Bažanti jdou do boje: satirická skupina Les Charlots je populární dodnes, žijí už jen dva členové

Původně jich bylo pět- myšleno ve filmovém světě. Luis Rego své kamarády opustil po filmu Blázniví Bažanti, protože řekl: „Byl jsem tam navíc. Chemie mezi námi nefungovala. Sotva jsem jim dal sbohem, bylo to tam. Ti čtyři se navzájem tak doplňovali, až to bylo neuvěřitelné. Jestli jsem litoval? Ale nelitoval. Možná, snad. Chvíli,“ smál se Rego. Měl pravdu, právě ve čtveřici skupinu znají všichni. A také si je všichni pletli a nikdo nevěděl, jak se kdo jmenuje. Tak to Češi zjednodušili.

Ten hezkej, Ten vlasatej, Ten hubenej (ačkoliv hubení byli všichni), Ten s křivým obličejem. A to není žádná dehonestace, ale odlišit se nějak museli! V tehdejší době to bylo velice těžké. Titulky v kině sice jména obsahovaly, ale kdo by si zapisoval, jak se jmenují, když stejně nikdo nevěděl kdo je kdo. Byli to zkrátka Bažanti - a každý Čech hned věděl, o co jde.

Některé bažantí filmy, na které se lze dívat i dnes, protože jsou vlastně i v této době aktuální, režíroval Claude Zidi - slavný Velký bazar z roku 1973 položil základ parodickým komediím. Čtveřici zdatně sekunduje (co sekunduje, vede prim!) Michel Galabru jako utrápený Émil, vedoucí malého bistra, kterého válcuje blízký supermarket. Dnes již ikonické scény jeho nalévání si alkoholu do obří číše patří k filmovým legendám.

„Čtyři pošuci Les Charlots v čele boje o přežití malého krámku, který zakouší těžkou konkurenci v podobě velkého supermarketu. Zábavné a v dnešní době na mnoha místech i aktuální. Když se občas procházím mezi regály nedaleké Hypernovy, někdy si na sabotážní skopičiny Les Charlots vzpomenu. Stačí k tomu dětský katapult, dort se šlehačkou a šou může začít,“ glosuje film uživatel ČSFD Lima.

Blázni ze stadiónu (1972) se zase nesou na vlně vysněné dovolené čtyř mládenců, do které jim hodí vidle krásná dívka - tedy spíše její otec v podání skvělého „přicmrdávače“ Paula Préboista. Heroické výkony ve sportovních disciplínách vyvolávaly záchvaty smíchu ve vyprodaných kinech. I když si mnozí diváci dnes řeknou: „Prokristapána, co to je za blbost,“ v době uvedení filmu si prostě československé publikum nemohlo více přát. Parodie, která alespoň na chvíli odlehčila a „naředila“ starosti lidí, to bylo to pravé.

Nebo Bažanti jdou do boje z roku 1974 - tam jsou vlasáči ostříháni a puštěni do víru povinné vojenské služby. A dějí se tam neskutečné věci, které hlavně slouží ke zničení pana velitele. „Měli jsme jít do civilu už před půl rokem. Jenže jsme trčeli pořád v base. Nostalgická vzpomínka na rebelující Bažanty je mnohem vtipnější než snímek samotný. Nicméně útěky z vězení, škádlení seržanta Belleca, pohov vleže, neskutečně obří plná polní, svatebčané v kadibudce, dojení býka či obrana statku před armádou patří k tomu, na co se prostě nezapomíná.“ uděluje pět hvězd divák s nickem Jara.Cimrman.

Les Charlots však byli hlavně skupinou hudební. A to velice dobrou, nad poměry. Řízný rock se v té době skutečně líbil a skupina byla tak proslavená, že dokonce dělala předskokany slavným Rolling Stones. Prý (údajně) měli Stouni zpoždění, tak Bažanti nelenili a zahráli jejich Satisfaction. Jestli se to opravdu stalo, to už ví jen účastníci koncertu, Stouni, a skupina Téléphone, která tam byla tak trochu do počtu. A o tom hraní Satisfaction měl nejvíce řečí Gérard Rinaldi, „ten hezkej“, muž mnoha talentů a také velký mystifikátor. Jak to tedy vlastně celé začalo a skončilo?

Les Charlots, v anglicky mluvícím světě známí jako The Crazy Boys (u nás Bažanti), byla skupina francouzských hudebníků, zpěváků, komiků a filmových herců. Nejprve se jmenovali Les Problèmes, pak se přejmenovali na Les Charlots, což mělo více významů - Charlots je slangový výraz pro klauny, šašky nebo idioty, jde ale spíše o přímý odkaz na Charlieho Chaplina, který byl ve Francii obecně nazýván Charlot.

Pět členů tvořili Gérard Rinaldi (zpěv / saxofon / akordeon), Jean Sarrus (baskytara / doprovodné vokály), Gérard Filippelli alias „Phil“ (kytara / doprovodné vokály), Luis Rego (rytmická kytara / klavír / doprovodné vokály) a Jean-Guy Fechner (bicí / doprovodné vokály). Filippelli měl přezdívku „Phil“, protože ve skupině byli dva „Gérardové“. Ještě před tím s nimi střídavě hrálo více mužů, například William Oliver nebo Jean Rieubon. A stali se velice populární kapelou.

Když si najdete jejich klipy, velice vás překvapí jak pěkný a živý rock to byl. Žádné „kudrlinky“ nebo pokusy o balady, kdepak. Uměli. Většinu písní napsal Rinaldi, Sarrus nebo Rego. Rinaldi byl hlavním zpěvákem a čtyři další zpívali doprovodné vokály. V roce 1968 je časopis Rolling Stone dokonce označil za nejlepší francouzské rockové hudebníky. Hodně koncertovali v letech 1966 až 1970, nejprve jako předskokani prestižních umělců jako Johnny Hallyday, Françoise Hardy, Sylvie Vartan, Claude François a již zmiňovaní The Rolling Stones. Jenže na konci šedesátých let hlavní postava Bažantů, Rinaldi, začal inklinovat spíše k satiře.

Říkali mu: „Jsi hezkej, jsi dobrej, máš herecký talent, krásně se usmíváš, umíš se hýbat. Zkus něco jiného.“ Gérard Rinaldi přesně po tomhle dlouho toužil, takže to zkusil. Na konci šedesátých let se Les Charlots začali objevovat v různých parodických a komediálních skečích ve francouzské televizi. A spolu s rostoucí popularitou začali dostávat Bažanti nabídky na opravdové filmy. „Ale to přece nejde. Nejsme žádní herci!“ „To nevadí!“ zněla řízná odpověď. No, ono to opravdu nevadilo. Prvním filmem celé skupiny byl La Grande Java (1970), který ale propadl. Aby ne. Narazili totiž na režiséra jménem Philippe Claire, který je označován dodnes jako nejhorší francouzský režisér všech dob.

Smolaři však měli štěstí, že se na place pohyboval Claude Zidi. „Hele, to by šlo. Lepší scénář, trochu ty kluky namotivovat, nechat je improvizovat a zapnout kameru…“ děl překvapeně slavný režisér a rozhodl se, že to zkusí. A šlo to. Následující filmy s Bažanty (z let 1971-1976) se staly fenoménem nejen ve Francii, ale po celém světě. Blázniví Bažanti, Blázni ze stadiónu, Bažanti jedou do Španělska, Velký bazar, Čtyři sluhové a čtyři mušketýři, Čtyři sluhové a kardinál, Bažanti jdou do boje, Bažanti a cizinecká legie. Byly natočeny ještě další snímky, ale vesměs už nevalné kvality.

Svůj podíl na tom měl také rozpad skupiny, různé odchody, příchody nových členů, nebo utvoření dvojic a podobně. Zajímavé je, že obrovskou vlnu popularity zaznamenala skupina Les Charlots až ve vzdálené Indii, kde je diváci opravdu milovali. Rinaldi to glosoval: „Ani se nedivím - nemusíte mluvit francouzsky, abyste porozuměli zápletce!“ Jenže pak to šlo s kapelou z kopce. Střídavé hádky s producentem, který chtěl, aby se věnovali hudbě a ne filmům, mělo za následek odchod Jeana-Guy Fechnera, manažera Christiana Fechnera a různé další odchody ke slavnějším kolegům, například k Pierru Richardovi, Coluchemu či Louisi de Funèsovi.

Při natáčení dalšího „bažantího“ filmu s názvem Nebezpečné známosti se Gérard Rinaldi rozčílil nad ubohostí tohoto propadáku a rozhodl se opustit celé uskupení. Soustředil se na sólovou kariéru a dlužno dodat, že velice úspěšně. Po boku Claude Gensac (Josephy z Četníků) exceloval v sitkomu Marc & Sophie, skvěle se prosadil také v dabingu. Jean Sarrus s Gérardem dvacet let nepromluvil ani slovo. Jean a druhý Gérard, Fillipelli, byli poslední členové Les Charlots. V roce 1987 přetáhl Sarrus svého kamaráda Richarda Bonnota do Bažantů, ale už to jednoduše řečeno nebylo ono. Dny největší slávy a nejlepší sestavy měli Les Charlots již za sebou.

„Bez Rinaldiho okamžitě rozpoznatelného hlasu (nahrazeného Bonnotovým) zněli téměř jako cover kapela. Bylo to příšerné,“ komentoval hudební kritik tehdejší koncert „upravených“ Bažantů. Nedalo se nic dělat. Vlastně dalo, byl natočen další, tentokrát čtrnáctý film s Bažanty. Le Retour des charlots (1992) byl průšvihem kolosálních rozměrů, bez Rinaldiho se na to nedalo dívat (to možná ani s Rinaldim, je to opravdu, ale opravdu prostoduchý film), a kapela se definitivně rozpadla.

Pět původních členů (Rinaldi, Sarrus, Filipelli, Rego a Fechner) se znovu sešlo v televizi v pořadu Michela Druckera v roce 2009. Dlouze hovořili o své kariéře. Bylo to poprvé od Regova odchodu v roce 1971, kdy se sešli v jedné místnosti. A rozhodli se pro comeback - v letech 2008-2011 se znovu jako Les Charlots rozjeli na nostalgické turné. Bez nástrojů, pouze zpívali. A bylo to nádherné. Gérard Rinaldi to nazval labutí písní - věděl proč, bohužel. Byl mu diagnostikován zákeřný Hodgkinův lymfom, na který 2. března 2012 v 69 letech zemřel.

Zbylí kamarádi truchlili a uvědomili si, jak si vlastně úplně zbytečně navzájem znepříjemňovali život. „Sláva nás sežrala a řešili jsme strašné kraviny…“ podotkl Sarrus, který měl nad rakví Gérarda Rinaldiho proslov, který rozplakal i otrlé muže: „Gérard byl duší Les Charlots. Vynikal ve všem, co dělal: měl nádherný zpěvný hlas, ale viděl se hlavně jako spisovatel, to je to, co rád dělal nade vše: psaní písní. Obdivoval jsem jeho skvělý smysl pro humor a schopnost smát se všemu a neustále. Když umíral, dokonce mě rozesmál i ve své nemoci. Viděl jsem ho na nemocničním lůžku pár dní před jeho smrtí a on se mě snažil rozesmát, i když byl na morfiu. Bude mi hodně chybět. Bože můj, kamaráde!“

Gérard Filippelli, „druhý“ Gérard, zemřel 30. března 2021 ve věku 78 let. Jean Sarrus a Jean-Guy Fechner dosud žijí, je jim 79, resp. 77 let.

Les Charlots, blázniví Bažanti, ovlivnili celou generaci našich diváků a jejich filmy z hvězdné doby skutečně nestárnou. Až příště bude nějaká repríza, zkuste se podívat a uvědomit si, jak nadčasové tyto filmy jsou. Stejně jako hudba Les Charlots, krásných a nesmrtelných Bažantů.

Gérard Rinaldi | ČSFD.cz, Znáte je jako „bažanty“, ale tentokrát jsou ještě | KINOTIP2.cz, Les Charlots « featuring » The Rolling Stones, par Gérard Rinaldi - YouTube, Bažanti jdou do boje (1974) | Recenze - Uživatelské | ČSFD.cz, Les Charlots – Wikipedie, File:Les Bidasses-MAS36-3.jpg - Internet Movie Firearms Database - Guns in Movies, TV and Video Games, Luis Rego – Wikipedie, Jean Sarrus - Wikipedia, Gérard Rinaldi | International Dubbing Wiki | Fandom, Gérard Rinaldi | Muppet Wiki | Fandom