ démonické bytosti. U nás máme Klekánici. Co to vůbec bylo zač? Kde a proč se vzala a jak vypadala?
Polednice v představách ruského malíře
Původ jejího jména je samozřejmě odvozen od tzv. klekání, to dojde každému. Klekání bylo (a je pořád, na některých vesnicích se zvoní dosud) zvonění, které se opakovalo každý den třikrát. V době, kdy hodinky nebyly rozšířené, se lidé řídili podle slunce na obloze - a také podle onoho zvonění.
První zvonění bylo za úsvitu - to řeklo lidem, že je čas vstát, druhé v poledne, čas oběda. Večerní zvonění sloužilo k upozornění, že je čas poslat malé děti spát, větší sehnat od práce a potulky domů do stavení. Lidé tak měli třikrát denně vlastní určení času, podle kterého se řídilo hospodářství a životní běh v chaloupkách a usedlostech.
Lidé se modlí Anděl Páně
Název tohoto zvonění, klekání, pochází od modlitby - lidé měli při zvuku zvonu zanechat práce, pokleknout a modlit se Anděl Páně, která trvá asi dvě a půl minuty, takže se zhruba takovou dobu zvonilo - někdy se zvonění dvakrát přerušilo kvůli třem veršům v modlitbě. A kdo se opozdil při večerním klekání, toho mohla odnést právě Klekánice. A v poledne? Kdo jiný než Polednice.
Jejich prapočátek není možné dohledat, tyto folklorní bytosti mají pravděpodobně původ už v předkřesťanských dobách, najdeme je ve slovanské mytologii skoro všech evropských a slovanských národů. Měly připomínat co je dobré, co je špatné, že se lidé mají chovat s úctou k přírodě, dodržovat tradice, střežit se všeho zlého, zakázaného a nedobrého. Lidé museli nějaká pravidla dodržovat, muselo se nějak výchovně působit na děti.
Někdy má Klekánice i Polednice podobu krásné mladé dívky
Klekánice patří mezi prastaré démonické bytosti, které jsou vázány k určité denní době, vymezují ji a dbají na dodržování určitých pravidel s ní spojených. Svou strašidelnou postavu, která slouží jako varování, mají všechny denní mezníky, kdy odbíjí zvon – poledne, večer a půlnoc. Klekánice vylézá na konci dne, po večerním zvonění neboli klekání a odtud také pramení její jméno.
Lidé pevně věřili, že kdyby nedodrželi tato pravidla, stihl by je trest. Nevěděli jaký, tak vzniklo démonické ženské strašidlo, které trestalo neposlušné - nejprve nejen děti, ale i dospělé. Mělo mít podobu hnusné babizny v rozervaných šatech, která je připravena vzít každé dítě, které se toulá večer venku. Respekt z této postavy měli všichni. Klekánicí se dětem vyhrožovalo tak dlouho, až v jejich představách prostě a jednoduše vznikla. Dětská fantazie je bezbřehá, děti ji skutečně vídaly, jak se belhá za obzorem, kam zapadalo slunce, i když to byla jen hra stínů nebo osamělý strom.
S křikem běžely domů a svou posvátnou hrůzou nakazily i dospělé. Typické výchovné strašidlo tudíž vešlo do lidové slovesnosti a neposlušné děti se neodvážily po třetím zvonění vytáhnout paty z domu. Na Klekánici, která je sama o sobě představou děsivou se postupem doby nabalovala ještě děsivější stvoření. Ostatně i sama Klekánice se za staletí změnila - vyfasovala například rozcuchané vlasy, hady místo vlasů, šikmé oči, vyvalené oči, kopyto, kterým vířila v létě prach. Do ruky dostala sukovou hůl a pytel na nezbedníky.
Alén Diviš, Polednice - ilustrace k povídce K. J. Erbena
A nebyla jen pohlaví ženského - pro zpozdilé děti lezl po kolenou mužíček - Klekáníček. Představa takového plazivého monstra je děsivá, horší bylo, když mu lidová tvořivost nasadila na hlavu rohy a vymyslela, že se tento Klekáníček mění ve větrný sloup, který nabere neposlušné dítě a odfičí s ním do dáli. Na Slovensku měli Klakanicu nebo Nočnicu. Polnočnica byla pro změnu také Klekánice, ale mnohem, mnohem démoničtější - tato chodila o půlnoci, vlezla do stavení a oznámila, že někdo zemře.
Mezi tato pedagogická strašidla patřila ještě Nemodlenka (ta unášela děti, které se nechtěly modlit), Postelníček (nemohly dlouho usnout) a odporná Škrabinožka neboli Pucnoha (když měly děti špinavá chodidla, tato čistička chodila v noci s nožem a oškrabovala do krve bláto z nohou).
Socha Polednice v Miletíně
Věrná sestra a souputnice Klekánice byla Polednice. Jak její jméno napovídá, měla na starosti polední hříšníky. Trestala ty, co nezanechali práce, pracovali dál i přes polední zvonění, nemodlili se. Známe ji ze zpracování Karla Jaromíra Erbena, ale je daleko starší - pověsti o Polednici se datují opět až do předkřesťanských dob. Jmenovala se Polední démon, kladla neposlušným hádanky, čímž se vlastně dostáváme až do Řecka k bájné Sfinx.
Česká Polednice má stejně jako Klekánice ono špinavé roucho, kopyto, hůl. Ošklivá stařena mívá po těle šupiny, dlouhé nehty. Bývala provázena bouřlivou vichřicí. Kdo ji viděl, musel okamžitě přerušit práci a modlit se. Jinak ho porazila na zem, bodala ho, bičovala. Nebezpečná byla novorozencům (vyměňovala je za děti divoženek) nebo šestinedělkám, kterým způsobovala záněty, krvácení a místo mateřského mléka jim tekla žluč.
Klekánice, Mikoláš Aleš
Polednici najdeme ve všech zemích starého kontinentu. Poludnica na Slovensku vypadá jako bosá nevěsta, polská Południca, Południówka či Przypołudnica naproti tomu měří přes tři metry, je oděna v plachtě a srpem seká hlavy. A ještě jako třešinku na dortu sebou tahá sedm obrovských psů.
Lužickosrbská Přepołdnica či Přezpołdnica vypadá jako obrovská stará žena, která neposlušné robotníky trestá tím, že hodinu pokládá hádanky. Kdo neodpoví správně, tomu usekne hlavu. Ale také je prý dobrá - chrání obilí. Jak? Jednoduše. Kdo jde vzrostlým lánem a šlape po klasech, tomu buď obligátně setne hlavu, nebo na něj sešle vředovou nemoc. A ruská Poludnica je krásná dívka, která hříšníky utancuje k smrti, děti vodí do bažin a směje se, když se topí.
Jak vidíte, lidská fantazie je neuvěřitelná. Takové zastrašování sice není moc pěkné a většina dnešních psychologů by varovně vztyčila ukazovák, ale v dávných dobách šlo o účinný výchovný nástroj nejen dětí, ale i dospělých. Tyto démonické ženy vešly do mytologie všech zemí a jsou jakýmsi kolektivním strašidlem, které v pověstech naprosto zdomácnělo.
Hlídání obilí a úrody - nebylo to celé jen o tom?
Staroslovanská Klekánice a Polednice jsou svým charakterem či vzezřením nápadně podobné bytostem z folklóru našich sousedů - německé Paní Holdě či německorakouské Perchtě. Stojí snad za tím vším nějaké společné prapůvodní náboženství? Nebo je to ústně předávaná povídačka, která za staletí získala v každé zemi svou konkrétní podobu, lišící se od počáteční předlohy v drobných detailech?
Na to asi nikdo odpověď nezíská. Bezesporu je ale vyprávění o Polednici, Klekánici a jejích souputnících (hlavně ta Škrabinožka!) velice zvláštní a zajímavé. A strašidelné. Tak si dejte v poledne pozor, ať nepracujete a večer v sedm v posteli!
Za risk to nestojí! Hezký den!
Připołdnica
