Smrt šesti plzeňských dětí: při hladové bouři z roku 1918 je zastřelila armáda na Koterovské třídě

Tuhle větu si vybavuji z dětství. Dvojice matky s dcerou, která jen prošla kolem nás mezi sebou prohodila těchto pár slov, ale mně to utkvělo v paměti. Když jsme tehdy jeli z Plzně zpět do Domažlic, ptala jsem se na to rodičů. Ti nevěděli. A pak jako každé dítě jsem ony „plzeňské dušičky“ pustila z hlavy. Ani po mnoha letech mnou oslovení Plzeňané vlastně vůbec nevěděli, že se něco takového v západočeské metropoli odehrálo. Co se stalo 21. června 1918 před domy na Koterovské 42 a v Rubešově 15 v Plzni?

Na sklonku první světové války země Rakouska-Uherska postihly hladové bouře. Tento termín se vžil už od roku 1917, kdy byla extrémně špatná úroda brambor. Armády byly zásobovány čím dál hůře, ale doslova vše šlo vojsku. Vzbouřené obyvatelstvo na tento fatální nedostatek potravin reagovalo stávkováním, demonstracemi a bohužel i rabováním. Nic jiného městským lidem nezbývalo, pokud jejich děti neměly zemřít hlady. Neklidná situace se začala výrazně zhoršovat v dubnu 1917, kdy velká průmyslová města na celém českém území vstoupila do stávky.

Jen v Praze se zastavilo dvanáct velkých továren těžkého průmyslu, Ostrava, Kladno, Mladá Boleslav nebo Ústí nad Labem - tam všude znepokojení a hladoví dělníci odmítli vše cpát do válečného chřtánu. S tím souvisela i hrozná tragédie v Prostějově, kde při stávce dělnic začali mladí a necvičení rekruti bezhlavě střílet do demonstrantů. Tato prostějovská hladová bouře si vyžádala neuvěřitelných 23 mrtvých a desítky zraněných. V lednu 1918 došlo k „velké stávce“, v níž dělníci průmyslových závodů požadovali zvýšení přídělů potravin v rámci tehdy platného přídělového systému a konec války.

Nesmírná zuřivost cloumala lidmi napříč českým územím. V dubnu došlo k dalšímu snížení přídělů a prvomájové oslavy roku 1918 se zvrhly v protiválečné demonstrace. Celý květen se lidé srocovali a bouřili svůj zápal pro jednotu slovanských národů. Ale hlavně měli hlad.

Plzeň měla v době první světové války okolo 80 tisíc obyvatel, kteří vytvořili jedno z hlavních ohnisek dělnických nepokojů. Rakouské úřady se tolik bály zradikalizovaných Plzeňanů, že už v srpnu 1917 bylo v Plzni vyhlášeno stanné právo. Jenže byla tu Škodovka. Škodovy závody byly největší průmyslovou továrnou - a také největším výrobcem zbraní a munice celého Rakouska-Uherska. Plzeňané měli plné právo na dobré zacházení. A když se jim ho nedostalo, na celé opatření se vykašlali a demonstrovali dál. Nebylo výjimkou spatřit v centru Plzně třeba desetitisícové davy znepokojených a naštvaných lidí, kteří chtěli jediné - potraviny.

Neustálé snižování potravinových přídělů obyvatele vyhánělo do ulic. Protest stíhal protest, až vypukly hladové bouře i v Plzni. A vše vygradovalo do neskutečně zoufalých věcí, kterých se dopouštěli nejen obyvatelé, ale také strážci zákona - četníci a armáda. Sled událostí, který vedl k tragédii šesti zastřelených kluků, zcela odpovídal naturelu doby. Ale ti, co stříleli, jednoznačně v právu nebyli. Ba naopak. Dopustili se šíleného zločinu, který zůstal vlastně zcela nepotrestán.

Na začátku června 1918 byla situace v Plzni již zcela tristní. Děti nejedly třeba pět dní v kuse, nebylo nic. Vše směřovalo na frontu. Na příděl dostali obyvatelé pouze hnusnou chlebovou náhražku. „To by nežral ani pes! Copak jsme krysy?“ ozývalo se stále znepokojenější reptání. A nebylo divu. Ona náhražka byla označena za zdraví škodlivou, byly v ní kameny nebo bláto. Pak občané po dobu čtrnácti dnů dostávali chléb z kukuřičné mouky, který ale brzy došel. Úřady se snažily uklidnit atmosféru přislíbením dvaceti tisíc bochníků chleba z opravdové mouky, ale tento samozřejmě nesplněný slib jen přilil olej do ohně.

V třetím červnovém týdnu dostalo městské zásobování jen pětinu slibovaného přídělu mouky. Objevovaly se první případy rabování a devatenáctého června 1918 ráno vyšly noviny, které oznamovaly zastavení dodávek chleba. Mnohé rodiny měly za sebou třeba týdenní hladovění, ženy se praly o skývu chleba do krve na ulici, zoufalé a zbědované matky se odhodlávaly k čím dál zběsilejším činům. Zásobovací skladiště zelo prázdnotou, tak plzeňské matky (bylo jich několik stovek) „přepadly“ valník s moukou. Může nám to připadat naprosto neuvěřitelné, že byl takový hlad u nás, ale opravdu tomu tak bylo.

Opatřit si potraviny vlastníma rukama - k tomuto rozhodnutí uzrály další tisíce Plzeňanů a západočeská metropole se změnila v bojiště. Bylo obsazeno hlavní nádraží, kde tisícovka lidí vtrhla do železničního vojenského skladu. Tam hladoví lidé kradli chleba, muži se zmocnili vlaku, který vezl jáhly (uvádí se čtrnáct metráků) - a všechno odnesli. Marně volal velitel vojenského vlaku o posily. Děti začaly také na popud rodičů rabovat. „Jste rychlí, malí, jděte a poberte, co mají!“ říkali tátové svým synkům. Takto bylo „vybíleno“ například smíšené zboží v Lindauerově ulici nebo pekařství v Nepomucké. Četnictvo mělo co dělat, aby rozzuřený dav zklidnilo.

Ale přece jen - četníci byli zase jen Češi, kteří proti Čechům „nešli“ - skončilo to domluvou. Ne však nadlouho. Žádost o posily byla vyslyšena a do Plzně byl povolán 69. pěší pluk. Armáda byla složena převážně z maďarských vojáků, měla zamezit neklidu a pokračování živelného rozebírání jídla a vojákům velel plzeňský Němec, záložní poručík Oskar Wirfl ( Würfel). Ten byl navíc synem jednoho z obchodníků, který byl rabováním potravin postižený. A vesměs vše české nesnášel.

Nadešel osudový pátek 21. června 1918. Vyhladovělí lidé se srocovali celý den. Děti, které neměly v ústech vůbec nic po dobu pár dní, byly úplně zdivočelé. Není se čemu divit. Asi si nikdo neumí představit, jak hrozná atmosféra všeobecného zmaru a bídy tehdy vládla. Zástup dětí (odhaduje se až jeden tisíc malých chlapců i děvčat) byl pobízen rodiči k vyrabovaní jakékoliv prodejny. Děti se rozeběhly k plzeňské pekárně na rohu Koterovské a Barrandovy ulice a kolem šesté hodiny večerní zablokovaly cestu náklaďáku s chlebem. Vůz byl dětmi doslova obsypán, ale šofér je setřásl a ujel.

Křičící kluci objevili zásoby mouky. Děti se na ni vrhly, odnášely ji po hrstech, po kapsách, cpaly si ji i do pusy. Musel to být pohled naprosto zoufalý. A zoufalí lidé dělají zoufalé věci, jak se říká. I když jsou to malé děti. Četníci, kteří je pochytávali a snažili se je zadržet, začali dostávat první zásahy kamením, klacky, drny, vším, co bylo v dosahu malých ručiček.

Situace se stávala neudržitelnou, když v tom náhle shromáždění lidé zaslechli dupot vojenských bot a výkřiky v maďarštině. Po obou koncích Koterovské se blížilo asi padesát vojáků z čety 69. pluku, kteří dosud hlídali nádraží. Když se Wirfl dozvěděl, že jsou nepokoje v Koterovce a probíhá rabování, nechal železniční sklad být a své vojáky navelel jako posily k zásahu četníků u pekárny. Jenže děti si neuvědomily, že vojáci mají zbraně, že je to přece jen něco jiného, než „domluva“ od četníků. Pokud se dav zfanatizuje, už to není jednotlivec, jak je známo z psychologie, navíc šlo o děti a mladé lidi.

Nejstarším bylo kolem osmnácti, ale nejmladším třeba pět, šest let. Malé děti neměly z ničeho rozum a navíc byly hladem pološílené. Udělaly to co ostatní, bohužel. Na vojsko, které se přiblížilo, začaly házet kameny. Velitel Wirfl nikoho nevaroval. Nepadl ani výstražný výstřel, který v těchto případech armáda udělat musela. Kdepak. Maďarští vojáci zvedli zbraně a salvou začali střílet do davu. Podle úřední zprávy vypálilo 50 vojáků kolem 300 ran, což by svědčilo o tom, že se salva celkem šestkrát opakovala.

V tratolišti krve zůstalo ležet dvanáct lidí, ostatní se při první salvě rozutekli. Přímo na ulici zemřel na následky mnohačetného střelného zranění dvanáctiletý Jaroslav Vališ. Dalších pět dětí zemřelo v nemocnici na devastující střelná poranění. Václav Havlíček (*1906), Karel Hovora (*1905), Jaroslav Kolář (*1907), František Veverka (*1904). Posledním mrtvým byl Josef Vogl, tomu bylo sedmnáct let. Jinak to byli malí kluci, 10-14 let.

Lidé se seběhli na místo tragédie a rozzuření Plzeňáci pronásledovali četu vojáků na jejich zpáteční cestě do kasáren. Maďary opět zasypala sprška kamení, ale dle výpovědí byli sami tak otřeseni tím, co provedli, že reagovali občasným výstřelem do vzduchu a utíkali do bezpečí. Zkrvavená dětská těla byla z Koterovské odvezena do nemocnice, ale vše bylo marné. Češi však o tomto masakru při hladové bouři v Plzni neměli ani ponětí. Kvůli cenzuře tehdejších novin se první zprávy objevily až dvacátého července 1918 v Nové době. Titulek „Proti hladu a válce!“ popisoval celou tragédii spolu s vystoupením plzeňských úřadujících politiků v Praze na zasedání poslanecké sněmovny.

Druhý den po tragédii se západočeská metropole probudila do bouřlivého rána. Mohutné protesty všech vrstev občanů Plzně už od brzkých hodin provázely celé město. Třicet tisíc lidí vstoupilo do stávky. Šokovaní lidé nemohli pochopit, jak jim to mohli udělat pro kus chleba.

Pohřbu se zúčastnila snad celá Plzeň. A místo piety se vše přelilo do obrovské demonstrace proti monarchii a celé rakousko-uherské vládě. Lidé si však odpustili násilnosti a výtržnosti, ať už z úcty k dětem, nebo jednoduše proto, že už ona pomyslná číše přetekla. Město Plzeň informovalo: „Bezpečnostní složky situaci kol pohřbu zastřelených dětí zvládly a nebyl zapotřebí zákrok či dohled armády.“ Ještě dlouho po událostech z 21. června 1918 byl každý voják v Plzni v ohrožení života. Nikdo nevěděl, kde se na něj ze zálohy sesypou muži, tátové od rodin, kteří se chtěli mstít. Nedělo se to často, ale dělo se to. Lidé neodpouští.

Případ neblahé střelby nebyl nikdy oficiálními proudy vyšetřován. Jediný, kdo to odnesl, byl Wirfl. Prý jednal na vlastní pěst a vydal onen rozkaz ke střelbě. Tento člověk byl potrestán pouze tím, že ho z teplého místečka v zázemí přeložili na frontu. Protesty Plzeňanů trvaly celé léto, ale už v omezené míře. Blížil se podzim a konečně válka skončila. S ní i hladové bouře.

Masakr šesti dětí připomínají pamětní desky na místě tragédie na Koterovské třídě. Jedna na domě a šest kruhových na zemi s datem „21. VI. 1918“. Zastřelené děti mají také svůj památník na plzeňském ústředním hřbitově. Jejich těla byla roku 1923 uložena ve společném hrobě s pomníkem. Autorem architektonického řešení památníku včetně úpravy přilehlých prostor byl Hanuš Zápal, umělecké ztvárnění bylo svěřeno Otokaru Walterovi. Jednoduchý šestiboký náhrobek nese jména šesti usmrcených chlapců a prostou sochařskou výzdobu.

Hlad se netýkal jen vzdálených zemí. Byl mnohem blíže, než si mohou mnozí myslet. Plzeň by mohla vyprávět. Pohnutá historie tohoto města si v roce 1918 připsala další „zářez“ na pažbě osudových událostí západočeské metropole. Tak až příště budete v Plzni a uvidíte na zemi kruhovou desku s datem, nešlapejte na ni - jako Maruška z úvodní citace. Nyní již víte, co se tam odehrálo během temné kapitoly minulosti naší země.

zpracováno podle:

památník dětí zastřelených 21.6.1918 - Památkový Katalog (pamatkovykatalog.cz), Hladové bouře před 95 lety si vyžádaly životy dětí : Plzeň - oficiální informační server města (plzen.eu), PamátkoPin.cz - Náhrobek zastřelených dětí na Ústředním hřbitově v Plzni-Doubravce - Plzeň-Doubravka - Okres Plzeň-město (pamatkopin.cz), Hladové bouře v Plzni – Wikipedie (wikipedia.org), První světová válka – Wikipedie (wikipedia.org), pamětní deska: Památník dětem zastřelených při hladové bouři v roce 1918 (plzen.eu)