Markýz de Sade: perverzní maniak, nebo nadaný filozof? Život zvrhlého šlechtice byl plný zvratů

Život neblaze proslulého markýze, jehož jméno se stalo synonymem zlomyslné smyslnosti a poživačné krutosti, byl plný zvratů, dobrodružství, krve a násilí. A také plný chladu, nenávisti, samoty, absence jakékoli rodičovské lásky, pohrdání a psychického i fyzického týrání.

O jeho životě se vyprávějí legendy plné krve a mrtvol mladých dívek po nezřízených erotických orgiích a neslýchaných mukách. I když jeho temný odkaz většinou vzbuzoval odpor, má dodnes své obhájce a vyznavače. Byla po něm hned v počátcích moderní psychopatologie pojmenována jedna ze zavrhovaných úchylek – sadismus.

Jeho literární tvorbě se obdivoval Gustave Flaubert. Viděl v ní viděl jeden z prostředků mravní výchovy. Znalost jeho knih považovali za nezbytnou Stendhal i Victor Hugo. Baudelaire ho nazýval „božským markýzem“. Knihy markýze de Sade byly páleny jako ve středověku, ostatně po jejich přečtení se i dnešnímu člověku, který je z přemíry násilí a pornografie otrlý, dělá nevolno.

Nicméně když se čtenář oprostí od zrůdného a totálně úchylného obsahu, zbude velice sofistikovaný styl psaní, který ve své době neměl obdoby. Psal dokonce i divadelní hry a jeho filozofická pojednání jsou natolik zajímavá, výstižná a přesná, že se předpokládá, že pravým důvodem pronásledování markýze de Sade nebyla jeho sexuální patologie, ale spíše fakt, že zachycoval realitu, která se kolem něj děla. A to se nelíbilo katolické církvi.

Nic to nemění na faktu, že měl zvrácené choutky a představy. Ovšem existuje teorie, že by de Sade všechny svoje perverzní činy ani nebyl schopen vykonat, vzhledem k častým uvězněním či pronásledování. Zčásti to byly skutečně jen fantazie zvrhlého a chtíčem pronásledovaného šlechtice. Nicméně důkazy hovoří jasně - rád ubližoval, týral a sexuálně se uspokojoval při způsobování bolesti ženám i mužům. Všemi možnými způsoby, které si vůbec lze představit.

Jaký byl životní příběh dnes již legendárního šlechtice ? Kde se vzala jeho vášeň pro bolest a úchylky tak nehorázné, že při pouhém popisu se člověku zvedá žaludek? Byl vždy takový, nebo lze najít nějaký spouštěč? Miloval tohoto muže vůbec někdy někdo?

Tajemný a zvrácený. A svým způsobem fascinující. Markýz de Sade.

Chlapeček, kterého nikdo nechtěl

Markýz de Sade se narodil 2. června 1740 v paláci Condé v Paříži jako Donatien Alphonse François, markýz de Sade. Narodil se do starobylé jihofrancouzské šlechtické rodiny, kterou můžeme vystopovat až na počátek 13. století. Otec Jean-Baptiste-François-Joseph de Sade byl tvrdý a přísný, jak se to ostatně od hlavy šlechtického rodu předpokládalo. Matka Marie Eleonore de Maillé de Carmen byla po svých rodičích úzce spřízněna s vládnoucím rodem Bourbonů.

A rodina to byla velice zámožná. Dalo by se čekat, že bude chlapec milovaný a zahrnutý láskyplnou péčí. Donatien byl navíc jediným přeživším dítětem manželského páru a měl zajistit pokračování pokrevní linie. Žádné láskyplné chování se však nekonalo. Útlé dětství trávil malý chlapeček mezi chladnými zdi paláce Condé a chladné bylo i chování rodičů. Neustále se hádali a hromosvodem se stalo malé dítě.

Donatien nepoznal nikdy matčino obejmutí nebo náznak lásky. Otce skoro nevídal. Ten měl spousty milenek, odcházel z domu, aby se zase vracel za napruženou manželkou, která mu dělala pouze scény. Naprosto toxická situace v rodině ale nebyla v tehdejší době nic neobvyklého. Zvláště u šlechtických, vysoce postavených rodin, vychovávala děti kojná, chůva, vychovatelka, guvernantka.

Nikdo nebral na dítě absolutně žádný ohled, prostě jen překáželo. A čekalo se, až vyroste, pak teprve s ním bylo nějakým způsobem jednáno. Do té doby bylo neviditelné.

Otec nakonec definitivně odešel z domu a matka nezvládla situaci a vstoupila do kláštera. Sloužící později vypověděli, že když byla matka na odchodu, malý Donatien se snažil matku obejmout, mohly mu být tak dva roky. Odstrčila ho prý nohou, až spadl na zem a řekla:

Donatien zůstal v paláci úplně sám. Vychovávalo ho služebnictvo. Otec sem tam chlapce navštívil, ale pouze proto, aby ho fyzicky potrestal. Matka z kláštera nevycházela a úplně na syna zapomněla.

Spratek bez vychování

Absolutní nedostatek jakékoliv výchovy či vzdělávání se na vyrůstajícím mladíkovi podepsal naprosto příšerně. Rostl z něj doslova spratek, který postrádal jakoukoliv slušnost. Dělal si doslova co chtěl. Po konfliktu, který měl s princem Louis-Josephem de Bourbon, ho otec nejprve fyzicky ztýral a pak rozhodl, že bude osmiletý nevychovaný kluk poslán pryč z Paříže.

Odjel tedy ke své babičce do Avignonu. Tam vydržel asi měsíc, než ho stará dáma vyhodila - prý se ho bála. Byl odvezen na zámek Saumane, který spravoval jeho strýc abbé de Sade. Přísný muž si ho vzal „do parády“ a chlapce často týral, fyzicky trestal a ponižoval. Ve svých deseti letech je dán do jezuitského ústavu Lyceum Ludvíka Velikého, kde zůstal do čtrnácti let.

V jezuitské koleji byl vystaven psychickému i fyzickému ponižování a týrání toho nejhrubšího kalibru.

Zažil všechny myslitelné fyzické tresty. Spolužáci a nejen spolužáci si vymýšleli na bohatého markýze skutečně nechutné způsoby, jak ho ještě více zdeptat, psychicky zničit a ponížit. Čtyři roky utrpení se na dospívajícím chlapci musely podepsat. A nebyl sám, kdo byl týrán. A spousta chlapců volila řešení nejkrajnější - sebevraždu.

Drsné metody vychovatelů v chlapci postupem času probouzely nechuť ke katolické víře. A ta se posléze vystupňovala v radikální ateismus. Také se přiklonil k libertinismu, což je způsob myšlení znamenající „volnomyšlenkářství“, volnost názorů a mravů. Termín označuje odklon od uznávané doktríny nebo morálky.

Vojenská kariéra, první sexuální zkušenosti a sňatek z rozumu

Markýz de Sade nastoupil po ukončení docházky v jezuitském ústavu k armádě. Chodil do Školy lehké kavalérie v Versailles a v sedmnácti letech už bojoval v sedmileté válce (1757-1763) v hodnosti druhého poručíka Královské pěší gardy. Jenže u mladíka již plně propukl sexuální chtíč, který ho bude pronásledovat po celý život. Spolu s kamarády podnikal výpravy do temných zákoutí Paříže, kde si platil ke všemu svolné prostitutky. A to doslova ke všemu.

A také se poprvé v životě zamiloval. Na scénu opět vstupuje jeho zlý a panovačný otec. Nařídil mu, aby se oženil, protože finanční situace rodiny de Sade je neutěšená. Otec vše „probendil“ za milenky, ale svedl nedostatek peněz na Donatiena a jeho vojenskou kariéru. Nastalo hledání vhodné nevěsty. Tu našel v rodině Pélagie de Montreuil de Cordier Launay. Tento starobylý šlechtický rod sice neměl zdaleka takovou prestiž jako rod de Sade, ale v tu chvíli byla rodina potenciální nevěsty velice bohatá. A to rozhodlo.

Markýz de Sade se zamiloval do Luisy, která byla mladá, krásná a temperamentní. Donatien si myslel, že nalezl osudovou lásku a konečně se usadí. Jeho otec měl však jiný názor. Doslova mu byla vnucena starší dcera, Renée. Tato bigotní křesťanka proslula odmítáním všech nápadníků, protože, jak tvrdila:

Dopadl by život mladého šlechtice jinak, kdyby do manželství vstupoval dobrovolně a zamilován? To se už nikdy nedozvíme. Svatba se konala 17. května 1763. A plakala při ní nejen nevěsta, která vstupovala do manželství s odporem a nechutí, blízko k slzám měl i mladý markýz. Přesto z manželství vzešly postupem doby tři děti: Armand, Louis-Marie a Madeleine-Laure.

Velké skandály zvrhlého markýze

Už pět měsíců po svatbě se sexuálně neukojený a frustrovaný de Sade rozhádal s manželkou, která odmítla plnit manželské povinnosti. A když, tak zcela neuspokojivě. Kolotoč jeho chtíče, který dosud držel na uzdě, se roztáčí. V říjnu 1763 si pozval do své chaty prostitutku Jeanne Testard.

A tam ji zavěsil za ruce na provaz a do krve ji zbičoval. Jeanne se ve strachu obrátila na policii. Markýz de Sade byl zatčen a vězněn ve Vincennes, odkud ho dostal až král Ludvík XV.

A skandál stíhá skandál. Róza Kellerová byla žebračka, která si v touze přivydělat pár zlatých k nuznému životu, kývla na nabídku pohledného a bohatého markýze, který ženu odvezl na své malé sídlo v Arcueil. Tam došlo již k opravdovému týrání a trýznění. S nebožačkou si rozparáděný markýz de Sade plnil svoje nejtajnější přání a ukájel na jejím těle své zvrhlé choutky. Už se nijak nekrotil. Životem poznamenaný a zahořklý muž překročil pomyslnou červenou čáru.

Ztýraná, znásilněná, popálená Róza, kterou nejen bičoval, ale i ji donutil ke koprofágii, se dala z Arcueil na útěk. Vše se dozvěděla veřejnost i policie. Markýz de Sade byl opět uvězněn, ale Kellerová se nechala uplatit a výpověď proti šlechtici stáhla. Nicméně veřejnost již věděla, čeho je de Sade schopen.

Roku 1772 v Marseille v bytě jisté Marietty Borelly dokonce došlo k travičské aféře. Společnost libertinů v čele s markýzem de Sade přivedla na orgie k Mariettě dvě ženy, které byly sebrány jen tak z ulice. A tam jim byl podán kanharidin - přírodní jed, který se vyráběl ze „španělských mušek“ a měl působit jako afrodisiakum. Omámené ženy dovolily mužům, aby si dělali doslova co chtěli - ke slovu opět přišel bič nebo horký vosk, ale pak obě upadly do bezvědomí. Markýz de Sade byl obviněn z travičství.

Útěk do Itálie, falešná poprava a „nepřející“ tchyně

Donatien po tomto průšvihu prchá i se svým sluhou Latourem do Itálie. Ve Francii je i se sluhou v nepřítomnosti odsouzen za úmyslné travičství a sodomii, což byl starší termín pro orální a anální sex. Oba jsou odsouzeni k trestu smrti, ale vzhledem k jejich nepřítomnosti je poprava je vykonána na vycpaných figurínách.

Madame de Montreuil, markýzova tchyně, která už měla právě dost problémů se svým zvrhlým zetěm, využila svého vlivu. Zařídila jeho zatčení v Itálii. Dle jejích představ měl být na náklady rodiny de Montreuil tiše vězněn až do smrti. Prohlásila zetě za blázna, který je nebezpečný svému okolí a 9. prosince 1772 byl de Sade opravdu zatčen a internován v italské pevnosti Miolans.

V dubnu 1773 se steskem po Francii a ženách zkroušený šlechtic rozhodl, že uteče. Jakou lstí se mu podařilo přelstít dozorce, to se neví. Ale z pevnosti uprchl a vrátil se po cestě plné schovávání a jízdy za noci zpět do Francie.

Cherchez la femme

Manželka nezdárného markýze kupodivu přijala dobře. Vrátili se spolu na Condé. Donatien Renée doslova uprosil jako malý kluk, že už bude sekat dobrotu a rozhodně, rozhodně nikdy si nic nezačne s nikým jiným a nebude už nikoho týrat. Renée mu uvěřila. Bohužel. Nenapravitelný markýz de Sade vydržel manželskou idylku ani ne dva měsíce. Pak začal pronásledovat mladé služky, kterých bylo na Condé dost a dost.

Šel na to přes city. Ve vrcholu svých sil byl prý velice pohledný a žádný napudrovaný floutek - měl obrovskou a rozvinutou slovní zásobu, přehled a bohaté zkušenosti ostříleného milovníka. Služky, vesměs mladá naivní děvčata, jeho kouzlu doslova propadaly. Jedna za druhou.

Po něžnostech, při kterých zkušený harcovník v oboru sexuálních praktik ukázal nebohé dívce - jak bychom řekli -sedmý div světa, měl vyhráno. Mohl opět zcela propadnout svým zvráceným fantaziím. Opět vytáhl bič, provazy, pouta, mučidla, háky, opět dívky týral, opět nutil k naprostým bizarnostem v oblasti sexu. A služky, naprosto podřadné bytosti, neměly nikde žádné zastání. Až zasáhla manželka a zhýralého manžela vyhnala.

Zatčení, svoboda, zatčení, útěk, zatčení, svoboda, zatčení, útěk - a Bastila

Azyl našel na svém panství Lacoste. A ani tam si nedal pokoj. Jeho sklony už se nedaly ukočírovat. Lákal do Lacoste sotva odrostlé děti z vesnice, kterým nasliboval hory doly a peníze, pak je zavřel v kobce, kde je mučil. Situace byla zcela neúnosná a markýz opět utíká, sem a tam, střídavě je zatčen, střídavě pouštěn na svobodu, aby byl zase internován.

Pořád nad ním visel rozsudek smrti, který byl ale zrušen. A to markýze popohnalo k ještě zběsilejšímu honu na ženy. Nakonec byl z Lacoste lstí vylákán do Paříže, kde mu jeho údajný přítel slíbil účast na obrovských orgiích. Byl opět zatčen a uvězněn - tentokrát opět ve Vincennes. Tam se ale jeho zdravotní stav se prudce zhoršil. Bylo rozhodnuto - 29. února 1784 se markýz de Sade ocitá v obávané Bastile.

120 dnů Sodomy

Šlechtic za své zločiny strávil ve vězení s přestávkami třicet let. Během svého prvního delšího věznění v letech 1777 až 1784 napsal řadu románů a dalších děl, z nichž některá jeho žena propašovala z vězení. A právě při pobytu v Bastile začal psát svůj stěžejní román 120 dnů Sodomy. Román dopsal 28. listopadu 1784. Psal drobným písmem na propašované listy papíru široké jedenáct centimetrů. Ty pak lepil jeden za druhý, až vznikl svitek dlouhý dvanáct metrů, který pečlivě srolovaný ukrýval ve zdi cely.

Šlechtic se nikdy nedozvěděl, že dva dny před zbouráním pevnosti jistý muž vynesl rukopis z cely a jeho rodina ho přechovávala déle než sto let. Ve 20. století svitek s pornografickým obsahem několikrát změnil majitele a dlouhá léta se o něj soudila Francie se Švýcarskem. Nakonec ho Francie prohlásila za národní poklad a v roce 2017 ho s přispěním řady soukromých dárců koupila za více než 110 milionů korun.

Toto dílo pojednává o skupině čtyř šlechticů, která pořádá sexuální orgie na hradě pro více než čtyřicet lidí. Hrátky nakonec zaplatí životem třicet účastníků. Román je plný, doslova plný těch nejbizarnějších úchylek, které vás jen napadnou. I nenapadnou. Zoofilie, pedofilie, koprofágie, pissing, sadismus, masochismus, orgie, vraždy. Markýz se neštítil vůbec ničeho a všechny …filie a …ágie, které lze jen v odborné literatuře dohledat, jsou v románu dopodrobna popsány.

Ovšem, prvních pár stránek a kapitol je šokujících a čtenáře občas nutí i ke zvracení. Když už si myslíte, že nemůže být nic horšího, markýz vás na další stránce románu vyvede z míry. Ale kniha postupem četby začne jaksi - nudit. Vše se opakuje dokola a ke konci je jasně vidět, že i samotnému autorovi dochází dech - ono těch zvrhlostí a šíleností je tam tolik, že zřejmě už ani sám markýz de Sade neměl kde brát.

Pokud se ale čtenáři podaří oprostit se od obsahu, shledá, že dílo je psáno opravdu velice čtivou, lehkou a vtipnou formou, postřehy jsou břitké a podané s lehkostí a nadsázkou. Markýz de Sade byl neskutečně talentovaný. Bohužel, jeho talent byl doslova a do písmene „utopen ve výkalech“, jinak se to nedá říci.

Porevoluční vzestup, tvrdý pád a blázinec

V době předrevolučních nepokojů markýz vykřikuje z okna své cely na kolemjdoucí buřičská hesla. Vyzývá lid k útoku na pevnost. Proto je raději „uklizen“ do psychiatrické léčebny v Charentonu. Přesun se uskutečňuje pouhých dvanáct dní před pádem Bastily, který znamená začátek Velké francouzské revoluce. Donatien zůstal v Charentonu zadržován až do 2. dubna 1790

Po propuštění se musel vyrovnávat nejen s novými poměry ve společnosti, ale také se svojí finanční tísní. Navíc se s ním konečně, doslova konečně rozvádí manželka Renée a prchá i s dětmi z dosahu zvrhlého manžela. Finanční krizi se pokusil řešit dramatickou tvorbou, pro kterou měl slabost už od mládí, ale v této oblasti nikdy nezaznamenal žádný úspěch a bylo zřejmé, že se musí živit jinak.

Přijal místo tajemníka jedné z pařížských sekcí – „Section des Piques“ a počátkem roku 1793 se stal soudcem revolučního soudu. Střídal politické názory, aby se mohl v té které době pohybovat. Byl jako chameleon, nejprve byl konstituční monarchista a poté radikální republikán.

Ale nebyl byl to markýz de Sade, aby nebyl alespoň jednou za čas opět zatčen, internován, nebo odsouzen k smrti. Tentokrát šlo o možnost třetí. Za účast v královské gardě byl odsouzen ke stětí gilotinou. Nebýt povstání proti Robespierrovi, markýz mohl být o hlavu kratší. Takto opět uniká. Ovšem opět ne nadlouho.

Už mě nechte v klidu psát. A pošlete mi sem moji Madlenku

Poté, co se k moci dostává ambiciózní Napoleon Bonaparte, se de Sadeho situace zlepšuje. Jenže ho opět zatýkají, tentokrát za vydání skandálních knih Justina čili Prokletí ctnosti a Julietta aneb Zdar neřesti. Obě tyto knihy jsou opět plné té nejzvrácenější pornografie, ale zdaleka ne takové, jako ve 120 dnech Sodomy.

Mimo již obligátního popisu různých možných i nemožných způsobů trýznění a mučení a bizarních úchylek jde i o celkem čtivý příběh s jistým dramatickým přídechem. Škoda tohoto promrhaného talentu.

Během soudního procesu je na intervenci rodiny rozhodnuto, že markýz stráví zbytek života v ústavu pro choromyslné v Charentonu. Není mu to proti srsti. Je již vyžilý, unavený a nemocný. V blázinci v klidu pracuje na své pozůstalosti a píše. A ač je už postarším obézním mužem, užívá si milostného poměru s třináctiletou Madlenkou, dcerou jednoho ze zaměstnanců.

V Charentonu psal další a další díla a také spoustu dopisů, které svou úrovní vysoko ční nad běžnou korespondencí a odhalují nový aspekt jeho literárního talentu. Dokončil díla Alina a Valcour aneb filosofický román, Nová Justina, Zločiny lásky, Zoloé a její dva ministranti, Dny na Florbelle aneb odhalená příroda, Markýza de Gange, Tajná historie Isabelly Bavorské a svá filozofická díla, která doslova předběhla dobu.

Vztah s Madlenkou trval čtyři roky a ukončila jej až markýzova smrt. Ta přichází 2. prosince 1814. De Sade umírá ve věku 74 let, po téměř třiceti letech ve vězení (s přestávkami) a příčinou smrti by měla být infekce ze zhnisané rány spolu s celkově špatným zdravotním stavem již starého a obézního muže.

Jeho děti se po smrti markýze tak styděly za celou jeho osobnost, že nemá ani jméno vepsané do náhrobku. Přesto byl markýz de Sade pohřben do rodinného hrobu na hřbitově Condé-en- Brie.

Znalci jeho díla dnes obvykle nechápou jeho literaturu jako pouhý popis pornografických zvráceností. Vidí v ní i výraz člověka revoltujícího proti nesvobodě, který různé formy úchylných zvráceností popisuje v souvislosti s lidskou psychikou. Markýz de Sade doslova prorazil cestu k moderní psychopatologii.

Přestože se dílem pronásledovaného a často vězněného šlechtice vine převážně popis nejrůznějších sadomasochistických úchylek, nelze pominout pasáže filozofické. Ty jsou totiž nadčasové, a to zvláště pokud popisují člověka jako svébytného tvora živočišné říše.

Po celé 19. století byl zapomenut a jeho tvorba byla znovuoživena až počátkem 20. století. Vydání většiny ze svých knih se nedočkal. O rozporuplnosti v chápání jeho díla svědčí i zajímavý fakt, že Sadův poválečný nakladatel v Paříži, Pauvert, který měl mimochodem v úmyslu vydat ve 24 svazcích kompletní jeho tvorbu, stanul roku 1956 před soudem a byl nucen se z tohoto počinu zodpovídat.

Do Anglie a USA se v té době dostávaly některé již vydané tituly po dvou, třech stránkách vložených do obyčejných dopisních obálek, aby unikly cenzuře.

Z četných filmových zpracování jeho děl je asi nejznámější francouzsko-italská koprodukce Saló aneb 120 dnů Sodomy režiséra Piera Pasoliniho z roku 1975. Film je uváděn v několika různě dlouhých verzích. Nejkratší je radikálně prostříhána, nejdelší je velice obtížné získat.

Producenti filmu museli absolvovat léta soudních tahanic, než evropská cenzura povolila snímek, a to za určených podmínek, promítat v kinech. Další jeho díla, hlavně ta pornografická, se stala součástí svébytné pornografické scény.

Markýz de Sade ovlivnil svou osobností celou jednu kulturní epochu. Bylo o něm natočeno mnoho filmů, napsány stohy knih, které se snažily podrobněji vnořit do temných hlubin jeho zvrácené mysli. Pořád vyvstává otázka - kdo to vlastně byl?

Byl to skutečný blázen, úchylný a zvrácený člověk, který mohl být sériovým vrahem, libujícím si v krvi? Nebo nepochopený a nesmírně nadaný literát, filozof a politik?

Kontroverzní Donatien, markýz de Sade 2. červen 1740 - 2. prosinec 1814

Prameny:

Marquis de Sade - Wikipedia

Markýz de Sade – Wikipedie (wikipedia.org)

časopis Epocha

Markýz de Sade a jeho román 120 dnů Sodomy. Když je pornografie národní památkou | Dvojka (rozhlas.cz)

Vyhledávání v médiích - Wikimedia Commons

Nejpomlouvanější postava, která předběhla dobu. De Sade zemřel před 200 lety | Lidé | Lidovky.cz

Knihy | Databáze knih (databazeknih.cz

Prima Zoom - dokumentární film