Opiové doupě: neblaze proslulé místo lákalo muže i ženy. V 19. století se do něj chodilo „zapomínat“

Opiové doupě (Opium Den) je v mysli lidí spojeno s historickou dekadencí, úpadkem morálky duše i těla, kdy se bok po boku na proleželých divanech válí vedle sebe zfetovaní vandráci a prostitutky. Omyl! Drogové místnosti byly hojně navštěvovány střední vrstvou obyvatelstva, vyšší kruhy to braly jako zcela normální věci. Něco na způsob dnešního: „Hej, tak večer se sejdeme U Dvou draků, podepíšeme tu strašně důležitou obchodní smlouvu a pak se sjedeme!“

Ve středu všeho stálo samozřejmě opium, v zemích Evropy i USA bylo tehdy drogou zcela novou, a čínští přistěhovalci, kteří s ním obchodovali, narazili na hotový zlatý důl. Lidé toužili po něčem novém, chtěli zapomenout na své starosti, mnohdy bídné životní podmínky nebo na stres z honby za bohatstvím. A to jim úslužný čínský personál splnil na jedničku - pokud ale ctihodní občané vlastnili hlavní komoditu, která hýbala celou společností - peníze. Pak si mohli plnit dýmky a zkouřit se do naprosté nicoty.

Jak moc opium ovlivnilo sociální, společenské a kulturní oblasti devatenáctého století, nám objasní jeden příběh, kterým vyprávění o opiových doupatech může začít. Na počátku roku 1881 vyšel v San Francisco Chronicle rozhovor s policejním důstojníkem Jamesem Mahoneym, který na otázku reportéra: „Co budete dělat s těmi chuligány a prodejnými ženami v opiových doupatech, která jsme již zakázali, ale přesto jsou všude?“ odpověděl:

„S nárůstem počtu drogových místností, kde je vše čisté, personál dodržuje hygienu, je úslužný a zákazníci začínají mít soukromí na požívání opia, se zvyk kouřit opium šíří ve společenské hierarchii výše a výše! Je to doslovná epidemie nárustů středostavovských kuřáků opia, jejichž život se tím poznamená tak, že není návratu. Nejde už jen o pouliční holky a mravní zpustlíky! Dámy, všímejte si svých manželů, zda se příliš netoulají, vrací se třeba až za pár dní, neomylně načichlí výpary této drogy. Také se změní, jsou zcela mimo sebe. Při každém podezření nahlaste možný výskyt doupěte na policejní stanici! A nejsou to jen muži!“ varoval Mahoey.

A měl pravdu. V tom samém deníku byl ve stejném roce barvitě popisován příběh Almy Tucker, který tehdy zaujal snad celé San Francisco. Tato ctihodná pětačtyřicetiletá matka pěti dětí a manželka kazatele, která byla neustále v kostele a činila všude dobro, se zvrhla. Začalo to nenápadně. Pastor Tucker znenadání ve svých kázáních místo trestu božího a všech smrtelných hříchů vykládal o ďáblu, který sídlí v opiových doupatech. Aby ne. Jeho manželka Alma totiž jednou vyrazila s přítelkyní na nákupy do čínské čtvrti.

Co tam chtěla koupit, to nevěděla snad ani ona sama. A spolu s kamarádkou vlezla také do jednoho podniku, kam je uvedl úslužný čínský mužíček, který stál venku a sliboval jim vynikající čaj: „Jen pojďte dál, jste prokřehlé, dámy, postaráme se…“ A postarali! Almu přivezli domů na dřevěném vozíku dva čínští sluhové, kteří ji vysypali před farou a hbitě odmanévrovali i s trakařem pryč. Reverend Tucker zalarmoval policii v domnění, že jeho ženu přepadli a znásilnili a zneužili, jak křičel na celé kolo. Když však důstojník k bezvládnému tělu přičichl, oznámil kazateli, že je důstojná občanka Alma Tucker zkouřená a chrápe.

Může to vyznít legračně, ale Alma už nechtěla nic jiného než opium. Vykrádala se z domu čím dál častěji, reverend ji se svými farníky hledal po celé čínské čtvrti, často se pak ani nevracela, nebo mu kradla peníze a prodávala své šperky. Že má nějaké děti, to jí bylo jedno. Tucker psal štvavé sloupky do novin, kázal veřejně v čínské čtvrti, odkud ho vždy vynesli s rozbitým obličejem. S Almou byl konec. A stačilo jedno jediné potáhnutí z dýmky. I takto končily často hluboce věřící a škrobené dámy - na zablešeném divanu s fajfkou v ruce a zcela mimo realitu. Jak byl další osud Almy Tucker, to nevíme. Ale zřejmě velice špatný.

Jak se vůbec mohlo stát, že tato opiová doupata byla svého času zcela legální zábavou širokého okruhu lidí? A to velice dlouho dobu, například poslední známé opiové doupě v New Yorku zhaslo fajfku až v roce 1957!

V devatenáctém století byla v plném proudu zlatá horečka. Do USA proudily davy uprchlíků a dobrodruhů, kteří si chtěli uloupnout kus svého amerického snu. Do Kalifornie mířili nejen zlatokopové a noví osadníci, ale i různé prapodivné existence ze všech koutů světa. Znenadání bylo po celém Západním pobřeží plno Číňanů, kteří ze své staré vlasti mimo zvyků, kuchyně a známé pracovitosti a úslužnosti přivezli také opium.

Ne, že by bylo v USA neznámé, ale jestli si někdy nějaký farmář vypěstoval makovice pro vlastní potřebu, to tehdy nikdo neřešil. Nový domov našli Číňané hlavně v San Franciscu, zdejší čínská čtvrť se během pár měsíců a let stala doslovným „státem ve státě“, který měl vlastní pravidla, tresty, a všemu velela čínská mafie, která provozovala hostince a hazardní podniky.

Lidé po něčem takovém toužili už dlouhé roky. Zajít si někam, zahrát si, nestarat se chvíli o život „tam venku“, opít se, užít si společnost prostitutek. To vše jim Číňané splnili. A „vyvoleným“ občanům San Francisca se občas poštěstila věc nevídaná - když majitel herny nebo restaurace usoudil, že host má dost peněz, dá se mu věřit a chtěl by zkusit něco „lepšího“, stisklo se skryté tlačítko ke dveřím vedoucím do doslovné jámy lvové - do opiového doupěte. Jak již bylo zmíněno, zprvu to byly skutečně hnusné místnosti plné švábů, krys a hnusu, kde zkouřená spodina opravdu jen ležela a hulila a hulila.

To se měnilo - lepší lidé rovná se lepší podmínky. Podnikaví přistěhovalci se přizpůsobili trhu a na světě byla skutečná luxusní opiová doupata s usměvavým ženským personálem, který nasypával dýmky a inkasoval peníze. A také se tam uklízelo, jednotlivé postele pro kuřáky byly odděleny paravány k zajištění soukromí a vyspání se, nikdo nikoho odnikud nevyháněl, vše bylo na bázi: „Pokud máš peníze, postarám se o tebe a víc mě nezajímá!“

A co se tam vlastně dělo - když zákazník přišel, bylo mu nabídnuto opium. Zaplatil, personál ho odvedl na příslušný divan, kde si bažící člověk lehl. Byla zapálena plynová lampa, ve které plápolal plamen ohně. Ten se přikryl skleněným poklopem, zákazník vyfasoval dlouhou dýmku a nahříval nad onou lampou drogu, dokud se nevypařila, zároveň s tím vdechoval výpary. Pocit opojné euforie, klidu, bez starostí, bolestí a následných pár hodin tvrdého, téměř dětského spánku přitahoval lidi obojího pohlaví, různého věku i různých sociálních poměrů.

Následky však byly nadmíru zoufalé - docházelo k pozvolné destrukci drogujících a jejich rodin, všude se ploužili zpocení muži a ženy s abstinenčními příznaky. A mafiáni u vchodu do doupat byli neúprosní - nemáš peníze, jdi pryč. Když se zoufalý narkoman odmítl hnout, byl zbit, hozen v přístavu do vody, nebo i zavražděn. A netýkalo se to jen San Francisca, s růstem emigrantů z Číny byly zakládány nové a nové čínské čtvrti ve všech větších amerických městech, například v New Yorku, kde doupata byla doslova všude. San Francisco však mělo tu neblahou výhodu, že do jeho přístavu připlouvaly čínské lodě, které byly nákladem opia doslova nabité.

Trpělivost s tímhle vším „neřádstvem“ došla americkým zákonodárcům poprvé v roce 1863, kdy byla zakázána v San Franciscu prostituce a nově také návštěva opiových doupat. Jenže to bylo každému jedno. Opium prostě hýbalo světem, bylo tomu tak i v USA. Lidé chtěli dekadentně opustit krutý svět, chtěli se zkouřit, tak to dělali dále. Nic nepomáhalo, protože čínských mafiánů se báli i radní. Nebylo divu. Nakonec byl přijat první protidrogový zákon v USA, přelomová vyhláška z roku 1875, po které zakázalo opiové místnosti dalších 22 států.

Dělaly se razie, policisté vnikali do oněch heren a barů, kde hledali skrytá tlačítka k otevření tajných dveří. Když našli „hulírnu“, všechny zákazníky odvezli na obdobu našich záchytek a zabavili veškeré propriety včetně drogy samotné. A pak začaly plát ohně. Všechno se pálilo před zraky veřejnosti (pokud ona veřejnost stála po směru větru, byla to poněkud pochichtávající se veřejnost).

Kampaně na vymýcení opia zahnaly doupata do ilegality, ale v San Franciscu a dalších severoamerických městech byla stále poměrně běžná až do doby kolem druhé světové války. Typickým opiovým doupětem v San Franciscu mohla být čínská prádelna, která měla sklep, zadní místnost nebo místnost v patře, která byla pevně utěsněna, aby se zabránilo průvanu. Ven nesmělo nic uniknout, každý ten zcela specifický pach drogy znal. Opiové lampy ale musely dobře hořet a nesměl se hromadit opiový výpar. Muselo se improvizovat s větráním.

Opiová doupata také sídlila ve sklepech domů pod soukromým bytem, často měla podobu obrovského spletitého bludiště, kde nebylo vidět přes kouř na krok. V roce 1909 už musel zasáhnout samotný Kongres, který zakázal nejen dovoz opia, ale i jeho přechovávání a užívání - to se ale netýkalo lékařského opia, které začali ve velké míře užívat bílí Američané, kteří nyní již nepotřebovali ke svému zfetování Číňany.

Obliba opiových doupat se samozřejmě netýkala jen USA, byť tam byly tyto obskurní místnosti mimo Číny nejhojnější. Své by o tom mohla vyprávět Kanada, kam Číňané se svým opiem expandovali ve velkém stylu a na chvilkovou euforii se nechali nachytat i svérázní a tvrdí Kanaďané. A ve výčtu samozřejmě nesmí chybět Evropa. Představte si, že jen v Paříži bychom v době největšího rozmachu doupat nalezli přes 1200 (!) těchto útulen.

Jedno velké opiové doupě sídlilo dokonce přímo ve sloní hlavě Moulin Rouge. Tam však mohli jen vyvolení, volně přeloženo do naší doby, VIP opiové doupě! Francouzskou opiovou „slávu“ neměli ale na svědomí Číňané, nýbrž Francouzi, kteří se vraceli z kolonií v Indočíně.

Byli už vesměs sami závislí a řádně poučení, takže nebylo divu, že opiová doupata v zemi galského kohouta rostla jako houby po dešti. A co ve výčtu nesmí chybět, to je samozřejmě viktoriánský Londýn, centrum všeho kouření opia! Vzpomeňme na Sherlocka Holmese, který se chodil uklidňovat (alespoň ve filmové verzi) právě do hulíren. V jednom doupěti vyšetřoval vraždu i Hercule Poirot. Reálně to v Londýně nebylo tak horké, město svou pověst jednoho velkého opiového doupěte získalo hlavně z beletrie. Literární fikce slavných spisovatelů umisťovala postavy děl do doupat, ať už se jednalo o kriminální živly, detektivy nebo dobrodruhy. Časem to čtenářům splynulo v jedno, jak to tak občas bývá.

Ale samozřejmě, i v Londýně opiová doupata byla. Po dvou tzv. Opiových válkách, které vedla Británie s Čínou, byli čínští emigranti umisťováni hlavně do britských kolonií než do Británie samotné, takže čínské komunity byly v Anglii mnohem menší než v ostatních státech. Když vyschl zdroj opia, nezbylo jim nic jiného, než si otevřít prádelnu nebo později čistírnu.

Jenže velikáni jako Charles Dickens nebo Arthur Conan Doyle už měli své hrdiny pěkně položené v divanech a zkouřené neblahým opiem, takže spolu s mlhou a Temží dostal Londýn další viktoriánský atribut - opiové doupě. Vesměs skutečně neprávem. Až na jednoho mužíčka jménem Ah Sing, který si také říkal John Johnston. Ten provozoval slavné londýnské opiové doupě a sám byl vášnivým kuřákem.

Znal prý nějakou formulku, „receptík“, jak on sám říkal, který opiu zesiloval účinek. Jeho doupě navštěvovala elita té doby. Slovutní politici, škrobení šlechtici, spisovatelé - sám Dickens i Conan Doyle byli u Ah Singa často viděni. Před podnikem stály bryčky, drožkáři čekali, až někoho vynesou a dovezli zfetovaného gentlemana diskrétně domů. Ah Sing byl celebritou své doby.

Británie mu však zatnula tipec - v roce 1868 zákon o farmacii uznal nebezpečné léky a omezil jejich prodej na registrované lékárníky a lékárníky. Když se po tvrdých zásazích úřadů v Londýně postupně zmenšil počet opiových doupat, byli lidé jako Ah Sing nuceni se odstěhovat ze svých nemovitostí a museli si najít alternativní způsoby, jak si vydělat na živobytí.

Ah Sing se stal polepšeným hříšníkem, který prý objevil pánaboha a přestal opium kouřit. A tři dny po tom, co s tím sekl, seklo to i s ním. Zemřel ve věku 64 let. Dodnes se k jeho hrobu na hřbitově Bow Cemetery shromažďují zvědavci a lidé, kteří se o historii Londýna zajímají. A to byl vlastně jen a pouze obyčejný drogový dealer.

Soumrak opiových doupat nastával pomalu, ale neúprosně. Pár se jich objevilo v období první i druhé světové války, kdy si celkový úpadek lidstva, morálky i hodnot o tyto neblahé místnůstky doslova říkal. Poslední známé zaniklo v New Yorku v roce 1957. Opium samotné už se nekouřilo, „lepší“ byly různé deriváty jako morfin apod, lidé už neměli potřebu se slejzat potají jako štěnice. Opiová doupata zůstala v lidovém folkloru jako „ta místa plná kouře, pachu, zmaru a drog“. Často se o nich psalo v brakových románech, nalezneme je i ve filmech, seriálech nebo detektivkách.

Tak až příště uvidíte v televizi válejícího se gentlemana s dýmkou, který se opiem propadá do „nepolapitelna“ (podobně jako nebohá Alma!), budete již vědět historii těchto obskurních zařízení, která nám v dnešní době mohou připadat opravdu neuvěřitelná.

Opium – Wikipedie, Opium den - Wikipedia,Historical Newspapers from the 1700's-2000s, San Francisco Chronicle - Bay Area news, sports, tech, food, Nahlédněte do viktoriánských opiových doupat, kde ženy i muži všech vrstev lehali bok po boku v drogovém opojení – Muži v Česku,