Peter Sellers: za tváří inspektora Clouseaua se skrýval bezcitný intrikán, sobec a kariérista

Inspektor Clouseau, který přivede do blázince vrchního policejního inspektora Dreyfuse, je nejznámější rolí Petera Sellerse. Zdálo by se, že představitel popleteného policisty, který zkazí naprosto všechno, a přesto se vždy dočká slávy, je ve skutečnosti také takovým „dobrým volem“. Obličej na to Peter Sellers bezesporu měl. Dobrák, hodný, milý, vtipný. Bodrý zmatkář. Takový určitě byl, řeknou si mnozí.

Jenže nebyl. Ani zdaleka.

Pocit jinakosti, který se s ním táhl již od narození, postupem doby sílil a sílil. Byl to mistr převleků, který zapomněl žít vlastní život. A když už ho žil, tak to neuměl. Imitátor byl neskutečně dobrý. Opravdu neuvěřitelný. Dovedl napodobit naprosto všechno, lidi, zvířata, postavy, hlasy, na co si kdo vzpomněl. Byl dokonce označen za ještě lepšího komika, než byl Charlie Chaplin. Ale vždy ho provázel pocit frustrace a selhání.

Cítil se zneuznaný a vždy myslel, že má na víc. Ale nevěděl, co to „víc“ vlastně znamená. Toužil se dostávat stále výš a výš, mezi slavné a známé lidi. A to i za cenu toho, že se totálně ztrapní. Bylo mu to jedno. Své ženy a děti doslova ničil. Byl několikrát označen na sociopata a výraz sobectví povýšil na svou vlastní osobní značku. A nakonec zničil i sám sebe.

Dokonce devětkrát zemřel. Blbost, říkáte? Ale bylo tomu skutečně tak. Osmkrát „nanečisto“ a podeváté už doopravdy. Navíc začal lhát. Vymýšlel si jako Baron Prášil bez ohledu na následky. Bylo by to vtipné, kdyby to nebylo tak smutné. Některé jeho kousky byly skutečně bizarní. Trpěl stihomamem, depresí, fobiemi, bludy, běsy.

Bral ve velkém drogy a experimentoval s různou směskou všech možných „dryjáků“. Dělal věci tak podivné, že je až zarážející, že nikdy neskončil v blázinci. Nebo ve vězení.

Peter Sellers - génius, se kterým se nedalo žít. A který nemohl žít ani sám se sebou.

Jistě znáte scénu z filmu Obecná škola, kde stojí na hřbitově Tonda Čejka s Edou Součkem. Eda vymění smradlavou vodu z vázy, pečlivě uhrabává brázdy v hlíně. A Tonda se dívá na náhrobek. Baví se s Edou o bráškovi, který šláp na rezatej hřebík a dostal růži… Další rozhovor obou kluků je známý: „A že se jmenuješ stejně jako von?“ „Abych jim ho nahradil…“ „Seš takovej náhradník…“

Tohle by se dalo volně přenést na jednoho malého chlapce, který se narodil 8. září 1925 v Southsea v anglickém Portsmouthu. V malém patrovém domečku se rozkřičel Richard Henry Sellers. Jenže nebyl to Richard - rodiče mu od prvních hodin důsledně a natrvalo říkali Peter. Tak znělo křestní jméno prvního potomka rodiny Sellersů, který se nedožil ani prvního nádechu. Richard (Peter) byl prostě takovej náhradník svého malého nebožtíčka bratříčka Petera.

A tato věc pomalu schizofrenního ražení byla první z mnoha a mnoha dalších schizofrenních věcí, které měly Petera Sellerse v životě potkat. Byl to on a zároveň nebyl. Ale zpět k jeho rodině, protože ta byla skutečně zajímavá. A nesporně svým způsobem až půvabná, zvláště osoba matky, která velice, natrvalo a osudově ovlivnila celý budoucí život malého Richarda. (Petera. Prostě Petera, jednou provždy!)

Sellers se narodil do proslulé světské rodiny Mendozů. Jeho pra-pradědeček byl slavný boxer Daniel Mendoza, babička „Máma Rayová“ zase vedla a řídila vaudevillové soubory. Rodiče William (Bill) a Agnes Doreen Sellers, rozená Marks, které se vždy důsledně říkalo Peg, byli umělci varietní, tak trochu i cirkusáci, i když šapitó neměli. Bill byl klavíristou a Peg dělala vše možné.

Ale kabaret, varieté, různé atrakce, kolotoče, arény, panoptika, kabinety kuriozit, v tom všem se rodiče Petera Sellerse od dětství pohybovali. Matčino první vystoupení bylo až bizarní - jmenovalo se „Šplouch!“ a návštěvníci varieté mohli na vlastní oči vidět mořskou pannu Peg (odchycenou velrybářskou lodí!), kterak pod vodou prosklené kádě pojídá banány.

Matka Peg svého jedináčka zahrnovala láskou až přehnanou. Peter byl neustále s matkou, byli jako siamská dvojčata. Sotva ho Peg neměla na chvíli v dohledu, už pátrala a pátrala a volala, aby okamžitě přišel. Tento až nezdravý vztah opět poznamenal Sellersovu povahu. Navíc se rodina neustále stěhovala, jako potulní kejklíři z dávných dob jezdili od štace ke štaci a vláčeli syna sebou.

Tehdy také Peterovi řekli, jak to bylo s jeho bratrem. Toto odhalení ho nesmírně zasáhlo. Byl úplně na dně, když si uvědomil, že je vlastně skutečnou náhradou. Možná proto ho také matka tak obletovala - aby se cítil vítán. Ale necítil. Už tehdy nevěděl, kdo tedy vlastně je. Rodina se usadila až v roce 1935, aby mohl Peter začít chodit do školy. Předtím ho učilo osazenstvo kabaretu - vousatá žena ho učila číst a psát, polykač ohně počítat - a tak všelijak podobně.

Sellersova vášeň k různým převlekům a imitacím všeho druhu měla počátek právě tady.

S příchodem do školy nastal další zvrat v životě malého chlapce - víra. Začal navštěvovat římskokatolickou St Aloysius RC College, velice prestižní soukromou školu. Peg nelitovala peněz a dala Petera studovat přímo tam. Otec Bill byl protestant a Peg Židovka. A právě tohle Sellers nevěděl. Drtil se katechismus, byl otevřený právě této víře, když se dozvěděl, že je vlastně Žid. Najednou nevěděl, kdo je (opět).

Jakkoliv se to zdá nedůležité, pro Petera to byla taková - no vlastně zrada. Nevěděl, čemu věřit, Bůh byl pro něj důležitý, ale najednou tolik různých náboženství, že si začal vše brát nesmírně osobně. Všechny narážky na Židy, byť v dobrém, považoval za sprostý antisemitismus. Zase v tom plaval. Všechny tyto zdánlivé drobnosti utvářely povahu už beztak mírně narušeného chlapce.

Sellers se stal špičkovým studentem školy, vynikal zejména v kreslení. Měl sklony k lenosti, ale jeho přirozené nadání ho chránilo před kritikou ze strany učitelů. Sellers si vzpomněl, že učitel nadával ostatním chlapcům za to, že se neučili, slovy: „Židovský chlapec zná katechismus lépe než vy ostatní!“

Od pěti let stál Sellers na divadelních prknech. Na všechna turné s jejich varieté ho brali s sebou, ale jeho vztah k šoubyznysu se stal postupem doby velmi rozporuplný. Viděl, jak se otec s matkou neustále hádají kvůli penězům a co kdo kde řekl špatně. Bill navíc syna pořád shazoval, protože Peter byl sice nadán, ale ve finále neuměl nic pořádně, jak mu bylo neustále předhazováno. Prý mu jednou otec měl říct, že se neuživí ani jako metař.

V patnácti letech získal svou první práci jako vrátný v divadle. Naučil se tam pracovat s jevištní technikou, stal se pokladním, uvaděčem, osvětlovačem. A postupem doby si kolem sebe utvořil hlouček podobně smýšlejících kamarádů. Všichni s oblibou parodovali slavné herce a různé filmy té doby. Dokonce si založili falešnou detektivní agenturu a bavili se tím, jak k nim chodí klienti.

Byla to skutečná kancelář, vše do puntíku vyladěné, měli kostýmy, paruky, falešné peníze, pistole, odznaky, na stole jim drnčel telefon, sekretářka byla z masa a kostí - taková ta klasická kancelář soukromého detektiva jako v amerických filmech - Sam Spade a Maltézský sokol - něco na ten způsob. Vše bylo tak věrohodné, že skutečně získávali zákazníky. A Sellers perlil v roli stárnoucího detektiva v důchodu, který bere všechny možné případy. Bylo mu šestnáct let a nikdo nic nepoznal!

Tak dobrým imitátorem byl. Neuvěřitelné. Vše prasklo při schůzce s klientem, který chtěl sledovat nevěrnou ženu. Peter Sellers se při spatření fotografie oné "krasavice “ začal tak strašně smát, až se mu odlepil falešný knír. A vše jim prošlo, i když z toho mohl být poměrně drsný skandál - „kunčafti“ kluky neudali, protože na sebe „detektivovi“ prostě vykecali až moc.

Improvizátor byl skutečně geniální. Svůj talent k převlékání a vytváření hlasů používal ke svému prospěchu i v praktickém životě

Naučil se také hrát na bicí a ukulele. Velice úspěšně. Při koncertech různě napodoboval známé herce a zpěváky a publikum šílelo. Ale po skončení koncertu vždy utekl - nechtěl mluvit s lidmi, nechtěl vůbec na nic odpovídat. Byl plachý a zároveň nebyl. Opět ta rozdvojenost.

Když vypukla druhá světová válka, chtěl narukovat. Ale byl ještě studentem. Navíc matka Peg byla důrazně proti. Tak alespoň hrál vojákům různé skeče. A v roce 1943 prostě utekl k armádě a nechal se naverbovat. Zařadili ho k RAF. Matka však lítala jako jejich stíhačky sem tam po všech možných důstojnících, aby synáčka okamžitě vyřadili ze služby. Dosáhla jen toho, že byl tedy údajně kvůli špatnému zraku ponechán „na zemi“.

Dotáhl to na desátníka a působil také v Indii a Barmě, po válce v Německu a Francii. A i v armádě imitování nenechal. Ba naopak. Jeho převleky za důstojníky byly vypilovány k naprosté dokonalosti a Sellers v těchto svých „rolích“ působil tak lehce - on se vlastně vždy tou osobou STAL. V Indii běžně vycházel z kasáren vyšňořený jako koloniální generál a nikomu to vůbec nepřišlo divné - že je to opravdu z jiné doby.

Byl jako pověstný cimrmanovský herec Ota Plk - do své role se natolik ponořil, že pokud by se přestrojil za Maryšu, marně by zval kolegy na kávu, jak bychom to mohli přenést na naše poměry. Zatím z toho všeho Peter Sellers vychází jako nesmírně talentovaný člověk, plachý, ale bezproblémový. Ono tomu tak skutečně bylo. Zbláznit se měl až za delší dobu. A to skutečně nebude moc hezké čtení.

Po návratu do civilu zatoužil po práci v rozhlase. Zdálo se mu, že je pro něj jako stvořený. Mohl by tam předvádět svůj talent, aniž by ho někdo viděl. Zatím působil v malém divadle Windmill Theatre. A tak dostal nápad, jak se dostat do rádia. Slavnému producentovi Royi Speerovi tehdy zazvonil telefon. Dva populární komici mu do telefonu dělali hotovou estrádu. Nadšeně mu líčili, kterak ve Windmillu působí geniální, ale skutečně geniální mladý komik.

A řvali na něj na střídačku do sluchátka, že teď, hned, okamžitě musí toho člověka ulovit, protože se bez něj BBC prostě neobejde. Producent, který tehdy proslaveným komikům Horneovi a Murdochovi věřil, že skutečně nalezli nevídaný talent, zařval do sluchátka, že s ním tedy chce mluvit. A ze sluchátka se ozvalo: „Mluvíte s ním!“ Sellersovým hlasem. Samozřejmě, byl to celou dobu on.

Producent ho nazval „drzým hajzlem“ a práskl mu s telefonem. Nicméně ho přijal, protože to, co Sellers předvedl, mu bohatě stačilo na rozpoznání skutečného talentu. Během dalších dvou let Peter vystoupil ve více než 250 rozhlasových pořadech.

V šestadvaceti letech se spojuje s dalšími komiky, hlavně Spikem Milliganem a Harrym Secombem, a vytvoří The Goon Show (Pošuk Show), díky níž se už v mládí stane legendou. Goon Show je u nás téměř neznámá, ale ovlivnila celý anglický humor. Něco z její dadaistické humorné lehkosti najdeme téměř v každé humoristické skupině či seriálu s typicky anglickým humorem. I Monty Python se Goon Show inspiroval. Bláznivá rozhlasová parodie slavila obrovský úspěch.

Sellers exceloval, měnil hlasy, vymýšleli šílené věci, scénky, jména. Svižný a lehký pořad byl úžasný. Dokonce během sedmi let vysílání byli všichni tři protagonisté povýšeni do šlechtického stavu. Pořad miloval mladý princ Charles a královna byla sice pěkně naštvaná na Sellerse, nicméně z něj tedy šlechtice udělala. Peter Sellers totiž na premiéře West Side Story zařval přes celý obrovský sál:

Bláznivé časy. Jenže všichni se nějak zbláznili i v reálu. Milligan byl totální psychotik, který měl občas epizody, kdy se neovládal, jednou málem Sellerse podřízl. Atmosféra začala pěkně houstnout a Sellers se chtěl vydat jinam - rozhlas mu nestačil. Chtěl víc. Matka Peg mu poradila televizi a film. A to by bylo, aby to nezkusil. V roce 1951 podle vlastního scénáře natočil komedii Let´s Go Crazy, v níž hrál hned šestiroli.

V témže roce se také poprvé oženil - po dvouleté známosti si vzal překrásnou australskou herečku Anne Howe. Měli spolu dvě děti, Michaela (*1954) a dceru Sarah (*1958). Všichni se ale divili, co na něm vysoká, štíhlá a krásná Anne vidí. Sellers byl totiž tlustý. V šestadvaceti vypadal na padesát. Byl skutečným tlouštíkem, na kterém se sádlo úplně natřásalo. Těžko si to dnes představit, když ho máme zafixovaného jako elegantního inspektora Clouseau.

Pořád chtěl točit, ale všichni mu říkali, ať radši zůstane v rozhlase, kde není vidět. Rodina si ho příliš neužila, zavřel se do pracovny a zavalil se prací. A občas se v nějakém filmečku objevil. Buď se tam mihl, nebo hrál jeho hlas. Mluvil papouška, namlouval v různých parodických komediích kdekoho, ale pořád nemohl prorazit. Stal se zatrpklým, propadal alkoholu. Po několika dalších komediích konečně přišla jedna zlomová, film Myš, která řvala.

Sellers si zahrál trojroli ministerského předsedy, zbrojnoše, a především vévodkyně Gloriany XII. Chytrá satira Sellersovi vynesla mimo jiné i možnost režírovat. Film Mr.Topaze, politická satira o posedlosti penězi, bohužel katastrofálně propadl a Sellerse uvrhl do náručí deprese. Zato snímek Jsem v pořádku, Jacku! naopak znamenal přelom v kariéře. Rázem byl miláčkem publika, kritiky a obdržel cenu Britské akademie.

A také se zbláznil.

V roce 1960 byl Sellers, který začal díky svým rolím již hubnout, obsazen do filmu Milionářka. Hrál po boku Sophie Loren. Dnes již trochu pozapomenutá komedie však znamenala totální přelom celé osobnosti Petera Sellerse. Jak se říká - za vším hledej ženu. On se zamiloval. Zčásti do Sophie Loren, samozřejmě. Ale během natáčení zjistil, jak opojná může být sláva. Sophii pronásledoval houf novinářů, měla své osobní strážce, krásně se oblékala, kynula uřvaným davům.

Po natáčení vždy následoval nějaký opulentní večírek, kde teklo proudem to nejdražší, co bylo v té době k sehnání, všichni měli krásná auta, drahé hodinky, prostě smetánka. Horních deset tisíc. A Sellers si uvědomil, že k nim chce taky patřit. Uvědomil, chtěl, to nejsou ta pravá slova. Zoufale, přímo animálně po tom zatoužil. Jakoby prodělal nějaký charakterový veletoč. Začal se chovat jako skutečný lev salónů, přičemž na druhou stranu doma byl smutný, do sebe zahleděný, doslova zlý.

Naplno u něj vypuklo nějaké rozdvojení celé osobnosti. Manželka ho nepoznávala, na děti se utrhoval. Vždy to byl takový „pavouk“, ale choval se k nim v rámci všeho láskyplně a mile. Nyní bylo po všem. Manželka Anne vzpomínala, jak se vlastního manžela bála. Byl úsečný, neustále si ji prohlížel - doslova zhnuseně. Pořád mlel o Sophii Loren, vyfantazíroval si, že je do něj zamilovaná a musí ji odhánět. Samozřejmě to nebyla pravda, Loren ho považovala spíše za výstředníka a chovala se k němu velice chladně. Profesionálně, ale chladně.

Peter Sellers dokonce sehnal dvojnici slavné herečky. Mladou dívku nastrojil do jejích ikonických šatů (takové ty černé, s vosím pasem a špičatou podprsenkou), nechal ji načesat, nalíčit, půjčil si kabriolet s řidičem a objížděl s dívkou celý Londýn, aby „všichni viděli“, že skutečně se slavnou herečkou chodí. Když to celé prasklo, začal se opíjet. Uzavřel se do své pracovny, jako už mnohokrát předtím, ale nyní to bylo daleko horší. Odmítal jídlo, manželka mu musela pod dveře strkat různé omelety, kusy chleba, byl jako myš, která krade zásoby.

Řval na děti, ať táhnou. Nikdo ho neviděl snad měsíc. Pak u dveří zazvonil pošťák s telegramem. Anne ke svému úžasu zjistila, že odesílatelem je její manžel, který dlel o patro výš ve svém doupěti. A v telegramu stálo, aby mu přinesla kávu. To už se opravdu naštvala, přece jí nebude posílat telegramy, když bydlí v jednom domě! Sellers po scéně, kterou mu udělala, utekl na nějaký večírek.

Vše, co symbolizovala slavná herečka - opulentní přepych, svět milionářů, mezinárodní smetánky, svět magnátů, šejků, nadpozemsky krásných žen, drog a divokých večírků -Petera Sellerse naprosto pohltil. A pochopil, že jestli se tam chce dostat, musí zhubnout, oprostit se od rodiny a navázat ty správné známosti. Ze skromného a geniálního komika se stal někdo úplně jiný. A nebyl to moc hodný člověk, skutečně ne.

Trošku sociopat, narcis, sobec, kterého nepoznával nikdo z jeho minulosti, kterou se tak zoufale snažil odhodit. A spolu s ní a kilogramy navíc i celou svou rodinu. I děti.

V roce 1962 dal Peter Sellers rozhovor časopisu Playboy. Jeho sláva byla na vzestupu, přesto z jeho odpovědí čiší skutečná temnota. Skutečná frustrace a nenávist nad celým jeho dosavadním životem. Sám o sobě mluvil s nesmírným pohrdáním a depresí. Označoval sám sebe jako odporného tlouštíka (byť již v té době skutečně zhubnul), který nemá nic. Když se ho moderátor rozpačitě otázal, že tedy má slibně rozjetou kariéru, je talentovaný komik a má krásnou ženu a děti, odpověděl, že je s ním Anne sezdána jen náhodou.

A že tomu brzy bude konec. Pak se rozpovídal: „Nemám žádné charisma. Nejsem jako ti, co musí odhánět davy sexuchtivých dívek. Nemám nic. Jsem nula. Jen nasávám charaktery lidí okolo. Nic víc nemám. Vždy budu muset brát nabídky na změny převleků a nikdy nedostanu žádnou pořádnou roli. Jsem náhoda, jsem nikdo. Jsem nula.“

Všichni jen kroutili hlavou, bylo to skutečně až děsivé. Jako řeči těsně před sebevraždou. Ale kdepak, to v úmyslu neměl. V úmyslu měl něco daleko jiného - dostat se výš a výš. Za jakoukoliv cenu. A začal dělat věci skutečně divné. Svým vlastním dětem vzal poníka, kterého milovaly, byl to člen rodiny. Jednoho dne si pro něj prostě přijel nějaký člověk a odvezl koně pryč. Sellers ve svém fantazírování usoudil, že ona cesta „výše“ povede přes princeznu Margaret.

Onoho poníka daroval jejím dětem, ač měly samozřejmě koní plné stáje. Pak si vybájil, že s Margaret chodí. Dostat se mezi šlechtu - to by bylo něco. Pranic ho nezajímal pláč jeho dětí, kterým dokonce namluvil, že koník byl starý a jak bude dobrý v salámu. Ubližoval jim strašným způsobem - slova jsou někdy skutečně horší, než fyzické napadání. Pak si najal architekta, aby mu předělal celý dům. A jaký div - nějak zapomněl do plánů nového příbytku zabudovat dětský pokoj. Tím nenápadně naznačil, že se svou rodinou nepočítá.

Když Anne a dětem sbalil věci a postavil je před zazděný vchod, otázala se ho dcera Sarah s pláčem: „Ty už nás, tatínku, nemáš rád?“ Sellers se prý rozesmál na celé kolo a hlasem nějaké animované postavičky zašvitořil a zašišlal: „Ale to víš, holčičko, že máááááám, ale Sophii Loren máááám radšiiii!“ Bylo to odporné, jednoznačně odporné. Byl krutý a hnusný. A aby dílo zkázy celé své první rodiny dokonal, své děti naprosto, definitivně a s úsměvem vydědil.

A pak dostal příležitost. Velkou, ohromnou, na kterou čekal. A sedl si i s režisérem, který tento kontroverzní projekt nosil už dlouhou dobu v hlavě. Stanley Kubrick obsadil Petera Sellerse do své filmové adaptace Nabokovova úžasného románu Lolita. Sellers hrál „Qéčka“, onoho Lolitina svůdce, únosce a pasáka - Clara Quiltyho. Sellers tuto postavu zpočátku nenáviděl, sadistický bisexuál a pedofil - nevěděl, jak se s rolí popasovat. Kubrick pobízel Petera, aby improvizoval během filmování a využil všech možností postavy.

Navíc, ve snaze zachytit Sellersův výkon v plné šíři, používal Kubrick i tři kamery současně. Sellers a Kubrick vytvořili mnoho převleků pro Sellerse, např. policisty a německého psychologa. Jak natáčení pokračovalo, ostatní herci a štáb si všímali, že si Sellers hraní více užívá a dle Kubricka dosahuje „…něčeho, co může být označeno jedině za stav komediální extáze“. Díky této zkušenosti Sellers objevil, že vztah s Kubrickem patřil mezi ty nejvíce obohacující v jeho kariéře.

A s Kubrickem už s radostí hrál v dalším filmu, dnes již legendárním Dr. Divnoláska aneb jak jsem se naučil nedělat si starosti a mít rád bombu z roku 1964. Zde hrál trojroli a byl jako první herec v historii právě za trojroli nominován na Oscara.

Mezi Lolitou a Divnoláskou si Sellers ukradl svou vlastní bombu. V připravovaném parodickém snímku měl hrát roli potrhlého a svým způsobem smutného inspektora, který to vždycky myslí dobře, ale na co sáhne, to po*ere, jak bychom řekli, Peter Ustinov. Měla to být vedlejší role, v hlavních rolích měli excelovat David Niven a Claudia Cardinale. Jenže Ustinov z natáčení komedie Růžový panter na poslední chvíli vycouval. A tak si někdo vzpomněl na Sellerse.

Najdeme ho tedy v letadle do Říma, kde narychlo vymyslel postavu s knírkem a baloňákem, a přestože šlo o vedlejší postavu, celý film si doslova ukradl pro sebe. Herci v hlavních rolích, David Niven a Claudia Cardinale, nevěřili svým očím. Ve svých scénách začal velmi improvizovat a společně s režisérem Blakem Edwardsem začali upravovat celý scénář. Výsledkem bylo, že role inspektora se značně rozšířila a role okouzlujícího zloděje Nivena naopak zmenšila.

Než se film dostal na velké plátno, změnil se v příběh o Clouseauovi. O pouhé tři měsíce později šel do kin film Clouseau na stopě, kde už hrál potrhlý komisař prim. O této sérii bylo napsáno mnoho, dnes by už ledacos skutečně neprošlo - například žlutá opice Kato by se jistě zajídala nejednomu woke hnutí. Bylo vlastně velké štěstí, že filmy vznikly v době, kdy se ještě nemuselo dávat pozor na každé slovo.

A Herbert Lom v roli Dreyfuse, který vždy skončí v blázinci, tomu všemu nasadil korunu. Panterovská série je prostě legendární a Sellers v ní skutečně perlil.

A perlil také v osobním životě. Zbláznil se, zamiloval se a zemřel.

V roce 1964 poznal švédskou herečku Britt Ekland. Doslova z vysoké blondýny zešílel. Znal ji deset dní a už ji dotáhl k oltáři. Mladá novomanželka byla náročná (bylo jí 21 a jemu 40 let) a Sellers, který pořád ještě hubnul pomocí různých (neschválených) pilulek na hubnutí, začal experimentovat s drogami. Peter Sellers zrovna natáčel film Líbej mě, hlupáčku, ale na place moc času netrávil. Spíše sledoval svou mladou ženu, protože u něj propukla další z jeho jakýchsi úchylek - chorobná žárlivost.

Využíval umění převleků, aby tu i onde postával přestrojený za pošťáka, pána s novinami, starou dámu - a sledoval Britt. I když je to šílené, je to ukázkou jeho nesmírného improvizačního talentu. Jednou ji dokonce jako starý senilní dědeček požádal o doprovod přes přechod pro chodce - a ona manžela prostě nepoznala.

S Britt také provozovali poměrně obskurní sexuální hrátky. V jednom pánském klubu, kam byl Sellers konečně přijat, mu jistý gentleman poradil (při měření penisů, skutečně, pánové si tímto poměřováním krátili chvíle mezi whisky a doutníkem) afrodisiakální koktejl od nějakého dealera, který zásoboval hlavně stárnoucí šlechtice.

A jednoho dubnového večera roku 1964 si Peter Sellers vzal dryják, který považoval za nástroj k „ultimátnímu orgasmu“, kterým se s oblibou chlubil. Britt čekala v ložnici, manžel zapil hrst pilulí s obsahem více než prapodivným a zalil to onou „meducínou pro impotentní šlechtice“ od gentlemana z klubu. A bylo vymalováno. Ultimátní orgasmus se možná konal, ale Sellers o tom už nic nevěděl.

V rozmezí tří hodin prodělal OSM infarktů. Zděšená Britt zavolala záchranku, komik byl stále dokola oživován. Osmkrát zemřel, kroutil hlavou jakýsi narychlo přivolaný profesor kardiologie. Pak byl Peter Sellers po dobu devadesáti vteřin prohlášen za mrtvého. A zase vzkříšen. A Sellers se tímto zážitkem zbláznil definitivně.

Roztočený film nedokončil a musel být přeobsazen. Trvalo rok, než se ze série infarktů vzpamatoval. Dostal totiž ještě dva. Takže dohromady jich bylo už deset. Ale pokoj si nedal, přivedl Britt do jiného stavu. Po narození dcery Victorie se už beztak duševně narušený Sellers začal chovat ještě podivněji. Každému, kdo byl ochoten naslouchat, tvrdil, že při svých infarktech byl v nebi. Viděl Boha, anděly, nebe. Popisoval pořád dokola, jak mu bylo někým řečeno, že ještě není čas, že se stal zázrak.

Britt se ho bála, protože s údajným Bohem vedl dlouhé rozhovory (mluvil do zdi nebo ke skříni). A řval na ni, když řekla, že žádného Boha nevidí. Označil ji tedy za ďábla a zkusil ho z ní vymítat. Navíc začal trpět podivnými fobiemi - nesnášel zelenou barvu. Kdykoliv spatřil zelenou, pozvracel se, dostal úplný záchvat. Vše zelené muselo pryč, vyhodil manželce všechny zelené šaty, dceři zelené hračky, přemaloval stěny.

V té době umírala v nemocnici jeho matka Peg. Sellers, ač na matce lpěl, nebyl schopen ani přijít za ní do nemocnice. Jednoduše - měli tam zelené zdi. Trpce matčiny smrti litoval, brečel celé dny, nadával na Boha, na lidi, na děti, na svět, na královnu. Telefonoval na všechny strany, aby mu matčino tělo vydali, jenže každý hned poznal, že má co do činění s šílencem. Peg byla zpopelněna bez obřadu. Britt tohle nevydržela a v roce 1968 se s bláznivým manželem rozvedla.

O dva roky později se Sellers oženil potřetí - mladá modelka Miranda byla šlechtična, hraběnka ze Stocktonu, ale používala příjmení Quarry. Opět zkoušel své koktejly, opět skončil s infarktem. Už jedenáctým, pak následoval dvanáctý. Srdce měl doslova na hadry. A stal se posedlým další barvou - nachovou. Fobii z této barvy na něj přenesl režisér Vittorio De Sica, s nímž Sellers natočil méně známou komedii Hon na lišku. Když si jednoho dne na plac vzala členka štábu oblečení přesně této barvy, De Sicu popadl amok a začal vykřikovat, že nachová je barva smrti.

Peter Sellers se na barvu chvíli díval a pak začal De Sicu naprosto přesně napodobovat, křičet, doslova do sebe „vsákl“ celou tuto událost a už ji pokládal za svou. Miranda se manžela bála, protože k ní byl skutečně hnusný. Narcista, který se vyžíval v psychickém deptání své mladé ženy skutečně vykazoval rysy sociopata. Neustále ji napodoboval. Neustále. Stál jí za zády a kopíroval její pohyby. Třeba celý týden. To by dohnalo k šílenství úplně každého. Sellers se jen smál. V roce 1976 ho opustila. Ať si prý s tím sebestředným sobcem užije někdo jiný.

A také se tak mělo stát, jeho posedlost mladými dívkami neskončila. V 51 letech se oženil s britskou herečkou Lynne Frederick, která byla mladší o plných 29 let.

Během osmnácti let, které následovaly po oné noci, kdy zemřel, natočil Sellers 28 filmů. Žil vypůjčený život, nebo život po životě, tak tomu říkal. Dotočil další díly Růžového pantera, ale natáčení dalších dílů poznamenala hádka s režisérem Edwardsem. Dospělo to až do bodu, kdy Sellers odmítl mluvit, zalepil si pusu náplastí a posílal mu lístečky pod dveře. Jeho chování se stále zhoršovalo. Hádal se s každým.

Při točení závěrečné scény Casina Royal dokonce chyběl úplně - všechny seřval, zalepil si pusu a utekl. Protože štábu hořel čas a peníze, vymysleli to po svém - Sellers tam byl - na zvětšené fotografii, která byla podepřená kartonem. Normálně s ní hovořili, házeli repliky… Je to až neuvěřitelné.

Ale každý svůj projekt bral velice vážně, vždy se připravil až do absurdna, aby se pak něco stalo a on se s každým hádal. Brzy získal pověst nespolehlivého narkomana a nevyzpytatelného šílence. V roce 1977 utrpěl další infarkt - třináctý - a za měsíc poté čtrnáctý. Byl mu voperován kardiostimulátor. A chystal se také epilog jeho velké, smutné, hezké i divné kariéry - film Byl jsem při tom.

Po uvedení kritikům spadly brady úžasem, po patnácti letech byl mnohými dávno odepsaný herec znovu nominován na Oscara (ke svému nesmírnému zklamání ji ani tentokrát neproměnil). A také zemřel. Tentokrát už definitivně a nadobro.

Posledních šest let svého života žil ve Švýcarsku. 21. července 1980 dorazil Sellers do Londýna ze Ženevy, kde chtěl vidět místo posledního odpočinku svých rodičů v Golders Green. Ubytoval se v hotelu Dorchester a chtěl jít na večeři se svými partnery z Goon Show - Milliganem a Secombem. Jenže 22. července se mu udělalo špatně.

Patnáctý infarkt jeho srdce nevydrželo. Zemřel v nemocnici Middlesex v Londýně 24. července 1980. Bylo mu pouhých 54 let, ač vypadal snad na osmdesát - roky drog, alkoholu, rozčilování, sáhodlouhé éry infarktů a hovorů s Bohem vykonaly skutečně své.

Rozporuplný, talentovaný a obdivovaný Peter Sellers byl po své smrti označen za největšího komika od dob Charlieho Chaplina. Mnoho věcí zde nebylo napsáno, celý jeho životopis postihnout nelze, ač se o to mnozí pokoušejí. Vyšlo o něm mnoho knih, jak o jeho kariéře, tak o životě.

Nejvíce si ho ale lidé pamatují právě jako potrhlého popletu, inspektora Clouseaua. Zanechal nesmazatelnou stopu v kinematografii a ovlivnil celou kulturní scénu. A tak to také zůstane.

Geniální a šílený Peter Sellers.

použité zdroje:

Peter Sellers - Wikipedia (en-m-wikipedia-org.translate.goog)

Sikov, Ed (2002). pan Strangelove; Biografie Petera Sellerse . Londýn: Sidgwick & Jackson . ISBN 978-0-283-07297-0

Peter Sellers – Wikipedie (wikipedia.org)

Peter Sellers | Biografie | ČSFD.cz (csfd.cz)

Růžový panter: Proč Peter Sellers při natáčení málem zemřel a jak se z diamantu stala animovaná postavička? - SFDB.cz magazín

Život Petra Sellersa: komikova tragédia - Svet SME

Peter Sellers: Za tváří vtipného inspektora Clouseaua se skrýval sobec, který kvůli vytoužené slávě odvrhl i vlastní rodinu | Reflex.cz

Lolita (1962) | ČSFD.cz (csfd.cz)