Článek
Já mám pocit, že toho pročítání zpráv budu muset nechat. Ještě před pravidelnou porcí ranní deprese jsem před rozbřeskem dovedla ve větru, ledu a marastu (to ale nebylo nic proti včerejšku - kdybyste viděli ty kozáčkové kreace, které jsem byla nucena na náledí provozovat - chobotnice na metamfetaminech hadr!) zakuklenou dceru do školky.
Pak jsem se před rozsvícenou a veselou budovou MŠ jen tak lehouuulince odrazila a jela šůsem domů s několika mezipřistáními (zádíčka, andělíček, kolínka, rozštěp, skok do výšky, do dálky, vrh kabelkou) ladně jako Sáblíková! Dobruslila jsem do dveří, vyzula si sněhule, nakrmila kočku, udělala si kafe - a zasedla k čerstvým novinkám z domova i ciziny. Ty zprávy jsou prostě - já to ani nechci komentovat, však rozumíte. To člověk neví, jestli se má smát nebo brečet. Ale pak jsem vytřeštila oči.
„Ježišmarjá, to si snad dělají…“ vrtěla jsem hlavou nad článkem o nějakém pánovi, který porušil všechna posvátná tabu, stal se personou non grata a vyvrhelem společnosti. Nepřeháním! Podle reakcí některých dam i pánů to fakt tak vypadalo! A přitom udělal jen to, že si lehl. V porodnici. S dítětem. Do postele. Vedle manželky. No. On průšvih byl zřejmě v tom, že šlo o novoroční fotku prvního narozeného občánka Horních Rakous. Na té fotce je totiž také sympatický pan hejtman. Zubí se na celé kolo.
Zde je ona děsivá, děsivá fotka!
Při bližším pročtení jsem zjistila, že ani tak nešlo o toho pana hejtmana, který se tváří docela spokojeně, ani o miminko, jemuž je ještě všechno šumabrejle (šťastný človíček), ale o to, že maminka SEDÍ na okraji té postele, zatímco chlap (velký, hodně velký) leží a drží svého dítě. Abyste netápali, jde o tenhle článek.
Já jsem fakt zvědavá, jestli vás to také pohorší! Protože ty komentáře jsou neskutečné: „Matka čerstvě po porodu, má bolesti, otec leží, matku nechá sedět!“ „Příznačné. Matka odvedla práci, zatímco on pózuje s dítětem v její posteli a nechává jí tak málo místa, jak je to jen možné,“ napsala jedna diskutující.
„Vypadá to, jako by otec právě prodělal těžký porod,“ přidává se další matka. „Jak je možné, že matka SEDÍ tak brzy po porodu? To jááá když jsem rodila…“ A následoval barvitý popis naprosto všeho, co nebohou paní potkalo včetně detailního nákresu nástřihu hráze. Ehm. „A je tetovaný! Fuj!“ všimli si Hornorakouští občané bděle.
„A má tepláky!“ je znechuceno i mnoho pánů. A co má mít? Frak? Smoking? Maskáče, aby se mohl nepozorovaně odplížit, když ho trpící manželka tříská a řve, že za vše může on? Lesklý striptýzový obleček, aby své paní a personálu porodnice na konci porodu udělal show? Nebo si má vzít také andělíčka s dírou na zadku? Nebo má rodit taky? Já vám nevím.
„To muselo dát takový práce - a přitom taková blbost!“ smála jsem se tady nahlas, „Měli přijít k nám. I s hejtmanem. To by se nestačili divit!“ vzpomněla jsem si na náš pobyt v Domažlické porodnici. „My jsme tu zvyklí na všechno,“ chlácholila mě sestřička, když jsem se jí omlouvala a překotně vysvětlovala, že: „Opravdu ne, nejsme z rozvojových zemí, ne, opravdu víme, že toto je nemocnice, ano, opravdu se omlouváme, že vám poslintal podušky, ano, já to převleču, skutečně mě mrzí, že pana primáře rušilo chrápání…“
„Lehněte si!“ zněl rozkaz, který stručně a jasně obsahoval skryté „Táhni a srůstej“, neboť jsem byla čerstvě po císaři. Tak jsem se tu řehtala a vzpomínala na těch pár dní, kdy jsem byla poprvé v nemocnici. Nikdy předtím jsem neležela ve špitále. Nikdy. Štěstí, co? Za celý můj tehdejší dosavadní život (pobyt mě jako miminka v Domažlické nemocnici - v té staré, jak v ní strašilo a která už je zbouraná - raději nepočítám!) se mi podařilo být zcela stranou jakékoliv lůžkové (či ústavní!) péče.
Ale někde jsem to dítě porodit musela, takže když mi sympatický primář v nemocnici na kontrole oznámil, že se tam dole vůbec nic neděje a k ničemu se neschyluje, otázala jsem se, jak potomka tedy dostaneme ven. „Hihihi!“ zasmál se. A vyjmenoval mi pár věcí, při jejichž popisu jsem bledla, rudla, padala do mdlob. Vyvolávání? Neee. Víte, já se bolesti nebojím. To bych nemohla píchat sama sobě injekce do břicha, abych ve finále této dlouholeté cesty ležela s tím samým rozpíchaným břichem, které bylo nyní vzduté a obsahovalo mou dceru, na lůžku ve vyšetřovně gynekologického oddělení! Ale tohle… To ne! Ani náhodou!
Nakonec jsme se pro dobro a blaho všech zúčastněných shodli na plánované sekci. Píši to schválně zlehka, ale nebylo to tak jednoduché - medicínský důvod pro císařský řez byl. Bohužel. Takže jsem ještě šupajdila domů, abych tam dojatě posmrkávala, balila si poslední věci, procházela každý kout, loučila se: „Prosím tě, nech už toho!“ seřval mě nervózní manžel. „To se ti řekne! Já jdu pod kudlu, JÁ to nepřežiju… Možná. Nejspíš. Budeš tu sám s miminkem.“ smrkala jsem a přes břicho si lakovala nehty na nohou. Fakt! Už jsem měla mozek někde jinde, jinak se to nedá vysvětlit!
„Co to děláš? Proč to děláš?“ pozoroval moje hekání a ohýbání manžel. „Abych byla do rakve krásná!“ sekla jsem po něm. Logické, ne? Každého havrana bude zajímat, že mám čerstvě nalakované nehty! „Na modro. Jsi cvok? Jestli umřeš, budeš je mít modrý stejně!“ odešel manžel do separé, kde nikoliv poprvé (a naposledy) nadával, do čeho to vlezl! Abyste pochopili - tyto černohumorné hrátky a slovní hříčky byly jakousi záchranou před mým nervovým zhroucením. Zrovna mi totiž zemřeli rodiče.
Jako první máma. Pak táta, když jsem byla v sedmém měsíci. Oba náhle, tragicky, bez předchozí nemoci. Umíte si to představit? Kdo ne, nepochopí, že šlo o obranný mechanismus. Například jít do pohřební služby a vybírat mu rakev s břichem a kopající dcerou uvnitř, to byl zážitek i pro paní, která tam pracuje. „To myslíte vážně?“ prohlédla si můj vzdutý život. „A co mám dělat? Nikdo jiný to udělat nemůže,“ odsekla jsem. Tak jo! A tátu jsem si jela vyzvednout dva dny před porodem! Tedy urnu myslím.
Když o tom tak přemýšlím, nedivím se, že moje malá holčička už teď preferuje před princeznami a jednorožci lovkyně démonů a černé kočky! Ale zatím byla ještě v břiše, když mě přijali na rodinný nadstandardní pokoj, který jsme si zaplatili. Jednak proto, že jsem introvert, jednak proto, že jsem hluchá jako poleno a nechtěla jsem vytrhovat ostatní rodičky svým: „Cožééé? Prosííííím?“ Pokoj to byl krásný, se širokou manželskou postelí, všechny propriety k miminku připravené - já si to ani neprohlížela, protože jsem si neuměla představit co mě čeká!
Manžel mi zamával s tím, že přijde zítra, kdy se měl odehrát den Dé. Ráno v osm. Tak dobře. V noci jsem spala a nespala, protože sestřičky tam pořád chodily a měřily mi tlak. Konečně nastalo ráno. Byly mi zabandážovány modronalakované nohy, další vtipná sestřička s kolegyní žákyňkou provedly jistý velice zajímavý úkon stran dočasného vylučování, hlavu mi přikryly apartní čepičkou z nějakého tylu, až jsem se rozesmála. Vypadala jsem jako kdyby mě právě měli položit do rakve!
Podobnost s ještě nevychladlou nebožkou byla tak do očí bijící, že se manžel zapotácel na prahu. „No že jdeš!“ zahuhlal zavinutý a vycévkovaný přelud na pojízdné posteli. „Vypadáš jako moučnej červ,“ uvítal mě nastávající otec láskyplně. „Tak já jedu!“ loučili jsme se s tím, že „to bude dobrý“. Bylo mi všelijak, ale měla jsem strach spíš o něj! On zcela evidentně nespal. Oči měl maniakálně vytřeštěné, dostal zelený obleček a byl umístěn jako stafáž do předsálí operačního sálu. Mě se mezitím ujal anesteziolog.
„Já jsem hluchá!“ řvala jsem na něj, když mi chudák chtěl něco vysvětlovat. Tak začal pantomimicky ukazovat, co mi to strčí a kam mi to strčí a jak mi to strčí a co mi kam píchne, až jsem se začala smát nahlas. Znal protihmat, narazil mi na hubu masku, urychleně mi něco píchl a požádal mě, abych počítala. „Vy neumíte počítat!“ řehtala jsem se huhlavě. Když mi padala víčka únavou, rychle se mi promítlo hlavou: „Mami! Tati! Kde jste? Ať jste kde jste, buďte tady, ať to dopadne dobře. Ať je venku, ať neumře, ať se nic nestane.“ Klap.
Vzbudila jsem se na pokoji intenzivní péče a mám to jako v mlze. Miminko bylo tak malý! „To je normální?“ sípala jsem, protože mi zřejmě naschvál tou trubicí trošku poškádlili hlasivky, abych alespoň na chvíli zmlkla! A nastala nová etapa v mém životě. Bylo toho fakt moc naráz. Ztratila jsem rodiče, vzápětí porodila dceru, v hlavě se mi to mlelo; byla jsem rozřezaná, sešitá, bolavá, zavázaná, rozvázaná, rozvrzaná, zavlhlá horem spodem (dámy pochopí)… A do toho miminko!
Na rodinném pokoji to ale bylo fajn, byli jsme sami a mohli jsme si s dcerou prostě lehnout. Všichni tři. Malá rodinka v posteli vzbuzovala u sester i lékařů jen shovívavý úsměv: „Jen ležte. To je nejlepší. VY ležte!“ ukázala sestřička na manžela. „Vy choďte. Co nejvíc chodit!“ usmála se laskavě zdravotnice na mou rozkuchanou osobu. Tak jsem chodila. A muž ležel. A znáte to: všude bylo takové to velebné ticho, v pokoji to vonělo (no, vonělo…) tím čerstvě narozeným miminem… Zívali jsme tam jeden přes druhého i přes třetího, až manžel prostě usnul.
Natáhl se v teplákách (!) a tričku na velkou postel, založil ruce za hlavu a spal. Tak ať si spí! usoudila jsem a pochodovala s uzlíčkem v náručí. Dceři jsem zpívala ty svoje punkové písničky, což byla legrace: zkuste našroubovat třeba taková ÉÉčka a jejich Humusáka do líbezné ukolébavkové melodie jako je Chtíc, aby spal? Tak schválně. Barevná hlava trochu doooo modraaa. Kooženej. Hábit a řetězy… Na..amalovaanej. Jako jako buuuzeraaant… Doo ucha kroužek. Teeeď jsi grand. Hu u mu sááák! Ehm.
A do toho se ozvalo: „CHrrrrr…“ Tiché. Mlaskavé. A pak: „CHRRRR… “ To už nebylo tiché. To už bylo strašné! Dcera se rozfňukala (novorozená miminka jsou nejen maličká, ale ještě kvíkají jako králíček!), ale tatínek dál řezal dřevo: „Chr.. Chrlll… Eh eh eh… HHHRUUU… Ne ne ne!“ šermoval rukama při nějakém strašném snu (nedivím se), načež si pod sebe zmuchlal deku a otočil se na bok. Na tváři měl takový ten totálně přihlouplý výraz „tuhého“ spáče a z dokořán rozevřené pusy mu začal kanout obsah ústní dutiny.
„Probuď se…“ syčela jsem. Nic. „Uhuhuhu! Bůůůů! Ježišmarjá! Heeek!“ štkal ze spaní (zřejmě se mu zdálo, že je svobodný, neženatý a neotec!). „Slyšíš!“ „CHRAAAAUU!“ zavyl jako šakal. Nohy se mu rozkmitaly - jako kdyby jel na kole! A zase: „NE! NE! NE! NE! NE! JÁ NEJDU! NE! TAM!“ hulákal ze spaní. To musela být strašná můra. Něco jako Blažena, když ji tahali z obřadní síně, kde se ženil Venca s Milunou, ale úplně naopak - mého muže tam zřejmě násilím vnášeli, ne odnášeli!
„Prosím vás!“ ozvalo se od vchodu, „Pan primář RODÍ. A ty zvuky ho ruší!“ upozornila naši pošahanou rodinku sestřička, která se zjevila ve dveřích (toho jsem si také všimla - chodí jako duchové a zhmotňují se přímo před vašima očima!). „Grrrrrrrááááu!“ zaječel uslintaný spící vypelichaný tygr na porodnickém pokoji, máchl tlapou a začal se norovat do peřin!
Překotně jsem se omlouvala, sestřička se smála, chtěla jsem dokonce povlíkat postel, což mi zakázala… A jako na zavolanou se ve dveřích objevila návštěva. Bratři mého táty. Strejdové vezli na vozíku překvapení - mého dědu. Hrdého pradědu! „Dědo!“ začala jsem strašně brečet. Děda byl tátův táta, přežil syna, vzápětí se mu narodila pravnučka, taky toho na něj bylo moc! Nesla jsem mu do rozechvělé náruče novorozenou dceru, brečeli jsme oba - a do této srdceryvné chvíle se ozvalo:
„Hrrch Hrchhh HRRRAAUUU! Slint slint mlask mlask… PRRRD…“ ulevil si novopečený otec vyčerpaně ze spaní. Strejdové se rozchechtali. Nešlo ho vzbudit, prostě nešlo! Opravdu měl někdo přijít a vyfotit nás! Máme sice obligátní fotku do novin, ale jsme tam všichni bdělí! Tahle by byla vrcholným číslem začátku nové životní kapitoly našeho života s potomkem! Tam už by fakt chyběl jen hejtman z Horních Rakous!
Já ty reakce vážně nechápu. Vážně! Nikdy by mě nenapadlo pohoršovat se nad tím, že si chlap lehne vedle manželky v porodnici. Když může? A co na tom, že ona sedí? Třeba chtěla sedět. Třeba nemohla ležet. Třeba jí to bylo příjemnější! Nejdůležitější přece je, že se miminko narodilo zdravé, ne?
Když zapnu svou živou představivost, vidím fotku svého prdícího a uslintaného manžela, jak chrápe v porodnici nahlas, zveřejněnou na nejčtenějším českém webu. To byl bylo! „Má tepláky! A je tetovaný! A ona stojí! On může ležet, zatímco ona je opodál a samozřejmě - chová dítě! Vypadá to, jako by otec právě prodělal těžký porod! To je neúcta k rodičce! A VONA je taky divná. Je stará! A má modrý nehty! No jo, když má čas na pedikúru, tak to bude nějaká takovádle to… A císař, to není porod! To jááá když jsem rodila! A jak to dítě drží? Že se nestydí!“
Měla bych odpověď: Ať se stydí ti hateři, co nemají nic jiného na práci, než komentovat cizí život! Občas to prostě takhle je. A nikdo s tím nic neudělá. Je to život. A je to náš život. Máme jen jeden, tak proč si ho nezpříjemnit? A třeba klidně tím, že si schrupnete v porodnici!
Tak pozor na hejtmany z Horních Rakous, bdělé občany a uslintané polštáře! A velké poděkování všem sestřičkám a lékařům, bez jejichž pomoci by tu mnoho z nás jednoduše nebylo! Hezký den!
Autorský text, inspirováno článkem na Novinkách.cz
