„Žánlyk“ z Četníka ze Saint Tropez natáčel opilý. Mustanga doopravdy ukradl, byl závislý na hazardu

Slavná francouzská série filmů o četnících oplývá mimo hlavních hrdinů i plejádou všech možný vedlejších postav a postaviček. První díl s názvem Četník ze Saint Tropez (1964) je divácky nejoblíbenější - možná vyjma třetího filmu, v němž se scénáristé rozhodnou Lodovica Cruchota v kultovním podání Louise de Funèse oženit. Děj Četníka ze Saint Tropez je českým divákům notoricky známý: energický, ale poněkud cholerický strážce zákona přichází ze zapomenuté vesnice v horách přímo na francouzskou Riviéru, aby tu zjednal pořádek.

Přiváží si překrásnou dceru Nicole (Geneviève Grad). Ta chce udělat dojem na nové kamarády a dosadí na nádhernou jachtu Olnico svého fiktivního otce, miliardáře Fergusona (Proč mi ten usmrkanec říká pane Fergusóne? Já ti tati ani nepovím…). Jenže na lodi se usídlil mafián „Patron“ Harpers (Giuseppe Porelle) se suitou svých věrných. Ukradnou z muzea Rembrandtův obraz (To jsou ale blbci, dát takový prachy za takovej malej vobrázek… Mlčte, Fougassi!) - a schovají plátno do kufru červeného Mustangu.

„Poslyš, ten tvůj táta má ale prima fáro,“ zasvítí oči hubenému a čipernému ctiteli krásné Nicole. Jeana-Luca nenapadne nic lepšího než do úžasného auta naskočit a předvést své řidičské ne/umění. A už se veze - i s uplakanou Nicole (Zastav Žánlyku! Prosím tě, zastav, já tě nenávidím!) a ukradeným obrazem v kufru! Děj všichni známe - mnohokrát reprízované filmy u nás neztrácejí své kouzlo ani po neskutečných šedesáti letech - zásluhu na tom má i bezesporu fenomenální český dabing.

Patrice Laffont alias Jean-Luc na natáčení prvního Četníka vzpomínal vždy v dobrém a vzpomínky doplnil vyprávěním o slavných hereckých kolezích a perličkách ze zákulisí. Jeho četné rozhovory jsou těmito poklady prošpikované! Jestli jste na pár šťavnatých drbů z éry legendárních francouzských filmů zvědaví, tak se můžeme pustit do čtení o nevšedním životním osudu Patrice Laffonta, jednoho z nejslavnějších moderátorů francouzské televize, který uváděl například Pevnost Boyard.

Patrice Pierre Régis Laffont se narodil 21. srpna 1939 v Marseille do velice významné rodiny. Jeho otec Robert Laffont (1916-2010) měl tehdy sice jen malé nakladatelství, ale postupem doby mu se z rodinného podniku podařilo vybudovat Éditions Robert Laffont, velice známé francouzské nakladatelství. Matka se jmenovala Mathilde Henri Elise Gil (1915-2003). Patrice měl sestru Isabelle, která se stala otcovou pravou rukou a převzala vládu nad podnikem, bratr Robert se naopak „udělal pro sebe“ - ale i on zůstal v nakladatelské branži.

Další sourozenci, Anne i Laurent, byli zaměstnáni v rodinném vydavatelství. Role pomyslné černé ovce rodu Laffontových spadla do klína „zlobivému“ benjamínkovi. Patrice Laffont vzpomínal na dětství mnohokrát: „Můj osud byl předurčen. Byl jsem synem TÉ rodiny, takže mi bylo neustále podsouváno, že budu nakladatelem. Rodinný podnik! Můj otec s ničím jiným ani nepočítal. Užíval jsem si pohodlné dětství a příjemnou atmosféru.“ popisoval Patrice poměry v rozvětvené rodině slavného nakladatele.

Když se ho ptali, proč se „trhl“ a dal se na uměleckou dráhu, říkal Patrice Laffont se specifickým okouzlujícím úsměvem: „Mohl jsem si bez problémů vybudovat naprosto skvělou kariéru - a nemusel jsem hnout prstem. Ale problém byl ten, že jsem jednoduše nechtěl, aby lidé říkali: No jo, to je normální. Je to přece JEHO syn! Byla to z mé strany pýcha. Nebo spíše touha dokázat si, že jsem pánem svého vlastního osudu.“ Patrice Laffont si tvrdohlavě prosadil, že se dá k divadlu. Otec mohl vzteky puknout: nebyl na nějaké rebelie zvyklý, z dětí vychovával zaměstnance od malička - a nyní tohle?

„Otec se s mou kariérou smiřoval velice těžko. Dokud se ze mě nestala hvězda. Pak už se cíleně díval na mé pořady. Miloval je. A dokonce mi nadával, když jsem řekl špatné slovo. Nebo se usmál v nepravou chvíli. Vše měl v hledáčku!“ zmiňoval Patrice. Čiperný mladík s velkým talentem a muzikálním nadáním navštěvoval herecké kurzy v divadle Yves-Furet, kde s velkým úspěchem hrál hlavní role - jeho kamarád Michel Fugain vzpomínal, že Laffont měl „gumové tělo“.

Uměl rozkmitat končetiny, dělal grimasy, byl vyhublý, ohebný a obratný - jeho herectví chvílemi připomínalo pantomimu. Jenže Patrice nechtěl být mimem, nebavilo ho mlčet. Musel neustále mluvit, projevovat se. To se mu dařilo, zaujal i filmové producenty, kteří vytáhlého hocha obsadili například do filmů Nápadník nebo Les Vierges. A pak přišla životní šance v podobě připravovaného filmu Četník ze Saint Tropez.

Na začátku roku 1964 (natáčení probíhalo v období od 5. června do 13. července 1964, přičemž film měl premiéru už 9. září 1964 - od poslední klapky do premiéry uplynuly tudíž pouhé dva měsíce!) navštěvoval pařížská divadla Jean Girault: „Byl jsem studentem herectví na Cours Furet v Paříži, když přišel režisér Jean Girault, aby doplnil svůj herecký ansámbl,“ vzpomínal Laffont pro Le Parisien. „Do té doby jsem hrál jen ve dvou filmech. Když mi nabídl roli, byl jsem úplně šílený.“

Prostudoval si scénář a potrhlého Jeana-Luca si zamiloval: „Mluvil, dělal různé pitomosti, zkrátka nevycválaný fracek. Jako já! Bylo mi 24 let. Měl jsem v hlavě jen divadlo a holky. Kdo je Geneviève Grad? Kruci? To jsem se ptal. To je ta moje milenka? Pak jsem ji uviděl. Byli jsme do ní zamilovaní úplně všichni. Když zpívala Douliou Douliou Saint-Tropez, málem mi srdce vyskočilo z hrudi!“ vrtěl hlavou Patrice Laffont. Nicole okouzlila každého, Christian Marin, který představoval četníka Merlota, jí dokonce skládal milostné básně! Ale marně, její srdce tehdy patřilo jinému:

„Na place jsme spolu tvořili rozhádaný pár a různě se kočkovali. Říkala mi: To je divné, jsi můj milenec, ale nemáme ani jednu milostnou scénu! Bral jsem to jako flirt, sebejistý blbeček! Sotva byly vypnuté kamery, už se na mě ani nepodívala. Dávala přednost prvnímu asistentovi režie Marcovi Simenonovi, synovi Georgese Simenona. Mimochodem, později se provdala za mého přítele Igora Bogdanoffa. To bylo předtím, než se on a jeho bratr Gríška stali obětí plastické chirurgie“ usmíval se posmutněle Patrice.

Geneviève Grad byla nesporně překrásná a okouzlující dívka, která si ale střežila své soukromí. Tím větší měla fluidum. I herci, kteří hráli Richarda a Kryštofa, si za ní mohli nohy uběhat - marně. Pak raději všichni mávli rukou a navázali milostné vztahy s mladičkými herečkami z oné „náramně hlučné party“. A rozjeli to ve velkém stylu.

„Cítili jsme se jako na letním táboře. Nejprve měsíc v Saint Tropez, poté dva týdny ve studiu v Nice. A ano, hrozně jsme chlastali. Celé noci jsme trávili v klubech a ráno jsme přicházeli na plac s propadlými tvářemi a krvavýma očima. To nám pak nadávali a maskéři měli plné ruce práce. Hodně jsme pili, já jsem měl v sobě vždy nějaký alkohol. Když se podívám na film dnes, vidím nás mladé jako mátožné a opilé stíny. My jsme vypadali!“ zmiňoval.

S vizáží souvisel i zákaz opalování: opálení herci prý vypadají na kameře divně. „Když jsme přijeli do letoviska, první věc, kterou produkční manažer řekl naší mladé skupině, byla úsečná věta: Nechodit na pláž! Ale ihned jsme naskákali do vody. Po třech dnech jsme byli úplně černí. Křičeli na nás. A vizážisté museli předvádět všemožné kejkle, aby nás nějak zesvětlili!“ vzpomínal Patrice. Další perličku z natáčení doprovodil představitel Jeana-Luca poněkud uzardělým a rozpačitým úsměvem:

„A ta auta. Víte. Produkce nám půjčila několik aut. Starých křápů, které sloužily jen jako taxíky z natáčení do barů. Dvě jsme rozbili. Závodili jsme v Ramatuelle. My měli štěstí, že jsme vyvázli životem! Teď to vím, tehdy mi nic nebylo svaté, takže když tam stál ten nádherný Ford Mustang… “ smál se Patrice.

A práskl na sebe, že si krásné fáro tak trochu vypůjčil: „Produkce vůz dostala od autosalonu. Byl v tomto filmu poprvé představen ve Francii. Lidé z města se na ten červený zázrak chodili dívat, byl tak nádherný. Nedalo mi to. Ve své scéně jsem jej sice řídil, ale jen ve dvou záběrech. Jinak to byla falešná kabina na jiném autě. Takže jsem neodolal.“

Patrice Laffont využil chvíle, kdy u Mustanga nikdo nebyl, vzal ze stolu klíčky a jel se projet. Byl to velký průšvih, což si uvědomil až po mnoha letech - kdyby vůz rozbil nebo jen škrábl, zřejmě by se studio nedoplatilo. Projel si serpentiny v horách a vrátil se k parkovišti, kde stál osamocený pan velitel Gerber (Michel Galabru).

Slavný herec prý jen shovívavě vrtěl hlavou a nadával: „Máš velký štěstí, ty frajere jeden!“ Spoustu vzpomínek měl Patrice i na legendární představitele neméně legendárních rolí. Zatímco Galabru byl dle něj roztomilý a udílel mladým hercům rady, Louis de Funès mu v paměti utkvěl jako „zlý a vzteklý cholerik“:

„Jste nedisciplinovaní! Jste banda malejch a nafoukanejch neumětelů! Jděte mi z očí! (jako kdybychom Cruchota živě slyšeli!) To na nás řval. Nemohl nás ani vidět. Jedinou výjimku měla Nicole. Ani nezdravil. Jednou jsem jej oslovil, chtěl jsem poradit, kde mám v dalším záběru stát. On šel kolem už v civilním oděvu, odvrátil se a odsekl něco velice neslušného!“ Patrice ale přiznal, že po letech Louise pochopil. Byli prý opravdu drzí a nevycválaní. Museli mu lézt na nervy. Patrice Laffont se při moderování setkal s řadou mladých lidí a pochopil, že je to vždy stejné - střet mladé a „staré“ generace.

A navíc mu došlo, že Četník ze Saint Tropez byl první opravdový velký film Louise de Funèse, takže byl nervózní a nadával úplně všem - i stejně starým kolegům. Jako Jean-Luc si Patrice užil natáčení. Všem známým i rodině pak rozhlásil, že hraje v „tom novým bijáku“. Nakladatel Laffont se dostavil do kina: „Ostudu jsi mi neudělal, ale nejsi v titulcích! A co to mělo být s těmi dvojčaty, synu?“ rozčiloval se nestor rodu.

Dvojčaty? otáže se možná mnoho z diváků, kteří film viděli tisíckrát, ale že by Nicole měla dvojčata s Jeanem-Lucem? Nicméně je to pravda! A můžeme je vidět na úplném konci Četníka ze Saint Tropez. Při závěrečné scéně se Cruchot v generálské uniformě veze v kabrioletu kordonem jásajících davů. Blazeovaně kyne, pak se podívá stranou a významně se usměje. Následuje kratičký záběr na Nicole a Jeana-Luca, kteří chovají v náručí každý jedno dvojče (foto zde)!

Právě kvůli tomuto záběru si Patrice myslel, že bude i v dalších filmech. Ostatně mu to slíbili, ale nedodrželi. „Už se neozvali. Myslel jsem si o tom své, zřejmě jim Louis zasáhl do scénáře. Ano, to si myslím. Před asi deseti lety (rozhovor vznikl v roce 2018) jsem hrál pétanque na Place des Lices v Saint-Tropez, kam jsem se mnoho let vracel. Jeden muž mě zastavil a řekl mi: Jsem jedno z dvojčat, která držíte v náručí v Četníkovi! Tak jsem ho pozval na drink!“

Po úspěchu četníka si jeho Jeana-Luca zapamatoval každý. Patrice Laffont měl nakročeno k velké kariéře, ale usoudil, že filmování není nic pro něj, i když si v pár snímcích zahrál, můžeme jmenovat například Pod Čepicí, Prachy v prachu, Úspěšný společník, Rošťák Beaumarchais, Krvavé pomeranče… S kamarády Sardouem a Fugainem hrál v kapele a textoval jejich písně. Patrice se dostal do televize - v roce 1972 se stal moderátorem pořadu Des chiffres et des lettres, který uváděl dlouhých 17 let.

V letech 1990-1999 uváděl slavnou Fort Boyard, souběžně moderoval soutěž Pyramide. Patrice Laffont si upevnil pozici proslulého moderátora, ve Francii ho znali snad všichni; s oblibou hrál sem tam v divadle, kde naprosto exceloval. Na rozdíl od floutka Jeana-Luca byl Patrice v soukromí velice uzavřený, až asketický. Jedl zdravě, pil s mírou, miloval dobré archivní víno a vášnivě rád hrál pétanque. Jenže… „Mojí neřestí jsou karty. Neodolám partii pokeru. Jsem schopen hrát celé hodiny!“ zmínil svůj zlozvyk, který stál za rozpadem jeho prvního manželství.

Soukromý život Patrice Laffonta byl totiž poměrně výživný. Herec se oženil dvakrát - první manželka se jmenovala Catherine a vzali se v roce 1966. Postupně se narodily dvě děti - dcera Axelle a syn Fabrice. Ale Patrice „zlobil“. Miloval kasina, sázky a adrenalin. Byl mladý, často všechno prohrál a Catherine ztrácela trpělivost. Po rozjetí televizní kariéry pro změnu Laffonta pohltily večírky, sláva a obdiv. Catherine podala žádost o rozvod:

„Všeho lituji. Léčil jsem se, byl jsem nezralý. Přátelé jsme i nadále, máme děti, společnou minulost,“ tvrdil moderátor a spisovatel (napsal román Le Visiteur de l'été, který mu vydal jeho otec!) po rozluce. Druhou manželku považoval Laffont za svou životní lásku. Velice krásná Valérie (foto a více informací zde) byla o 22 let mladší a Patrice ji přivedl k oltáři v roce 1996. Valérie mu byla velkou oporou, zvládala jeho slávu a porodila dcerku Mathilde, kterou umělec pojmenoval po své matce.

Manželství nebylo bez mráčku: pár si dal roční pauzu - a to na základě vzájemné domluvy. Opravdu to dodrželi. Celý rok se viděli jen ve dveřích, když si předávali dceru. „Museli jsme na chvíli od sebe. Tuším, že nás vzájemná láska dusila. Nikdy bych tomu nevěřil, ale bylo tomu tak. Láska může udusit!“ řekl bulváru Patrice, když se s Valérií opět hrdě vodil za ruku ve společnosti.

Patrice Laffont zemřel ve svém domě v Oppède ve Vaucluse 7. srpna 2024  na infarkt ve věku 84 let. V náručí jej držela manželka Valérie. Starší děti nestačila k umírajícímu tátovi zavolat: měl to rychlý, jak se říká u nás. Jean-Luc z Četníků, který kradl Mustangy a neustále dobýval Nicole, je pochován u paty věže Beaujour v 80. divizi (oddíle) slavného hřbitova Père-Lachaise.

Tak až budou zase reprízovat (a oni budou!) první četnický snímek, zkuste si všimnout dvojčat a připomenout si životní osud všech legendárních herců.

Zdroje: Le Parisien, iMDB, LeDauphine.com, Fandom, Patrice Laffont, ČSFD, Médium.cz, Sortiraparis.com, Find a Grave, Četník ze Saint Tropez, Closer