Článek
Některé nejen městské děti (a kdyby jen děti!) se začnou potutelně smát už jen při slově koza. Inu, evokuje to představivost hlavně klukovské a pánské části obyvatelstva. S tím už nikdo nic nenadělá. Koza domácí (Capra aegagrus hircus) je menší domestikovaný přežvýkavec a nemá ani tušení, že jeho druhové jméno vešlo ve spojitost s něčím úplně jiným, že? Člověk prý kozy chová bezmála 10 tisíc let, jak jsem se nyní při hledání dozvěděla. My jsme kozy chovali let asi patnáct, takže ani zdaleka nemohu postihnout celou tisíciletou cestu do hlubin kozí duše. Ale byly to historky opravdu vtipné. Na kozy a naše chovné trampoty jsem si vzpomněla náhodou. Chodíme totiž ony tvrdohlavé domestikované přežvýkavce občas krmit do nedaleké farmy.
Samozřejmě chlebem náležitě tvrdým, i jablíčko se najde. I když jsou tyto hnědé dámy za hustým plotem, jsou spíše zvědavé na obsah našich kapes, než na rozkrojený kus jablka. Jsou vám schopné přes miniaturní očko v plotě vytáhnout i šňůru z podvlíkaček (kdybych nějaké nosila). Dcera vždy nadšeně píská, když jí stará koza (ta hlavní, velitelka) bleskurychle strhne z hlavy čepici s bambulí, já už nadšeně pískám méně, protože tu čepici chci zpátky, natáhnu se přes plot, kde pak zcela neesteticky visím a nadávám, stejně jako když mi tehdy Líza s Čertinou… A vzpomínka byla na světě.
Když babička s dědou dosáhli důchodového věku, vrátili se na svou milovanou vesnici. Oba byli z venkova a jejich městský život byl způsoben tím, že děda byl voják - kam ho převeleli, tam musel. Babička brblala, že je jako markytánka, vždy sbalila peřiny, děti, a harcovalo se dál. Pak se usadili v Praze, kde babi už stříhala pomyslný metr a snila o tom, jak začne na svém milovaném vejminku chovat všechno, co má oči. Doslova. A také to splnila. Osídlili chalupu a její obrovskou zahradu vším, co létalo, běhalo, mrkalo, plazilo se, dupalo nebo mňoukalo. Snad jen kromě krav a koní. Moje vzpomínky na dětství u nich jsou plné kachen, hus, slepic, kuřat, králíků, selat, prasat, ryb, koček, psů, srnečků a srneček, divokých prasátek, ochočených ptáčků, žížal a koz.
Když s celým chovem babi začínala, chtěla dělat sýry jako nějaká profesionální farmářka z hor, takže oběhla vesnici a spolu s plejádou drbů přinesla plátno, recepty, a jelo se pro kozu. První se jmenovala Líza. Byla bílá, bezrohá a byl to mutant. Myslím, že to byl kozel, ale nikdo si toho nevšiml. Nebo to byla příslušnice kozí LGBTQ+, či jak se tomu říká. Nebo nevím. Nikdo nevěděl. Když ji vzali k puklovi (kozel), pukl to málem nepřežil. Prohnala starého zkušeného harcovníka tak, že zcela vyčerpán téměř zesnul na srdeční selhání. „Já ale chci vyrábět sýry!“ bědovala babi, když i padesátý osmý pokus o připuštění vzorně pomekávající transsexuálky Lízy skončil odvozem kozla na kapačky.
Líza jako živá
„A to vadí?“ vyvalila jsem dětsky nevinná očka, protože mi nebyl jasný mechanismus vzniku onoho mléka. Babička se nadechla a dala mi přednášku o pohlavním životě (nejen) koz, po které jsem měla asi měsíc zlé sny a druhá babička, která se s první babičkou neustále hádala, mě k ní odmítla pouštět. „Tě tam učí pěkný věci!“ sekla babi rázně. No jo, ale už mi bylo jasné, že Líza musí zabřeznout, porodit kůzlata a pak bude mléko, ze kterého bude sýr. Jasně! Výroba sýru mi v podání osvětové babičky připadala ještě sprostší než samotný proces plození kůzlat! Nicméně - Líza zůstala bezdětná. Děda byl realista, chtěl jí dát řezníkovi, ale babi měla tu dobrou vlastnost, že co jednou nakrmila a u čeho přes noc bděla, to z ruky nedala. Natož řezníkovi!
Děda dostal vynadáno, monstrkoza Líza zůstala a jelo se pro Čertinku. Ta byla hnědá, rohatá, u krku měla „třešničky“ a zabřezla okamžitě. Jen se na kozla ohlédla, mrkla okem s neskutečně dlouhými řasami, pohodila nožkou a byla v naději. Když se přiblížila její těžká chvíle, chtěla, aby byla babi u ní. Ona ji k tomu donutila spíše Líza, která svou čertovskou kamarádku adoptovala a řekla babičce: „Hele, koukej u ní spát, já to sama neodrodím, jsem napůl chlap!“ Babi se do chléva nastěhovala (opravdu, byla tam dokonce kachlová kamna, brutar, teplá voda, veškerý komfort) a bděla. A rozhodla se zapojit i vnučku. „Babičko!!! Já jsem porodila, koukej!“ hulákala jsem radostně druhé babičce, která přijela na asi sto padesátou usmiřovací návštěvu - bohužel si k ní vybrala chvíli zcela nesprávnou. Její malá vnučka byla umatlaná od plodové vody a plodových vaků a plodových mázků a stolice novorozených kůzlátek.
„Ježiši ukřižovanyj!“ zařvala chodsky a pustila se do babičky, jestli „má rozum a to dítě nechá takle mezi kozama rodit, fuj!“ Ty dvě se do sebe pustily nevídaným způsobem, ale mně to bylo jedno - kolem Čertinky už poskakovali dva potomci, nádherní kůzlečí kluci, které jsem pojmenovala Matěj a Mates. „To je ale jedno jméno!“ mečela mi do ucha Líza. „No a co!“ chovala jsem kluky v náručí a pozorovala, jak hltavě sáli. „Já je viděla z Čertinky vylejzat, já je pojmenuju, paní důležitá!“ šťouchla jsem do Lízy, která mě kupodivu měla ráda. Nastala fáze dojení, což jsem se nikdy nenaučila, ale babička hned na první dobrou. Dodnes si vybavím ten zurčivý zvuk a nezaměnitelný smrad koziny. I chuť toho prvního sýra, který babi vylouhovala nad vanou - smrděl celý dům, smrděla celá zahrada, smrděl děda, smrděly peřiny, smrděla jsem já, i když mě druhá babička vždy okoupala div ne v lyzolu.
A tahle dvojka koz, pomstychtivá, žravá a dominantní Líza, a milá, hodná, stydlivá a plachá Čertinka, s námi žila dobrých deset let. A byla s nimi legrace nevídaná. Čerti měla kůzlata každým rokem, kde končila, o tom raději pomlčím, to jsem se dozvěděla až za dlouho. Sýry už babi vypilovala tak, že je prodávala a pro kozí mléko k nám ráno chodili s bandaskou i chalupáři z Prahy. Můj táta za touto bílohnědou dvojicí kozích dam chodil často, vesměs vždy, když po něm děda chtěl vykonat nějakou práci na baráku, což bylo pořád. Takže on vlastně s nimi v chlívku bydlel. Nosil jim chleba, když šel z hospody, tak se u nich zastavil a dojemně jim tam vyprávěl, za co stojí život a jakej je chudák. Naše dámy tátu měly rády, protože měl vždy plné kapsy různých nesmyslů, co se daly požírat. Buráky, tyčinky, brambůrky, křížaly… A také cigarety.
Dodnes vidím, jak táta s vytřeštěnýma očima tahal babičku z postele: „Mámo! Vstávej, průser! Ta pitomá koza mi sežrala Sparty! Tvrdý!“ dodal táta schlíple. Babička spustila hromobití, zvláště když přiznal, že byly podpultové, přeplacené a hlavně plné. Všech dvacet prostě slupla jak malinu. Seděli jsme pak u kozy na stráži a čekali, kdy to s ní sekne. Babička brečela, táta posmrkával a nervózně kouřil (Petry, měkké) - a nic. Vůbec nic se jí nestalo. Ani průjem neměla. Vzorně rozmetávala krátkým ocáskem bobky jako vždy. „To snad není možný, to není ani koza tohle, to je nějaký kříženec se slonem…“ brblal děda. Přežila. I pivo vypila. To vypilovala do naprostých detailů. Jelikož kozy chodily volně po zahradě (často vlezly třeba do ložnice), chlapi vždy měli poblíž otevřená piva - zelené a hnědé lahve, pamětníci vědí.
Takhle vypadala Čertinka
Líza sežrala to ozubené víčko - nic. Pak rozkousla flašku, chroupala sklo - nic. Opravdu se jí nic nestalo. A pak se naučila pít pivo, i když je dávali tři metry do výšky na balkon a zatarasili schody - přeskočila, vyhopkala jako kamzík, vzala flašku do tlamy a glogloglo… Nedalo se před ní nic utajit, uschovat, vše vyčmuchala, vypila a sežrala. A nikdy se jí nic nestalo. Říkali jsme jí Všechnožer. Ve špajzu vzala mouku a ham, celý sáček. Polohrubé. Opět jsme čekali - buď kdy konečně exploduje, nebo kdy se zabetonuje - nic. Líza byla z nějaké jiné dimenze. Považuji ji dodnes za chybu v Matrixu!
Čertinka naproti tomu jedla slušně, mravně a ostýchavě. Babička jim dělala vánoční stromečky, které byly ověšené mrkví a kusy chleba s mašličkou. Čertinka si počkala, až dominantní Líza ožere vše, co píchalo, kousalo a škrábalo (ožrala nám i opravdový vánoční stromek včetně háčků na ozdoby a opět - nic), a pak si vybíravě schroupala mrkvičku, kterou Líza jako správný Všechnožer pohrdla. „Tohle oranžový a zdravý si sežer sama, já si jdu dát cígo a pivo!“ oznámila jí. Když se jezdilo s Čertinkou k puklovi (k jinému, Lízinčin nápadník už byl dávno v kozím nebi), děda vždy sklopil zadní sedačky modrého Favorita, kde instaloval příslušně páchnoucí kozí deku, naložil Čerti, která už věděla, že jede a kam jede. Musím se smát, jak jsem vyrůstala, tak už jsem vše chápala a ona na se na tyto cesty tak těšila, že vždy radostně tančila, mečela a laškovně nabírala dědu na rohy, jakože: „Honem, dědku, jedem, startuj!“
Jednou měl ale Favorita v servisu, Čertinka pomekávala a dožadovala se styku. Děda oslovil svého syna, strejdu, který si v té době pořídil nový vymazlený vůz. „Hele, prosím tě, já musím s kozou k puklovi. Odvezeš nás tam, viď!?“ Tento dědův tón byl jednoznačný - prostě rozkaz podaný v zaobalené prosbě. Strejda se zděsil, nové auto, vonělo, že jo… No, ale copak mu mohl odmítnout? Tak jo, domluvili se na osmou ráno druhý den. „Přesně v osm nula nula,“ zavelel plukovník v záloze. A přesně v osm nula nula stál s kozou před autem. Strejda se začal smát. Nešlo se nesmát. Děda totiž učinil všemožná opatření, aby synovi jeho fungl nový Renault koza nezadělala. Čertinka byla umytá, vymydlená, zabalená ve starém vaťáku, který měl ustřižené rukávy a měla ho na sobě navlečený přes kopýtka až po krk. Pod zadečkem měla sběrný sáček, který děda popruhem připevnil přes břicho až po záda.
A při spatření nejvyššího levelu ochranných opatření kozího cestování osobním vozidlem dostal strýc skutečný záchvat - Čerti měla špičky rohů opatřené gumovými čudlíky, které dědeček ještě večer ořezal z nějaké staré duše a navlékl jí je na rohy jako špuntíky, „aby ti nepíchla rohem do polstrování!“ Inu, vyjeli na cestu, přičemž strýc nemohl pořádně řídit, protože ve zpětném zrcátku se na něj šklebila oblečená vymydlená koza se špunty. Směji se dodnes. A je mi velice líto, že už tato kapitola skončila. Smrtí obou kozích dam totiž skončilo i moje dětství, ty holky se mnou vlastně vyrostly. Měly to rychlé a rozhodně neskončily na talíři. Ani to nešlo.
Když umřela Líza (z plného zdraví se natáhla a jednoduše pošla, z minuty na minutu), byla natajňačku pohřbena. A Čertinka se po její smrti zřejmě utrápila, tak moc jí její velitelka chyběla. Mnohonásobná matka přestala žrát, natáhla se a bylo to. Sýrům odzvonilo, protože babička už další kozy nechtěla. Tyto dvě vydaly za celé kozí stádo. Byly to kamarádky, osobnosti, tvrdohlavé a umečené dámy, které nám daly spoustu zážitků a naučily mě, jak to v životě chodí - díky babičce a její přednášce!
Až příště uvidíte někde na farmě kozu, tak vězte, že má duši, srdce a vyrovná se jakémukoliv zvířecímu mazlíčkovi. Možná ho i předčí. A pozor - nekrmit měkkým pečivem! Líza Všechnožer byla jen jedna svého druhu!
Pěkný den všem a zvířatům zvlášť!
Jeden z mnoha Matějů a Matesů…
