Uškrtili miliony lidí, panicky se báli krve: indičtí thugové byli největší sérioví vrazi v dějinách

Rok 1812, Indie. V chaotickém a rozkastovaném území obrovské země udeřilo příšerné sucho. Mladý a agilní úředník koloniální správy William Henry Sleeman (1788-1856) sebral oddíl vojáků a vydal se do okolí Kalkaty a Saugorru, aby pátral po studnách, ve kterých by byla voda. Nadšený geolog Sleeman byl varován svým nadřízeným, generálním guvernérem lordem Williamem Bentnickem:

„Dávejte si pozor! Víte, že tu mizí lidé! Zase jsem dostal hlášení o opuštěné karavaně. Padesát lidí se tam zřejmě vypařilo do vzduchu, jinak si to neumím vysvětlit! Je tu takový nepořádek! A na stole mám další a další informace. Tuhle se ztratila celá naše jednotka, dále asi čtyřicet dobrodruhů, mimo našich se ztrácejí i domorodci nebo kočovníci! Je to neúnosné, to se do země propadli?“ rozčiloval se naštvaný guvernér. To byla pravda - v Indii mizeli lidé.

Copak o to, v tak lidnaté zemi se něco takového dá předpokládat. Někdo mohl odejít, skonat nešťastnou náhodou nebo být pohlcen džunglí. Ale něco na tom všem nesedělo - série zmizení několika stovek lidí byla jednoduše podivná. Sleeman si toho byl vědom, ale netušil, co za neustálým pohřešováním lidí stojí. Vyrazil hledat vodu.

Vše bylo vyschlé na troud, vojáci se báli a neustále se rozhlíželi kolem sebe. I oni se doslechli o ztracených obchodních cestujících, domorodcích nebo celých rodinách. „Ještě se podíváme támhle,“ ukázal William Henry Sleeman na opuštěnou studnu poblíž rušné silnice u Kalkaty. To, co tam nalezl, vyvolalo více otázek než odpovědí.

Když se naklonil do studny, místo vody spatřil mrtvá těla. Padesát zabitých mužů bylo zcela nepietně naházeno na sebe, měli přelámané klouby v těle a vypíchané oči. Bezesporu se jednalo o členy pohřešované karavany, kterou zmiňoval guvernér Bentnick. Sleeman nechal těla vytáhnout a s každou další mrtvolou bylo jasné, že jde o něco mnohem, mnohem většího, než si kdo dovedl představit. Kdepak náhodný vrah - vše nasvědčovalo organizovanému zabijáckému gangu.

Sleeman nechal prohlédnout další studny na kalkatském předměstí a nestačil se divit: byly plné těl v různém stádiu rozkladu. Všichni mrtví nebožáci měli na krku strangulační rýhu po škrcení. Sleeman za tři dny nalezl přes 250 uškrcených lidí. „V okolí Kalkaty zřejmě operuje nějaká nebezpečná zločinecká organizace,“ hlásil guvernérovi. Lord William Bentnick nadějného kapitána pověřil vyšetřením celého případu. Nikdo netušil, co vyjde najevo.

Děsivý příběh vražedné sekty thugů.

Co stálo za vznikem tak bizarního uskupení vraždících lidí? Počátek neblahé historie sekty thugů (z hindského slova thag-zloděj, švindlíř, podvodník; sanskrtem sthaga-lotr, mazaný či sthagati-skrývat se) se datuje do první poloviny třináctého století, kdy vznikl kult bohyně Kálí. Stalo se tak po konverzi sedmi muslimských kmenů k hinduismu - věřící si z obou náboženských směrů vzali část původní víry, až vše splynulo k uctívání čtyřruké Matky smrti.

Bohyně Kálí je popisována jako hněvivá a ničící, je spojená se zmarem a zánikem, je paní času, vládkyně smrti; na vyobrazeních mívá mimo jiné tmavě modrou barvu, vyplazený jazyk a čtyři ruce. Může být též označována jako Párvatí, Durga nebo Šaktí. Je protějškem boha Šivy. V lidech byl zakořeněn obrovský strach z návratu této skutečně nevšední bohyně zpět na zem - kdyby se Kálí rozzlobila a sestoupila mezi smrtelníky, rozpoutala by jen smrt, bídu, nemoci a peklo. Jediné řešení viděli fanatici v lidských obětech.

„Když jí zajistíme dostatek mrtvých, jistě bude ráda, dá si říct a nevrátí se, aby nás všechny zabila. Musíme si ji hýčkat!“ Asi tak mohlo znít motto prvních thugů, kteří se považovali za děti Kálí - prý byli stvořeni z jejího potu. Členové sekty se vždy pokládají za vyvolené, za ty, co jsou nad zákon, nad obyčejné smrtelníky - to se samozřejmě stalo i v případě indických thugů.

Najednou se objevili jako samozvaní strážci bohyně Kálí a přesvědčili ostatní, že její návrat lze oddálit jen dobrovolnou lidskou obětí. Thugové se pasovali do role vykonavatelů její vůle a zprvu šlo vše naprosto zákonným způsobem - měli své oltáře, svatostánky, odváděli daně - a veřejně usmrcovali lidi. Dobrovolníků bylo tolik, že si dokonce mohli vybírat! Jen nesmělo být porušeno jedno důležité pravidlo - rituál smrti musel být dokonale proveden BEZ JEDINÉ KAPKY PROLITÉ KRVE.

Tato praxe veřejných poprav uškrcením nebo oběšením byla vesele provozována až do roku 1250. Indii tehdy vládl turecký Šáh Firuz Tughlaq. Fanatický muslim rozbíjel a ničil hinduistické chrámy. Thugy, kteří stále prováděli svůj nekrvavý „rituálek“ proti hněvu Kálí, označil za zrádce samotného Alláha. Lstivý a mazaný Firuz nahnal tisíce přívrženců sekty thugů do Dillí, kde je nechal pro výstrahu slavnostně upálit. Doutnající hranice s ohořelými těly bratrů ve víře zbývajícím thugům ukázaly, že si zřejmě počínali celou dobu špatně.

„To ne Šáh, to nám dala znamení sama Kálí. Takto ne. Ona nechce dobrovolné oběti! Útěchu jí dá jen vražda nevinného. Toho, kdo nechce zemřít! Pak bude na čas ukojena!“ usoudili pomatení sektáři. Ze sebevrahů, kteří by se nechali dobrovolně uškrtit, se stali vrazi. Od třináctého století se thugové uchýlili do ilegality. Jejich vražedné řádění probíhalo po celé Indii, skrytě a tiše. Důmyslně organizovaná skupina nelítostných zabijáků bývá dokonce označována jako první mafie v historii.

Taktika zabíjení nevinných a nic netušících lidí byla svým způsobem velice precizní a „vymakaná“. Postupem doby a staletí se Indové jednoduše smířili s tím, že čas od času někdo beze stopy zmizel. Thugové vyladili i likvidaci těl, takže jen velice málo lidí vědělo, co se ve skutečnosti děje. Pomocníci vražedných sektářů se přece jen našli - tito souvěrci thugům poskytovali jídlo a přístřeší, chránili je, pokud jim byl někdo na stopě a hrozilo prozrazení; rodiny také přijímaly sirotky po rituálně zavražděných či pomáhaly ukrýt oběti.

Ač byli thugové naprosto blázniví, zachovávali pár nepsaných pravidel - nikdy neuškrtili dítě nebo ženu (tu jen výjimečně, pokud je mohla udat), nemohli také zabít příslušníky některých kast či mistry určitých řemesel. Dá se říct, že thugové ctili tradice a neodchýlili se od zaběhnutého schématu. To se týkalo způsobu provedení vražd samotných. O tom, jak to celé chodilo, se lidé dozvěděli až v roce 1820. Znovu se nyní setkáváme s Williamem Henrym Sleemanem, který o osm let dříve objevil studny plné těl.

Guvernér William Bentnick dal Sleemanovi po objevu uškrcených a následně zhanobených těl členů poztrácené karavany nadmíru důležitý úkol: „Řádí nám zde nějaká vražedná tlupa, gang lupičů a zabijáků. Pověřuji vás vypátráním, polapením, popravením těch lotrů! Musí tu být klid! Naše situace jako Britů je tady beztak tristní!“ vrtěl hlavou lord Bentnick. To byla pravda. Indie se po bitvě u Pálásí (1757) dostala pod nadvládu východoindické obchodní společnosti. Tehdy začaly v zemi působit britské jednotky - a bitva znamenala teprve začátek kolonizace.

Pod správu britské Koruny přešla země až po potlačení povstání v roce 1858. Mezitím fungovalo jakési bezvládí, ve kterém se Angličané snažili zemi řídit. „Britové měli i v následujících desetiletích co dělat, aby svou moc upevnili, ale stále se nebyli schopni sžít s pro ně nepochopitelnou realitou přepestré země, ve které panoval neuvěřitelný chaos. Indie však spadla králi Jiřímu II. do klína jako nevídaný a bohatý klenot. S tímto netušeným dědictvím si nikdo zprvu nevěděl rady,“ zmiňuje iDNES.

A rady si nevěděl ani William Henry Sleeman. Byl naprosto zoufalý. Dlouhých osm let pásl po bandě zločinců, ale nic. Ani ťuk, jak se u nás říká. Ubohý kapitán propadal beznaději, s houfem svých mužů cestoval napříč Indií a vyšetřoval zmizení. Kdekoliv se někdo vypařil, což se dělo vlastně neustále, tam okamžitě přijel Sleeman. Svědci krčili rameny. Nikdo nic neviděl. Nebo viděl, ale patřil k thugům, takže neřekl ani slovo. „Marnost nad marnost!“ zoufal si William Henry a svůj neúspěch považoval za tragické osobní selhání.

Poslové ho zasypávali zprávami o dalších a dalších ztracených lidech nebo nálezech uškrcených mrtvol, až ho napadlo jediné řešení, které ještě nevyzkoušel - stal se volavkou. Nastrojil se jako obchodní cestující, vybavil se zavazadlem, vzal si drahý oděv a sledován svými muži se vydával na noční procházky. A spadla klec. Na jaře roku 1820 byl Sleeman jednoho večera přepaden. Čísi ruce ho popadly zezadu, statný muž se ale ubránil, strhl neznámého ze sebe a otočil se, aby mu pohlédl do tváře. A nestačil se divit.

Na zemi se místo předpokládaného zavilého a hřmotného zabijáka svíjel zkroucený a drobounký stařeček. „Jsem Feringhea,“ představil se vrásčitý mužík, vzápětí zavřel ústa a nepromluvil ani slovo. Sleeman nevěřil svým očím. „Tohle že je člen nějakého vražedného klanu?“ netajil své zklamání. Nicméně nad Feringheou byl vynesen rozsudek smrti za napadení s úmyslem usmrtit britského občana. Sotva ho vojáci vzali na místo popravy, začal se stařec třást strachy. „Ne! Zabijete mě, to poteče krev! Nesmí téct krev! Já vám všechno řeknu!“ mumlal.

A začal „sypat“, řečeno ironicky. Vyklopil šokovanému Sleemanovi úplně všechno. Konečně vycházelo najevo, co po celá dlouhá staletí zůstávalo ve stínech a skryto, vše o vražedné skupině thugů, o jejich organizaci, motivu i způsobech výběru obětí. Příslušníci sekty vycházeli za svým „posláním“ organizovaně v počtu 30 - 100 členů. Operovali po celém území Indie, byli doslovnou polovojenskou jednotkou s vlastním žargonem i veliteli jednotlivých grup. Průběh rituálních vražd byl pokaždé stejný: thugové se přidali k nějaké skupině lidí, karavaně, k náhodným kolemjdoucím.

Zpívali s nimi, hráli na hudební nástroje, vyprávěli si u ohně při odpočinku - pak zcela nenápadně odlákali vyhlédnutou (a často omámenou) oběť na odlehlé místo, kde byl nebožák položen na zem tváří dolů. Dva thugové mu zaklekli ruce a nohy, třetí vzal obřadní žlutobílý pruh látky zvaný ruhmal a oběť rychle uškrtil. Těla se zbavovala další čekající skupinka thugů. Likvidaci stop i škrcení samotné řídil Jemadar, nejvyšší vůdce z hierarchie vražedné sekty. Za jeden večer byla skupina schopna takto zavraždit třeba sto lidí - a nikdo si ničeho nevšiml!

Když se zbavili těl (řeka, studny, hroby, srázy, džungle) a usoudili, že Kálí je dostatečně „nakrmena“, přesunuli se zase o kus dál. „Na cestách se přidávali k cestujícím, aby získali jejich důvěru, což jim umožnilo se k nim dostat blíže. Zprvu nosili na hlavách turbany a měli s sebou zavazadla, aby lépe zapadli. Jejich zločiny vyžadovaly vysokou míru týmové práce a koordinace jak ve fázi infiltrace, tak v okamžiku útoku. Každý člen gangu měl zvláštní funkci, například lákal pocestné okouzlujícími slovy, působil jako hlídač nebo se ujal role vraha.“ popisuje týmovou spolupráci thugů Dotyk.cz.

Po celé Indii byla zorganizována nevídaná policejně vojenská akce. Thugové se pod pohrůžkou popravy, při které poteče krev, začali udávat mezi sebou. Staletí budovaná síť důvěry a naprostého utajení se začala sypat jako domeček z karet. Přispělo k tomu i to, že spousta thugů byla thugy jen naoko. Nešlo jim o „bohulibé“ oběti Kálí, ale o loupeže - přímo se to nabízelo. Z rituálních vražd se staly vraždy zištné. Tito skuteční kriminálníci neměli se záměry původních a pravověrných členů sekty nic společného. Báli se - a vypovídali.

Brzy nestačila kapacita věznic, pro fanatické zabijáky se musely stavět provizorní káznice. Brzy vycházely najevo otřesné důkazy o zohavování těl: thugové za celá staletí dovedli likvidaci „zbytků“ k dokonalosti; věděli, kde přesně zlomit klouby, aby byly ostatky skladnější, jak nejlépe nalákat mrchožrouty, kde je nejvíce predátorů… Vše měli vypilované do detailů. Žádný zločinecký kult nefungoval tak dlouho jako právě thugové.

Údajně poslední člen sekty byl dopaden na den přesně padesát let po zatčení starce Feringhea - i když je to samozřejmě sporné. Liší se i odhady počtu obětí běsnění náboženských fanatiků: od „pouhých“ padesáti tisíc mrtvých až po ony dva miliony. Mezi thugy také patří největší sériový vrah všech dob: škrtič jménem Behram. Za padesát let měl zabít nejméně 931 lidí. Má tedy dodnes jako jedinec na svědomí nejvíce lidských životů v historii.

Ohromný rozsah a naprosto netypický způsob „působení“ sekty thugů zavdal podnět k mnoha konspiračním i seriózním vědeckým teoriím. Kupříkladu někteří historikové tvrdí, že thugové vůbec neexistovali - vše je prý jen nafouknutá bublina. Další válečný historik tvrdí, že thugové byli naverbováni do indické armády, která je využívala k tichým nočním přepadům - na to přece byli přesně vycvičeni!

A v jistých kruzích také panuje názor, že nezmizeli. V Indii mají vraždit dodnes. Skrytě, ve stínech, tiše a nenápadně. Pokračují ve víře svých předků a dělají vše pro to, aby se Kálí nevrátila.

Zpracováno podle: Spektrum Home, Prima Zoom dokumenty, iDNES, Thugové, Světoběžník.info, Časopis 100+1, Mladý svět, Dotyk, Kálí, Fandom, Britannica