Článek
Češi pijí, to je prostý fakt podpořený statistikami. Nehodlám zde úderně moralizovat nad alkoholismem, který je jedním z největších zabijáků lidstva, protože svou zkázu koná tiše, plíživě, pomalu, ale destruktivně. Sama bych mohla vyprávět, ač jsem již sedmým rokem hrdý a pyšný abstinent. Samochvála, já vím. Ale tohle vyprávění mé kamarádky, říkejme jí Klára, mě přinutilo zamyslet se nad tím, jestli je v tomhle státě ještě vůbec někdy někdo střízlivý. Ono to totiž vypadá, že ne. Posuďte sami.
Klára žije sama v malém městě, kde sice nemocnice je, ale od jejího bytu je značně vzdálená. A to jako opravdu značně. A jelikož je to malé město, něco jako noční MHD zde nefunguje. Natož něco jako tramvaje, to je utopie, tak malé město to je. Ale zároveň velké, ba převeliké, když se vám něco stane. To „něco“ se jí stalo jednoho všedního dne. Podotýkám, všední den, úterý, devět hodin večer.
Panelák, ve kterém bydlí, je vysoký, plně obydlený a všichni se tam se všemi znají, jak to tak na malých městech a malých sídlištích bývá. Klára je svobodná, bezdětná, ve středních letech, do práce to má pár kroků, nemá auto, neřídí. Tak. To by byl úvod do celého děje. Když mi zazvonil telefon, nemohla jsem pro ni nic udělat, bydlím v úplně jiném městě. Navíc moje řidičské zkušenosti raději nepokoušet, ehm. A co že se vlastně stalo? Jak, všichni pijí? Hned to bude.
Klára se večer koupala ve svém miniaturním bytečku ve své miniaturní koupelně. A protože neštěstí nechodí po horách, ale po lidech, v noční košili a županu přecházela z koupelničky do obytné části. Mokro z vany, ona bosá, lidově řečeno jí „vylítly kopyta“ a už letěla směr vchodové dveře. Různě se během své nedobrovolné cesty pomlátila, ale to nebylo nic v porovnání s bolestí, která jí začala vystřelovat mezi zápěstím a loktem. Zkrátka si přerazila ruku. Levou. Asi, nevěděla to. Mohla to být naraženina.
Ale když se patřičně vyječela a zanadávala si, modrající končetinu pozorovala se značným zděšením. Bylo jí jasné, že do rána nevydrží, chce to rentgen, pohotovost - a to co nejdříve. Pokud možno hned. Správě usoudila, že „na sanitku to není“. Ona je Klára velice klidná, pravidel dbalá a pořádná žena. A nechtěla „zneužít“ RZS kvůli své modré ruce, „Víš Petro, co kdyby náhodou třeba někde někdo umíral a ta moje sanitka jela kvůli mojí ruce, rozumíš, to bych si na triko nevzala…“ Rozuměla jsem jí, jak by ne.
Tak co teď. Pěšky to nepřicházelo v úvahu, nebyla schopná si ani obléct kabát, natož dojít přes celé to dlouhé město do nemocnice. Taxík, bože, ženská!!! napadne vás jistě. Samozřejmě. Jenže ji to nenapadlo, v první chvíli prostě ne. Navíc neoplývá pro ni „zbytečným“ fondem na sponzorování místní taxislužby. Ona je taková svá. Usoudila proto, že požádá sousedy. Nápad jistě dobrý, ovšem výsledky nebyly dobré. Když mi líčila svoje štrapáce, musela jsem se nejdříve smát. Pak už méně. Ona se nesmála vůbec.
„Ty, copak jsem skutečně takový exot, že jsem ve všední den sice pomlácená, ale střízlivá? To je fakt teď nějaký trend, že jsou všichni v devět večer úplně ožralý?“ ptala se pořád dokola. Její anabáze začala nejprve obcházením partají na „svém“ patře číslo tři. Připravila si takovou tu úvodní větu: „Ahoj, prosím, stal se mi úraz, nebyl bys tak laskav/a a neodvezl mě na pohotovost do nemocnice, já vím, že je pozdě, ale samozřejmě se budu revanšovat, děkuji.“
Formulku si několikrát v duchu zamumlala, sevřela zraněnou končetinu do pro ni „úlevové polohy“ a jala se obcházet sousedy. Se samozřejmým pocitem, že se určitě někdo najde, jsou to dobří lidé…
Cink cink, Novákovi. „Ahoj, Pepo. Prosím tě…“ spustila na Pepu ve středních letech, takto inženýra, který chodí věčně v obleku s diplomatkou a šálou, takový ten archetyp úspěšného podnikatele. „A má Mercedes!“ dodala mi ještě s výčitkou při svém vyprávění. No jo. Jenže při spatření Pepy Nováka jí bylo jasné, že jestli někdo někoho někam poveze, bude to spíše opravdu vozidlo záchranné služby a poveze Pepu na záchytku. Ten nebyl schopen ani stát.
Vlál mezi futry od svých vchodových dveří, že div nevypadl ven. Zíral na Kláru jako na mimozemšťana, aby ji následně poslal někam se slovy: „SSooo na měěěě ssssvoooníííššš …eh…babo jedna!“ A prásk.
Tak nic, tak trochu otřesená Klára, které v ruce pulzovalo nesnesitelně, zazvonila na partaj číslo dvě, Dvořáková - Konvička. Mladý pár. „Takový hodní lidé, Ford mají, dvě malé děti mají, ještě jsem si říkala, že jim je určitě vzbudím, tak jsem jen tak cinkla a ťukala, to už se nedalo, já chtěla jen odvézt na pohotovost!“ nemohla tomu pořád uvěřit Klára. Otevřela Dvořáková, která se sklenkou červeného v ruce měla velký problém vůbec zaostřit.
Pohledná mladá paní měla nyní oči jako Hurvínek, jedno rejdilo nahoře, druhé dole, marně hledalo Klářinu siluetu. Kolem úst, vždy pečlivě ošetřených krvavě rudou rtěnkou, měla nyní Dvořáková krvavě rudé zaschlé kolečko od vína. Když se tedy její oči konečně shledaly a nalezly onen bod, sousedku Kláru, ta přerušila svou formulku a nechala si od ožralé sousedky zavolat pana Konvičku. „Hihihihihihihi!“ odvětila jí laškovně Dvořáková a oči se opět vydaly na dlouhé putování.
„Prosím, Lucie, je doma Aleš, já mám úraz, potřebovala bych odvézt na pohotovost..“ zkusila to ještě kamarádka. „Hahahahahaha!“ vybryndala Dvořáková zbytek vína na plovoučku v chodbě. Za její klimbající hlavou se objevil neméně rozesmátý Konvička. „On byl ještě víc ožralej, než Pepa Novák…“ líčila Klára. „On ani nemluvil…on se jen držel kliky. Snad děti nebyly doma, nebo už spaly,“ přemítala. „Pchechecheééééé!“ řekla jí Dvořáková na rozloučenou a zapráskla dveře.
Třetí (a poslední) partaj na Klářině patře tvořil manželský pár v důchodu. On učitel, ona bývalá náměstkyně něčeho z časů dávno minulých. Ticháček s chotí, zněl nápis na jmenovce. Ten měl Favorita a řídil v klobouku, nicméně řídil. Klára zazvonila. Učitel ve výslužbě Ticháček neotvíral. Ale doma jsou, uvědomila si Klára, slyšela nějaké tlumené rány. „Já si myslela, že mají taky úraz, nebo že ji třeba zabil. Víš, ona je taková metrnice, pořád mu vše zakazuje a ječí na něj…“
No, měla Klára brzy zjistit, proč na něj ječí - byla totiž úplně namol. A Ticháček taky. Nakonec otevřel, zdání vyrovnaného kantora měl budit svetr s rolákem, brýle a kniha v ruce. Jenže to z něj táhlo jako ze sudu a Klára svou formulku ani nezačala drmolit, neboť se vyřítila Ticháčková v květované zástěře s lahví griotky v ruce a seřvala „toho starýho vožralu“ a „načančanou babu, co honí ztracený mládí a leze v noci po slušnejch bytech, děvka zmalovaná!“. A prásk.
Kláře bylo jasné, že Ticháčková neřídí. Navíc s deckou griotky v žíle. A i kdyby řídila, jistě by děvku zmalovanou nikam neodvezla. Favoritem určitě ne. Leda tak na trakaři někam na skládku. „No ty vole,“ odfoukla vždy slušná Klára. Bolest už se nedala vydržet. „Já už nevěděla, co mám dělat, vzala jsem teda mobil a zkusila obvolat známé a kolegy. S tím, že pokud i oni budou ožralý, zkusím ještě o patro níž a o patro výš…“
Vrátila se do pidibytu, zhroutila se k pidistolu, vzala telefon a zkusila kolegyni z práce, Karlu. Ta byla dle jejího mínění „Fajn a slušná ženská, děti už velký, rodinný domek mají, Oktávku mají..“ (Jen trošku odbočím - o tom, kdo má jaký vůz, věděla zraněná všetečka všechno!). Ale dále. Dovolala se, Karla to zvedla a místo klidné a vyrovnané dikce, která ji v práci proslavila jako vynikající a rozenou mluvčí, se ozvalo jen: „Eéééh…“ (kašel, cinkání) „Jujky, chichichi…“ A pak taková ta mluva toho, kdo je naprosto našrot, ale myslí si, že to na něm absolutně nikdo nepozná. Taková ta ro-zum-ná a na-pro-sto-sří-zli-vá řeč. Však rozumíte.
Klára Karle vyložila svou prosbu a po chvíli naprostého ticha se ozvalo: „Juj-ky-je-zis-chu-dáč-ku-ma-lej-éééééh-ti-ne-po-mů-žu-pro-to-že-au-to-to-to-to-“ Cink cink. „To-to-to-je-je-je…“ Následovala velice dlouhá odmlka, po které Karla vyštěkla: „F..F vopravě!“ Po chvíli ještě zmatenějšího blábolení zavěsila. Nyní už mi bylo Kláry poměrně dost líto. Ale neměl to být zdaleka konec. „Já si připadala jako blázen. Byl všední den a všichni úplně vylití, všichni ale…“
Dovolala se známému, který se jmenoval Augustin. Starší pán zněl do telefonu bodře, patřičně ji politoval. Klára se chtěla zaradovat, že natrefila na střízlivého, ovšem Gustík ji vyvedl z omylu: „Holka moje zlatá. Moje holka zlatá! Moje holka zlatá, malá…“ hlaholil. „Já bych rád, vopravdu rád, vopravdu rád, holka moje zlatá, chudinko moje holka zlatá, ale já už měl holka zlatá, už jsem měl pár pivsonků, víš, holka moje zlatá!“ Achjo. Holka zlatá tedy zavěsila.
"Víš, asi jeden klad to mělo, přestala jsem se soustředit na tu svojí ruku. Já doslova a do písmene hledala někoho střízlivýho!"A napadla ji příbuzná Marie, která je akurátní, baba princmetálová, je „hodně na prachy, ale od tý doby, co se jí uchlastal manžel, tak chodí do kostela a nepije. A navíc má takovou tu malou Mazdu!“ (Klářin automobilový přehled mě začínal skutečně bavit!) Tak zavolala Marii, která vlastní věc nevídanou - pevnou linku.
Archaické zařízení fungovalo na výbornou, Marie to vzala po prvním cinknutí, ale než se Klára vůbec dostala k úvodním slovům své kouzelné formulky, která zřejmě svolala všechny opilce světa, něco jako Rumburakovo Hubero Kororo, spustila se litanie: „Kdo votravuje starou ženskou, život jeden zas*anej, vono nestačí, že mi dneska bl..“ A už nebylo rozumět ani slovo. Ozývalo se jen „blbllbl… blblblbl…blblblblbl…“ „Maruško, tady Klára, “ zkusila to kamarádka. „Blblblbl, bll..bůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůů, béééééééééééééééé..“ A bylo jasno. Byl to ten typický opilecký zoufalý pláč. Takže ještě utěšovala opilou příbuznou. Jak by řekl pan farář z Prstýnku -"Tohle nespraví ani tisíc otčenášů,“ pomyslela si Klára.
Čas notně pokročil, bylo již po desáté hodině. V úterý. Zkusila poslední telefonát, její kamarádka, se kterou občas zajdou na kafe. „Ta má Lexuse,“ sdělila mi. Anna telefon zvedla, ale jelikož se ozvalo: „Ježiškote, ty lumpe, nelechtej mě, hihihi, počkeeeej, někdo voláááá, halooooo??? Ale di ty, nelechtej mě, nenenene, nesvlíkej mi toooo!! Podej mi to! To je mojééééééé! A to pití je taky mojeeeee! Von mi to pijééééé!! Hihihihihihi, nech tohooooo! Počkéééééj…“ Zvuky nějakého zápasu, cinkání flašek, klokotavý zvuk nalévané tekutiny. „Kdybych to nezavěsila, tak jsem to mohla mít v přímém přenosu!“ děsila se Klára. No jo.
Takže nezbývalo, než obejít další partaje. Ruka se totiž zvětšovala kosmickou rychlostí. Poslední tři pokusy, řekla si Klára. Zeptala jsem se jí, proč si tedy nezavolala taxíka, když viděla, že jsou všichni prostě namol. „Protože jsem tomu nemohla uvěřit!!!“ zněla odpověď. A já ji chápala. Neřeknu, víkend, sobota, to by se nějak i dalo pochopit. Ale ve všední den… Zraněná kamarádka vyšla schody a zazvonila na pidibyt nad svým pidibytem. Ten obýval kotelník František, který si na ni tak trochu myslel.
„Víš, to jsem opravdu udělala nerada. Já věděla, že když tam v noci zazvoním, tak si bude něco slibovat… Opraví teda doma všechno, má Fiata, ale má dva metráky a plnovous…“ snažila se vysvětlovat. Nebyla jsem ta správná osoba, která by měla soudit její milostný život (nulový), takže jsem taktně mlčela. Vyprávěla dál. Franta samozřejmě otevřel, nabručený, ale při spatření Kláry si musel myslet, že přišla na noční matiné. „Františku, prosím tě, já jsem zraněná,“ začala odříkávat své Hubero Kororo. Ten to všechno pochopil úplně špatně: „Já jsem taky zraněný…..mám zraněný sééérdce! Tys přišla!“ (ještě chybělo „holka zlatá“ a bylo by to)
Začal Kláru táhnout do bytečku, který neomylně páchl rumem. „Rozumíš tomu? On byl taky ožralej…“ vzdychala Klára. A Franta, vybuzen náhlou aktivitou, ve vidině sexuálních radovánek nevídaně pookřál. Už ji dotáhl do chodby a vzrušeně šeptal, že: „Mám akorát otevřenou flašku, dáme si a popovídáme si!“ To poslední jí zašeptal do ucha. „Já myslela, že mě ještě znásilní. A víš co, to už by na tu sanitku bylo…“ Začala jsem se strašně smát. Opravdu, to se už nedalo. Chudák František. Nakonec se mu vytrhla a zády narazila na dveře bytu, do kterého skutečně, ale skutečně jít nechtěla.
Tam totiž bydlela pětice studentů. No, studentů - prostě kluků. „Trávu hulí,“ děla se znechucením. „Takový vlasatý, nevím, kde na to berou, určitě (ztišila do telefonu hlas) dýlujou!“ Aha. Jenže někdy i peklo ukáže svou přívětivou tvář. Při ráně do dveří kluci otevřeli. Samozřejmě, vyvalil se ven čmoud, kluci se při spatření nyní již značně orvané a zhroucené „paní odzdola, co nás nenávidí“ shromáždili ve dveřích. Klára nevěděla, co má dělat. Jestli odříkat své Hubero Kororo, nebo se sesunout k nohám a prosit. Nebo omdlít. Nebo se zabít. To spíš.
Bolest byla čím dál horší. Jeden z kluků (ten nejvyšší, blonďatej a celej potetovanej) ji vtáhl dovnitř, kde ji usadil ke stolu (ten popelník přetékal a všude flašky! Odporné!) a zeptal se jí, co se stalo. „Oni mají takovou starou popelnici, bývalo to asi Subaru,“ podotkla ještě. Neuvěřitelný přehled! Tak jim to vyklopila. Celé. A světe div se, „ti pekelníci“ měli pro sousedku největší pochopení. Sice se usmívali, ale zavolali jí tágo, paninko. A jelikož taxikář byl jejich známý, nemusela ani nic platit.
„Z toho to netáhlo,“ glosovala Klára. Konečně jela do nemocnice, konečně!!! Za deset minut byla na místě. Rentgen zjistil naštíplou kost, do ordinace, na sádrovnu, takové to kolečko. A aby závěr byl dokonalý - „A představ si, Petro, ten sádrovač (krásné slovo, ani nevím, jestli existuje) byl opilý. Byl. Smál se a táhlo to z něj jako ze sudu! Naštěstí to nebyl lékař, abych podala oficiální stížnost!“ Já už mlčela. A smála jsem se také.
Raději mějte vždy po ruce peníze na taxíka, kdybyste upadli v koupelně a „nebylo to na sanitku“. Raději železnou rezervu, než ztratit iluze a zjistit, že v úterý večer jsou naprosto všichni úplně namol. Samozřejmě, mohla to být výjimka. Ale Klára se stala fanouškem místní taxislužby a klukům upekla bábovku. Říkají jí babi a už s nimi jela „tou popelnicí“ na převaz. Takže ve všem je možno najít onu pověstnou perličku na dně.
I kapičku na dně.
