Článek
Když v poslední době začala umírat celá řada známých lidí, bavila jsem se o tom s kamarádkou. Takové to: „Víš, kdo umřel ? „Joo, vím, tu jsem potkala.“ „A umřel tenhle a tenhle…“ „Hm, ten byl u nás nakupovat!“ Kamarádka se na mě zadívala se směsicí jisté nedůvěry. „No fakt, vážně, ty mi nevěříš,“ smála jsem se a začala vytahovat z naditého kapsáře vzpomínek jednu celebritu za druhou.
Byla to taková „ta“ doba, kdy všechno teprve začínalo. Byl mail, bylo ICQ (o oooouuu!). A ti, kteří k nám chodili nebo které jsem potkala, byly opravdové hvězdy, žádné rychlokvašky z Instagramu. Byla s nimi řeč různá. Lepší, horší, nejhorší, překvapivá, úžasná. A občas se vynořil člověk nesmírně populární, který byl vtipný. Ba dokonce trapasy dělal. A jelikož jsem tam u nás v „knize“ byla relativně nejmladší a relativně jsem se nejméně styděla, výpravy za knihou (vesměs absolutně nevěděli, co chtějí) jsem s nimi absolvovala já.
Ale nebylo to jen v knihkupectví. Ve svém životě jsem dosud měla poměrně štěstí na náhodná setkání s někým proslaveným. Nebo na věc, která začala jako tragikomický omyl a skončila přátelstvím s hollywoodskou hvězdou. No vážně!
Když čtu, tak čtu!
Nejhorší je, když se před vás postaví někdo, koho znáte z televize. A vy teď co - zkoprníte, vzápětí si uvědomíte, že se musíte chovat, jakoby se nic nedělo. Takže se rozhodnete, že ten člověk naproti vám je zcela normální člověk. Čímž se začnete chovat naprosto nenormálně. Takové to - „Já moc dobře vím, kdo jste, ale budu dělat, že jste nějakej dědek, co sem vlezl, takžéééé, ééééh!“
A začnete dělat blbosti.
Já si vždy mimoděk prohrabávala vlasy, až mi trčely kolem hlavy jako aureola po ráně elektřinou, neustále jsem dělala pohyby jako Hurvínek (nepřirozené kroky, máchání rukama, koulení očí, jsem přesvědčená, že jsem i stříhala ušima!). A ve snaze působit naprosto, ale naprosto přirozeně jsem působila naprosto, ale naprosto maniakálně, až si museli myslet, že vlezli do nějakého ústavu pro studium traumatizovaných prodavaček.
Jednou jsem měla tu čest provázet Janu Brejchovou a pana Zahajského. Nevěděli nic. Byla jsem tak mimo, že ani já nevěděla nic. Po očku jsem se na tu bohyni dívala. Pamatuji si, že měla ve vlasech zapletený takový dlouhý šál, ty její obrovské nádherné oči, vesměs nevěřícně upřené na mou poskakující a do vlasů hrabající zježenou zpocenou rudou osobu. Pan Zahajský mi mlhavě říkal, že chtějí dar v podobě nějaké velké umělecké monografie pro kamaráda malíře.
Jenže já při zaslechnutí jeho hlasu okamžitě „přešaltovala“ do své imaginace (ta moje živá představivost už mi přivodila tolik malérů!), že jsem ho rázem viděla naprosto živě jako inspektora Trachtu. A místo žádosti o pomoc při hledání knihy říkal: „Hlaváčku, Václava!“ To bylo strašné. Vyprskla jsem smíchy, nešlo to zadržet! (Šmudlo, to je nějakej výslech tohleto!!!), ale vykřesala jsem v sobě zbytky sebeúcty a soudnosti, omluvila se jim a vybrali jsme společně Klimta.
Můj manžel se nejmenuje inspektor Trachta!!!
Dárkově zabalenou bichli převzala paní Brejchová, načež mi tím svým kouzelným hlasem řekla: „Jste milá, velice vám děkuji!“ Já myslela, že se tam rozbrečím (dojetím, nejspíš) nebo omdlím. Takové fluidum měla. Zahajský se na mě usmíval, protože mu to asi bylo jasné - že nejsem psychicky nemocná, pouze jsem pod vlivem kouzla. Fakt, to musely být čáry!!! Rozechvěle jsem se s nimi loučila a místo „Nashledanou a těšíme se na další návštěvu,“ jak zněla mantra našeho nejvyššího, jsem zamekotala: „Nasranouuuu setěšináfštěfu!“ A zhroutila jsem se za pokladnu.
Jenže si tam zapomněli účet. Z posledních sil jsem popadla paragon a volala za nimi, už totálně zbavena svéprávnosti: „Halo! Tady máte boty! Teda stůl! Teda koberec! Teda pardon… teda paragon!“ No jo, prostě to byl Trachta. Pod pultem pokladny jsem zůstala schovaná do konce směny. „Hele, dyť se smál, fakt,“ říkala mi kolegyně Vendula pořád. Jenže já trucovala. Nevylezu už nikdy!
Ale vylezla. A další setkání následovala. Jednou nám tam uvízl Petr Nárožný. Zasekl se vsedě na takovém gaučíku, četl si a četl. My už měli po pracovní době a dáááávno po pracovní době. Každého „běžného“ občana bychom s úsměvem upozornili, že se blíží konec pracovní doby, jenže co s Nárožným? To přece nemůžeme. Byl do toho „tak zavrtanej“ jako profesor Šeda do Žlutého ďábla (já ti dám Achmeda!). Nepomohlo pokašlávání, podupávání, nepomohlo dokonce ani zhasnutí a opětovné rozsvěcení, jako když člověk vyhání švába z kuchyně. Co teď.
Přece tu s Nárožným nepřenocuji, byť by mi to nevadilo. Najednou se lekl, když nás viděl shromážděné opodál, a mysleli jsme, že nám vynadá. Omyl. Vynadal s pokorou sobě: „Lidi, já jsem úplně blbej, to jste se mnou nemohli zatřást, teď vypadám jako debil. Já se vám omlouvám hluboce!“ a vystřelil ven. A my se museli smát, byť už nám ujížděl i poslední večerní autobus, protože to řekl tím hlasem Macha a Šebestové, že se na něj prostě nedalo zlobit.
Moje maminka milovala Tesaříka. Myslím Richarda. Táta na něj žárlil, Yo Yo Bandu říkal „Jau Jau Bléééééé!“ Kdykoliv se tato sestava objevila v televizi, maminka se omámeně dívala na svého Ríšu. Zatímco tam pěli ty své songy, hledal táta ovládání, aby tu bandu nadrátovanejch chrchlalů vypnul. Inu, každému dle jeho gusta. Sám měl máslo na hlavě, miloval Marvana tak, že se neustále muselo dívat na Nebe a dudy, Anděla a Posledního Mohykána, což zase nesnášela máma.
Nejlepší holky souuuu… když nechtěj podpis pro svou mááámu!!!
Táta to měl z dětství - byl jako kluk v divadle s dědou a počkali si na herce. A když vyšel Marvan (Von ti vypadal úplně stejně jako v Andělovi!), dovolil si ho táta oslovit: „Dobrý den, mistře!“ A mistr Marvan tátu pohladil po hlavě a tím svým typickým hlasem na něj zvolal: „Nazdar kluku, nazdááár!“ No. A z toho se zase táta nikdy nevzpamatoval. Jenže máma Tesaříka naživo neviděla, takže jen nyla u televize. A jednou takhle jdu z polední pauzy kolem regálu s pornem.
Vlastně pozor, to nebylo porno, my tomu jen tak říkali - to bylo oddělení cizojazyčných encyklopedií a fotografických monografií, kde se daly najít fakt, ale fakt sprosté fotky a kresby. Toto místo bylo oblíbené zvláště mezi muži typu: „Já si to tady prohlédnu, aniž bych cokoliv koupil, jelikož jsem ale odborník, podívám se na Helmuta Newtona a staré čínské kresby, které znázorňují sexuální akty, protože jsem životopisec, sinolog, psycholog, umělec, fotograf“, aby pak u tohoto regálu strávili celý den. A tam stál Richard Tesařík osobně.
Zavrtaný do nějakých dějin pin-up portrétů. Jasně. Zarazila jsem se a říkám si: „Ty jo, to by měla máma takovou radost, kdyby se jí třeba podepsal!“ Jelikož jsem (správně) předpokládala, že Tesařík u sebe nemá své podepsané fotky (neměl), stačil by mi cár papíru. Tak co teď. Nerada někoho otravuju, fakt nerada. Ale zkusila jsem to, i když moje oblečení bylo decentní a neodpovídalo pin-upkám, do jejichž studia byl hluboce ponořen. Poklepala jsem mu na rameno. Kdepak. „Ehm ehm…!“ Kdepak. Pak se konečně odtrhl od špičatých podprsenek a otočil se. Já tehdy byla mladá, i tramvaj by se za mnou vohlídla, jak to říkal Ducháček. Takže se ohlédl i člen Yo Yo Bandu.
A po chvíli takového toho Chacha, chichi, chochocho! přestal koketovat, když jsem ho požádala o podpis s věnováním pro mámu. „No jo, no,“ povzdychl si rezignovaně. „Tak pro mámu. Tak to je jasný… Akorát nemám žádnou fotku. Ani papír,“ začal se šacovat. Představila jsem si mámu, jak jí to večer ukážu, zmocnila se mě taková ta diblíkovská euforie, z přilehlého zázemí jsem proto uzmula první papír, který mi přišel do ruky, vrazila mu do prstů ještě popisovač (silný, tlustý, fialový). „Děkuju vám, děkuju!“ třímala jsem na prsou papír s klikyháky od Tesaříka. To bude svíčková, to je jasný. Celý týden mi bude máma vařit svíčkovou. Co týden, měsíc! Co měsíc, rok! Dva roky!
Budovu opustím až po zaznění mého vysokého cééééééééééééééééé
Složila jsem papír, on se vrátil ke svým papírovým přítelkyním a já hopkala asi dvě hodiny plna blažené předtuchy máminých rozzářených očí. Z hopkání mě vyvedl docela drsně šéf oddělení cizojazyčné literatury, který v zázemí něco zběsile hledal. Velice zběsile. Vše bylo vyházené na zemi, tento vzdělaný pán, který dosud vypustil z úst pouze nadávky typu himbajs šůviks nebo herdekfilek, nadával nyní tak sprostě, že by se začervenal i Landovský. „Co se stalo, co hledáte?“ chtěla jsem mu být nápomocna. „Tu zasr…zku…deb…zp…fakturu! Pro Taschen! Tu, se kterou jsem se sr.. tři dny! Do p…e práce!!!“ řval kolega. Taschen, velké nakladatelství, ano, to nám dodávalo cizojazyčné, ano, vše vždy muselo být naprosto akurátní a perfektní, jinak…
Ježišmarjá, chytila jsem se za zadní kapsu, kde byl složený milostný dopis pro mou matku. Znáte ty chvíle, kdy je vám to vše jasné. A nevíte, co dělat. No, já musela. Jinak by ho snad kleplo. „Víte, asi jsem ji našla,“ pípla jsem. Kolega se rozzářil, až mi ho začalo být líto (a sebe taky). Svěsila jsem hlavu a s výrazem naprostého, ale naprostého odevzdání (takové to - dělej si se mnou co chceš, jsem zcela tvá, mámo, já pro tebe byla schopna se i historicky znemožnit!) jsem vyndala papír. On po něm chňapl. Ta radost! To jásání! A pomalu začal tuhnout. Já tam jen stála a přikyvovala hlavou. Jojo, já vím, to je konec. Jsem si toho vědoma, kývala jsem beze slova.
Kolega to rozbalil, vytřeštil oči a začal mi s tím mávat před ksichtem. „Co to jééééééééé?“ řval, „to si snad děláte p…l!!!“ „Nedělám, já… víte, já vzala první papír..!“ Kdepak, výmluvy neměly cenu. Přes pracně vypracovaný elaborát v němčině se fixem táhlo: PANÍ JANĚ PŘEJE VŠE KRÁSNÉ RICHARD TESAŘÍK. A JESTLI JE TAK KRÁSNÁ JAKO JEJÍ DCERA, JE MI LÍTO, ŽE JSEM JI NEPOTKAL DŘÍVE! A obrovské srdíčko, které prodřelo papír. To byl průser. Naštěstí se vše zachovalo, samozřejmě, udělala se kopie, jenže on v tom ajfru naprosto nepomyslel na to, že má nějakou kopii. Od té doby jsme nesměli mít na prodejně tlusté centrofixy. Kvůli Tesaříkovi. A mámě. A svíčková nebyla! Protože se z toho líbesbrífu máma psychicky zhroutila!
Ale jednou se zjevila celebrita par excellence, která způsobila nervový kolaps samotné paní vedoucí, dámě zcela distingované. Ano, zavítal k nám tehdy na vrcholu svých sil a věku sám božský Kája. Vidím ho jako dnes, nesl se jako páv v bordó sáčku, s apartní šálkou ležérně omotanou kolem krku. My zatuhli úplně všichni, to si neumíte představit. Stáli jsme tam jako sochy v lapidáriu a nikdo z nás nepromluvil. Stejně tak ztuhli i zákazníci. Tak prostě Karel Gott působil. Když jsme se probrali ze „štronza“, už se usměvavě rozhlížel a tím svým nezaměnitelným hlasem říkal: „Tady je ale knih…!“ Víte, co myslím, prostě to řekl přesně tak, jak říkával: „Vítám vás všechny zde v divadélku ve Slaném…“
Jes jes…maj flauvrs ár bjůtiful!!!
Dodnes nemám potuchy, co vlastně chtěl a jestli si něco zakoupil, ujala se ho sama paní vedoucí a vrkala a cvrlikala, dělala takový ten UUUHHUUUHUUUHUU… smích, a dokonce si v jakémsi goťáckém rauši dovolila mistra laškovně cvrnknout do břicha „Ale děte, mistře, uhuhuhuuuuu!“ Zkrátka ztratila soudnost jako zamilovaná puberťačka, když jí její vyvolený kreslí propiskou na rameno srdíčko. Také se pak po mistrově odchodu zavřela na tři hodiny v kanceláři a nereagovala na opakované klepání, bouchání, výzvy, naléhavé výzvy, dokonce na volání: „Policie, otevřete!“
Dohadovali jsme se, jestli se dá oběsit na zářivce či bodnout propiskou do krku nebo se umlátit počítačem či jaký jiný způsob sebevraždy mohla zvolit. Vylezla za další půlhodinu rudá jak vařený humr. „To teda bylo,“ konstatovala sebekriticky a šla se opláchnout ledovou vodou. Jo, s charisma se člověk musí narodit, to se nedá získat, a Kája ho měl na rozdávání. Budiž čest jeho památce.
A jistě přemýšlíte, co to ta ženská mlela o hollywoodské hvězdě? Jaké kamarádství? Inu - Rutger Hauer, vlhký to sen osmdesátých let, blonďatý démon, nizozemský Paul Newman, rytíř z Jestřábí ženy - a já? Už vidím, jak si klepete na čelo. Jenže! Víte, svět je malý. Náhody se stávají. Lidé se potkávají. Stačil jeden rozhovor s opilým kamarádem a na jeho konci byl Rutger Hauer (nejen) na Skypu. A moje slavná "ingliš"! Tak o tom třeba někdy příště.
Přeji hezký den a spoustu milých setkání!
