Článek
Předem podotýkám, že mám Vietnamce ráda. Pravda, můžete mi tu oponovat, co vše se pod rouškou večerek děje, ale troufám si říct, že jejich nesmírná pracovitost a houževnatost opravdu zachránila nejednu vesnici - protože vesnice bez obchodu - však rozumíte. S „našimi“ večerkáři mám vztah až nadstandardní. Po předchozí domluvě seženou všechno, umí skvěle česky, jsou tam „od nevidím do nevidím“, navzájem si tykáme. Mám je dokonce v přátelích na Facebooku. Občas se nějaké nedorozumění stane, ale vesměs vždy pochopí záludnosti českého jazyka, který je obtížný i pro rodilé Čechy.
Nebo také nepochopí, jako nedávno moje extempore s pórkem obřích rozměrů. Chtěla jsem pórek, i řekla jsem si o pórek. „Mám vzadu, jak velkej?“ otázala se s úsměvem Vietnamka Jana. „Asi takhle,“ ukázala jsem jako docent Weigel z Cimrmanů, když se ptal, zdali mají vycházkové hole. „Takže velkej,“ kývla Jana, odběhla a přinesla pórek, který byl snad vyšlechtěn umělou inteligencí. Takový kolos jste v životě neviděli! Já na to monstrum zírala, stačilo, aby promluvil a s jekotem bych utekla. Byl větší než drobná Vietnamka, absolutně nechápu, kde ho vzala! Poodstoupila jsem od zákeřné mrkající zeleniny o metr dál a s takovou tou českou nadsázkou jsem jen ironicky hlesla: „Ježišmarjá. A větší nemáš?“
Jistě, nepoznala onu naši českou „plác hubnost“, vzala mě za slovo a po chvíli štrachání přinesla něco, co se nedá slovy popsat. Snad jen - památeční kyj mordýře a loupežníka Sarky Farky byl proti tomuto pórkovému Bohu klacíček pro čivavu. To byla sloní noha po česku! A rázem jsem si vzpomněla na nebožku mámu a její slavný nákup kočičího steliva. O tom se u nás pak nesmělo mluvit, protože se strašně rozčilovala, že si z ní děláme „fekální srandu“. No jo, aby ne! To ani její velký smysl pro humor prostě nedal.
Bylo to v době, kdy večerky teprve začínaly, Vietnamci vesměs moc česky neuměli a krásně tu naší řeč komolili. Určitě víte co myslím. „Šuší pani šuší, čyžista slefim, nehraje to, ale hraje, čum sem,“ a podobné žblepty. Kdo v těch letech k Vietnamcům chodil, velice dobře si tyto nádherné perly a prznění našeho jazyka pamatuje. Já si zase pamatuji, že jsem měla zápal plic. Manžel byl na montáži, já tady sama v horečkách. Takže jako správný jedináček jsem volala maminku. Stejně se sem rodiče chystali za babičkou, tak mi máma slíbila, že „čajíček udělá, obklad přiloží, nakoupí, uvaří mi…“ Rázem jsem byla zase malá holčička, co se nemohla dočkat mateřské péče.
Moje kočky se také nemohly dočkat její péče. Vlastně jakékoliv péče. Měli jsme tehdy dvě, Madlenku a Amálku. Jelikož jsem nebyla v provozuschopném stavu, nemohla jsem jim nic koupit a granule docházely. Kočičí záchod smrděl tak, že jsem se divila, že ještě nepřijela protichemická jednotka. A také reálně hrozilo, že mě ty dvě čtyřnohé dámy sežerou. Každý kočkař to zná: „Dej mi okamžitě najíst. Nedáš? Tak se rozluč s prstem!“ Nechtěla jsem být ohlodána zaživa jako nějaký archetyp staré panny, která skončí osamocená, mrtvá a sežraná svými mazlíčky, nadiktovala jsem proto mamince k běžnému nákupu i žádost o kočičí konzervy, kapsičky a stelivo. Máma slíbila, že vše nakoupí tady u nás, až přijedou, v „té nové večerce, aspoň kouknu, co tam mají, babi říkala, že i maso!“
Takže jsem spolkla Paralen, zachumlala se do deky, setřásla potměšile se tvářící kočičí lásky, které zcela evidentně zkoumaly, které sousto z onoho horečkou sálajícího člověčího menu skousnou jako první. „Za chvíli je tu paničky maminka, ta přinese kapsičky,“ uklidňovala jsem je, ale sípala jsem tak, že ze mě vycházelo jen chrčení, což pochopily jako předsmrtné chroptění a v očích jim blýsklo ještě víc. Pak se konečně ozval klíč v zámku, rány, řev, tátův mohutný smích a mámin ječák.
„Neřehtej se mi, ty…..“ Ano, i řízná nadávka padla. Když jsem se vzpamatovávala nad hrncem obligátní slepičí polívky a táta vynesl sirovodíkovou bombu ze záchoda, šel si pro stelivo. „Kde máš to stelivo?“ řehtal se. „Snad jsi ho tam po tom všem nenechala?“ „Drž…“ zaječela máma zcela nemámovsky. „Co se stalo?“ zamumlala jsem a ládovala se polívkou. „Jen řekni, jen řekni,“ posmíval se otec. Máma si otevřela víno, kopla je do sebe stylem „kravský hlt“ a začala vyprávět. Prý poprvé a naposledy. Maminčino vyprávění si pamatuji úplně doslova:
„Ještě prosím stelivo pro kočky, nemůžu je najít.“ řekla Vietnamce ve středních letech.
„Co pani?“
„Stelivo pro kočky.“
„Nerožumim.“
Mámě došlo, že tohle bude hodně, ale hodně velký oříšek. Teď jak to opsat, že jo. Navíc večerka byla úplně plná, houfovali se tam ti opilci, co jen postávají s lahváčem, což býval tehdy takový kolorit. A ti se jali pochechtávat. Zkusila to tedy anglicky, i když zrovna tohle fakt nevěděla, jenže jsme se o stelivu předtím bavily, v úplně jiné souvislosti- a já jí to říkala.
„Cat litter?“ zkusila nejistě máma.
„Bitter??? Činžáno???“ zajásala Vietnamka, „Mam, pani, mam…“ strkala jí flašku.
„Ale néééé… No, i když, “ sáhla máma po lahvi. Táta stál za ní a začal se smát. „Tak jinak…ééééh…“ dolovala ze sebe máma, protože věděla, že je musí přivézt, že venku bylo mínus dvacet, že písek nenajdeme, piliny těžko, že prostě to zatracený stelivo potřebuju! Začala se rozhlížet, že si ho najde sama, ale nenašla. Vietnamka mámě upřeně hleděla do očí a čekala. V tu chvíli máma ztratila sebejistotu a začala: „Ééééééééh…..Kočka, mňau. Rozumíte? Mňau…“ „Jóóó! Koška koška mňau!“ klepla se do čela prodavačka a přinesla Kitekat. „Ale nééé, já je mám, to už mám. Zatracený kočky!“ začal být mámě sběh lidu nepříjemný. Ale nevzdávala to.
„Kočka. Dělá mňau,“ vyslovovala zřetelně maminka, zatímco táta se řehtal jako Konopníková, když Škopková srazila doktora ze žebříku. „A taky dělá e e… ééé éééé… záchod!!! Vé Cé!“ artikulovala. „Aháááá!“ zajásala opět Vietnamka, odběhla a k nesmírné radosti pivařů, zákazníků a mého táty podávala mámě hajzlštětku.
„Nééééé!“ zavyla máma. „Tak znova. Já mám dceru. Dcera má kočku. (Ema má mámu, máma mele nesmysly) Rozumíte? A ta kočka musí na záchod. Chodí na záchod. Na záchod!“ deklamovala maminka jako paní Hlaváčová v Poslední noci Marie Antoinetty. „Rosumim,“ kývla prodavačka. „Záchod. Sbrdí!“ Opět agilně odběhla a přinesla nyní již polozhroucené mámě takové ty kuličky Bref.
„Nééééééééééééé!“ dala si máma hlavu do dlaní. Za hecování ochmelků a mého táty začala zoufale dělat pantomimu. „Kočka…“ pokrčila nohy v kolenou, „chce dělat ééééééé…“ předváděla, jak tlačí, „hovínko… ééééééééé! Mňau mňau mňau,“ podklesla do podřepu na zem.
Vietnamka na ni civěla jako tele na nová vrata. A já se tomu vůbec nedivím. Musel to být skutečný kulturní šok, když přijde do krámu Češka a předvádí tam, že… jak to říct nějak kulantně - kaká - a ještě při tom mňouká. Táta už nemohl smíchy ani mluvit, opilci na moji vždy načančanou a vyvoněnou mámu čučeli jako na nějakou divoženku, která se přišla s odpuštěním vydělat přímo do krámu. U kasy na zem. „Pani mňau ééééé, je blbě? Je zle? Tady nééééééé!“ zvýšila hlas prodavačka, čímž se otočili i ti, kteří si dosud „kálející“ osoby ženského pohlaví nevšimli.
„Vidíte to?“ „Paní je asi špatně!“ „Chcete na záchod?“ ozývaly se hlasy. „Máte průjem? Není to salmonela? To je prevít, já se vykadil… z podoby… A je to nakažlivý!“ ječel nějaký ženský hlas. Máma měla slzy v očích a do věci se vložil táta. „Ukažte,“ vzal z pultu propisku a kus papíru. A začal malovat. A on malovat neuměl. Namaloval bedýnku, drobounké tečky v ní měly značit kočkolit, před bedýnku umístil tvora, který měl být kočkou, ale vypadal jako ohořelý netopýr křížený se spálenou krysou.
Vietnamka to s velkým zaujetím sledovala a dospěla k závěru, že ti dva utekli z blázince. Táta jí ukázal výsledný výkres, máma se chytila nové naděje jako tonoucí pomyslného stébla, opět přidřepla, opět zaševelila ono: „Hovínko, mňaáááuuu, ééééé ééééé,“ aby Vietnamka přinesla PASTIČKU NA MYŠI. Zoufalost gradovala na obou stranách, vysvětlete někomu něco, když absolutně nemáte ponětí jak!!!
„No, tak já nevím,“ vzala máma pastičku na myši a flašku Cinzana. „Já už tady nic na zem dělat nebudu!“ hulákala směrem k jásajícím ochmelkům. Táta zaplatil a když se sklopenou hlavou odcházeli, zakopl o balení steliva. Jak jinak. „Tohle, tohle to je onoooo!!!“ řval, jako kdyby našel štěchovický poklad, svatý grál a archu úmluvy dohromady. Vietnamka, která si přinášela kýbl s mopem (to kvůli mně, rozumíš, ona se bála, že se jí tam skutečně pokálím jako nějaký kanál, plakala tu máma), najednou zbystřila. „To je mňau éééééé?“ „JO! DO TOHO DĚLAJÍ KOČKY ÉÉÉÉÉÉ!“ naladil se na notu máma mele nesmysly i táta.
„Tyyy jo. Dík pane, dík. Paní mňau éééé, dík!“ oslovila mámu. Paní Mňau Ééé se na ni podívala a nevěděla, za co jí děkuje. „Voni kupujou, my neznáme,“ vysvětlila prodavačka. Táta to pochopil. Do té nové večerky navezli prostě všechno možné, a jelikož tato národnost kočky opravdu jako mazlíčky nechová, nevěděli, na co to je. Paní Mňau Ééé jim to vysvětlila zcela názorně.
Nějaký čas byla moje máma paní Mňau Éé i pro nás. „V životě už tam nevlezu,“ dušovala se tady, div nezačala čarovat a dělat ochranné amulety a škapulíře proti uhranutí jako nebohá Viktorka. Stejně tam pak jednou v létě musela jít. A prodavačka ji poznala. Aby ne.
„Bíden pani Mňau Éé, už je líp? Nebude éééé?“ otázala se jí familiárně. Máma tu pak zase bulela, ale už se smála: „Přísahám, že ta ženská švidrala po kýblu s hadrem! Já se z toho! A už ani slovo!“
Museli jsme mlčet, ale táta nikdy nevynechal rýpanec, když se mluvilo v jakékoliv souvislosti o kočkách. Nedávno tu viselo parte oné Vietnamky, takže pokud „tam“ někde mámu a tátu potká, předpokládám, že se máma před ní bude schovávat až do konce věčnosti, jak se tak říká. Protože nebude chtít být paní Mňau Éé i u nebeských bran!
Přeji všem hezký den a hodně sil těm, které čekají nelehké dny a týdny.
