Článek
Talent na tropení různých prapodivných trapasů, kterým můj táta (a plukovník v záloze Čestmír Semerád ze Zralého vína) říkal „transkontinentální vostudy“ jsem zdědila z největší pravděpodobností právě po svých rodičích. Co ti vyváděli za blbosti, na to by snad nestačil tlustopis pana Jiráska! No jo, jenže štafetu jsem přebrala já a je to hotový cejch. Za dobu, co jsem vdaná a žiji na Chodsku, jsem se znemožnila tolikrát, že je to až nevšední.
Mečela jsem jako koza v hlavním zpravodajství celoplošné televize, prodávala jsem „anglicky“ obraz, usnula při pózování na svůj portrét, jela na dovolenou bez kalhotek, upadla jsem v temné podezření, že spolu s manželem natáčíme oblíbený pořad pro dospělé (Rychlý prachy!), absolvovala vyšetření u slepé sestry a němého doktora jako úplně hluchá pacientka, spletla si jehovistku s pojišťovací agentkou, chrchlala na mši takovým stylem, že mě málem vyvedli z kostela, řídila jsem vůz dva kilometry tři hodiny, střelila jsem se vzduchovkou do nohy… Už je to poměrně únavné!
Nicméně jsem se ještě nesvěřila, že jsem také dlouholetý psychiatrický pacient. A tímto děkuji svému panu doktorovi za nezměrnou trpělivost, kterou se mnou má. Nikdy nezapomenu, jak jsem mu poprvé vlítla do ordinace v totální atace, totální a hnusné a nechutné panické atace. Uklidnil mě, vysvětlil, a začal kolotoč. No ale abych se nějak dopracovala k tomu deštníku, o panické poruše jsem psala jeden z prvních článků zde na Médiu. Téma je mi blízké (nejbližší, bohužel), tak jsem zpracovala příběh své kamarádky, kterou jsem potkala v netovém prostoru na fóru „panikářů“, kde si lidé navzájem radí.
Je tam popsáno vlastně v kostce vše, co tato nemoc obnáší, jak je hnusná, jaké je to stigma a jak se obtížně léčí. Mě „to“ draplo kolem osmnáctého roku života. Jela jsem vlakem ze Silvestra v Plzni do Prahy. Najednou jsem si s hrůzou uvědomila, že se mi před očima jaksi „vlní“ realita. Měla jsem pocit, že já nejsem já, necítila jsem nohy a začalo mi být na omdlení. Přátelé, to bylo šílený! Smrtelný pot, nemohla jsem popadnout dech - když někdo řekne, že lezl po zdi, tak to jsem měla přesně já. Co to prokristapána je? Ve vlaku se mnou jela teta a strýc, kteří vůbec nechápali, co se děje.
„Omdlím, já omdlím!“ vstávala jsem a zase si sedala, dokonce jsem si klekla na zem. Volali z vlaku mojí mámě, která pro mě přijela taxíkem na Hlavák a jely jsme rovnou do špitálu Pod Petřínem. Jenže mladá agilní lékařka si mě prohlédla a konstatovala: „No jo. Je neděle večer, nic TI není, jen se TI nechce do školy, což? A votravuješ tady mámu a nás všechny. Nazdar.“ Flák! otřásly se dveře v pantech, jak za námi slečna doktor zapráskla ordinaci. Máma byla na vážkách. „Věř mi, prosím tě,“ plakala jsem fakt úplně vyřízená a zoufalá. Já nevěděla co mi je! A začalo to.
Nemohla jsem do metra, nemohla jsem do vlaku, nemohla jsem z bytu. Nemohla jsem nakupovat, jelikož jsem utíkala ze všech front a krámů. Dvakrát jsem jela sanitkou s podezřením na buhvíco, infarkt, mrtvice, co já vím. Ty příznaky jsou odporné. Jednoznačně. Já už si někdy tak strašně přála, abych omdlela! Aby to se mnou prostě na férovku šlehlo, abych už od toho děsivého pocitu na omdlení měla pokoj! Protože ten je nejhorší. Máte pocit, že omdlíte, ale NIKDY neomdlíte. Lapáte po dechu, je vám na zvracení, srdce tluče a přeskakuje, na tvářích pot, nohy šlapou do prázdna, máte sucho v puse, potácíte se, motáte se, tlačí vás něco dolů, hlava se točí, před očima barevné šmouhy.
Následuje potácivý útěk. Kam? Kamkoliv. Rodiče si mysleli, že mám nějakou strašnou nemoc (jakože myslím fyzickou), přes to všechno jsem byla schopná odmaturovat, vdát se, nastoupit do nového zaměstnání - a tak všelijak podobně. Ono to přestávalo a vracelo se. Až jednou (nikdy nezapomenu na to ráno) jsem odmítla nastoupit do autobusu. Draplo mě to se vší parádou. Byl to takový ten vesnický linkáč čili vpředu řidič vybíral peníze, zatočil kličkou a vyjela jízdenka. Vozil vesměs školáky a čučel na mě, jako kdyby se mu před autobusem zjevila panenka Marie a šla mu měnit pneumatiky. Například. Pak začal troubit a naštvaně gestikulovat, protože jsem tam stála jako špatně vyřezaná svatá s nohou nakročenou na schody - a zatuhla jsem.
A zase - lapání po dechu, olšový nohy, smrtelný pot. Já VĚDĚLA, že jestli do páchnoucího korábu nastoupím, bude šílený malér. Byla to pro mě najednou smrtelná plechová past. Bylo mi jasné, že za jízdy s největší pravděpodobností něco vyvedu - třeba polezu po stropě jako posedlá Regan z Vymítače ďábla, budu otáčet hlavou kolem dokola, sprostě nadávat a čůrat na zem. Achjo. Nešlo to, prostě to nešlo. Autobus odjel a já tam stála a brečela. A nevěděla jsem, že mě z okna protějšího střediska sleduje obvodní lékařka, která šla zrovna do práce. „Pojďte se mnou,“ oslovila mou třesoucí se a zvlhlou maličkost lékařka.
A tady se ukázalo, jak málo stačí, aby byla stanovena diagnóza správná. Co nebylo schopno zjistit snad padesát lékařů ve všech myslitelných medicínských oborech, to zjistila obvodní doktorka na první pohled. Dospěla k názoru, že „je to v hlavě“. Nikdy nezapomenu na ten osvobozující pocit, když jsem tam seděla zhroucená, ona mi předepsala Neurol (jó, taková ta benzodiazepinová klasika, kdo zná, ten ví) a sdělila mi, že s největší pravděpodobností trpím panickou poruchou. Bum. Odeslala mě k panu doktorovi, u kterého jsem se uvedla výše zmíněným estrádním číslem, kdy jsem vlétla v atace do ordinace a lezla tam po čtyřech (div jsem neštěkala!). Nastalo hledání a zkoušení odpovídajících léků, antidepresiv - tuším, že mi sedla až tak pátá.
Byl to běh na dlouhou trať. Ale! Začalo mi být lépe. Opravdu. Jenže jelikož nikdo neví, kde je spouštěč a co je spouštěč, nikdy nevím, kdy a kde mě to chytí. Ataka se může objevit třeba doma v posteli, když si čtu knížku; ve vaně, na koni, na koupališti, v autě (i proto neřídím), všude. Cítím se fit a bum. Nebo taky ne. Cítím se fit a vše zvládnu. A teď s tímhle žijte, že jo? Když nevíte, kdy vás zase posedne démon jménem panická ataka. Ale ať nejsem jen negativní a konečně se dostanu k tomu deštníku, s panikou souvisí i totální trapasy.
„Co děláte? TO JE MOJE DCERA!“ řval táta na celý obrovský areál jednoho hypermarketu, kam jsme spolu vyrazili koupit mámě vánoční dárek a já se rozhlédla, podívala jsem se k osvětlenému stropu - a najednou se ten strop začal sesouvat dolů a dolů a dolů… „Já… Já… Táto, já musím ven, okamžitě!“ vyprskla jsem překvapenému otci do obličeje a začala moje půlnoční závodní dráha, kdy jsem smykem zdrhala z marketu jako zloděj. Skákala jsem přes palety a regály, na útěku shazovala zboží, až mě samozřejmě začala honit ochranka. To nevysvětlíte! „To není zloděj, vole!!!“ běhal tam táta a snažil se sekuriťáky pacifikovat, ale dosáhl jen toho, že ležel na zemi i on.
„Tady je druhej! Asi ňáký známý firmy, šacuj je!“ hecoval jeden druhého a otec chroptivě řval, že je všechny zabije. „No jasně, to víš že jo, to si povíme!“ smáli se mu, zatímco já skákala přes ty zátarasy u pokladny. Lidi se zastavovali, čučeli a čap! Už jsem ležela taky, na zádech mi ležel chlap a vysloveně si to užíval, frotér jeden! „Já mám ataku, já musím ven!“ snažila jsem se vysvětlit úchylákovi, kterému moje „zatčení“ dělalo velice, ale velice dobře. Jako až úplně tak, ehm! Táta už horlivce setřásl, stál a vysvětloval nějakému normálnímu pánovi, že nejsem lupič, že jsem jeho dcera (maminko, já nejsem strašidlo, já sem vaše céra!).
„A vaše dcera je cvok?“ tázal se ho vrchní obranář. „Jo. Vona je naprostej cvok,“ děl otec a otřel si čelo. Jo, ono to nebylo jednoduchý! Já prostě MUSELA ven, protože jsem… musela. To se těžko vysvětluje. Pocit, že to tam na vás všechno spadne, ta nutkavá touha okamžitě vyběhnout a vydýchat se… To táta pochopil právě až tehdy, když nás „zatkli“.
Doma si otevřel pivo a dlouze se na mě díval, zatímco já se bála i promluvit. „Hm… A teď už je ti líp?“ „Jo, už je mi dobře.“ „A to nevíš, proč se to děje?“ začal se zajímat. „Ne. Nikdo neví. Beru tohle a tohle a doktor říká tohle a tohle…“ vysvětlovala jsem. A táta konečně pochopil, že to není výmysl, že to skutečná nemoc a není to ostuda. Maminka to brala, protože mě znala přece jen lépe a dovedla odhadnout, kdy něco hraji - no jo, kdo nikdy nesimuloval před písemkou z matiky náhlou žaludeční nevolnost, že? Jenže já bych brala padesát náhlých žaludečních nevolností naráz než jednu jedinou ataku!
Manžel si taky užil své, podobné útěky z marketů ho ale neděsily, on je takový flegmatik, že jen řekne: „Dobrý? Dojdeš? Halo, manželce není dobře, pusťte ji přes kasu!“ - a je to. Ony se mi ataky vracejí pořád, i když ne tak často. Ale občas je možné vidět mě, kterak sedím venku v trávě (vesměs v dešti nebo v bahně), hledím před sebe (vesměs v minisukni) a s dementním nicneříkajícím úsměvem odrážím zvědavé otázky spoluobčanů: „A proč tady sedíte? A není vám zima? Paní je asi opilá… Hej, zvedni se, nastydne ti zadek! Co tady děláš? Asi hledá houby!“ Vysvětlujte to, že jo? Jdete si v klidu do krámu a najednou pocit na omdlení tak strašně vtíravý, že si musíte sednout - na první možné i nemožné místo!
Už jsem seděla mimo trávy na chodníku, uprostřed silnice, na kolejích, na benzíně, vedle slepic; ležela jsem jako totální vandrák v úzké uličce mezi psíma tentonoc, protože jsem skutečně nemohla. Nemohla jinak! Nebe se blížilo, hučelo, země se mi propadala pod nohama, srdce bouchalo, mžitky před očima - když vám hrozí pád, co uděláte? Snížíte těžiště. Sednete si, abyste se nepomlátili. Jenže můj pád je jen v mé hlavě. Nikdo jiný neví, že padám, protože nepadám. Hrůza, co? No a konečně se dostávám k deštníku. Cesty do školky jsou oblíbenou výzvou a zkouškou odvahy. Kupodivu - je to zvláštní - když byla dcera mimino, strašně mi pomáhal kočárek. Tedy to madlo. Já se o ně opřela, když jsem cítila, že na mě panická ataka zase leze. A dobrý! Jakmile se máte čeho držet, je to lepší.
Jenže jsem usoudila, že ji skutečně nemohu vozit v kočárku do osmnácti let, že jo! Manžel navrhoval chodítko: „Aspoň by ses nepřizabila na těch šteklích,“ prohlédl si moje sandály na nevyšší platformě na světě, kam se hrabe Lady Gaga. Abyste rozuměli, jsem vysoká a nějak mám ráda, když jsem ještě vyšší. Na boty si potrpím i na vesnici a do pantoflí by mě nikdo nikdy nedostal. Takže hluchý cvok na vysokých podpatcích. To jsem celá já! Ale co, každý má něco. Když jdu pro dcerku do školky, chodím pěšky (na šteklích). „Mám si vzít prášek, nemám si vzít prášek, dneska je mi dobře, tak mě to určitě zase chytí,“ rozmlouvám pokaždé se skříňkou, kde přechovávám léky.
Buď si jeden prášek (uklidňovací, předepsaný, nebojte) lupnu a dojdu, nebo to risknu - a dojdu stejně, ale třeba po čtyřech. Nebo se někdo slituje a vezme mě autem. Nebo dojdu v naprostém klidu a pohodě. Zvláštní je, že jakmile jsem v budově školky a vidím malou, nic. Vše se vrátí do normálu. Asi nějaké přecvaknutí v hlavě, mateřské něco. A dneska pršelo, to mi dělá velice dobře, ochladí to, no jo, tak bez prášku, odtušila jsem bezmyšlenkovitě, popadla deštník a po měsíci, protože malá marodila, jsem vyrazila do školky. Jdu. A najednou klasika. Šláp do prázdna. Ježišmarjá, a je to tady! No to snad ne! křižovala jsem se v duchu. No to ne. Já už nechci! Zamračené nebe se přibližovalo, tlačilo mě k zemi, bouchalo mi srdce, smrtelný pot, ataka jako blázen.
Děsivý pocit, děsivý. Rozevřela jsem deštník, chytila se pevně rukojeti a najednou jsem to zjistila. To snad není možný, že by to bylo až takhle jednoduchý? Modrý poklop nad mou hlavou milosrdně zakryl padající nebe, přestalo mi bouchat srdce, viděla jsem si jen na nohy, které šly pevně a nepodlamovaly se… Ten deštník způsobil, že jsem se před tou atakou schovala. Nevím, proč mi tohle nedošlo dřív! Jasně, když k tomu mám ještě agorafobii, otevřené prostory jsou hřebík do rakve mojí pochroumané psychiky, to se přece přímo nabízí!
Logicky - zakrýt okolí, nechat si jen volný pohled na kousek cesty před sebou… Já se najednou cítila jako… jako normální člověk! Já jsem člověk! poletoval Menšík v Mráčkovi, když dostal dvě decky krve. A já měla deštník a neměla jsem už panickou ataku! To není možný!
Takže - všem kolegům panikářům doporučuji paraple. Nevím, jak je to možné, ale když zabralo u mě, která jsem panicky porouchaná již dvacet sedm let, tak na tom něco být musí! Lepší než dýchat do pytlíku - požehnány buďte stojany se sáčky na psí exkrementy! Když jsem dýchala do pytlíku s vyobrazením pejska s obrovským hnědým bobkem poprvé, řehtala jsem se na celé kolo a tím mi bylo ještě hůř, kdepak si pěkně dýchat svůj vydýchaný oxid uhličitý a zabránit tak hyperventilaci, jooo, to jsem hyperventilovala tak, až jsem dohyperventilovala do potoka!
Ale deštník? A proč ne? A co když nebude pršet? Tak znovu - a proč ne? Blbce už jsem ze sebe udělala tolikrát, že budu radši za blbce s deštníkem, než za blbce, co se válí v trávě, dýchá do sáčku na psí výkaly a navenek vypadá, že mu vůbec nic není! Ale ono je. Když jsem vedla tu svou cácorku domů, tak v gumovkách skákala do louží a řehtala se na celé kolo. A já - s deštníkem - jsem v nějakém rauši hupla do louže taky. Na šteklích. Jen tak! Když cvok, tak pořádnej!
Všem, kteří touto šílenou poruchou trpí, vzkazuji: není nic, co bych o panice nevěděla. Vím, jaké to je. Je to hrozný. Ale občas i náhoda ukáže svou přívětivou tvář a strčí vám do ruky lék. V mém případě deštník. Možná to bude jen placebo, možná to nebude fungovat, ale proč to nezkusit!
Pěkný den všem a panikářům zvlášť! A také všem tolerantním a empatickým lidem!
