Článek
Policie na svých webových stránkách jako definici stalkingu uvádí toto:
Nebezpečné pronásledování (známé pod pojmem stalking) je úmyslné, zlovolné a systematické pronásledování a obtěžování jiné osoby, které snižuje kvalitu života a ohrožuje její bezpečnost. Přímým následkem je závažné narušování soukromí, osobní svobody a lidské důstojnosti oběti, v závažných případech stalking končí poškozením duševního a tělesného zdraví, sebevraždou či vraždou.
Stalking se projevuje různými formami či kombinací forem pronásledování - opakované pokusy o kontakt pomocí SMS zpráv či e-mailů nebo telefonů, vyhledávání fyzické blízkosti obětí, slídění, přímé nebo nepřímé výhružky, osočování, nátlak, psychické deptání, úmyslné ničení věcí oběti, zneužití osobních údajů, fyzické násilí. Oběť je vystavena permanentnímu strachu z pronásledovatele, je narušena její duševní stabilita, jeví příznaky dlouhodobého stresu. Mnohdy má pronásledování pro oběť i finanční dopad.
Tolik k definici pojmu „stalking“ samotnou Policií České republiky. Pokud si zadáte do vyhledavače tento pojem, vyjedou vám další a další definice, způsob obrany, právnická pomoc, krizové linky i příběhy obětí pronásledování.
Čtení je to mnohdy doslova příšerné a nezřídka tato úchylná činnost končí ublížením na zdraví, sebevraždou či vraždou. Šokující případy právě s tímto nejfatálnějším koncem se staly i v České republice. Stalkerem může být muž i žena, viz známý případ studenta, kterého roky pronásledovaly dvě ženy, matka s dcerou.
O svůj příběh se stalkingem se rozhodla podělit osmadvacetiletá žena, která pod podmínkou anonymity souhlasila, že čtenářům popíše nejprve idylku a pak roky pekla. Je jí často okolím a rodinou vyčítáno, že se neobrátila na policii dříve.
Ale zprvu to vypadalo, že se svého pronásledovatele zbaví sama. Jenže to tak opravdu nebývá. Stalkeři jsou duševně narušeni natolik, že jen tak nepřestanou. Vlastně nikdy nepřestanou. Dokud se do věci nevloží právě orgány v trestním řízení. Nebo může onemocnět a zemřít. Nebo se může stát ještě něco daleko horšího.
Ilustrační foto
Jana je velmi hezká energická brunetka. I když je postavou velmi malá, vypadá jako někdo, kdo si dovede zjednat respekt. Očima ale neustále těká sem a tam a natáčí si pramen vlasů na prst - působí nervózně a není se asi co divit. Když jsem ji oslovila, jestli by nechtěla sdělit svou zkušenost, nejdříve odmítla. Ale pak se mi ozvala sama.
Jano, jaké jsi měla vztahy před seznámením s Jaromírem? Poznala jsi někoho, kdo se choval ze začátku stejně, nebo jsi poznávala spíše úplně jinou sortu mužů?
Já jsem asi od osmnácti let začala žít poměrně hodně společensky. Všechny víkendy jsem trávila po diskotékách a barech, měla jsem spoustu kamarádek a vyrážely jsme na různé večírky. Tam jsem se vždy s někým seznámila, ale asi jsem měla smůlu. Já byla vždy na takové ty kluky, co když přijdou třeba do dveří nějakého podniku, tak se holky po nich podívají a začnou se chovat tak jako zmateně, víš co myslím - přišel chlap s velkým CH, jdeme na flirt a uvidí se.
Měla jsem docela hodně vztahů, ale ti kluci sice vypadali hezky, svalnatí, vysocí, ale arogantní. To nebylo chození v tom pravém slova smyslu, s někým chodíš, láska, těšíte se na sebe, zamilovanost. Z mé strany ano, z jejich ne. Byla to jedna smůla za druhou. Já se zamilovala vždy, oni ne. Prostě jsem si vybírala špatně. Kdybych věděla, jak moc špatně si vyberu… Přitom on…
Jaromír? Byl úplně jiný, než ti kluci, jak je popisuješ?
Připadal mi ztracený. To je to pravé slovo. A typově úplně jiný, než ti v uvozovkách ranaři, se kterýma jsem chodila dříve. Byl vysoký, hubený, velice pohledný, takový spíš chlapec. Měl pihy, nazrzlé vlasy, dlouhé ruce, to jsem si všimla hned. Ti moji předešlí chodili do posilovny a měli ruce jako - přes svaly ty ruce nemohli dát k tělu, chodili jak opice a ještě se tím chlubili. Jára měl nějaké kouzlo, které mě fascinovalo. Byl naprosto jiný, odlišný. Takový jemný, plachý, působil jako chlapeček, hodný, měl tak milou tvář…
Seznámil vás někdo - myslím tím, jestli to byl „známý známého“ nebo podobně? Nebo jen přeskočila jiskra? A kde to bylo?
Ne, neseznámil. Kdyby nás někdo seznámil, tak by ho znal a věděl, co je to zač a nic z toho by se nestalo. Takže by nás vlastně nikdo neseznámil, pokud by se mi tedy nechtěl nějak pomstít (nervózní smích). Po maturitě jsem pracovala v továrně v malém městě jako mzdová účetní. S čísly mi to vždy šlo, práci jsem měla ráda.
Chodili jsme na oběd do takové zastrčené malé restaurace a jednou tam přišel Jaromír taky na oběd. Dívali jsme se na sebe, pak začal chodit pravidelně, seděl sám u stolu vždy poblíž našeho, až se kolegyně musely smát a dobíraly si mě, jestlipak tam zase bude „Janinčin chlapeček“, tak mu říkaly. A byl tam.
Ty první pohledy, to bylo tak hezké, usmíval se, já na něj, občas jsem zapomínala i jíst. Bylo to prostě něco jiného, než jsem zažívala doposud, snad proto jsem se tak snadno zamilovala. Jednou se konečně osmělil a přinesl k našemu stolu papírek se svým telefonním číslem, dal mi ho, usmál se a odešel. Pamatuju si, jak kolegyně začaly tleskat a volat takové to „joooo, konečněěěě!“
Začala jsi s ním chodit. V tu dobu bylo vše úplně v pořádku?
Úplně. Až jsem si říkala, jaké mám štěstí, že to není ani možné, že mě může potkat taková láska. Byl tak pozorný. Na každé rande mi nosil kytku, opravdu na každé, i když jsme se měli vidět třeba jen na chvíli po práci. Prostě přišel s kytkou. A ne malou, to byly kytice… Doma jsem měla úplné květinářství, až se můj táta smál, že mám ctitele zahradníka.
On tehdy pracoval v nonstop autoservisu jako mechanik a míval ranní, odpolední a sem tam noční. Na noční jsem ho vždy vyprovázela. A první pusu jsme si dali až po třech týdnech chození. A on se mě dokonce zeptal: „Chceš semnou chodit?“ Neskutečné to bylo. Žádné „jdem na to“ jako dříve. Romantik. Citlivý romantik. Opravdu jsem byla zamilovaná.
To zní jako pohádka. Kdy se to začalo kazit, nebo - kdy jsi začala zjišťovat, že něco není úplně v pořádku?
Když jsme se spolu poprvé milovali, byl to úplný obřad. Všude svíčky - bydlel v bytě se svou sestrou, rodiče už neměli, sestra se tam vyskytovala málokdy, takže jsme měli jeho byt skoro jen pro sebe. Opravdu na ty první měsíce nemám špatné vzpomínky. Kdybych věděla… Strašně moc se mi věnoval a když teda mluvím o tom sexu, tak středobod jsem byla já. Měl neskutečnou výdrž, ale ne kvůli sobě, ale kvůli mně, abych z toho opravdu něco měla. Pak se mě začal vyptávat. Vždy jsme leželi, hladil mě po tváři a začal: „A kolik jsi měla kluků? A udělal ti to někdo tak hezky jako já?“
To mi přišlo takové - nemístné - na to se přece nikdo neptá, ale přičítala jsem to jeho plachosti. A neodpovídala jsem na to, jen slovy, že teď mám tebe. Jednou jsem se trošku opila a chtěla jsem mu - jak to říct - udělat dobře. Rozumíš. No a mazlili jsme se a já chtěla jako - orálně - a v tu chvíli úplně ztuhnul, vyskočil a utekl. Říkala jsem si - ježišmarjá, přece nemůže být až tak nevinný nebo jak to říct - v dnešní době - jakoby vypadl z minulého století, to jsem si myslela. Tak jsem tam ležela, začala jsem brečet a on se vrátil a na ten výraz nezapomenu.
Byl zlý?
Byl vzteky bez sebe. Ta jeho milá tvář byla úplně stažená vzteky. Měl mokré vlasy, asi se byl opláchnout. A pak začal: „Takže takhle to je? Jsi kurva? Kolika jsi to dělala? Kdo tě to naučil? Kolik jsi jich měla?“ Štěkal a já ho vůbec nepoznávala. To jsme spolu byli asi půl roku poměrně intenzivního vztahu bez mráčku. Já chci jen říci, že jsem ho skutečně milovala.
Navíc přišel o lásku - jeho snoubenka se zabila v autě, naboural do ní opilý řidič. To mi líčil několikrát, jak jí nesl šaty do rakve a jak jsem jeho láska hned po Romaně, že dlouho nemohl žádný vztah navázat, protože Romana a Romana… Ukazoval mi i její fotku. A já ho litovala, chudák, tohle zažít, to by muselo zamávat s každým, třeba proto je tak nesmělý a plachý, to jsem si říkala - že se bojí navázat další vztah. Jo, kdybych věděla…
Myslíš, že ta Romanina smrt zapříčinila to, že byl tak majetnický, že ti vynadal kvůli sexu? Že se bál, že tě ztratí? Tím ho nechci nijak obhajovat, jen se ptám, kdy si myslíš, že přišel ten spouštěč?
Romanina smrt? Promiň, musím se smát.
Chceš snad říct, že…
No jasně. Romana byla živá a zdravá. Až moc. A naštvaná. Ale to jsem se dozvěděla až dlouho po tom, co to vše začalo.
Namluvil ti, že měl mrtvou snoubenku? Ale to jsi tehdy nevěděla. Jak dopadl ten váš první konflikt?
Utekla jsem domů, brečela mámě na rameni, táta jen kroutil hlavou, oni to brali jako hádku, že se to stane. Jenže já furt viděla ten jeho vztek. A následovaly samozřejmě omluvy, každý den snad od rána stepoval před naším domem, v práci si vzal dovolenou, když tam nebyl, zvonil jeden kurýr za druhým a chodily mi kytice, různé dárkové balíčky…esemesky neustále jen „Promiň, lásko, omlouvám se, lásko, to jsem nechtěl, lásko, dej mi šanci, lásko, bojím se, že o tebe přijdu, lásko, omlouvám se, omlouvám se, omlouvám se…“
Nakonec to táta nevydržel a pustil ho dovnitř a usmířili jsme se. Já vím. Blbá jsem byla. Mělo mě to varovat. Ale zase nejsem a nebyla jsem žádná křehotinka, abych nedovedla odpustit a dokonce mi lichotilo, panebože, fakt mi lichotilo, že na mě tak žárlí. Zpětně - neskutečný, co jsem to byla za krávu. Protože když ti tvoje láska zničehonic vynadá do kurev…
Nesmíš se takhle shazovat, to jsi nemohla vědět. A byla jsi zamilovaná.
Pak jsme se tedy smířili, ale už to nebylo ono. Už jsem nějak podvědomě věděla, že když dokáže na mě takhle vyjet, že nebude jen takový hodný plachý Jaromírek. Že v něm něco dřímá a spí a že nevím, jestli to chci ještě někdy vidět - jak to říct - probuzené. Pak změnil zaměstnání. Zničehonic dal výpověď. Když jsem se ho ptala, proč to udělal, tak říkal, že ho tam štvali kolegové a že chce změnu.
Přitom byl velice šikovný automechanik, šéf si ho nemohl vynachválit a nechtěl ho pustit. Ale on se sekl a šel. Mysleli jsme si všichni, že si našel nějaké lepší zaměstnání, ale ne. On začal jezdit pro jeden velkoobchod a rozvážet zboží. Měl služební dodávku a jezdil. Kariérní sešup. Až mnohem později jsem pochopila, proč to udělal. Protože neměl pevnou pracovní dobu a nemusel být na jednom místě, měl mnohem více volnosti k mému sledování.
Vztah tedy pokračoval dál, ale už to nebylo ono. Kdy jsi si řekla to - a dost, končím s tebou?
Vrátili jsme se k sobě, ale jeho chování se změnilo. Pár příkladů - uměl být pořád plachý a svým způsobem okouzlující, tak působil na mou mámu, ta mi říkala - toho se drž, to je pracant a miluje tě. Já v tvým věku už byla vdaná a měla jsem tebe - to mi bylo 25 let. Ale začalo se to kazit. Třeba namátkou - volala mi kamarádka, že má splín, chtěla na víno a popovídat si.
Samozřejmě jsem souhlasila, ale Jára začal: „Kam jdeš? Co tam budeš dělat? To jdeš s Hankou, to je ta kurva? Jdete za chlapama? To teda nejdeš!“ Když jsem se mu vytrhla a odešla, tak jsme seděly s Hankou u vína a najednou vidím, že Jaromír stojí před restaurací, byla tam prosklená okna.
Stál tam jako tvrdé y a díval se na nás. Bylo to strašné. Pak jsem mu doma řekla, že tohle opravdu přehnal, že mám svůj osobní život, kamarádky, že mi to prostě nebude zakazovat, jinak se s ním rozejdu. Tak zase spustil tu svojí tirádu: „Promiň, já tě miluju, promiň, to ta Romana, já si nejsem jistý, bojím se, promiň, nechci o tebe přijít…“ Pak asi poslední kapkou bylo, když jsme byli spolu nakupovat a potkala jsem svého kamaráda. Neviděli jsme se roky, takže přivítání bylo vřelé a objala jsem ho.
A to Jaromír nevydýchal…
Kdybys viděla tu scénu. V autě mlčel, ale jel jako blázen. Doslova. Držela jsem se křečovitě dveří, všeho, ječela jsem hrůzou: „Chceš nás zabít??“ A on s naprostým klidem ucedil, že klidně. Že než aby se díval, jak osahávám cizí muže, že nás rozstřelí o strom. A taky to do něj namířil. V poslední chvíli strhl volant zpátky. Pozvracela jsem se strachy, když jsme tedy dolétli před náš dům, z dodávky jsem doslova vyskočila, běžela domů za tátou a vše mu řekla. A víš co? On zaparkoval před naší garáží a seděl v autě. A čekal.
Táta za ním šel, ale byl v autě zamčený. Seděl a čuměl před sebe. Bylo to úplně absurdní, jak z nějakého hororu. A takhle tam stál celou noc. Máma mi dala prášek na spaní, takže nevím, kdy odjel, ale ráno zase začal maraton esemesek: „Miluju tě, odpusť mi to, bojím se, že o tebe přijdu, jsi moje láska, nechtěl jsem, nikdy bych ti neublížil, odpusť…“ Tentokrát jsem ale věděla, že je konec.
Jak proběhl rozchod?
Napsala jsem mu, že se s ním sejdu. Za tu noc mi přišlo, nekecám, 148 SMS a 89 nepřijatých hovorů. On okamžitě souhlasil, hurá, usmíříme se. Kdepak. Já už ho nechtěla ani vidět. Prý plachý hodný milý Jaromírek - ani náhodou. Sešli jsme se v restauraci, poradil mi to táta, který chtěl jít původně také. Ale já chtěla tohle udělat sama, tak mi aspoň poradil, ať se sejdeme na veřejném místě.
V té restauraci jsem seděla, samozřejmě přišel s obrovskou kyticí a psí oči a odpusť a odpusť lásko. Řekla jsem mu, že je konec. Vrátila jsem mu všechny dárky, co mi naposílal. Ještě jsem se omluvila, že mě mrzí, že zažil v životě hroznou věc, myslím Romanu, ale jeho chování se mi nelíbí a omlouvám se, chci jít v životě dál bez něj.
A on se tam rozbrečel. Strašně. Vzlykal, hlavu v dlaních, personál se díval na mě vysloveně nepřátelsky, protože podle všeho jsem ta hrozná kráva byla JÁ a chudák chlapec. Řval tam strašně. Vylétla jsem ven a běžela do nejbližšího krámu, zapadla jsem tam a samozřejmě, okamžitě vyletěl z restaurace za mnou, úplně zrůzněný vztekem a hledal mě. To jsem se poprvé bála o život. A pak to začalo.
Pak teprve vypuklo to pravé peklo, tak to myslíš?
Přesně tak. Záplava esemesek. Zprvu jsem je četla a dokonce měla výčitky - psal, jak život beze mě nemá pro něj cenu, že se zabije. Výhružky sebevraždou se opakovaly stále dokola. A já - teď už vím, jak jsem byla hloupá - mu na ně ještě odpovídala, takové to - neblázni, přece se nebudeš zabíjet, najdeš si jinou, je mi to líto, prosím tě, nedělej to. A podobně. Nedošlo mi tehdy, že čím víc mu píšu, tím více mu jak se říká - ženu vodu na mlejn. Popisoval mi detailně, jak to udělá. Buď, že se zabije v autě, nebo podřízne a podobně.
Já nemohla spát, pořád jsem si to představovala, není to jednoduché, když máš pocit, že někoho máš na svědomí, nejsem zase tak otrlá. A teď vím, že zčásti jsem si za to mohla sama. Kdybych přerušila všechno, přestala mu odpovídat, mohlo to dopadnout jinak. Já ale nechtěla, aby se zabil, nebo udělal nějakou blbost. Takže jsem mu to vymlouvala a vymlouvala.
Po SMS, snažil se o osobní setkání?
Pak mi táta řekl, ať se na něj vykašlu. On to řekl tedy jinak (smích), ale prostě - utni to, nepiš mu. Mazala jsem nečtené zprávy. Byl schopen mi volat třeba 100× za den, rekord v počtu nepřijatých hovorů a SMS byl 489 SMS a 156 nepřijatých hovorů denně. Umíš si to vůbec představit? Takže jsem to ignorovala, mazala, ale psychicky jsem byla vyřízená.
Takže následovala první změna čísla, nedalo se nic dělat. Jenže jak jsem s tímhle pronásledováním neměla žádné zkušenosti, své nové číslo jsem dala blízkým, v práci kolegyním, kamarádkám, které on znal, sice ne úplně osobně, ale znal. Já totiž neřekla, že to nové číslo NESMÍ nikomu dávat, zvlášť ne Jaromírovi. To byla moje chyba.
Byl asi týden klid, než vystalkoval jednu kolegyni a nějakým způsobem jí zahrál na city, jakože ztratil jsem telefon, mám pro Janičku dárek a nepamatuju si její číslo, prosím tě, dej mi ho - a ona mu ho dala. Po týdnu klidu se to rozběhlo nanovo a tentokrát drsnější SMS - „Kurvo, pí.., zničila jsi mi život, právě jsem vypil Fridex…“
Na tohle jsem reagovat musela, já naiva… Samozřejmě jsem se vyděsila, zavolala mu, že mu zavolám sanitku a on najednou zapomněl na Fridex a začal - „Prosím tě, vrať se, miluju tě, bla bla bla bla bla…“ Měla jsem noční můry, nemohla jsem z domu, chytaly mě panické záchvaty…Na co jsi se to ptala?
Jestli se pak začal snažit o osobní setkání…
Neustále stál před naším domem. Mně se z té modré dodávky dělalo špatně. Prostě jsem se poblila, když jsem jí viděla. Nejprve vyběhl ven a snažil se mluvit. Když jsem odmítla, jel pomalu za mnou, celou cestu třeba do krámu. Já šla po chodníku, on jel vedle mě krokem, za ním troubila auta, bylo mu to úplně jedno. A cesta zpět to samé. Můžu na prstech spočítat dny, kdy nestál před barákem.
A když nestál před barákem, stál před kanceláří továrny. Prostě seděl v autě a jezdil pomalu za mnou. Když jsem obědvala, stál venku a koukal oknem dovnitř. Pak už jsem si brala obědy z domu. Moje práce v tu dobu stála za kulové, dělala jsem chyby. Šéf věděl, co se mi děje a měl trpělivost, ale i jemu bohužel došla. Protože Jaromír mi to zničil i v práci.
Co udělal?
Je to rodinná firma, velice zavedená a proslulá tím, že tam opravdu tvrdě makají. A na webovkách mají samozřejmě kontakty i na své odběratele a dodavatele a podobně. A šéfova manželka tam pracovala také, jak říkám, rodinná firma. No a šéf si mě jednoho dne zavolal do kanceláře a ukázal mi… prostě mi ukázal to svinstvo. Jaromír z nějakého falešného e-mailu rozeslal všem těm kontaktům hnusný, sprostý a pomlouvačný svinstvo o tom, jak firma podvádí a šetří na materiálu a podobně.
A co víc - zavolal i jeho manželce, že spolu už od začátku spíme, no, on to napsal jinak, šu…e, že si mě vydržuje a tak. Jako nedivím se, že mě vyhodil. Sice to chápal, ale musel. Musel pak dlouho vysvětlovat odběratelům, že to byl skutečně nějaký blázen, nicméně přišli tehdy o docela velký zisk. A já o práci.
Co bylo dál?
Chodilo to v takových vlnách. Dal třeba týden pokoj, odmlčel se. Prostě mě deptal dalším způsobem - na chvíli jsem si myslela, že bude klid. A samozřejmě nebyl. Zase to začalo. Viděla jsi seriál Přítelkyně z domu smutku?
Jistě…
Je tam postava, hraje jí Ljuba Krbová. Jak má takového toho psychopatického manžela, jak za ní pořád lezl a schovával se ve skříni a podobně. A ona mu říkala Hrdobec. Tak začal Jaromírovi říkat táta. Hrdobec si dává pauzu, Hrdobec tu dlouho nebyl… Táta to bral zprvu tak, že to opadne. Že nikdo nemůže vydržet donekonečna. Ale to neznal Jaromíra. Máma kudy chodila, tudy vrtěla hlavou, v jejich generaci asi nic takového nebylo.
Pro tátu moje ztráta práce byla první kapkou. Druhá byla, když jsem si asi po desáté musela změnit číslo, tak Jaromír ho vymámil z mojí čtrnáctileté sestry, kterou stalkoval u školy. Nevím, co jí řekl, nevím vůbec, měla přikázáno mu číslo nedávat, ale dala. To byla pro tátu konečná, to se naštval a začalo se řešit co dál.
Vás opravdu nenapadlo jít na policii?
Říkáš, jak jsme mohli být tak blbí, všichni, viď - já si to zpětně říkám taky. Jenže já se po ztrátě práce zhroutila. Byla jsem u psychiatra, ten mi předepsal Neurol, takže jsem ho brala a nějak jsem se uklidnila, bylo mi po něm vše fuk. Táta tohle neznal, nevěděl, co se dělá, s nikým se neradil. Máma má dva bratry, domluvil se tedy se strýci, že si Jaromíra podají osobně. Chtěli ho zastrašit, jenže to měl zrovna to své období, když nevolal, nepsal, nestalkoval.
A já byla zhroucená a zalezlá doma. Ani mě nenapadlo si třeba ty jeho SMS nějak archivovat, to až později… SMS pak gradovaly, v každé byla výhružka smrtí - Počkám si na tebe, podříznu ti to tvý prolhaný hrdlo, sešiju ti tu tvou zasranou sprostou hubu, hodím tě prasatům jak Roubal, vypíchnu ti oči, přejedu tě autem… četla jsem to zalezlá v posteli a lupala jeden Neurol za druhým.
Byla ze mě naprostá troska. Pak mu zase „jeblo“ a začal opět stalkovat před domem. Já nevycházela, ale on tam stál. Kdykoliv jsem vykoukla z okna, viděla jsem jeho obrys, ve dne v noci na jednom místě, stál tam a čuměl. Já už přestala rozlišovat, jestli je to realita nebo fikce, nebo noční můra nebo co…
Podal si ho tedy táta a strýcové?
Táta za ním několikrát ven vyšel, cloumal s ním, ale Jaromír se jen usmíval. Mlčel a usmíval se. Mamka jen plakala a rozmlouvala to bráchům, protože se bála, že budou mít problémy oni. A asi by měli, on dovedl být velmi pomstychtivý. Občas jsem se doplazila třeba vynést koš a on tam stál jako stafáž a usmíval se na mě. Jednou jsem k němu šla a úplně mimo jsem si klekla na kolena a prosila ho, aby mě nechal. Fakt.
Byla jsem psychicky naprosto, ale naprosto víš kde. Já ho prosila, nech mě prosím být, prosím, tohle nemůžeš, já už nemůžu, prosím…Bylo to tak zoufalé, ale víš co? On se usmál. Smál se mi do ksichtu. A stál tam dál. Druhý den byl před domem obrovský namalovaný kosočtverec, moje jméno v něm. Nebo jsme měli ve schránce výkaly. Ty mazal i na kliku.
Jak z hororu… To je otřesné. Můžu vědět tedy, co se stalo potom…?
Někdo někde se zmínil o tom, že mám tyhle problémy s Jaromírem. A najednou venku slyším řev, Jaromír byl samozřejmě před domem. A vidíme, jak tam smýká s nějakou ženou. Táta vylétl ven, opodál stála moje kamarádka a křičela. A Jaromír měl v ruce vlasy té ženy, škubal za ně a řval na ní - kurvo, ty tu nesmíš bejt, táhni, ty tu nejsi, nevidím tě!!! Zabiju tě! To jsem měl udělat, co tu děláš, táhni!!! Takhle na ní řval. A ona řvala na něj, magore psychopatickej debilní hnusnej odpornej!!! Nevěděli jsme, co to je. A pak mi to v té hlavě došlo. To byla ta chudinka mrtvá, opilcem sražená…
Romana? No ty vole…pardon.
Jo. Ta jeho mrtvá snoubenka. Svět je malej a někdo jí někde potkal, nebydlela nijak daleko. A kamarádka, která jí přivedla, se zmínila, že nějaký Jaromír stalkuje její kamarádku. A Romana si dala dohromady dvě a dvě. A prostě přišla. Když je od sebe táta odtrhl, Jaromír dostal nějaký záchvat, začal házet kameny po nás a nám do oken, rychle jsme zaběhli dovnitř a on sedl do auta a odjel.
Pak z Romany začaly lézt podrobnosti, vesměs jí dělal to samé co mně. Jenže ona to tak nenechala a na tu policii skutečně šla. A on z toho měl problémy, dostalo se to k soudu a odešel s podmínkou. A protože Romana má úplně jinou povahu než já, je drsnější, prostě se s ním nepárala.
Tehdy také byla zamilovaná, on hodný Jaromírek, jako přes kopírák. A začalo to tím, že měl pocit, že se na ní usmívá její kolega. No, podrobnosti jsou podobné jako u mě, jen ji nepřipravil o práci, ale zase stalkoval kyberneticky - na Facebooku třeba nechal někým - myslíme, že to by sám nezvládl - hacknout její profil. Psal jejím jménem strašné věci všem jejím přátelům a podobně. Ta přišla o hodně lidí, málokdo si nechal vysvětlit, že to nebyla ona.
A pak, když tedy se to dostalo k soudu a po soudu, tak pro něj umřela. Prostě ji v té své pokřivené realitě nechal umřít, truchlil, to bylo fakt tak skutečné, jak mi ukazoval její fotku a plakal… Prostě PRO NĚJ umřela. Tak to bral. Když bych šla na policii, skončilo by to, umřela bych pro něj i já. Nebo nevím. Třeba ne, třeba by mě opravdu zabil, jako ten Dvořák teď, jak zabil tu svou kolegyni - taky dlouholetý stalking. Nebo by mi chrstl do obličeje kyselinu, jako se to stalo - tady v ČR, ale nevzpomenu si.
To je šílený. A jak to tedy skončilo? Já to vím, ale můžeš to říct?
Můžu. Za dva dny po tom, co se potkal venku u nás s Romanou, ho našla sestra. Oběsil se vsedě na klice od dveří u kuchyně. Nenechal dopis, nic, prostě si udělal z opasku takové věšítko, upevnil na kliku a pomalu se smyčkou dosedl. To je hned. Víš, já se také chtěla zabít, tak jsem googlovala způsoby sebevražd a oběšení na klice prý je hned, akorát se neví, jestli to bolí nebo ne (smích). Ne, bez legrace. Většinou dojde zaškrcením těch cév k okamžitému bezvědomí a pak se ten člověk prostě udusí. Tak to udělal Jaromír. Asi na něj dolehla ta Romana, že najednou vstala z mrtvých.
Jak ti bylo?
Dobře. Byl konec. Ale výčitky mám, ne kvůli tomu, že se oběsil, ale že jsem nešla na policii dřív. Mohlo to všechno utichnout, mohla jsem tuhle životní zkušenost nemít, že jo. A hlavně, na konci jsem brala už dva jedničkový Neuroly denně, byla jsem závislá troska. Podařilo se mi z toho vyhrabat hned, jak se oběsil. Přestala jsem se bát a snížila dávky tak, že asi po měsíci a půl už jsem to nepotřebovala.
Aspoň to je k něčemu dobré. A dávám si teď velký pozor, s kým půjdu na rande. Nebo jestli vůbec někdy půjdu. S Romanou v kontaktu nejsme, ale ona mi řekla jednu větu: „Nesmí tě to sežrat!“ Tak se snažím, aby mě to nesežralo. Mám novou práci a daří se mi. Ale dám si už velký pozor.
Chceš něco vzkázat lidem, kteří jsou v podobné situaci?
Jděte na policii. Hned. Nenechte se uchlácholit dojmem, že to skončí. Neskončí. Archivujte si všechnu komunikaci, ukládejte SMS, nahrávejte hovory, tiskněte maily, vše se bude hodit pro pozdější soud. Klidně ho i foťte, pokud postává venku. Pískejte do telefonu píšťalkou, ať se lekne. Klidně mu i pepřák do ksichtu nastříkejte.
Já nevěděla nic a málem jsem skončila jako on. Nenechte se tím sežrat, řešení existuje. Stalking je trestný čin. A když si trošku zagooglíte, najdete i krizové linky, kde jsou odborníci přesně přes tyto případy. Oni poradí. Pokud tenhle můj příběh může někomu pomoct, otevřít oči, budu tak moc ráda! Nedejte se. Bude dobře. Hezké dny.
Děkuju, Jano. A opatruj se.
