Článek
Už jsem zde psala, že dlouhé a dlouhé roky trpím panickou poruchou a agorafobií. Po martýriu, kdy nikdo nevěděl, co mi je, zjistila mou nemoc obvodní lékařka a byla jsem odeslána k psychiatrovi do našeho okresního města. Je tomu asi šestnáct let. Tak dlouho jsem k panu doktorovi chodila. Za šestnáct let - ať už chcete nebo ne - zákonitě vznikne mezi lékařem a pacientem nějaký vztah, pouto. Berete toho člověka jako součást svého života. Jako neměnnou konstantu.
Věděla jsem, že tam přijdu, on bude sedět za svým bytelným dřevěným stolem v ordinaci, která absolutně nepřipomínala ordinaci, ale spíše pánský budoár nebo doutníkový vagón (dokud mu tam nezavedli klimatizaci, pak chodil kouřit ven). A sednu si, lékař si prohrábne plnovous a plynule navážeme tam, kde jsme před měsícem skončili. Je to vlastně zajímavé - psychiatr ví o pacientech naprosto všechno. Je jako vrba. Svěřují mu své nejhorší a nejniternější obavy a pocity.
Když o tom teď přemýšlím, ten člověk musel mít hroší kůži a nervy opatřené tlustou vrstvou ochranného obalu s nápisem „Neotvírat, pokud je ti duševní zdraví milé!“ Každý den od božího rána poslouchat stesky a nářky duševně nemocných lidí, to nezvládne každý. Pan doktor byl navíc sexuolog a protialkoholní specialista. Takže si jistě umíte představit, co se občas v ordinaci muselo odehrávat - a co vše si musel vyslechnout. Moje nářky přešel taktně, neboť jsem ani moc nenaříkala. Možná proto mě vítal s úsměvem.
Když jsem otěhotněla, gratuloval mi, dceru jsem mu přinesla ukázat, kdy jí byl snad měsíc. Ale byl to jen člověk, takže jsem se občas trefila do opravdu prekérní nálady, kdy si něco brblal a házel věcmi; sestra, která se už těšila do důchodu, mi v předsálí taktně (no, taktně!) naznačovala, že starej má zase náladu, radši tam ani nechoďte! Inu, i lékař je jen člověk. Když se dennodenně vrtáte v porouchaných hlavách naprosto cizích lidí a snažíte se je spravit, nutně to na vás zanechá následky!
Ale pan doktor byl stále stejný. Ani jsem si nevšimla, že stárne. Plnovous mu postupně zešedivěl, ale pořád byl svůj - svérázný psač prášků, jak sám sebe označil. „Všichni chtějí jen prášky. Vy taky chcete prášky! A já píšu prášky! Sám bych měl brát prášky!“ rozčiloval se a psal recept na moje „klepky“ naprosto nečitelným doktorským písmem (Todle je K? To je hnus a ne K! To je eště krásný K, to dybyste viděla moje K! Vy na to máte školy, po vás to lékárník přečte!).
Když přišla vymoženost v podobě e-receptů, zrovna jsem se dostavila na kontrolu. Sestra opět gestikulovala, ať tam propánaboha nelezu, jak já už se do toho důchodu těším! vrtěla hlavou, jelikož pan doktor si s moderní technikou opravdu nerozuměl. „Krucinál! Krucifix! *****!“ klel vysoce postavený člen místního evangelického sboru jako zpustlý námořník a třískal do stroječku, který chroustal pokusný e-recept, aby vzápětí vyplivl sežvejkané cosi.
„No. Podívejte se, paní Pavlíčková, já jsem skončil.“ vyrval zbytek receptu, hodil ho přes celou místnost, vstal a začal se oblékat. „Jdu domů.“ oznámil sestřičce. Otevřel dveře do čekárny, kde předstoupil před shromážděné cvoky (nemyslím to hanlivě!) a důvěrně jim sdělil: „Jsem marnej. Neumím to. Je mezi váma někdo, kdo rozumí počítačům?“ Zvedla se nesmělá ruka drobného pána. „Tak prosím. Buď to rozchodíte, nebo jste bez prášků. Všichni!“ zařval a za asistence onoho tuším schizofrenika zaplul zpět do ordinace. A povedlo se!
Byl svérázný. A velice inteligentní a sečtělý. Když jsem začala psát články, stal se jedním z mých prvních čtenářů - aniž bych to věděla. Až když šla ona sestra konečně do důchodu a já se s ní loučila, venku mi řekla: „Má vás rád. Toho si važte.“ No jistě, že jsem si toho vážila! Nesmírně! Zvláště, když mi pan doktor začal radit s tématy, o kterých jsem moc nevěděla. Nebo jsem si nebyla jistá drobným detailem například v oblasti psychologie. A pozor, já ho o to nežádala, začal sám - napsal mi třeba mail, kde zeširoka poukazoval na drobnost, která si dle jeho názoru zasloužila širší osvětu.
„TO JE NAPROSTÁ PITOMOST!“ slabikovala jsem tu pobaveně jeho rozhořčený text mailu, ve kterém se rozčiloval, že žádná taková nemoc neexistuje, protože lidi si vymejšlejí blbiny, neboť jsou ve své podstatě blbý! Naposledy jsem ho viděla, když jsem mu nesla podepsanou knihu. Zajeli jsme totiž na schéma poslání e-receptu bez kontroly - a další měsíc už byla žádoucí moje osobní přítomnost. To si hlídal. Nikomu neposílal „na blind“ nějaké silné prášky, kdepak. Vidět, pohovořit, usoudit, zaznamenat, medikovat. Tak!
Pak jsem tu balila na dovolenou (no, dovolenou…) na Hracholusky, kde v naší oblíbené chatě uprostřed pustiny dlíme již třetí léto, když jsem se chytila za hlavu: „Prášky!“ ťuklo mě. Zapomenu kalhotky, zapomenu hlavu, zapomenu si vzít i prášky, což by bylo nemilé. Jako opravdu nemilé, protože něco na uklidnění mít musím, pokud jsem mimo domov. I když bych si to nevzala a měla to jen v kabelce pro sichr, jak se říká - i to mě pan doktor naučil.
„Už jen pocit, že je máte, vyvolá automatickou reakci. Mám uklidňovací lék. Mám ho po ruce. Mám ataku paniky? Můžu si ho vzít. Nebo počkám, až ataka přejde. A celou dobu vím, že mám u sebe prášek. Ve finále to dopadne tak, že se vrátíte domů s lékem v kapse, aniž byste si ho vzala,“ kladl mi na srdce. A měl pravdu. Rychle jsem naťukala mail, že jsem zapomněla na recept a odjíždím pryč. Bez odpovědi. Tak nic, asi má doktor dovolenou, odtušila jsem v duchu, prášky ještě nějaké mám, naházela jsem do tašky věci a hurá směr přehrada, vaření, uklízení, zlobení a nervy na pochodu!
Asi třetí den našeho pobytu najednou přiběhl manžel. Tvářil se vážně, měl slzy v očích. On ho také moc dobře znal a věděl, jak mi tento psychiatr nesmírně pomohl. Na telefonu mi ukázal parte, které někdo dal na stránky našeho okresního města. Lidi, já se úplně složila. To přece není možný! Jak se říká: krve by se ve mně nedořezal, takový to byl šok. To přece nejde? On už tam nebude? říkala jsem si pořád v duchu jako praštěná. No samozřejmě že ne, je mrtvý, umřel! Měla bych na to být přece zvyklá, fňukala jsem tu.
Pohřbila jsem všechny své blízké, rodiče, prarodiče; čerstvě zrovna tetu, kterou jsem měla tak moc ráda! Bylo toho nějak moc. Opět. Když jsem se vzpamatovala, uzmula jsem manželovi telefon a pročítala si diskusi, která se pod parte strhla. Mimo klasického „ripování“ se tam vyrojila spousta podivných lidí, kteří psali s pravopisnými chybami: „Jako jooo, je mi to lýto, ale k*a, kdo mi jako napýše jako ty prášky jako?“ rozčiloval se tam nějaký pán.
„A sme v p…, já nemam prasky, gdo pise vi nekdo na cernotu klidne platim zlatem!“ zněla další reakce na skon nesmírně obětavého člověka. Já se za ně tak styděla! I když chápu, že to byl samozřejmě jen malý vzorek pacientů - nicméně mi to dalo nahlédnout pod pokličku toho nevábného kastrůlku, ve kterém musel pan doktor „vařit“ i podobné existence. Jelikož jsem si na chatě naordinovala digitální detox, měla jsem vypnutý internet, ale večer mi to nedalo. Přihlásila jsem se, abych si pořádně prohlédla to parte.
Blikalo na mě upozornění na nové maily, bezmyšlenkovitě jsem je chtěla odfajfkovat na později, když v tom mě praštilo do očí lékařovo jméno. „Hele, mně od něj přišel mail,“ vyhrkla jsem směrem k manželovi, který seděl na terase, mžoural do zapadajícího slunce a popíjel pivo, zatímco ulítaná dcerka usnula hned po první pohádce jako když ji do vody hodí. „Jako kdy?“ vytřeštil oči. „Ty jsi z těch svých duchů a hrobů úplně mimo, všude vidíš zprávy ze záhrobí,“ smál se ještě.
Ba ne, srovnala jsem datum: bylo to odesláno dva dny před skonem pana doktora. Večer. Já se to normálně bála otevřít! No ale to vám nedá, že jo. „Paní Pavlíčková, momentálně jsem nemocen, pak máme dva týdny dovolenou, tak se mi to pěkně protáhne. Jedno balení vám může napsat praktický lékař, ale snad to nebude nutné, jakmile se vrátím do ord., pošlu. A mimochodem, mám jeden velice zajímavý námět na text pro vás. Myslím, že by vás to mohlo zajímat ke zpracování! Uvidíme, co na to řeknete. S pozdravem…“
Bum. Jaké téma! Pane doktore, co jste to vyvedl! usmívala jsem se přes slzy. No, výborně. Teď už se to nedozvím! Nikdy a nijak!
Nemůžu se pořád vzpamatovat. Člověk si fakt myslí, že doktor v té ordinaci bude sedět prostě pořád. Nikoliv. Není to pravda. V minutě je pryč a já si teď budu muset shánět nového psychiatra - už jsem přesně jako ti pologramotní pacienti!
A jen si tady v duchu říkám pro sebe: Tak se mi tam nahoře o moje blízké dobře postarejte. Budou to potřebovat, třeba táta. Jestli můj táta totiž obývá nějaký obláček se svou tchyní, bude pravděpodobně třeba té nejsilnější medikace, kterou jste schopen poskytnout. A to oběma stranám! A já budu přemýšlet nad tím tématem. A vymýšlet nová, abych vám neudělala ostudu!
Pane doktore Janáči, čest Vaší památce. A pro čtenáře, kteří dočetli až sem, přeji hezké léto a spoustu lékařů, kteří prostě a jednoduše JSOU.
