Před popravou se usmívala. Krásnou partyzánku ubodali bajonety, její odvahu ukazuje legendární fotka

Možná tu fotografii znáte - mladá Asiatka stojí před cihlovou zdí, ruce má založené na prsou, její postoj je hrdý a vítězný a tváří se jí rozlévá uličnický a drzý úsměv. Vypadá jako puberťačka, která právě něco provedla a svým výrazem se snaží vyvolat dojem, že se vlastně nic nestalo - kření se od ucha k uchu a v přivřených očích jí šibalsky blýská. Působí vesele, ale zároveň vzdorně. Jako kdyby říkala: „Jen se na mě dobře podívej, co dovedu, jaká jsem! Jen se koukni, prohlédni si mě! Pohlédni mi do tváře, já se tě totiž vůbec nebojím!“

„To je ale hezká holka! Má super úsměv, je sympatická. Tu si koupím třeba tady na hrnečku. Nebo na tričku? Hele, je dokonce i na ponožkách!“ říkají lidé, když pak narazí na její tvář, která je natištěna na všemožných reklamních předmětech. Fotografie také inspirovala řadu moderních umělců, kteří ji přetvořili do obřích graffiti, soch, koláží nebo úplně nových aranžmá. Dívčin výbojný postoj i její úsměv se staly součástí popkultury - a jen málokdo ví, jaký příběh se za fotkou skrývá. A když se to dozví, káva z hrnku s tímto slavným portrétem jim může - bohužel - poněkud zhořknout.

Cheng Benhua byla totiž za několik okamžiků po vzniku fotografie popravena japonskými vojáky, kteří ji brutálně ubodali bajonety. Onen slavný úsměv je tedy spíše „Poslední úsměv“, jak se fotce také říká. Má i další přezdívky: Ta, která se usmála, Čínská princezna, Úsměv před popravou, Drzá Cheng, Já se vás nebojím nebo Líbezná smrt. A dlouhé roky o osudu ženy na obrázku nikdo nic nevěděl. Jen to, že ji zabili Japonci. Otázka pak stíhala otázku: Kdo to je? Jaké byly její poslední chvíle? Co provedla? Proč ji popravili? Proč se smála? Víme alespoň něco?

Víme, ale i historici byli dlouho bezradní. Když snímek v květnu roku 1938 poprvé vyšel v japonském obrazovém magazínu Shina Jihen Gaho s popiskem: Místní vyzvědačka z oblasti He navzdory tvrdému výslechu neprozradila vojenská tajemství a bylo s ní spravedlivě zúčtováno, s podpisem fotografa Watanabe, nikdo nevěděl ani její jméno. Po dlouhá desetiletí to byla jen „nějaká mladá špionka“, která byla mučena, znásilněna a popravena ve Druhé čínsko-japonské válce. Teprve až po mnoha letech se podařilo složit střípky života hrdinné Cheng Benhuy, která se narodila v roce 1914 v malé vesnici čínského okresu He County (Hexian) v provincii Anhui.

Cheng byla třetím dítětem v rodině chudého zemědělce, říkalo se jí proto „Třetí dívka“. O jejím dětství a mládí se dochovalo jen málo spolehlivých zpráv. Vyrůstala ale ve velice napjaté době, kdy se Čína připravovala na otevřený ozbrojený konflikt s Japonskem a čínská mládež byla vychovávána s důrazem na vlastenectví: „Byl to už polovojenský dril. Na školách i v rodinách byly děti od útlého věku připravovány na boj. Mladí lidé uměli přežít v džungli, učili se sebeobranu, zbraně měli v rukou dříve než hračky,“ uvádí BBC kontext pohnuté doby, ve které vyrůstala i Cheng Benhua.

Z té se stala velice krásná mladá slečna a brzy měla spousty nápadníků. Mezi nimi byl i jistý Liu Zhiyi, který pracoval jako ekonom ve státní správě a po několika měsících vzájemného „okukování“ požádal pohlednou Číňanku o ruku. Rodiče Cheng Benhuy zajásali - mít tehdy jisté zaměstnání se stabilním příjmem, to bylo pro chudou holku hotové terno, jak se tak říká! Cheng věděla, že by měla zajištěnou budoucnost, kývla proto poslušně hlavou a za úředníka se provdala, jenže ihned po svatbě zjistila, že její novopečený manžel holduje opiu!

Liu trávil veškerý čas v opiových doupatech a nakonec se zapletl do vraždy. Odsoudili ho k trestu smrti a ovdovělá Cheng se podle vzpomínek pamětnice z její rodiny ihned po popravě svého muže vrhla po hlavě do odboje proti Japonsku - zřejmě si svou horlivostí a urputností léčila zlomené srdce. Navázala kontakt s místní polovojenskou organizací a při vyrábění letáků proti Japoncům se seznámila s vojenským kuchařem, který se jmenoval Zhou. Tento muž se stal jejím intimním přítelem a představil ji svému veliteli Bai Chengjunovi. U něj prošla nebojácná mladá žena tvrdým vojenským výcvikem a byla prý odhodlána bránit svou zemi i za cenu vlastního života.

Válka Číny s Japonskem už totiž byla na spadnutí. Japonsko od roku 1931 ovládalo Mandžusko a napětí mezi oběma zeměmi vyvrcholilo v červenci 1937, kdy Japonsko Čínu vojensky napadlo. Tím vypukla Druhá čínsko-japonská válka, která se stala největším asijským konfliktem dvacátého století. Japonská armáda čínským územím rychle postupovala a po pádu Pekingu, Šanghaje a Nankingu se boje přesunuly také do centrální Číny. Tažení Japonců za sebou zanechávalo spálenou zemi a hromady brutálně zmasakrovaných lidí.

„Bylo to kruté. Japonci jsou tím známí. Ve válkách se vždy chovali jako dobytci,“ říká poněkud lakonicky diskutující na Facebooku pod fotkou usmívající se Cheng, která se ocitla přímo ve víru války. Japonci se totiž na jaře roku 1938 přiblížili k He County, kde už na ně čekala čínská armáda spolu s nesčetnými partyzánskými skupinami, špiony a odhodlanými civilisty včetně žen a dětí. Oblast se brzy změnila v bojiště, všude vládl zmatek - a když 24. dubna 1938 vtrhli Japonci do okresu He County a obsadili i stejnojmenné město, vypuklo krvavé peklo.

Při pouličních bojích v He County se odehrávaly šílené věci. „Japonci zabíjeli hlava nehlava. Děti, starci, civilisté - vše jim bylo jedno. V ulicích tekla krev a válely se tam odsekané končetiny. Číňané se hrdinsky pokoušeli o odpor, ale vraždění a masakrování nebralo konce. Ta nenávist byla bezbřehá. Čínští bojovníci hlavně velice dobře věděli, že nesmí padnout do japonského zajetí, kde je čekalo jen nelidské týrání a smrt. Japonci byli proslulí obludnými metodami mučení a čínští vojáci a příslušníci domobrany pak raději páchali sebevraždy, než aby jim padli do rukou,“ popisuje dokumentární film o tomto konfliktu

Ubohá Cheng Benhua utéct nestihla - japonští vojáci ji chytili živou při bojích o městskou bránu. Když ji nepřátelé zajali, byla okamžitě hromadně znásilněna, zmučena a potom si ji vzalo „do parády“ několik mužů, kteří se z ní snažili dostat vše, co by se jim mohlo hodit. Dokonce přímo před ní zabíjeli bajonety několik jejích spolubojovníků. Jenže Cheng Benhua podle všech dostupných zdrojů neřekla nic. Naopak, byla jako zblázněná. Křičela, plivala a svým mučitelům nadávala! „Adrenalin, pomatení smyslů, blízkost jisté smrti? Možné to je. Bylo jí všechno jedno, věděla, že ji tak i tak zabijí. Co se děje takovému člověku v hlavě, to je lepší nevědět,“ zmiňuje dokument.

Zajatá partyzánka si za pár hodin vyslechla rozsudek smrti. „Já se vás nebojím!“ řekla Cheng vzdorně, když ji vedli na dvůr obsazeného domu u brány města He County, aby ji popravili. V tu chvíli zpozorněl onen válečný zpravodaj Watanabe, který dokumentoval japonské „vítězné“ tažení. Přistoupil ke skupince popravčích, v jejímž středu stála Cheng Benhua ve vojenské uniformě, a chtěl si ji vyfotit.

Japonci ustoupili k dřevěným dveřím od provizorního vězení, kde Cheng Benhuu drželi - a právě tam vznikla první fotografie, která není tak známá - ale i na ní Cheng stojí v postoji lovce nad kořistí, na tváři má zadumaný úsměv a působí jako z jiného světa. „Na první fotografii, která vznikla také 24. dubna 1938, vypadá Cheng, jako by byla myšlenkově zcela oddělená od reality. Možná tomu tak bylo. Dobře pro ni,“ popisují autoři dokumentu.

Záhy po první fotce pořídil japonský zpravodaj druhou, na níž Cheng pózuje u cihlové zdi. A na tu je opravdu zvláštní pohled, to musíme uznat. Čtyřiadvacetiletá žena stojí před lhostejně pokuřujícími katy; hrdě, pyšně a neústupně se usmívá, ale zároveň z ní čiší i křehkost a nevinnost. Působí to spíše jako momentka z nějakého večírku! Rozhodně by nikdo nečekal, že Cheng bude za chvíli po pořízení fotky popravena. „Ví, že bude za chvíli po smrti, ví, že by zřejmě měla brečet a prosit o slitování, ale ona udělá něco jiného - drze se usměje. Je v tom nesmírná a stěží uvěřitelná odvaha,“ popisuje autorka článku o Cheng na Instagramu. A když si to lidé uvědomí, oklepou se hrůzou. Mnozí pak nemohou Chengin úsměv a vzdorný postoj dostat z hlavy.

„Jak je to možné? Tváří v tvář katům se usmála? Je to drsňačka, to všechna čest! Chudák holka! Hrdinka! To musela být něčím nadrogovaná, ne? To jsou hrozní fanatici - ona jde na smrt a řehtá se. Já bych chtěl vidět vás! Pro mě je ta holka neuvěřitelná hrdinka. A co to vytahujete po tolika letech? To nemůžete dát nějakou hezkou fotku? Kdo to má číst? Historii je nutné znát, protože se z ní lidé mají poučit. Za chvíli tu máme další takové Cheng Benhuy a já vám ručím za to, že to nebudeme my, kdo se bude smát!“ hádají se lidé pod usmívající se Cheng - a my pro její výraz vlastně nemáme žádné vysvětlení, natož abychom ho dovedli pochopit.

Druhá čínsko-japonská válka se po útoku na Pearl Harbor stala součástí druhé světové války a skončila 2. září 1945 kapitulací Japonska. Pro Čínu to sice znamenalo vítězství a osvobození od japonské okupace, ale země zůstala totálně zdecimovaná, civilní oběti se počítaly na miliony a okamžitě zde propukla krvavá občanská válka mezi komunisty a nacionalisty. Fotka usmívající se Cheng tak zapadla do historie a nikdo dlouho nevěděl, kdo dívka na obrázku vlastně je. Existovaly výpovědi svědků, kteří ji viděli na dvoře a věděli, že byla mučená, znásilněná a zavražděná, zůstávala ale dál anonymní.

Teprve po desetiletích začali po její identitě pátrat čínští historici. A nebylo to vůbec jednoduché. Ženy tehdy často nebyly zapisovány do rodových kronik, genealogické záznamy jim také nedaly žádné vodítko a odborníci měli v ruce vlastně jen její fotku s popiskem v japonském časopise a výpověď japonského vojáka jménem Tō Saimei. Tento příslušník 6. divize ve své vzpomínkové knize popisoval mrtvolu mladé dívky, kterou viděl při odchodu z He County.

„Měla rozpárané břicho. Měla na sobě uniformu s opaskem, bylo jí asi dvacet let. Pamatoval jsem si na tu dívku, bojovala jako lev. Křičela a střílela,“ říkal veterán. Jenže to byla zase jen slepá ulička - neexistoval (nebo se nedochoval) žádný jmenný seznam bojovníků v guerillových jednotkách a „drzou holku“ se opět nepodařilo ztotožnit. Až v roce 2009 došlo k průlomu - novinář z He County, kterému obrázek mladé Číňanky nedal pokoje, vyrazil na vlastní průzkum po zapadlých vesnicích čínského venkova a hledal pamětníky. A když ne ty, tak alespoň někoho, kdo by z vyprávění svých rodičů a prarodičů o něčem věděl.

A usmálo se na něj štěstí - dvaadevadesátiletá paní Xu Renzhen označila dívku jako sestru svého prvního manžela. „Můj muž byl její mladší bratr. Byla taková vzteklá, rtuťovitá. Dobře si na ni vzpomínám. Manžel potom padl a já se vdala znovu. O ní jsme nevěděli nic. Mysleli jsme si, že někde žije, že utekla s armádou. Byla vždy taková. Vyhledávala dobrodružství. Ta její tvář se nedá zapomenout,“ uvedla mimo jiné stará paní. Bezejmenná partyzánka tak konečně dostala jméno: Cheng Benhua.

V prosinci 2012 se pak Cheng symbolicky vrátila domů. Cheng Naifu, nejstarší žijící člen rodu Chengů, přinesl zarámovanou kopii světoznámé fotografie do rodinné modlitební síně. Zvláštní příběh jedné fotky a jednoho úsměvu provází také řada kontroverzí. „Prý se nejednalo přímo o poslední chvíle jejího života. Ne okamžiky, ne vteřiny, minuty, ale celé hodiny i dny. Cheng měla být popravena až za několik dní po svém zajetí. Když Japonci dostali rozkaz k přemístění, zajatce s sebou nebrali, takže je povraždili všechny naráz,“ zmiňuje dokument.

Jak to bylo doopravdy, to už se asi nikdo nedozví, faktem ale zůstává, že fotka existuje, Cheng Benhua popravena byla, v Číně má dokonce svou sochu a její statečnost a až strhující úsměv se lidem zarývá pod kůži i v dnešní otrlé době.

Socha Cheng Benhuy:

Děkuji panu Sejrkovi za tip na téma a pomoc :-)

Zpracováno podle:

W2db.com, BBC, Second Sino-Japanese War, Lifee, History Defnet, Instagram (2), Dokument YouTube (2), Facebook, Český rozhlas Plus, Čankajšek, Nanking Dokument 2. díl, Nanking