Článek
Jeho manželka, která měla asi srovnatelnou hmotnost (neodhadnu, ale cca 150?), se zazubila a rýpla do muže: „Ale táto! Já du radši nakoupit, aby měli čerstvý chlebíčky, ty vajíčkový s majolkou,“ funěla opřená o košík. „Tlustý bečky, co se snaží shodit?“ navázala jsem na předchozí hovor opatrně. „No jó. Je to sranda. My si vždy s mámou sedneme, žereme a smějeme se jim, jak je div netrefí šlak a jak se potí,“ utřel si Jarda pot z čela. Podotýkám, že byla zima a potil se jen kvůli tomu, že žvýkal onu klobásu.
„A proč se jim smějete?“ rozhodla jsem se ke tvrdé otázce. Kamarád chvíli čučel. „No proč… Je to vtipný. Jak se snažej… A to… A já už valím, tak čau,“ mávl a valil se (doslova) směr manželka, košík, plato vajíčkových chlebíčků s majolkou a Kaufland.
Zvláštní. Rozumějte, já nejsem žádný mravokárce. Nejsem ta, která by měla někomu říkat: „Tak takhle ne! To je špatně!“ Vždy si říkám, že každý člověk má právo na svůj názor, byť je dle mého úsudku sebeblbější. Ten názor jako. No, i když… Ale soudím, že v záplavě všemožných reality show, kdy člověk nestačí zírat, co jsou lidé pro pár tisícovek schopní udělat a ztrapnit se před celým národem, jsou Extrémní proměny výjimečné. Na rozdíl od jiných show pochybné kvality totiž ukazují nezkreslenou realitu.
Pořad nic nezveličuje, jen sleduje trápení morbidně obézních lidí, kteří se rozhodli, že si zhubnutím mnohdy zachrání život. Na Slovensku už bylo odvysíláno pět veleúspěšných řad, které moderuje trenér Maroš Molnár, u nás proběhla první řada pod vedením Martina Košťála. Pro obézní lidi, které v pořadu můžeme vidět, znamenají Extrémní proměny často jedinou možnost k návratu do normálního života. Ty příběhy jsou otřesné a zároveň plné naděje.
Opět opakuji, je to jen můj názor, ale ruku na srdce: svléct se před celým národem do spodního prádla a vážit třeba 200 kilogramů, to je pro mě naprosto nepochopitelné. A myslím, že tohle odhalení je jasným znamením: „Teď už jsem na konci. Už nemůžu dál. Už s tím musím něco dělat. Volám o pomoc!“ A cesta k vytouženému zhubnutí je trnitá, těžká, namáhavá a plná zoufalství. A přesně se v Extrémních proměnách projevují lidské charaktery. Je totiž úplně jedno, jestli je někdo hubený nebo tlustý. Když je hodný, je hodný i po zhubnutí, když je to křivák, zůstane křivákem i jako poloviční.
A pak se může stát úplně jiná věc: z tlusté slupky dobromyslného pána či paní se vyloupne sice o sto kilo lehčí „novorozenec“, ale jeho povaha udělá veletoč. „Teď už můžu. Už jsem hubenej, takže díky za vše, drahá, co jsi mi myla zadek a v noci mě obracela koštětem, abych se neudusil, jdu za mladší, pá pá!“
Když jsem se tehdy u Kauflandu bavila s Klobásovým Jardou, došlo mi, že uvnitř moc dobře ví, že říká naprosté blbosti. Aby si nějak omluvil to, že se vyžral z pohledného kluka do monstrózního kolosu. Nicméně byl to tak zajímavý pohled na věc z jednoho názorového spektra, že jsem se začala o Extrémních proměnách cíleně bavit s lidmi různého věku, pohlaví - a ruku na srdce - i vzhledu. A zjistila jsem, že je český národ tak trochu rozdělený.
„Mně se na to nedívá dobře. Je to moc. Jak to jen říct: prostě MOC.“ řekla mi subtilní paní nejistě, „Rozuměj, nic proti, já je obdivuju, ale nechci se dívat na ty…“ Uráželo to její estetické cítění, já ji chápala.
Pak nám tu měřili podlahu v obýváku (bude nová, jupííí!). V televizi náhodně běželo dopolední opakování už slovenských Proměn, když se mladý hubený řemeslník zarazil a ukázal bradou směrem k obrazovce: „Viděla jste to včera? Jak spal v sedě, chudák!“ Klučík, který vypadal, že vymetá koncerty, hulí trávu a prohání jednu sukni za druhou, se ukázal být empatičtější než klobásový Jarda, který by měl přece tyto své „kolegy“ chápat! „Sice nepobírám, jak to může někdo nechat dojít takhle daleko, ale řeknu vám, já měl strach, že jim tam umře. Ten první trénink, kdy je tam prostě hodí na stadion nebo do bazénu…“ kroutil hlavou.
Jo, to jsem si říkala taky. „Že se nebojí, že jim tam zkolabují, že jo?“ „Přesně! Asi ví co dělají, ale já bych měl strach, že to s tím chlapem šlehne hned, jak udělá pár shybů. Když si nedojde ani na záchod a pak ho nutí běhat po oválu,“ vrtěl hlavou klouček, jen tak mimoděk něco měřil a házel čísla na papír, „Ale dal to! To jsem čuměl!“ kývl uznale hlavou.
„Ty jo, ty na to koukáš?“ vytřeštila oči známá, kterou jsem potkala v krámu. Pěstěná, vysoká a štíhlá madam evidentně nechtěla kazit své laserově operované oči podívanou na tlusté lidi! „Odporný. Od-por-ný,“ slabikovala. „Nám se s Marcelkem chtělo zvracet! Leze to do televize, svlíkne se to, brrrr!“ otřásla se Barbie. „Mně se líbí, když se do toho prostě dají. Když se jim ten život změní,“ argumentovala cizí paní ve frontě za námi. „No jóó, ale…“ odfoukla arogantně paní Marcelková, „Stejně to nedají. Vyžerou se zpátky.“
„Pravnuk mi ukazoval ty jejich další osudy, ti manželé ze Slovenska mají to centrum na cvičení. Byla tam fotka, jak se oba dva vešli do jeho kalhot před tím, než začal. Každej byl v jedný nohavici! Říkám tátovi: my jsme někdy neměli ani na chleba, mouka nebyla, nic nebylo, maso jednou za čas, jedli jsme zelí a řepnušku a šlejšky…“ zavzpomínala stará babička úplně mimo téma. „A pak vidím, jak do sebe ládujou ty humburkry,“ smála se.
„Hamburgery,“ opravila ji přísně Barbie, popadla nějaký celer a šla platit. Sonda do hlubin duše českého diváka probíhala i na poště, kam šel manžel vsázet Sportku. „Já jsem tak tlustej!“ stěžoval si mu kamarád, který na pidipobočku dofuněl s nějakým balíkem. „Já se tam snad přihlásím! Udělám ze sebe kašpara před celým národem, ale co už. Pak budu krásnej a zbavím se tohohle…“ ukázal víceznačně buď na své břicho nebo na monumentální balík, v němž byla domácí práce jeho drahé polovičky. „Moje se na to nedívá. Prej má pocit, že se jí posmívají.“
„Jako kdo se jí posmívá?“ nechápal manžel. „No, Jarka je, dyť víš. Trošku při těle. Ehm. A když ty Extrémní tlusťochy vidí, tak přepíná, protože prej je to výsměch tlustejm. Tak nevím, co je na tom za výsměch, vždyť se tak snaží…“ vrtěl hlavou Tonda břicháč a soukal se ztěžka za volant svého vytuněného vozu. Manžel si to pak jednou nechal pustit, protože nevěděl, o čem se všichni (i kolegové z práce) baví. Byl tam zrovna díl s pánem, který nemohl, nemohl, nemohl (dosaďte sami), jeho oddaná drobounká starší družka se o něj starala ve všech směrech… Pokud pořad sledujete, tak víte.
I zadek mu utírala, protože si tam nedosáhl. A tento pán pořád tvrdil, jak strašně ji miluje, aby se nakonec zbavil jednoho a půl člověka, kterého nosil v tuku na sobě - a bylo po lásce. „Už je mladej a krásnej, tak musí za mladou a krásnou,“ glosoval to manžel znechuceně. Nebyl znechucený z jeho prvotní tloušťky! Celou dobu mu držel palce! To jsou ty nevšední charakterové veletoče, které každý z nás alespoň jednou za život u někoho zažil. Bohužel.
Je to zvláštní, jak jedna sonda do duše a těla tlustých lidí dokáže rozdělit národ. Na pár příkladech je vidět ten propastný rozdíl v mentalitě lidí a empatii vůči druhým. Klobásový Jarda si vysmíváním se hrochům kompenzuje svou neschopnost zhubnout a závidí jim odvahu do toho jít. Barbie je znechucená, protože ji uráží, že je někdo tlustý, když ona není. Paní se nerada dívá na ošklivé věci. Babička se útrpně usmívá a vzpomíná na mládí, kdy jedli brambory na loupačku. Manželův kamarád sedí doma a dívá se na manželku, která kyne a kyne a nic s tím nedělá a je uražena pohledem na tlusté lidi, protože to vlastně uráží ji samotnou.
A nutí manžela, aby jedl s ní. Aby v tom nebyla sama.
A to je ono. Zhubnout z takto monstrózní váhy zřejmě nikdo nedokáže SÁM. A pokud se tak odhodlá udělat za pomoci trenéra, výživového poradce a přítomnosti kamer, má můj hluboký obdiv. Raději jsem se šla zvážit (178/68), a zatím váhu nestrhávám.
A všem, kteří ano, vzkazuji: ne všichni lidé se na vás dívají jako na neschopná nemehla! A jsem ráda, že tato reality show existuje, i když nutí k zamyšlení nad českou povahou.
A jsem také ráda za hodné a empatické lidi. Pěkný den!
