Článek
Nepovažuji se za žádného samožera, který má své fotky vyvěšené i na záchodě. I když - velmi ráda fotím. Jdu s dcerou, cvakám nás v různých situacích, nikomu tím neškodím, alespoň je co prohlížet! Chtěla jsem pár povedených fotek zvětšit, objednala jsem fotografie na dřevě, tyto desky jsem rozvěsila po bytě, ale pořád to nebylo ono. Až jsem jednou potkala paní, která JE samožer, která neustále strká na FB své vyretušované fotky, kde vypadá jako… no, raději taktně, ale velice taktně pomlčím! Každému co jeho jest, jak se říká.
A s touto paní jsem se (bohužel) zakecala v krámu: „Jak se máš? Jéé, ta vyrostla! A ty máš krásný šatičky! No ty ne, maminka! Ty máš ty šatičky nějaké umatlané… A maminka má pod očima vrásky, vidíš, od té doby, co jsem tě naposledy viděla (před týdnem), to jsi vypadala lépe, stalo se něco? Stres? Stres škodí! Podívej se na mě! Je mi o deset let víc než mamince, nooo, než mamince, a vypadám mladší, viď? Viď, že tetička vypadá mladší než maminka?!“ Vrků cukrůůůů! Tohle já tak miluju! Tyto upozoňovačky, které mají zřejmě prostorovou poruchu vnímání sebe sama… No nic.
Co mi zbývalo, než se velkoduše usmívat a odkývat její kecy, abych se té madam co nejdříve zbavila. Ona mlela dál, mlela a mlela, až mě něco zaujalo. „Honzíček mi udělal portrét, máme ho nyní s Karlíčkem (Karlíček vypadá jako Škopek a přesně tak se i chová, viz pečený králík v posteli a chrápání u Angeliky) nad postelí. To ti je krása! Mám to u sebe na profilu, mrkni, pááá!“ mlaskla mi fialovou rtěnku někam za ucho a ve svém neméně fialovém kaftanu (nebo co to bylo) odklapala v pantoflích od Vietnamců polapit nějakou další oběť.
Portrét, tak Honzík dělá portréty? Od krajinek v zimním hávu a mysliveckých motivů přešaltoval na lidi? Věděla jsem, že kamarád dovede bryskně udělat karikaturu (nejlépe v hospodě, dobře se mu vždy čmáralo na ty staré účtenky obyčejnou tužkou), na které je opilec jako živý! Já pořád říkám, že ten člověk by se tím měl živit, ne dělat automechanika a ve volném čase v kůlně v lesích malovat jeleny! Ale vrtalo mi to hlavou, to víte, kdo by nechtěl mít svůj obraz? Já tedy ano. Když jsme někde na zámku, nejvíce mě fascinuje obrazová galerie, tváře tehdejších lidí, víte co myslím.
Honza už se na mě po minulém průseru s prodejem obrazů Američanovi, kdy jsem onomu gentlemanovi z Apalačských hor zpívala do telefonu: „bang bing bůůů bing bong bing bing bong bingly bangly bůůůůů“, abych mu následně sdělila, že maj flauvrs ár bjůtiful a zhrouceně zavěsila, snad nezlobí. I když poté, co jsem ze sebe tehdy udělala totální faking bič, jsem s Honzou nemluvila, prodej obrazů se zdařil, takže jsem o tom přemýšlela čím dál víc.
Portrét té zmalované fialové maškary jsem si na jejím profilu našla a ejhle - byl krásný! Ona byla krásná! Živě jsem viděla ta muka, která musel Honza při malování této dámy snášet (tuším, že si musel vzít „antifouny“, ona sluchátka, která nosil Otík Rákosník), aby to vše přežil, ale výsledek byl úžasný a lichotivý (nebyla si moc podobná, takže dobrý, ehm!). A já začala toužit. A když začnu toužit, začnu mít tu svojí zatracenou živou představivost ještě živější. Co kdybych měla svůj obraz? Není to moc? Není to snobství?
Jestli něco jsem (a jsem toho mnoho, přátelé!), rozhodně ani v nejmenším nejsem snob. Takže to snobství nebude. A proč ne? Nebo je to blbost? přemítala jsem neustále. Pochopte, nechtěla jsem dopadnout jako sestra paní Kettle ve Vejci a já, kde Betty MacDonald nádherně popisuje, co paní Kettle provedla, když obdržela portrét své sestry ve velké večerní - pověsila si ho na hajzl, jak s gustem a doslovně líčila Betty.
Nicméně červík hlodal, až dohlodal. Zavolala jsem Honzovi, naťukla možnost a on souhlasil. „Moc se nemaluj, nečančej, vezmi si něco, v čem se cítíš příjemně, ne jako… ta…“ zarazil se. „Já vím, já ji potkala, ehm…“ „No, tebe budu malovat rád,“ sdělil mi, až jsem se zarděla. Ten je hodný a milý! Kdyby chlapec tušil! Ještě jsme chvíli vtipkovali na téma aktů (tomu se fakt nešlo vyhnout), ale samozřejmě, na svém portrétu budu oblečena plně.
Takže jsem se jednoho slunného dopoledne dostavila do jeho trucovny/ateliéru čili kůlny v docela hlubokých lesích. Oděna jsem byla decentně - moje nejoblíbenější šaty z EMP, černočervené se cvočky okolo krku. Kladl mi na srdce, ať vypadám jako normálně, běžně, žádná velká večerní toaleta, což by bylo trapné, protože „tamta“ si chtěla vzít svatební šaty, ale naštěstí se do nich nevešla. Tak jo. Sandály, rozpuštěné vlasy, zkrátka JÁ. Žádné vyumělkované cosi, co není můj styl. Vlezla jsem do „ateliéru“, kde ze starých pneumatik a matrací bylo vytvořeno jakési sofa, přehozené dekou.
Následovalo aranžmá, van Gogh v zaprášených montérkách s fleky od oleje mě kroutil do různých pozic, až jsem se musela smát, protože věřte nebo ne, já si pořád ještě dám nohu za krk! Neuvěřitelné! Leč nebylo to tak divoké, jasně. Seděla jsem, nohu přes nohu, jednu ruku opřenou, lehce jsem si s ní podpírala obličej, druhou jsem měla položenou na koleni. Ještě jsme vtipkovali, oba milujeme hlášky z filmů: „Mistře, tady u vás si člověk tak odpočine,“ rozplývala jsem se jako doktor Karas z Mravnosti nade vše, když seděl modelem pro bustu. Honza kontroval tím, že mu závidím, že udělal slabikář pro děti, že je akademickej malíř a žádný prdýlky nespravuje. A vydal rozkaz. Zatuhnout. Nehýbat! Štronzo!
Tak tedy jo. Honza mě seznámil s celým postupem: „Ty jsi taková rockerka, nepotřebuješ žádný růžový obláčky, prostě to budeš ty, pozadí udělám jako kouřmo, tady a tady, bude to tmavý, ale vypíchnu obličej, ten máš hezkej, takže teď pár skic…!“ Jééé, já se tetelila. Víte, ono je to hezké, když vás někdo pochválí. Že bych se stala samožerem? Nafoukaným samožerem! Tak! Bylo tam plátno, paleta zatím prázdná, vzal skicák a začal zuřivě čárat.
A to bylo divné. Nejsem zvyklá, aby na mě někdo takhle upřeně koukal. A když nejsem zvyklá, stanu se nejistou. A když jsem nejistá, začnu se ošívat. Přesně jako v mém proslaveném televizním rozhovoru.
„Nehrabej si do těch vlasů!“ začal být nervózní i sám velký umělec, protože jsem si rukama šmatala po obličeji, přehazovala nohy, poposedávala jako na jehlách. „To se ti řekne, nejsem zvyklá, no,“ pokusila jsem se o omluvu, ale nešlo to. Prostě nešlo! „Tvař se normálně!“ Jak normálně? Takhle! Udělala jsem normální obličej, Honza sklonil skicák a rozřehtal se: „Vypadáš jako kdybys utekla z blázince. Normálně se tvař!“ Hm. Zašklebila jsem se na něj jako Viktorka, vyplázla jazyk a zašilhala. Myslela jsem, že se rozesměje, leč malíř mě převezl: „No vidíš, to je ono!“
Panebože! Do čeho jsem to vlezla? Tohle není van Gogh, tohle je Dalí a já budu rozčtverečkovaná, oči budou v rohu, jazyk se bude plazit z hodin, no živě to vidím!
Nesměla jsem se ani podívat na hodiny, takže nevím, jak dlouho jsem tam seděla, když Honzík odložil skicák a začal připravovat barvy a plátno. A jako každý správný umělec mi to ODMÍTL ukázat. Bolelo mě celé tělo, krk byl ztuhlý, nohy dřevěné, a to byla jen skica! Odvážila jsem se optat, jak dlouho ještě, ovšem z malíře se stal malíř v rauši, poskakoval před plátnem, ohazoval je (a sebe a mě) sprškou barev, já přísahám, že se mu i kouřilo z uší. Atmosféra tam vládla doslova magická, měl urputný výraz a já se nemohla ani smát!
Hieronymus Bosch hadr! A už mi v hlavě pochodovalo defilé takových těch zrůdiček a démonů, já lámána v kole, já trpaslík s ušima osla, já s hrůzyplným výrazem v hrnci u poskakujících čertů…
Začal si hvízdat, asi mu to šlo od ruky. Já si taky našla docela pohodlnou pozici, opřela jsem si milimetr po milimetru hlavu o přilehlou pneumatiku, a když nic neříkal - asi si nevšiml, že se mu model posunul o pár čísel mimo záběr - opřela jsem se naplno. Slunce venku pralo jako šílené, ale v „ateliéru“ byl příjemný chládek, větrák pofukoval, venku cvrlikali ptáci, přemýšlela jsem o probdělé noci, kdy měla dcera nějaké zlé sny a neustále jsem musela běhat do poko… „Nechrápej!“ proťal moje příjemné klimbání Honzův hlas. „Já nechrápu!“ „Chrápeš! Normálně spíš! Můžu namalovat, že spíš, ale to bude vypadat jako posmrtný portrét! No?“ nadchl ho nový nápad.
Bylo úplně vidět, že tím by si udělal mezi kumštýři jméno! To tu ještě nebylo! Rozhlížel se a jiskřilo mu v očích. Zcela evidentně hledal nějaký vražedný nástroj, štětec, nebo flaška od piva? A měl by svůj nekrofilní obraz! Slavný malíř/vrah úspěšně prodává své obrazy zástupům fanynek z temnice, běželo mu dozajista v hlavě!
Tak to ne. I kdybych si měla podepřít víčka sirkama, budu vzhůru! Narovnala jsem se, zaujala pózu, vytřeštila oči a viditelně zklamaný kamarád odfrkl a jal se opět tvořit. Vydržím, vydržím! Jenže… Požehnané ticho (až na ty zatracené ptáky venku), mírný větřík, s dementním úsměvem jsem civěla do dáli, až jsem začala vidět dvakrát, pak třikrát, pak jsem se ocitla na louce, kde jsem ležela na dece a byla jsem tam SAMA z dosahu malých upatlaných ručiček. A z dosahu: „Mám vypraný ty trenky? Ty bez díry. Já už nemám čistý ponožky…“ „Jdi někam,“ odfoukla jsem blaženě. Jsem tu sama! „A co bude k jídluuuuu…“ dozníval hlas mého manžela.
Bože, to byla krása. Všude kytky, luční koníček, hop! Ahoj koníčku, já se tu válím a užívám! Nad hlavou mi plula oblaka, která měla podobu rozesmátých obličejíčků, které mi říkaly: „Mamíííí, já chci čůrat! Ještě tři knedlíky kdyby byly! Mamíííí, já chci lízátko! Dala jsi to pivo vychladit, za chvíli začíná fotbal!“ „Jděte někam!“ sfoukla jsem je z oblohy a koupala se v teplé lázni slunce. Pak se začal někdo smát, tak jsem se smála taky, asi pršelo, protože jsem měla najednou mokrý obličej, slunce zalezlo, louka zmizela a já procitla. Honza seděl v křesle, v ruce pivo, na hlavě slamák a řehtal se na celé kolo.
„Vyspáno?“ kývl. „Ježišmarjá,“ hrabala jsem se ze svého sofa a otírala si uslintanou tvář. „Já jsem usnula, proč jsi mě nevzbudil!“ snažila jsem se uvědomit si realitu. Slunce venku znatelně postoupilo, jak dlouho tady proboha svatýho chrápu jako dvoudenní tele??? „A nevyváděla jsem něco?“ otázala jsem se Honzy nejistě. Protože, rozumějte, sny člověk neovlivní a moje sny by někdy patřily na freečko! „Ale ne,“ hihňal se. „Jen si pořád mlela něco o trenkách. Já zatím stihl čtyři kousky. A něco jsem namaloval, ale prosím tě, ten finální necháme, až budeš odpočatá. Nebo naspeedovaná!“ smál se při představě mé osoby pod vlivem nějaké urychlovače. Ehm.
Posbírala jsem přeleželé údy, křupla si s krkem, promrkala slepené oči a nenápadně setřela flek na dece, který zcela nepochybně pocházel od sliny. Mojí. Já se prostě musím vždy znemožnit. Vždycky! A to nejhorší jsem ještě neviděla. Honzík totiž otočil plátno, přičemž se smál jako blázen. „Bavilo mě to! Podívej! Zachycení reality spícího člověka, podívej, jak se mi povedl ten a ten tah a tahle barva, to je novinka pro mě, to jsem kombinoval…“ vysvětloval malíř - amatér překotně. Já však při spatření nedokončeného plátna zatuhla jako špatně vyřezaný svatý. To snad není…
Seděli jste někdy ve vlaku ve starém kupé a naproti vám někdo usínal? Víte co myslím. Hlava padá dopředu, ústa dokořán, oči se otvírají a zavírají, aby nakonec ospalec vzdal své pokusy o probuzení a zcela a naprosto usnul s nepopsatelně hloupým výrazem ve tváři? Tak to jsem byla já.
Z poměrně vymakaného plátna, které nebylo dotažené, čili mělo jen obrysy mojí postavy, civěl odulý tupý spáč. Hubu jsem měla otevřenou a povolenou, takže mi bylo vidět až do krku (zde nešetřil detaily, uvula byla jako z anatomického atlasu). Jedno oko zavřené, druhé polootevřené, rysy spadlé, ta osoba měla výraz tak strašně debilní, že to bylo až neuvěřitelné. Třpytící se slina byla vyvedena v detailech, z levého koutku stékala na deku, z úst trčel rozpláclý jazyk.
Tato bytost na obraze jsem byla zcela nepochybně já. A vypadala jsem jako Miloš Zeman.
Nechci dehonestovat bývalého prezidenta. To by ani nešlo! Protože jeho proslavené „pohledy“ se spadlou hlavou a koulícíma očima byly ničím ve srovnání s mým obskurním portrétem.
No, tak tohle byl vrchol. To byl vrchol všeho, co jsem dosud zažila. Když už si myslíte, že vypadáte docela k světu, váš spící portrét vás z toho vyvede natolik, že jsem na na Honzu zoufale zařvala, ať se vrátí k tetřevům, rozbrečela jsem se a utekla. Dohonil mě, jasně. A slíbil mi, že to nikdy nikomu neukáže. Já mu to sice věřím, ale tuhle jsem potkala Tomáše, což je jeho brácha, a tak trochu potutelně se na mě usmíval… Já vám nevím. Já nevím, proč ze sebe vždy musím udělat tak strašnou kozu! Proč mi nikdy nic nevyjde!
Protože by ten život byl moc lehký. A byla bych ochuzena právě o tyhle zážitky. Tak vás všechny prosím - neberte se tak vážně. Na to jsme tu příliš krátce. A slibuji, že až se mi domluvený portrét povede, ukážu vám ho!
Ale tenhle ne. Nikdy!!! Nikomu!!!
Hezký den!
