Článek
Nedávno jsem na Facebooku narazila na takový ten vyhledávací post. Znáte to, někdo někoho hledá, je tam: „Sdílejte, ať to přečte co nejvíce lidí“, často se takto hledají zvířata. A také lidé. Narážela jsem na ten status čím dál častěji, protože se to šířilo lavinovitou rychlostí. Krátce, dcera chce splnit tátovi poslední přání. Rád by viděl konkrétní lidi, zažil trampské setkání, poseděl u ohně. Možná už jste na to také natrefili.
Mně se ale rázem vybavila vzpomínka na ono horké léto roku - nevím. Byla jsem předpubertální, takže tuším cca 1993 -1994? To je vlastně úplně jedno. Moji rodiče byli velice společenští lidé, u nás se dveře s návštěvami „netrhly“, celé mé dětství provázela spousta lidí, kterým jsem jednoduše říkala teto a strejdo. Bylo úplně fuk, že jsem s nimi pokrevně neměla nic společného. Navíc i oni měli děti, to byli moji kamarádi, takže jsem nestrádala ani jako jedináček. Veselé večírky, někdy i mejdany, různé oslavy, výlety na chaty, kdo kterou měl, dobrodružství, kdy jsme my děti jen zíraly na to, jak se dovedou „starý rodiče“ rozšoupnout.
Táta miloval čundry, táboráky, hrál na kytaru, jezdil s partou na ryby. Ač jsme bydleli v pražském paneláku, tak si vždy čas a místo našel, aby s klukama někam vyrazil. Nejlépe vlakem, táta vlaky miloval. Staré tratě, staré vagony, lokálky, které jezdily prostě někam. V tom jsem vyrůstala. Musím se tu usmívat, probírám i fotky. A našla jsem ho. Strejda Lubor.
To byl tátův kamarád ještě z vojny. Ti dva se znali opravdu odjakživa. Lubor měl manželku Evu, tetu Evu, a dvě holky, starší a mladší - ta byla moje vrstevnice, Lucka. Lubor byl velký chlap, někdo by řekl tlustý, my však věděli, že má ohromnou sílu, kterou nám předváděl neustále. Byla s ním legrace, zvlášť když měl nějaké to pivo. Jako táta. A sdílel s ním i onu vášeň k vlakům.
Vidím tu fotku Lubora a táty, jak sedí v nějakém starém parním vlaku, pyšně se usmívají, mají rozzářené oči. To byl tehdy jen jejich výlet, bez bab, jak se říká. Zkrátka nasedli a jeli. Máma s Evou ty starý blázny stejně odmítly vyprovázet, protože tyhle výlety do nepolapitelna končívaly občas průšvihem doslova strašidelným, já vás raději detailů ušetřím, ale věřte, že je na co vzpomínat!
Tento Lubor se stal součástí našeho života, i jeho rodina. A když začal hubnout, byla jsem dítě, které nic neřešilo, takže to šlo fakt mimo mě. I mimo Lucku, se kterou jsme byly v té době nejlepky, kámošky až za hrob, znáte to. Ani ona zatím nic nevěděla. Naši si začali něco s vážnými výrazy špitat, bylo to divné, pak jsem několikrát našla mámu v slzách, tetu Evu v slzách, táta se tvářil strašně. Pak jednou přišli všichni na návštěvu a já se zhrozila - strejda Lubor byl poloviční, scvrklý, žlutý. Nepoznala jsem ho! „Tady ho máme!“ hlaholila Eva vesele. Až moc vesele. Všichni dělali, že je vše normální, ale nebylo.
Už to nikdy nebylo a nebude normální, to poznání se proplížilo i do mého dosud zcela dětského myšlení. Byl nemocný. A taková ta křeč, to vtipkování za každou cenu, nikdo neřekl narovinu, že je to zlé. Začal jezdit kolečka - nemocnice, domov, nemocnice, domov. Táta ho navštěvoval a vždy, když se vrátil, tak se ožral. Já to řeknu klidně naplno. Stejně tak naplno mi pak máma sdělila, že strejda má rakovinu v posledním stádiu. Umře. A máme se na to připravit. To už pobýval v nemocnicích snad půl roku. To byla rána. Věděla jsem, co je rakovina, ale to byla taková ta mytická nemoc, kterou jsme řešili se spolužáky, když naši učitelku odvezli do nemocnice. Ale nevěděli jsme doopravdy, co to je za zlou mrchu.
Až za dlouho „potom“ z Evy vylezlo, jak na ni manžel naléhal a prosil. Už ho totiž pustili domů nadobro. Čili umřít. On to věděl, všichni ale dělali, že: „To bude dobrý, neumřeš!“ „Ale umřu,“ šeptal, ztratil totiž hlas. Vážil snad třicet kilo, prostě stín. Věděl, že bojovat už nemá cenu. Ale i v tom stínu se vynořila jedna touha, spíše poslední přání. „Ty, holka,“ zavolal si Evu. „Já vím, že umřu. Mlč, já to vím. Ale víš co. Tady v paneláku se dusím, chtěl bych ještě jednou naposled slyšet žáby,“ řekl manželce. Ono „slyšet žáby“ není žádný poetický opis, tak oni říkali ve svém rodinném žargonu (který má každá rodina) jejich chatě u rybníka. „Jedeme poslouchat žáby,“ bylo oznámení faktu, že se jede na chatu.
„To přece nemůžeme,“ vrtěla hlavou uslzená teta Eva, „vždyť už jen ležíš, vyčerpá tě to, já ani nevím jak a…“ „A dost. Já tě PROSÍM, holka. Já chci jet. Řekni klukům. Řekni Pavlovi. (To byl táta). Pojedeme vlakem…“ Pak zase usnul, on už byl tak vyřízený, že spíše upadal do takového polobezvědomí, chodila za ním sestra, která mu píchala injekce, jak to tehdy chodilo.
A tak se jednoho letního dne u nás sešli kamarádi táty. Byli to muži různých profesí, přes dělníka, vojáka, až po lékaře a policistu. Všichni měli Lubora rádi a jeho neštěstí a smrtelná nemoc je úplně vyřídila. Hlavně ta bezmoc. Kamarád jim odchází před očima a oni nemůžou dělat vůbec NIC. To je právě ono. Ta zoufalá beznaděj. Že už to prostě lepší nebude a oni s tím neudělají ani fň, jak říkával táta. Ale něco udělat přece jen mohli. „Pojedu s ním já!“ křičel táta, protože se opravdu hádali. Kamarád doktor, který u něj byl vlastně denně a opravdu mu při tom odcházení velice pomohl, vrtěl hlavou, že to nedá. „Umře ještě ve vlaku. Nemůžeme ho tahat… To nejde. Možná autem, ale…“
Jasně, bylo to neobvyklé, byla to blbost. Jenže když se tihle chlapi k něčemu rozhodli, bylo vymalováno. Tvrdé palice. To by bylo, aby to nešlo!
Tak nastal den, který byl horký, uprostřed srpna. Vím to, protože jsem měla svátek, ale nikdo mi ani nepopřál, což jsem svou předpubertální hlavou nemohla pochopit a byla pěkně uražená. Inu, dejme mládí rozum. Máma od rána balila onu hnědou tašku, tak typickou pro všechny naše výlety, říkala jí taška živitelka, vešlo se do ní všechno. Táta se tvářil divně. Vyrazili jsme před barák, kde čekalo auto onoho pana doktora, ten jediný měl v té době větší a prostornější vůz, na rozdíl od našich škodovek a žigulíků. A vepředu seděl Lubor. Nemohla jsem ho poznat.
Je neuvěřitelné, jak nemoc člověka změní. Nemůžu to tady ani popisovat, stačí slůvko - žalostné. Bylo vedro, všude kolem něj visely různé hadičky, neptejte se mě na co, určitě kapačka, cévka, co já vím. Vzadu byl složený vozík. Seděla tam taky manželka doktora, Božena, to byla zdravotní sestra. Pozdravila jsem strejdu, on jen kývl hlavou. Nemohl ani hýbat rukama. „Kašleme na to,“ snažil se všechny přesvědčit strejda Tomáš, takto voják, který ho viděl dva dny předtím a zaznamenal, jak za ty pouhé dva dny udělal Lubor naprostý sešup. „Nenene,“ gestikuloval nemocný. Šeptal: „Prosím vás, kluci, já to dám, nebojte!“ To už jsme brečeli všichni komplet.
Do našeho auta nasedly obě jeho dcery a já, jeli jsme konvojem doslova a do písmene pohřebním. Nálada v autě byla tak hustá, že se snad srážela v černé kapičky nějakého slizu, já to přímo viděla před očima. A jeli jsme na nádraží. Tam už čekali další, kteří Lubora nějakým způsobem do toho vagonu dostali a usadili. Byl to obyčejný courák, motoráček, ale pro něj to znamenalo Orient Expres. Táta, lékař a Božena si sedli vedle něj, otevřeli okno, my dole mávali. A všimli jsme si, jak se ta s odpuštěním zřícenina začíná rovnat. Bylo to neuvěřitelné. Ten smrtelně nemocný člověk vyrostl snad o dvacet čísel. Tělo se mu zvedlo, aby viděl z okna vlaku, v zažloutlých očích se objevil záblesk, na povadlé tváři se mihl úsměv. „Ježišikriste, vidíte to?“ zašeptala Eva. Viděli jsme to. Všichni jsme to viděli.
V tom vlaku seděl Lubor jako dřív, který to své oblíbené „S*át na tu mrchu!“ dokázal. Neměl rakovinu. Jel vlakem s kamarádem Pavlem na chatu jako už tisíckrát předtím. Vidím dodnes tátu, jak na něj třeští oči. A vlak se rozjel. Tomáš v autě kopíroval cestu vlaku, protože co kdyby náhodou, my jeli do nepříliš vzdálené malé vesničky za Prahou, kde u rybníka stál onen rodinný srub.
Dovezli ho od vlaku, posadili k vodě, všichni jsme si sedli okolo něj. Táta měl na tvářích stopy slz, úplné brázdy. A nejen táta. Lubor taky. Nikdy mi neřekl, co se v tom vlaku dělo. Prostě se loučili. Se vším, s krajinou, s přírodou, se sebou navzájem, se životem. A když tak seděl a díval se do té vody a poslouchal ony žáby, opět jsme si všimli, že je „lepší“. Třeba mu něco píchli, já nevím. Ale myslím, že ne. Že to bylo tou situací. Tím, že je tam, kde chtěl být. S kamarády na svém nejmilovanějším místě, se svou ženou a holkama. A začali se trousit lidé. Nějak se rozkřiklo, že oblíbeného souseda přivezli.
Začali chodit starousedlíci, přišel i jeden, co se s ním neustále hádal. Teď u něj seděl, tiskl mu ruce, smáli se a přísahám, ten Lubor byl zase „lepší“. Jako když přifouknete splasklou nafukovací hračku. V očích mu jiskřilo, hlas už nebyl tak tichý, ruce, které předtím už skoro neovládal, začaly najednou gestikulovat. Někdo rozdělal oheň, začalo se spontánně vzpomínat, historky lítaly sem tam, lidé se řehtali, povídali jeden přes druhého. A uprostřed toho kruhu seděl na vozíku umírající muž. Který vlastně už nebyl umírající. Nebo byl, ale v ten moment nebyl. Jak to jinak říct. Jako kdyby mu někdo stříkl do žil živou vodu.
Začalo se hrát na kytaru. To ovládali všichni, na ty koncerty starých trampských písní dodnes ráda vzpomínám. Tátové od rodin, upracovaní chlapi, se u ohně a kytar stali tím, o čem zpívali. Kovboj, pistolník, šerif, tulák, co cválá prérií - to byli najednou oni. Vždy se mi tahle změna tak líbila, bylo to fascinující. Ten večer se zvrhl v oslavu života. Života a smrti. Jinak se to prostě říct nedá. On věděl, my věděli, ale Lubor se prostě rozhodl, že si ten poslední večer užije. Kamarád doktor mu snad každých dvacet minut kontroloval tlak, tep, víte, co myslím. A vždy jen nevěřícně zavrtěl hlavou. „To jsem ještě neviděl…“ šeptal. „Podívejte na něj…“
A dívali jsme se. Lubor byl prostě - ten starý Lubor. Eva seděla vedle něj, nakláněli se k sobě, oči jim zářily, ona zpívala a najednou se ozval jeho hlas. Dunivý a nezaměnitelný hlas, kterým zpíval všechny staré pecky. On doslova vždy hulákal. Umírající muž z plna hrdla vyzpěvoval. I když předtím sotva šeptal. Táta vzal kytaru a pro něj zahrál ty jeho bestofky - Rosu na kolejích, Tulácký ráno, Ascalonu, Smutný psaní, Felinu, Frankieho.
A ti dva nejlepší kamarádi, dva kluci, kteří spolu prožili celý život, jeden zdravý a druhý umírající, tam spolu zpívali a drželi se kolem krku. Rakovina byla pryč. Zázrak jedné srpnové noci, který byl v porovnání se světem nicotný, ale pro nás znamenal něco obrovského.
Doktor mu dal pivo, Lubor se sám napil, dokonce si vyžádal kytaru. „Počkej, přece nebudeš hrát,“ snažila se Eva, protože on těžký nástroj neudrží! Ale udržel. Všichni ztichli. Dívali se na jeho zkroucené ruce, které byly opravdu jako hůlky, nateklé a křehké klouby, plné skvrn a modřin. Do strnulého ticha začal pomalu hrát tu svojí. Starou stezku. Už jen text je srdcervoucí, když ho zpívá člověk, který zemře. Já nevím, jestli ji znáte, prostě: „Stará stezka vedla kdysi Oklahomou. Když jsem býval mladý, vyprávěl mi děd…“ A čím déle hrál, tím si byl jistější, až se dostal k: „Nikdy nezasviští laso nad mou hlavou, pryč jsou doby, kdy jsem koně sedlával,“ To už řvali všichni. Bez výjimky.
Tolik slz pohromadě jsem v životě neviděla. Máma, táta, Eva, všichni kamarádi, dospělí lidé, brečeli. Protože to byla labutí píseň, která vlastně vůbec nemusela zaznít. Kdyby se pár tvrdohlavých chlapů nerozhodlo, že kamarádovi splní poslední přání.
Večer skončil a vlastně neskončil. Lubor už byl dávno v chatě na lůžku, opět měl rakovinu, opět umíral. Ale naši rodiče seděli u ohně do rána. Poslouchali žáby, vyprávěli si o něm, vzpomínali na všechny historky s ním. A věděli, že se stal malý zázrak uprostřed české přírody. Jinak se to nazvat nedá.
Umřel za týden, doma, už o sobě nevěděl. „Měl to rychlý,“ jak se vždy tak glosuje. Nikdy jsme na ten den nezapomněli. Já ho postupem doby „zasunula“ do šuplíku, kde jsou zážitky, které nerada otvírám. Ale teď jsem ho otevřela a napsala to. Pokud budete mít štěstí, nebudete muset plnit nikomu poslední přání. Ale pokud ne, zkuste to. Udělejte cokoliv, aby se to povedlo. Stojí to totiž za to. Nejen pro toho člověka, kterému je plníte, ale i pro vás. Pro ostatní, kteří to ten den prostě viděli.
Nevím, co se tam tehdy stalo, ale stalo se to. A věřím, že člověk má tolik síly, že je schopen vlastně čehokoliv. Zmobilizovat se i v tom nejhorším stavu. Ještě naposledy jet vlakem, nadechnout se vlahého vzduchu, zazpívat si. Ještě naposledy obejmout kamarády, dát pusu své ženě, pohladit dcery. Naposledy zařvat, že je život krásnej.
A doufám, že ona paní z Facebooku kamarády svého táty našla a přání mu splnila. A že se tam taky stalo něco, o čem bude přemýšlet až do své smrti. Já tátovi přání splnit nestihla. Jednak jsem nevěděla, že bude poslední (to ani on sám), jednak zemřel tak náhle, že bych mu tu věc nestihla dát. Jakou?
To si nechám pro sebe. To je mezi mnou a tátou.
