Článek
A teď sedím v zatraceném nemocničním pokoji jako na jehlách a dívám se, jak spící zpocené dceři kape do kanyly v žíle kapačka a antibiotika! Po probdělé a prozvracené noci na dětské pohotovosti konečně usnula. Já bych taky nejradši usnula, ale copak můžu? Já už asi nikdy neusnu! Až budeme doma (a já doufám, že budeme!), s největší pravděpodobností se nastěhuji do jejího pokoje, kde budu už natrvalo žít a nikdy nespat. Abych ji mohla kontrolovat. Jak se to krucinál mohlo stát?
Asi to znají všichni rodiče. Já to ale neznala. Navíc jsem paranoidní plašan s představivostí kafkovských rozměrů, takže se mnou nelze v krizových momentech moc počítat. A přece! Včera byla dcera v plném zdraví, šťastná jako blecha -to jako bez legrace, byl to tak krásný den, běhala s partou dětí: „jako já, když jsem byla malá, to byly časy,“ vzdychla jsem s jistou pýchou a sentimentálně zamáčkla slzu, když jsem ji sledovala oknem, jak tam s dětmi hrají na babu a na schovku. Krásný den to byl.
Tak krásný, že si říkáte: „Tak, tady je svět ještě v pořádku, kus soukromého nebe, kdyby byla každej den takhle veselá…“ Ani ve mně nehlodal žádný červíček, který mám vždy v podvědomí. Ten zákeřný skřet, co našeptává: „Héééj, co si jako myslíš? Ty jsi šťastná? Tvoje dítě je šťastný? Tak čum, jak ti to zkazím!“ A pidimužík zamumlá zaklínadlo a je to. Či bylo to. A na to není připraven žádný rodič, i když si myslí, že je. Náhlá hospitalizace dítěte.
Vždy, když je dcera nemocná - bývá klasicky jako každé školkové dítě - mám pro sichr sbalené evakuační zavazadlo, jak tomu říkal Sheldon Cooper. Vy si tomu říkejte jak chcete, možná si i klepejte na čelo, ale já razím heslo, že kdo je připraven, není zaskočen. Tak proč krucinál jsem byla tak zaskočena, až to zaskočilo i mne samotnou! Protože nevíte nic. Nic a nikdy nic. Jak se říká: „Když si děláš plány, Bůh se směje.“
No jo. Sice v něj nevěřím, ale co kdyby náááhodou! Ale k věci. Když usnula (no, ona spíše padla jako podťatá), nastal onen vytoužený klid. Vytoužený? Vidíte, jak se změní priority! Co já bych za to dneska dala, kdyby odmítala usnout, hádala se, mlela nesmysly a žádala „ještě napít a ještě ti ukážu, co jsem naučila za taneček!“
Sotva jsme si lehli, najednou se ozval z pokojíku řev. Jakože opravdu řev. Nebyl to noční běs nebo můra, tohle bylo bolestné vytí. Nikdy bych nevěřila, jakou rychlost dokáže mé tělo vyvinout. Já se rozkmitala tak, že kdyby mě někdo viděl, zcela jistě by moje údy byly rozmazané, takový to byl kvalt. Srdce bouchalo, zamotala jsem se do peřiny, padla na nos, po čtyřech přískoky letěla do dceřina pokojíku, kde jsem čekala, že na ní bude sedět nějaké lidožravé zvíře nebo… Já fakt nevím, k čemu ten ryk přirovnat.
Malá stála vedle postele v předklonu, vlasy jí visely přes tvář, držela se za břicho a ječela bolestí. „Břicho, AAAAAAA…“ Slepák, projelo mi hlavou okamžitě. Tak je to tady, už je to tady, drkotaly mi zuby. „Zkus skákat na jedný noze,“ poradila jsem řvoucí hromádce neštěstí, protože vím, že to slepákové dítě nedokáže. Chudák skákala, ale řvala. No tak dost! Manžel začal chlácholit, já volat. Pohotovost. Jinak to nejde, protože i když by to byly blbé zaražené prdy, lepší jet tisíckrát zbytečně než jednou pozdě. Sotva jsem domluvila s noční službou, manžel už ji oblékal a nakládal do auta: „Já tam s ní pojedu sám, protože tě znám.“ Což mě zarazilo, ale měl pravdu.
Dcerka přes slzy také opakovala, že maminku ne. Ona maminka totiž kulantně řečeno hysterčí a ječí. Což na klidu nedodá, že. Domluva - když si ji tam nechají, mezitím sbal všechno potřebné a UKLIDNI SE. No jo, potřebné! Co já vím, co se balí do špitálu! Venku začala navíc šílená bouřka, vichr lámal větve, všude tma… A dítě jelo do nemocnice.
To jsou takový momenty, kdy matka chvíli i lituje, že je matkou, protože tohle si musí každá matka odžít. Ale paradoxně mě moje nepřítomnost na pohotovosti uklidnila (a nejen mě, i je). Najednou jsem věděla co sbalit, co nesbalit, oblékla jsem se, sedla si na balkon, kouřila jednu za druhou a čekala na telefon.
„Ok, jedu pro tebe, nechají si ji tady. Teď jí napíchávají kanylu, jsem tam do sedmi minut,“ hlásil manžel. Požehnaná buď krátká dojezdová vzdálenost! „Klid a vyrovnanost,“ opakovala jsem si v autě. Fakt to byl fofr. Když jsme přijeli, dcera už byla v posteli, vzorně převlečená do erární noční košilky s Tlapkovou patrolou, vyblinkaná (Třikrát! hlásila hrdě), rozpíchanou ručičku, odebrané snad všechny tělesné tekutiny, kapačku na pumpě - a co teď. Manžel jel domů, byl bez sebe strachy, a co teprve já. Naštěstí všechny obavy mírnil opravdu skvělý personál, já koukala jako blázen.
Když si dcerka opět poblinkala peřinu, začala jsem to převlékat, sestra že ne, že to je její práce. Ach, jak strašně moc o těchto andělech nevíme a bereme tu jejich práci jako samozřejmost! Tvářit se mile na noční narušitele, utěšovat hysterky (dospělé) a nemocné (děti)… Nevím dosud diagnózu, jen vím, co jí všechno chybí (asi úplně všechno „od Á až po Železo,“ jak jsem se musela proti své vůli uchichtnout), a pravděpodobně souběh více faktorů - močák, střevní chřipka, rýma… To dítě, které venku běhalo jako šílené, v sobě mělo mraky „voškliváků“ (tak říkáme bacilům), kteří se zřejmě rozhodli, že si uspořádají mejdan v oblasti jejího žaludku.
Po instrukcích nastala noc, která byla nocí hrůzy. Dcerka neustále hýbala rukou, kde měla kanylu, čímž se pumpa rozhulákala jako zkratovaný autoalarm, vzbudila ji, a tak to šlo celou noc až do pěti do rána, kdy se pro změnu venku rozburácela bouře století. Bylo jí blbě, bála se, ležely jsme (naštěstí jsme tu samy) v nemocničním pokoji a choulily se k sobě jako ještě nikdy. V takovýchto chvílích poznáte, jak strašně moc to dítě milujete. A jak strašně moc miluje ono vás!
Což jsem si tedy dojatě myslela a štkala tady do kapesníčku (po bližším ohledání jsem zjistila, že s ním byla vytřena emitní miska), když mi mládě plačtivě sdělilo: „Já chci TÁÁÁÁÁÁTUUUU!!“ No jo. Jenže jí nebylo líp. A není. Jsme tu druhý den, budeme tu druhou noc, dostala druhou kapačku, druhá antibiotika, druhý záchvat pláče, protože: „Já jsem si myslela, že půjdeme domů a zítra do školkyyyy!!“
Tak tu sedím, dívám se jak spí, pozoruji zvedající se peřinu a říkám si, jak je ten život nevyzpytatelný. A hlavně už přestanu nadávat. Nebo ne nadávat, ale brblat, když lítá po bytě jako splašené poledne a dělá neskutečný bordel. Co bych za to dala teď! A co bych dala za svou postel a spánek! Ale jak to tak vypadá, ten mě ještě nějaký čas mine. Ale co, vydržím to. Když to vydrží ona… A teď už musím jít. Přišla paní doktorka. Také úžasná.
I když bych tyto lidi nejraději nikdy v životě neviděla, když je potřebujeme, tak tu jsou. A také už je tu Táta!!!, čímž jsem zapomenuta a odcházím si dát cigáro a vyvětrat si venku hlavu. Tak pozor na všechny chvíle, kdy nadáváte, že je potomek až moc čilý! Jednou čilý nebude, vám se zhroutí svět a začnete se modlit nebo rouhat a slibujete pidimužíkům jakoukoliv úlitbu, aby zase běhalo a dělalo bordel!
A všem sestrám a doktorům a personálu děkovat a děkovat. Jsem velice kritická, však mě čtenáři znají, nicméně tohle jsou lidé na svém místě. Tak držte palce, ať tu druhou noc zde přežiji, i když se sirkami v očích a na padesáti kafích - a ať není třetí!
Pěkný májový den!
