Článek
Všichni si jistě z hodin dějepisu vybavíme nešťastného knížete Jaromíra. Nejen, že byl oslepený a vykastrovaný, ještě se mu dostalo takové smrti, že se dostala do čítanek. A které se tiše i nahlas pochechtávají celé generace žáků i studentů. Ubohý Jaromír určitě netušil, že mimo všeho zlého, co mu osud nachystal, bude ještě sloužit jako nástroj k obveselení školou povinné mládeže. Když v noci seděl na záchodě, probodl ho vrah oštěpem zespodu až do břišní dutiny. Hrůza.
Ale budiž ubohému Jaromírovi alespoň malou útěchou, že ani zdaleka nebyl samotný, na koho čekala smrt doslova bizarní. Osobností, které skonaly za neuvěřitelných okolností, je mnohem, mnohem více. A někdy nezbývá, než vrtět nevěřícně hlavou s tím, že to prostě nemůže být možné. Ale je!
Když má nepřítel předkus, nikdy si neberte jeho hlavu jako trofej!
Sigurd Mocný - kousnutí ze záhrobí aneb já ti dám, podrazáku!
Sigurd Eysteinsson z Møre, později známý jako Sigurd Mocný, vedl Vikingy v mnoha krvavých a vítězných bitvách. Ale skutečně se tento statečný muž proslavil až svou smrtí. Ta totiž vešla doslova do dějin. Poslední vítěznou bitvou byl střet s králem skotských území Máelem Brigtem, který byl také známý přídomkem „Tesák“ pro svůj nepřehlédnutelný předkus.
Oba pánové se dohodli na „civilizovaném řešení“ - neposlali do bitvy celou armádu, ale čtyřicet bojovníků. Poslední přeživší vyhrává. Sigurd ale Tesáka přelstil a na celou dohodu se vykašlal. Posadil na jednoho koně válečníky dva a Vikingové s přehledem vyhráli. Ale známe to úsloví o Božích mlýnech. Sigurd evidentně ne. Uťal Tesákovi hlavu a vzal si ji jako trofej. A to neměl dělat. Nejen Boží mlýny, ale i pýcha, která předchází pád!
Přivázal Máelovu hlavu k sedlu a s vítězným pokřikem se tryskem vydal za svými věrnými. A při rychlé jízdě hlava poskakovala sem tam a Sigurda dostihla pomsta ze záhrobí - dekapitovaný protivník ho svým obrovským předkusem doslova kousl do stehna. Rána se zanítila. Jak by také ne, při tehdejší nulové hygieně. Sigurd na kousnutí za pár dní v horečkách umírá. A všichni už celá staletí žasnou - zemřel na pokousání uťatou hlavou. Neskutečné.
Já si na těch patnáct humrů neměl to kyselé zelí dávat!
Adolf I. Fridrich - „Tu 156. porci byste si neměl dávat, výsosti!“
Švédský král Adolf Fridrich, který „kraloval“ v letech 1751 až 1771, byl tragikomickou figurkou celkově. Nejen kvůli způsobu své smrti, kvůli které se mu smálo celé Švédsko. Je smutným faktem, že byl naprosto neschopný vladař. Měl sice zájem o panování, ale neuměl nic. Státnicky zcela selhával, politika ho nezajímala, nezajímala ho ani jeho manželka, která se snažila vladařit za něj. Postupem doby mu bylo úplně jedno, co se v zemi děje. I kdyby tam přistáli mimozemšťané, on by vyráběl tabatěrky. A žral.
To byly jeho dva koníčky, kterým se věnoval z celého svého tukem obaleného srdce. Vyráběl tabatěrky, což ho „uklidňovalo“, když trávil dobu odpočinku po vyčerpávajících povinnostech panovníka. Samozřejmě řečeno ironicky. Druhou zálibou bylo jídlo. Ale nebylo to jídlo, to bylo žrádlo. Během let se „vyžral“ z docela pohledného chlapa na monstrum, které při chůzi muselo být podpíráno šesticí statných komorníků. Adolf sežral doslova na co přišel. Hostina k snídani, obědu a večeři, pochutiny z útrob moře i souše, nezanevřel ani na alkohol.
Svou poslední hostinu si dal 12. února 1771. A dal si skutečně „do trumpety“. Doslova a do písmene „sežral“ několik porcí kaviáru, pět humrů, uzené sledě, zelnou polévku a čtrnáct porcí tradičního švédského moučníku semla (to je něco jako náš větrník, jenže místo krémové náplně je naplněný máslem a namočený v horkém mléce!). Následně vyjedl bečku kysaného zelí a navrch dopil mléko od semly. To vše zapil několika lahvemi šampaňského. Poté zjistil, že se nemůže hýbat. I byl odnesen do své komnaty, kde mu tato kombinace zapříčinila srdeční selhání. A navíc praskl. Horem, spodem, detaily raději šetřit. Ve Švédsku už navždy bude „Ten král, co se užral k smrti“. No, ale ruku na srdce - co by za takovou smrt dal například náš nebohý Jaromír!
Vy si skutečně myslíte, pane Hoy, že se to nedá rozbít?
Garry Hoy - nerozbitné sklo a právník, který skákal příliš prudce
Jméno Garry Hoy asi českým čtenářům neřekne nic, ale v Kanadě byl tento právník velmi populární. Byl, to je to pravé slovo. Mladý a nadějný partner velké právnické firmy Holden Day Wilson vyhrával jednu kauzu za druhou a u kanadské veřejnosti byl velice oblíbeným mladým „esem“ v oboru. Pohledný a sympatický advokát byl celebritou. Jenže byl s odpuštěním úplně blbý, ač o něm jeho partner říkal:
Byl to jeden z nejlepších, nejnadanějších a nejmoudřejších lidí v naší firmě.
Tak určitě. O mrtvých jen dobře, že? Hoy totiž trpěl nějakou formou „okenní úchylky“ a s oblibou ukazoval a dokazoval všem, že okna v mrakodrapu, kde firma sídlila, jsou nerozbitná. Několikrát před shromážděnými studenty provedl kaskadérský kousek, kdy se rozběhl a skokem narazil na okno. To vydrželo. „Vidíte?“ říkával, „tak pevná je naše budova! Naše okna, stejně tak pevná je i naše firma!“ Obdivuhodný projev loajality!
9. července 1993 Robert Hoy opět dokazuje, jak je firma (a okno) pevná a nerozbitná. Před nastoupenými studenty provedl svůj populární rozběh proti oknu. Ale tentokráte mu to nějak nevyšlo. Nedokázal, že je firma pevná jako okno. To totiž váhu přiblblého právníka nevydrželo a vypadlo z rámu. Spolu s osmatřicetiletým Hoyem letělo z 24. patra. Netřeba dodávat, že Hoy byl na místě mrtvý. Zdrcení (a pochechtávající se) kolegové vypravili Hoyovi opulentní pohřeb a pojmenovali po něm jedno křídlo administrativní budovy. Měli po něm spíše pojmenovat nějaké okno. Jasně vidět, že vzdělání nezaručuje zdravý rozum!
Ježišmarjá, mě ta želva upadla. A hele, někomu na hlavu!
Aischylos, Chryssipos a Zeuxis z Hérakleje - orel želva a pleš - a smích doslova vražedný!
Tato trojice pánů patřila mezi uznávané osobnosti starověkého Řecka. Všichni tři vlastnili „moudré hlavy“ a poslední ještě navíc malířský talent. A všichni tři umřeli opravdu, ale opravdu bizarně. Proslulý dramatik Aischylos položil základy psaní velkých tragédií a eposů. Spolu s pány Sofoklem a Euripidem se dostal do učebnic světové literatury. A umřel fakt, fakt divně. Mimo velké hlavy (to aby se mu do ní ten moudrý mozek vešel) vlastnil ještě ohromnou pleš jako Yul Brynner ze Sedmi statečných. A rád se procházel.
To je zatím normální věc. Jenže shoda náhod zavedla přímo nad jeho hlavu orla. Na tom by také nebylo nic divného. Jenže orel držel v pařátech ulovenou želvu. A při přeletu nad rozlehlou pleší slavného procházejícího se dramatika orel želvu upustil. A bum. Přímo na hlavu. Aischylos na místě zemřel. V učebnicích se lze dočíst, že to byla „smrt zvířetem“, protože zřejmě pisatelé nechtěli další chechtající se studenty. Škoda, že to nepřežil, mohla z toho být další vydařená tragédie o třech jednáních!
Další dva pánové zemřeli smíchy. Ač to vypadá nemožně, je to pravda. Filozof Chryssipos byl jistě velice moudrý muž, ale také škodolibý. Pro své pobavení (dobře mu tak!) choval opici. Jednoho dne se rozhodl, že opici opije. Tyran! Opice vypila nějakou tu sklenku vína a byla úplně namol. A dostala hlad. Filozof usoudil, že bude dobré jí nabídnout misku fíků, aby nebyla ožralá nalačno. Opička si fíky s radostí brala, ale nemohla se trefit do tlamy, protože byla jak dělo. A filozof při pozorování tohoto počínání dostal takový záchvat smíchu, že nemohl přestat. Smál se a smál, až z toho umřel. Snad opice po svém vystřízlivění dostala jiného pána!
Já maluji jen krásné věci. Takže račte poodstoupit, rád bych zemřel smíchy!
Malíř Zeuxis byl pro změnu velice nafoukaný a namyšlený. Nosil nos tak vysoko, až mu do něj pršelo. Byl jako ten ze Slavností sněženek: „Já jsem udělal slabikář pro děti!“. Něco na ten způsob. Byl velice talentovaný, to všechna čest. Jeho obrazy byly natolik věrné předloze, že se traduje, že když nakreslil hrozen vína, slétli se ptáci a chtěli je z plátna oklovat. Takový to byl talent! A vybíravý byl. Maloval jen za velké prachy a pozérsky si dělal jméno pouze „krásnými věcmi a objekty!“
Jednou za ním přišla manželka nějakého politika, aby jí udělal portrét. Při spatření této ženštiny s obrovským nosem, šilhajícíma očima, odstátýma ušima a obrovským podbradkem, která chudák vlastnila ještě asi 58 bradavic, se estét vyděsil. Chtěla se nechat od malíře zvěčnit coby bohyně Afrodita. Zeuxis si myslel, že si dělá srandu, ale při spatření váčku se zlatem nakonec obraz namaloval. A když se na něj podíval, dostal záchvat smíchu. A s údivem zjistil, že se nemůže přestat smát. A smál se tak, až padl mrtvý k zemi. Škoda, že toto dílo asi odvál čas. Ráda bych ten obraz viděla!
Tak kdepak máme toho papeže?
Papež Hadrián IV. - ve víně je pravda. A také někdy moucha!
Zvláště v létě je při konzumaci nápojů nabíledni dávat si pozor na hmyz. Vosa či včelka mohou bodnout do jazyka a přivodit nebohému otok, který může končit fatálně. Ovšem taková moucha, ta sice otravuje strašně, ale nebodá. Alespoň ne žihadlem do jazyka. Ale může žíznivému přivodit velice nepříjemnou chvilku. Někdy i fatální. Jako papeži Hadriánovi.
Narodil se jako Nicholas Breakspear a je jediným Angličanem, jenž se postavil do čela katolické církve. To by nebylo na závadu, jenže byl to vášnivý milovník vína. Velmi vášnivý. Dalo by se říct, že to byl opilec, jak to tak ti duchovní občas bývají. Tak si tak sedí a lije do sebe jednu číši vína za druhou a je mu pěkně… Odežene dotěrnou mouchu, kššššc, moje víno! Lokne si a je mu ještě lépe a lépe. Když v tom ho na patře zašimrají chlupaté hnusné nožičky. Moucha zaplatila za svou zvědavost životem a Hadrián zaplatil životem též. Udusil se mouchou. Takže pozor, ať nedopadnete jako Hadrián!
Tady Atilla, pusťte mě dovnitř! Já se musím oženit, ožrat a umřít!
Attila - alkohol, rozbitý nos a svatební noc - kombinace doslova vražedná!
Slavný a obávaný hunský dobyvatel a válečník Attila si vybudoval renomé vraždícího monstra. Ale i on měl své lidské tužby a přání. Víno, ženy, zpěv, taková ta dobyvatelská klasika. A i on se jednoho dne zamiloval. No, zamiloval - spíše se rozhodl, že si zase někoho podmaní, a ten někdo měla být Ildikó, krásná to dívka. A Attila, jelikož vlastnil již šestnáct manželek, tak si řekl - proč si nevzít sedmnáctou? A jak rozhodl, tak udělal.
Svatba byla velká, převeliká, tři dny a tři noci trvala, chlastalo a žralo se při ní jakoby měl nastat konec světa. A nejvíc si dopřával Attila. Proč ne. Psal se rok 453, už si téměř podmanil i Západní a Východořímskou říši, nyní si měl podmanit sedmnáctou manželku, už mu to přišlo normální. Tak rozjel obrovskou pitku a alkohol do sebe doslova lil.
Když zjistil, že je tak opilý, že nebude asi schopen splnit manželské povinnosti, dal se odnést do ložnice, kde Ildikó čekala. Dočkala se však něčeho úplně jiného. Krvelačný Hun z přemíry alkoholu omdlel a podařilo se mu rozbít si nos. Ildikó ho obrátila na záda. To ale neměla dělat. Spustila se mu krev, kterou se opilý dobyvatel udusil. Docent Skála blahé paměti mohl svým alkoholikům při přepíjení Antabusu tento příběh vyprávět! Jak to může skončit blbě. A dokonce o svatební noci.
Já si ty kapky neměl dávat… Teď jsem mrtvý a všichni se mi budou smát…
Tennessee Williams - zatracený víčka od očních kapek!
Americký dramatik a držitel Pulitzerovy ceny měl těžký život a ještě těžší smrt. No, těžší - řekněme, že doslova „zkapal“, jak se tak říká. Spisovatel byl skoro slepý, jak celý život ťukal do stroje. A trpěl šedým zákalem. Dostal na to od doktora kapky. Kdo si kapal kapky do očí, ví, že tento na pohled jednoduchý úkon se při provádění samotném ukáže být vlastně složitý. Takové to skleněné kapátko, nabrat, zamířit, zamhouřit jedno oko, leknout se při dopadu kapky do nepřipraveného oka, trhnout sebou, upustit lahvičku, rozbít lahvičku, hledat víčko… No, kdo zná, ten ví.
A Tennessee (vlastním jménem Thomas Lanier Williams) byl v roce 1983 na turné a bydlel v hotelovém pokoji. A večer si šel nakapat do očí. A při provádění tohoto úkonu zjistil, že si nemá kam odložit flaštičku. Tak si ji dal do pusy a zároveň si kapal kapátkem do šedozakalených očí. Jenže proradná flaštička, ještě povzbuzena slinami, sklouzla spisovateli až do hrdla. A on se udusil. Udusil se flaštičkou na oční kapky.
To byla a je pořád verze oficiální. Ale prosákly informace, že to nebyla flaštička, ale víčko od kapek. A aby to bylo ještě zamotanější, spisovatel si neměl kapat do oka, neměl si kapat vůbec nikam a vůbec nic. Z víčka měl inhalovat barbituráry a tím se sjíždět. Nic to nemění na tom, že se udusil nádobou na oční kapky. Ať už z nich kapal nebo požíval cokoliv. Radši je lépe nevědět a držet se verze oficiální!
Zajímavé poohlédnutí za neslavnými, ironickými, komickými a tragikomickými konci slavných i méně slavných. Způsob svého skonu si nevybere nikdo. Jen lze předejít situacím, kdy se skon může uskutečnit za okolností výše uvedených. Tedy až na orla a mouchu. Poručit přírodě se nám zatím nepodařilo.
A těchto bizarních skonů je daleko, daleko více. A ještě podivnějších. Tak někdy příště!
Prameny:
