Článek
Jak bylo uvedeno v úvodu - co člověk, to názor. A názor na film Král Šumavy se různí podle věku, politického smýšlení, osobních prožitků z doby, ve které se snímek odehrává. Ale pokud se oprostíme od kontextu doby a poměrů v tehdejším Československu, zbyde film, který je natočený mistrně a je doslova legendární - ať v tom dobrém, nebo v tom špatném smyslu. Faktem zůstává, že se Karlu Kachyňovi (1924 - 2004) podařilo natočit film, který v mnohém předčil dobu a budí kontroverze i po dlouhých letech od první klapky.
Král Šumavy bývá označován jako „komunistický thriller“ či „první československý thriller“. A je to pravda, je to vlastně první opravdu dobrodružný film, který - opět přeneseně na tehdejší dobu - je vnímán jako „film pro kluky“ nebo „chlapský film“. Obrovskou popularitu zaznamenal snímek nejen po natočení, kdy do kin přišlo přes 4 000 000 (!) diváků, ale divácký úspěch se táhne i do dob porevolučních.
V roce 2009 byl dokonce zveřejněn žebříček nejpůjčovanějších titulů na VHS a DVD od roku 1990 a na prvním místě byl Král Šumavy. Dokonce v roce 1998 vypukla poměrně velká aféra, kdy Česká televize dávala divákům na výběr, který film vysílat. A diváci si vydupali s neuvěřitelným počtem hlasů právě Krále Šumavy, nad čímž Rada pro rozhlasové a televizní vysílání vyjádřila „značné znepokojení“.
Strunzova Pila na Kvildě
V čem tkví nesmírná popularita starého filmu, který by mohl již být v propadlišti filmových dějin, ale není a jen tak nebude? Je to již zmíněnou kontroverzí, nebo jde prostě o skvěle natočený film s úžasným hereckým obsazením a atmosférou, kterou v jiném českém filmu prostě nenajdeme? Drsný a syrový Král Šumavy.
Jak filmaři dostali „kartáč“ od stranického vedení
Po únoru 1948 vznikal velký tlak na všechny oblasti kultury (nejen kultury, samozřejmě), aby se jaksi vylepšil obraz všech aspektů tehdejšího života. A týkalo se to i filmů. Dokonce filmy byly tak důležité, že kvůli nim vznikla speciální komise, která měla za úkol filmařům nařizovat, aby se natáčela díla, která ukáží tehdejší dobu v tom „nejlepším světle slova smyslu“, řečeno slovy klasika.
Snahy ministerstev obrany a vnitra ukázat v příznivém světle roli Pohraniční stráže, která v 50. letech dohlížela nad tím, aby nikdo nedovoleně nepřekročil československé státní hranice, měly být doloženy právě nějakým takovým filmem, ve kterém bude pohraničník vykreslen jako hrdina a chlapský idol.
V únoru 1959 byli filmaři na 1. festivalu československých filmů v Banské Bystrici velmi ostře kritizováni za nedostatečně uvědomělou politickou tvorbu posledních let. A bylo jim velmi ostře nařízeno, ať „něco“ natočí. Něco podobného, jako byla Ves v pohraničí nebo Ztracená stopa. A pár týdnů po tomto festivalu byly započaty práce právě na Králi Šumavy.
Námět už na Barrandově ležel od roku 1957, kdy spisovatel a redaktor časopisu Československý voják Rudolf Kalčík (1923 - 1980) napsal scénář, který později literárně upravil a vydal jako román. Kalčík vykonával vojenskou službu u jednotek Pohraniční stráže právě na Šumavě. A tato synopse se najednou vynořila z archivu, protože se po velké kritice na zmíněném festivalu všichni báli, že budou padat hlavy. Muselo se rychle začít něco dělat.
Karel Kachyňa
Důkazem, že se vedení Československého státního filmu poučilo ze stranických výtek, měl být právě Král Šumavy. Ten splňoval všechny podmínky a měl ještě něco navíc - titulní postavu doslova mýtickou - tajemného pašeráka, který převádí ilegální uprchlíky a západní agenty do Německa přes hluboké a nevyzpytatelné šumavské močály.
Jak Kachyňa odmítl muškáty v okénku
Kachyňa spolu s Kalčíkem a Františkem A. Dvořákem (1908 - 1972) rozvedl synopsi do podoby scénáře. Ten byl bez větších výhrad schválen. Natáčení začalo v dubnu 1959. Kameramana si Kachyňa vybral sám, protože měl v hlavě jasnou představu o kompozici celého filmu. Jeho kamarád a spolupracovník z Československého armádního filmu Josef Illík (1919 - 2006) s ním projednal kompletní obrazové řešení filmu. Chtěli diváky ohromit, což se jim působivými záběry skutečně podařilo.
V roce 1948, kdy se příběh odehrává, však ještě žádná vojska pohraniční stráže neexistovala. Hranice byla hlídána jen jednotkami SNB, a to velmi špatně vyzbrojenými. Teprve po roce 1950 jim začala pomáhat armáda. Tuto „vadu na kráse“ odmávla schvalovací komise jako „bezpředmětnou“ s tím, že to bude každému jedno. Hlavně, když se Král Šumavy natočí. Takže film skutečně není o „péesácích“, ale o jednotce SNB.
„dráty“ u roty PS na Čerchově
Karel Kachyňa se se slovutnou komisí na toto téma pohádal. A dokonce byl natolik odvážný, že soudruhům prostě pohrozil, že film nebude dělat vůbec, všechno zruší a ať si najdou nějakého jiného „vola“. Členové komise totiž chtěli, aby se děj odehrával v idylce, krásné vesničce, kde jsou v každých oknech truhlíky s muškáty a lidé jdou radostně po nových asfaltových cestách do nově postavené (znárodněné) továrny.
Dokonce místo malého otřískaného konzumu měla stát jakási velkoprodejna a malé sídliště. A na druhé straně, Bavorsko, mělo být vylíčeno jako kraj temný a pochmurný, kde jsou všichni zlí a vše je hnusné a rozstřílené. Kachyňa jim řekl, že buď bude vše pochmurné a rozstřílené i na české straně, přesně tak, jak to znal ze své vojenské služby, nebo film nebude vůbec. Také si vymínil, že film bude černobílý. Komise pokrčila rameny a řekla Kachyňovi, že je to na jeho vlastní zodpovědnost. A pokud se „to nepovede“, bude zle.
Vala a Lukavský
Jak Vala opustil Švorcovou a proč Kilián není v titulcích
O obsazení rolí v Králi Šumavy měl Kachyňa jasno doslova na první dobrou. Hledal hlavně dva charakterní herce, kteří by byli schopni zahrát takový ten „kovbojský typ“ chlapů, kteří se ničeho nebojí, archetyp mužnosti, síly a hrdinnosti. A také jisté ušlechtilosti a čestnosti. Předobraz měl Kachyňa jasně daný - a to v amerických kovbojkách. Což je v kontextu doby neskutečný paradox. Komise vlastně schválila to, proti čemu měla brojit - parta statečných pistolníků loví banditu - taková ta americká klasika. Je to až úsměvné.
Jiří Vala a Radovan Lukavský splňovali vše výše uvedené. Takže strážmistr Karel Zeman a vrchní strážmistr Václav Kot byli obsazeni hned. Jiří Vala později vzpomínal, že už ho ničily role milovníků a uvítal Kachyňovu nabídku. Navíc jeho milou Marii Rysovou hrála Jiřina Švorcová, tehdy skutečně krásná žena, se kterou Vala v době natáčení chodil. Jenže právě na tento film pak Švorcová nerada myslela.
Někdy v půlce roztočeného filmu se dozvěděla, že jí Valu přebrala Jiřina Jirásková. Později řekla, že půl filmu ho milovala a druhou půlku nenáviděla. Ale vidět to není. Ať byla Jiřina Švorcová jakkoliv rozporuplnou ženou, herečka to byla skvělá. Ale Vala si pak zoufal, tvrdil, že film úplně zničil jeho kariéru. Nakolik je toto vyjádření pravdivé, o tom se dá polemizovat.
Jiří Vala
Když Kachyňa obsadil i zbytek, tedy Vladimíra Menšíka, Jaroslava Marvana, Rudolfa Jelínka, Jiřího Holého, Stanislava Remundu, Ilju Prachaře, Miloslava Holuba, Františka Krahulíka nebo Evu Jirouškovou, vydal se celý štáb na Šumavu. Byl jim poskytnut prostor Vojenského újezdu Dobrá voda a natáčelo se na Kvildě a v jejím okolí, také v Prášilech.
Jen jeden člověk ještě nebyl obsazen - Kilián. Maličká, ale ikonická role pašeráka ze starých dobrých časů, který nejdříve pašoval cukerín a pak agenty, dělala Kachyňovi docela těžkou hlavu. Měl jasnou představu, jak by měl Kilián vypadat, ač se ve filmu mihl na pár vteřin a pak na fotografii jako mrtvola, když nad ním respicient finanční stráže Josef Beran v podání Jaroslava Marvana skládá „trauermarš“.
Když dojeli na Šumavu, Kachyňa najednou Kiliána spatřil. Byl to nějaký člověk, který se motal kolem celého štábu a všechno a všechny dozoroval. Kachyňa k němu přistoupil a oznámil mu: „Ty budeš hrát Kiliána.“ Na to mu mužík odpověděl takovou tou všeříkající otázkou: „Víte, kdo já jsem?“ Karla Kachyňu to ale vůbec nezajímalo a také to muži řekl.
Samozřejmě, byl to dozor z STB. A režisér do příslušníka hučel a hučel, až ho doslova uhučel a kontrolní orgán si Kiliána zahrál. A pokud budete pátrat, kdo hrál Kiliána, nikdy se to nedozvíte. Nikde není uvedený, v žádném zdroji, v žádném periodiku, v žádném archivu. Konečně měl tedy všechny herce pohromadě a natáčení mohlo začít.
Močálek
Jak bylo až moc hezky a Prášilský potok tekl jinudy
Temná nádhera přírodních lokací diváky okouzlí i dnes. Kachyňa se záběry doslova čaroval. Pochmurná, drsná, syrová a mlhavá příroda posloužila jako fantastická kulisa a jsou to snad nejlepší záběry „staré“ Šumavy, které kdy byly natočeny. Pro celkové vyznění filmu mělo být zásadní počasí. Mlha a déšť, noc a tma, močály, ze kterých stoupá pára, to mělo znamenat to zlo, naopak denní scény, prosvětlené sluncem, zase dobro. Alespoň tak to viděli soudruzi, Kachyňa toto nikdy nepotvrdil. S kamerou Illík skutečně čaroval.
Jenže muselo být počasí hnusné. Pro účely filmu mělo lít jako z konve. Jenže se udělalo hezky a bylo neustále slunečno. Kachyňa zuřil. Herci byli ubytovaní ve 20 km vzdálené Horní Vltavici, protože koncem 50. let sice na Kvildě byla hospoda, ale neměla upravené ubytovací prostory. A neměli do čeho píchnout, jak se říká, protože se čekalo na déšť. Tak hráli karty o sirky a popíjeli. A Vladimír Menšík jezdil do Vimperku, kde měl nějaký svůj nový objev.
Když představuje Kot Zemanovi „Galapetra“ v podání Jiřího Holého, Menšík na něj z okna volá, aby si s ním zahrál. A Holý mu odpoví, že „Dneska to nejde, pane Buryška, mám tancovačku ve Vimperku!“ Menšík se tehdy hrozně urazil, protože původně nic takového Holý říct neměl. Ale jak se neustále řešil Menšík -Vimperk, z Holého to prostě vypadlo. A Kachyňa to tam nechal.
Mezitím, co se čekalo na déšť, se upravoval terén. Jelikož v újezdu Dobrá voda žádný močál nebyl, filmaři ho museli vytvořit. Armádní pyrotechnici vytvořili umělou bažinu – odpálili výbušniny a do kráterů svedli Prášilský potok. Armáda štábu krom toho zdarma poskytla rekvizity a další materiál. A také musel být postaven starý hamr, pro natáčení vlastně klíčový, protože v něm se odehrávaly ty nejvypjatější scény.
Na místě zvaném Glasserwald začali pracovat barrandovští architekti a během tří týdnů hamr stál. Později vzpomínal na stavbu hamru architekt Boris Jachnin:
Naši lidí z Barrandova dokázali velice zručně udělat stavbu, která byla od starého hamru k nerozeznání, takže dokonce zmátla i lidi, kteří chodili kolem. Jednou například vojáky z nějaké posádky, snad ze Sušice, to už nevím. Hamr byl krásně vybaven zbytky těch kladiv, kovadlin, spoustou nářadí, kleští a desítek nebo stovek nástrojů, jež jsme měli vypůjčené z muzea. Jednoho dne, když jsme se po víkendu vrátili z Prahy, byl vnitřek hamru dokonale vybílen, chyběly tam všechny kovové věci. Mělo to samozřejmě úžasnou cenu, tak začalo pátrání, až se zjistilo, že všechny ty předměty byly odvezeny na šrotiště ke dráze a měly být dopraveny do hutí jako staré železo. Tak se tenkrát vyznamenal nějaký velitel čety, který řekl svým vojákům: Kluci, odvezte to staré nepotřebné železo, které tu jen zbytečně rezaví. Když to dáme do sběru, dostaneme, jak máme slíbeno, na rotu televizor. Jenže musel se svými vojáky zase to nářadí vybrat a vrátit, bylo velké štěstí, že se nic neztratilo. Mohli jsme pokračovat v natáčení a jen jsme se divili, že je vůbec neodradila cedulka, že hamr slouží pro filmování a je tam vstup zakázán.
Jak se Švorcová topila, až se málem utopila
Často se traduje, že močál, ve kterém se utopila Marie Rysová, byl postaven v ateliéru a scéna „topení Švorcové“ vznikla přímo na Barrandově. Není to pravda, jak opět vzpomenul Boris Jachnin. Točilo se to v exteriéru přímo na Šumavě. Jen - jelikož by se ve skutečném močálu Švorcová zřejmě skutečně utopila, byl vytvořen močál nový - na louce u Prášilského potoka poblíž jezera Laka. Z jednoduchého důvodu - kvůli bahnu.
Nádherná Šumava i dnes
Kdyby se měla potápět do skutečného močálu, dole by bylo bahno, které by ji zcela jistě stáhlo dolů, bylo by to velice nebezpečné. Tak napustili vyrobenou tůňku vodou a doplnili rašelinou pro reálný efekt bahnitého vlnění. Umělý močál byl hluboký tři metry. Ještě před jeho napuštěním byl na dně upevněný kovový kroužek, kterým se provléklo kovové lanko. A to měla Jiřina Švorcová omotané kolem pasu. A aby ji nedřelo, bylo na něm navlečeno lano obyčejné.
Pod šaty ještě měla rybářský gumový oblek. Boris Jachnin ovládal lano. Když Švorcová do močálu vlítla, plácala se tam a občas se ponořila a vynořila, zatáhl za lano, které ji potopilo. To se několikrát zkoušelo, až Kachyňa zavelel, že se pojede naostro. Všichni se připravili, kouř, pyrotechnika, světla, kamera, esenbáci, Jiřina Švorcová obdržela lano a šla se topit.
Hranice
Jachnin jí ale zapomněl říct, že v okamžiku, kdy ji lanem potopí, bude počítat do deseti a pak herečku vytáhne. Sotva ze za Švorcovou zavřela hladina, začal počítat. A v tom si uvědomil, že jí to neřekl.
Deset vteřin snad vydrží, řekl si, jenže pro změnu zapomněl, do kolika počítal a začal znovu. Pak usoudil, že už tam byla dlouho, kývl na Kachyňu, který zařval svoje „STOP!“ a do vody naskákali v gumových skafandrech připravení armádní potápěči, kteří Jiřinu Švorcovou vytáhli ven. Vydržela, neutopila se, jen tak trochu - občas a chvíli - zvracela bahno a chtěla Borise Jachnina fyzicky napadnout.
Ale dopadlo to šťastně, herečka byla naživu, Kachyňa měl záběr na první dobrou a Vala mohl v tom samém močále druhý den najít její šátek.
Josef Hasil - Král Šumavy
Jak Hasila nechytili a Kachyňa dostal prémii
Filmování probíhalo navzdory záludnosti šumavských exteriérů (Hartmanice, Prášily, Kvilda) hladce a již na podzim 1959 byl film hotov. Jeho kopie byla vedením schválena bez výhrad a Kachyňa s Illíkem navíc získali prémii za vzornou práci. Do kin byl Král Šumavy uveden hned po Vánocích, 25. prosince 1959 a zaznamenal neskutečný ohlas. Čtyři miliony lidí jej viděli v Československu během dvou měsíců a byl oceněn Mezinárodní cenou kritiky.
Kina byla také hlídána STB a ta bedlivě sledovala diváky, jak budou na film reagovat. Vesměs prý velice kladně, ovšem pár občanů pobuřovalo výkřiky: „Kravina! Hasila nechytili!!!“ Skutečný „Král Šumavy“ Josef Hasil, který byl československý převaděč a později agent americké zpravodajské služby CIC, nebyl nikdy polapen. Naopak se trvale usídlil na západě, konkrétně v USA ve městě Berwyn.
Dokonce se Král Šumavy málem dočkal americké premiéry na festivalu v San Francisku, kde jej však nakonec nahradil krotký povídkový příběh Pět z milionu. Proč? Protože komise.
Pomníček převaděčům
Malé ohlédnutí za legendárním filmem Král Šumavy můžeme zakončit slovy jednoho z filmových kritiků:
„Poplatnost dobovým ideologickým schématům nic nemění na skutečnosti, že Král Šumavy představuje filmařsky výjimečný počin. Je obojím zároveň. Atmosférickým, pohlcujícím, technicky špičkovým thrillerem i problematickou glorifikací činnosti represivních složek komunistického režimu, spoluutvářející ve své době obraz nepřátel státu.“
zdroje:
Klatovský deník
Televizní rozhovor - Radovan Lukavský
časopis Dikobraz - Boris Jachnin
