Článek
Pojď stoupat jak dým, až tam, kam jen ptáci mohou. Pojď stoupat jak dým, až tam, kam jen ptáci mohou. Plout po nebi jen, výškou být opojen jen své sny si můžeš vzít tam kde vládne mír a klid…
Když Pavel Bobek nakráčel na podium, neměl zapotřebí řvát, trhat ze sebe oděv, křepčit, tančit, gestikulovat. Stačilo mu postavit se, rozhlédnout se kolem sebe, podívat se do publika a začít zpívat. A lidé ho milovali. Vždy perfektně upravený a důstojný kolem sebe šířil takovou zvláštní auru - dálek, Ameriky, prérie, širých plání, přírody, jezer…
V začátcích své kariéry zpěváka zpíval pouze anglicky, protože se mu líbilo „jak to zní“. Byl to Jiří Grossmann, kdo ho přesvědčil, že se tytéž písničky dají otextovat i česky, a zaujmou tak mnohem víc posluchačů. A napsal mu Oh Ruby, nechtěj mi lásku brát.
Jeho velký kamarád Petr Nárožný v jednom rozhovoru řekl: „Pavel asi nebyl obrovský zpěvák svým rozsahem nebo hlasem, ale byl to zpěvák, u kterého posluchači okamžitě vycítili, že si za tím, co zpívá, stojí, že to jde z něj. Byl také veliký pedant na texty, týral textaře, aby to bylo přesně tak, jak požadoval. Chtěl, aby to znělo co nejvíc americky,“
Pavel Bobek mladý
Kdyby samotnou krásnou vílu z hor mi sem přivál fén, já řeknu díky vám, já patřím EN…
Pavel Bobek navíc o svůj hlas nijak moc nepečoval. Manželka Marta vzpomínala, že místo aby kloktal žloutky a chodil na hodiny zpěvu, raději si dal pár skleniček vína. Právě onen nevybroušený hlas se stal jeho poznávacím znamením. I typická „deklamace“ textů, které zněly velice srozumitelně. Někteří zpěváci „odřvali“ píseň, aniž by jí kdokoliv rozuměl - to u Pavla nepřipadalo v úvahu. Sám byl takovým nebroušeným diamantem, jak vzpomínali přátelé.
Jaká byla životní cesta Ing. arch. Pavla Bobka?
„bestoffka“ z roku 1992
Z Johnnyho zpívání měl jsem velké mrazení!
Celý život Pavla Bobka je úzce spjat s pražským Břevnovem. 16. září 1937, kdy se Pavel narodil do rodiny stavebního inženýra Václava, žila rodina právě v této malebné čtvrti. Matka se jmenovala Božena, Pavel měl o jedenáct let mladší sestru Alenu a o pět let staršího bratra Václava. Manželka Marta často v rozhovorech vzpomínala právě na Břevnov, odkud se Bobek obrazně řečeno odmítal hnout: „Vždycky říkal, že ho tam rodiče přivezli rovnou z porodnice a nikdy se z něj neodstěhuje. Měl tu kořeny a vím, že kdyby se měl přestěhovat třeba jen do vedlejší ulice, tak by ho to zničilo,“
Tatínek byl sice inženýr, ale také velký muzikant. Vedl břevnovskou amatérskou kapelu, Božena v ní zpívala a Pavel se odmalička pohyboval mezi muzikanty. A když byl malý, vlezl si do prázdného bazénku na zahradě, přikryl se poklopem a zpíval. Líbilo se mu, jak se hlas odráží od betonových stěn. Rodiče ho slyšeli a zbystřili: „Ten kluk má talent!“
Můůůj rodnýýý důůům - jak by zazpíval Pavel Bobek. Jeho dům na Břevnově
Chtěl bych být v nedělní ráno v chodníku kvádrem žulovým a proč divný smutek mívám, to snad se nikdy nedovím. A snad i smrt je méně vážná, než tyhle chvíle nedělní, kéž mi zvony ranní písní na prášek srdce rozmělní…
Přihlásili ho proto okamžitě na klavír a hodiny zpěvu. Pavel Bobek však v útlém dětství absolutně nevěděl, čím chce být, natož aby dřel na klavír a zpíval podle nějakých osnov. Radši měl různá technická „udělátka“, miloval tramvaje, motory, letadla, která prolétávala na Břevnovem, který není od letiště tak daleko.
Při studiu gymnázia se spolužáky poslouchali západoněmecké hudební stanice. Nerozuměli tomu ani slovo, ale už tehdy Pavel Bobek objevil kouzlo angličtiny, country, folku, rokenrolu. Foneticky si přepisovali texty a Pavel je zpíval.
Pavel Bobek pořád stejný…
Pak se jednou z rádia ozvalo něco, co mu převrátilo život naruby. „Cítil jsem mrazení po celém těle. To bylo něco ohromujícího. Byl jsem zaskočený, jako kdybych viděl ducha. Co viděl, slyšel…“
Samozřejmě, slyšel legendu americké country Johnnyho Cashe, kterého si zamiloval. A dokonce se podařilo zprostředkovat jejich setkání. Ale to až o mnoho let později. Zatím se Pavel Bobek rozhodoval, co bude dělat dál.
Jenže v té době zrovna těžce onemocněl Václav Bobek, operace nádoru na mozku mu prodloužila život jen o pár měsíců a zemřel v době, kdy Pavel maturoval. Smrt otce ho zlomila, ale vzchopil se a úspěšně se dostal na studium architektury.
Zpěvák v prasečáku
Almou mater Pavla Bobka se stala ČVUT. Úsměvné je, že zatímco on přijímačky složil na výbornou, na fakultu se naopak nedostal Jan Kaplický, později světoznámý architekt. Bobkovou spolužačkou byla ale třeba Eva Jiřičná. Také Petr Nárožný: „Ještě čtyři roky po škole jsme spolu rýsovali. Zemědělské stavby. Byla to legrace. Prasečáky, kravíny, silážní věže…“ glosoval herec. Pro zajímavost, Pavel Bobek byl skutečně dobrý. Velice dobrý architekt. Byly mu svěřeny projekty, které v té době nezískal hned tak někdo.
Vyprojektoval konírnu pro 26 zvířat a experimentální kravín pro osm set dojnic. Podílel se i na výstavbě sídliště Petřiny. Tam mu pomáhal další slavný kolega Petr Spálený. A během studií neustále zpíval a hrál. Prý v architektuře, stejně jako v hudbě, bylo všechno stejné: „Myslím, že architektura má s hudbou hodně společného. Stejně jako v muzice zde hraje roli harmonie, barva, výška a hloubka.“
Bůh anděly padlé spasí, spraví křídla zlomená, naučí se srdce sdílet a co láska znamená. Očistí je od všech hříchů, zbaví těžkých údělů, nad hlavou nám bude vířit hejno padlých andělů.
Životopis Pavla Bobka
Jako opravdový gentleman byl neustále obklopen houfy obdivovatelek, které ho dokonce přihlásily do soutěže Hledáme nové talenty. Bobek postoupil do druhého kola, kde mu Karel Krautgartner nabídl spolupráci. Jenže ten po něm chtěl, aby zpíval česky. A Pavel Bobek a „jeho“ angličtina, to byla věc, přes kterou nejel vlak. Raději zpíval ve fakultní kapele. A tuto kapelu vedl Jiří Brabec, pozdější šéf Country Beatu.
V roce 1963 přijal angažmá sólového zpěváka skupiny Olympic, dvě sezony s ní vystupoval v programu Ondráš podotýká v divadle Semafor. V roce 1964 Pavlův starší bratr Václav emigroval. Působil pak jako architekt v Západním Německu. Pro zajímavost, Václav Bobek se podílel na stavbě Mnichovského letiště. A co hlavně - posílal do Prahy svému bratrovi desky. Všechny možné kapely, písně, dával mu tipy na další a další hity, které Pavel Bobek zpíval.
V roce 1965 od Olympicu odešel a zpíval pak s různými skupinami, především s Country Beatem, s nímž se v roce 1967 stal stálým členem divadla Semafor ve skupině Jiřího Grossmanna (†30) a Miloslava Šimka (†63).
Spolu s přáteli nazpíval desku svých největších hitů
Mlíko, na rakev víko!
Během vystupování v Semaforu ho dlouho pozoroval Jiří Grossmann. Věděl, že má v Bobkovi skvělého zpěváka. Ale ta angličtina. Jasně, znělo to dobře, ale přece jen, jsme Češi. A přišel k Pavlovi s hotovým návrhem - že mu jeho milované písně prostě „přetextuje“ do češtiny. Pavel Bobek se tomu bránil, ale věděl, že Jiří je textař fenomenální. Grossmann se do toho dal a vznikly ohromující hity - Oh, Ruby, nechtěj mi lásku brát a Houston. A zrodil se pravý Pavel Bobek, jak to komentoval Šimek.
Hudební publicista Miloš Skalka to okomentoval: „Šlo spíše o to, co v těch písničkách sděluje. A protože se vedle Grossmanna potkal i s dalšími výjimečnými textaři, ať už to byli Michael Janík, Vladimír Poštulka, či Pavel Vrba, dbal na to, aby český text maximálně korespondoval s původním obsahem. To se mu podařilo vrchovatě,“
Někde v dálce cesty končí, každá prý však cíl svůj skrývá. Někde v dálce, každá má svůj cíl, ať je pár mil dlouhá anebo tisíc mil. Veď mě dál cesto má, veď mě dál, vždyť i já tam kde končíš, chtěl bych dojít, veď mě dál cesto má.
V Semaforu vůbec zpěvák zažíval skvělé časy. Nebyl to žádný suchar, i když na první pohled působil velice distingovaně a škrobeně (na rozdíl od jiných). Právě on řekl onen výrok o mléku, které se v Semaforu považovalo za něco jedovatého. Jednoduše - pravý život rockera, víno, ženy, zpěv. Bobek později řekl: „Prvních dvacet let jsem byl hodný syn a dobrý student. Pak jsem se po hlavě vrhl do světa rokenrolu, zažil jsem léta zhýralství a užíval si plně života. A po čtyřicítce jsem se šťastně oženil.“
Pavel Bobek se tehdy také zamiloval. Jeho vyvolenou byla Andrea Čunderlíková, sestřička Ina z Nemocnice. I ona jednou zmínila, že Pavel Bobek byl „moje první láska, na kterou nikdy nezapomenu“. Ale tu pravou potkal v Semaforu. Marta chodila na jeho vystoupení, seznámili se, vzali se a měli syna a dceru. Bouřlivé období Pavla Bobka skončilo.
Jednou se vrátím a budu mít, na řece dům, v něm víno pít, široký stůl, ten hezký sen, pak už nezáleží na ničem, co by řek mi Houston, Houston, Houston.
Na vzpomínkové akci za Jana Kaplického
Zpíval dál a dál, byl velice populární, chodilo se „na Bobka“ cíleně a naši diváci jeho písně milovali. Bylo to něco nevídaného, melancholické české texty s melodií amerických rokenrolových šlágrů, pomalého country nebo krásného folku.
Bobek si také krásně zařádil v různých scénkách, třeba ona slavná s Jandou, Lauferem, Janů a Zichem v pořadu Možná přijde i kouzelník. Často vystupoval v televizi. „Zpívej, Bobku!“ volal ve filmu Sardinky aneb život jedné rodinky Rudolf Hrušínský.
V roce 1978 se Pavlovi splnil sen. Na půdě amerického velvyslanectví v Praze se setkal s Johnnym Cashem. Zazpívali si společně písničku Will the Circle Be Unbroken. Rozloučili se jako nejlepší přátelé, bylo to skutečně úžasné setkání, Johnny Cash byl vždy velice vstřícný.
Stárnoucí mladík
Vypůjčený čas
Bobek vystupoval a koncertoval. Vždy měl úplně vyprodáno. Jeho písně se staly součástí tancovaček, táboráků, doslova zlidověly. V roce 2005 zpěváka zradilo zdraví. Praskl mu vřed na dvanáctníku. Během chvíle mu selhala většina orgánů, byl odkázán na dýchací přístroj. Celková otrava organismu. Šance na přežití neměl téměř žádné, čtrnáct dní balancoval na přístrojích mezi životem a smrtí.
Manželka mu pouštěla oblíbené písničky. Probral se. „Už jsem byl na druhém břehu, ale ještě jsem dostal šanci,“ řekl později. A vrátil se na pódia. Dokonce letěl do Nashvillu, kde nahrál své album Víc nehledám, velice ceněnou předělávku písní Johnnyho Cashe.
Album k poctě Johnnyho Cashe
Řekl jí lásko, mně ubývá sil, já říkal si dávno, že bídným jsem byl, já cítil se králem, teď chudák jsem málem a v mlhách se ztrácí můj cíl, řekl jí lásko, mně ubývá sil.
Jenže pak se to začalo obrazně řečeno sypat. Prodělal mrtvici, podstoupil operaci srdce, měl strašné bolesti nohou. Bércové vředy se vůbec nehojily. Jeho kamarád ho musel nosit do schodů, přesto v sobě vždy Pavel Bobek vykřesal sílu a občas někde zazpíval. Sklízel ovace vestoje. Stejně jako při předávání hudebních cen Anděl v roce 2013, kde byl uveden do síně slávy. Viditelně nemocný a sešlý zazpíval naživo své „pecky“ - Oh Ruby a Pojď stoupat jak dým.
Publikum mu dlouhé minuty aplaudovalo, až se Pavel Bobek rozplakal a řekl: „Bůh mě má asi rád. I když vůbec nevím, jaké k tomu má důvody!“
Rodinný hrob na Olšanech.
Byl také oceněn ziskem Zlaté porty za zásluhy a rozvoj country music.
Pavel Bobek zemřel 20. listopadu 2013 ve věku 76 let. Pochován je na Olšanských hřbitovech. Jeho písně nikdy nezestárnou, stejně jako on sám.
Bylo mi šestnáct let já znát chtěl svět, náš dům byl jen mříž, táta jen kýv, řek´ máš svůj věk tak pojď chlapče blíž. Do kapsy sáh a dal mi klíč, řek cestu dál už znáš. Až poznáš svět a budeš chtít kam se vrátit máš. Je to tvůj rodný dům, tvůj rodný dům. Tvůj rodný dům, tvůj rodný dům…
zpracováno podle:
