Článek
Moje fobie zřejmě nemá pojmenování. Alespoň jsem nikde nedohledala, že by děsivý strach z violky zahradní měl nějaký název. Asi tím trpím jen já. Já se zeptám - opravdu to většina lidí nevidí? Vždyť jsou strašidelné! Mají obličej, oči, nos, pusu, výraz věčně vyjevený, nebo naopak zamračený. Nebo to občas vypadá, jako kdyby na nich seděl hmyz. Nějaký rozpláclý chlupatý pavouk, kupříkladu.
Při bližším pohledu (brrrr!!!) samozřejmě zjistím, že to není hmyz, je to zákeřná hnusná a potměšilá čarodějnice. Tedy její obličej.
Jedna moje kamarádka se bojí hadů, druhá pavouků, což jsou fobie normálního typu. U normálních lidí. U nenormálních (já) jsou to pestrobarevné kvítečky. Prý něžné. Jo, to určitě! Dodnes si vzpomínám na šílenou hádku na hřbitově, kdy jsme se sestřenicí osazovaly hrob prarodičů.
„Já bych sem dala nějaký ty macešky,“ děla příbuzná. „Nikdy! Vždyť vypadají jako mrtvoly!“ zařvala jsem na pietním místě plném mrtvol, abych se vzápětí všem mrtvolám omluvila, protože na hřbitově se neřve, nehuláká. Na hřbitově je klid, pokoj, ticho, velebný mír.
A macešky.
Naprosto, ale naprosto výstižná a všeříkající fotografie!
Ale já přesně vím, kde se to vzalo. Původ toho strachu mám z dětství. Či lépe řečeno - od babičky. Ještě lépe řečeno - od babiček. Jedna moje babička byla zemitá a rázná paní, která si nikdy nebrala žádné servítky. Od útlého věku jsem byla častována vyprávěním o jejích porodech, o porodech jejích kamarádek, o porodech všech žen, které znala - a že jich znala! A hlavně nešetřila detaily. To mi nějak nevadilo.
Nevadila mi ani její posedlost drby všeho typu, které sbírala „po všech čertech“ (znáte to, kam čert nemůže, tak to byla přesně ona!), pokud se ty drby netýkaly mě. Občas i týkaly. Naučila mě znát houby, rodily jsme spolu kůzlátka od kozy Lízy, dokonce i králíka jsem si „zastahovala“ - a ani jsem se nepoblinkala! Horší bylo, jak mi líbezně vyprávěla o kytičkách, kterých měla plnou zahrádku.
O sedmikráskách a broučcích a jejich smrtelné kombinaci jsem se dozvěděla, když jsem si zrovna narvala plnou hrst. „Jojo, tak to umře broučků,“ sdělila mi jen tak mezi řečí. A stejně to bylo s maceškou. Dostalo se mi naprosto hororového vyprávění o tom, že tyto kytičky rostou na hrobech. A že nesou obličej toho, kdo v tom hrobě leží. A pokud byl ten člověk zlý, macešky se mračí. To bylo něco pro malou holku!
Děsuplné kvítí rostlo i v záhonu, i otázala jsem se, jestli je mrtvola i na naší zahradě. „Hm,“ děla babička a rýpala se v hlíně, „možná, tady prošlo vojáků - za války, víš. A taky je tam Ira..“ Ira?? Pejsek, který bydlí v psím ráji, kde má spoustu kamarádů (což mi bylo nakecáno celou rodinou, když se oblíbený pes odebral za duhový most) - a najednou je tady? A kde?
Koukla jsem zděšeně na macešku, která z údajného Iry rostla. Ta byla šílená! Měla vytřeštěné oči, místo pusy čmouhu a potměšile se na mě šklebila. To byl konec mého dětství!
Babičky???
Druhá babička nebyla rázná ani zemitá, to byla dáma, která si také libovala v drbech, ale cíleně. Též sbírala. A dávala dál. Také měla velice komplikovanou povahu. A také všude sázela macešky. Ta mně nic moc nevysvětlovala, nepovídala si, jen občas utrousila, kdo má kde nemanželské dítě, čemuž jsem nerozuměla. Zvířata neměla, protože je bytostně nenáviděla. Měla jen zahradu „aby lidi koukali, jak to mám hezký…“
Když jsem přijela od první babičky a vyložila téhle babičce tezi o mrtvolách pod violkou zahradní, druhá babička se strašně urazila, protože to vztáhla na sebe. Ona byla velice vztahovačná. Asi si domyslela, že mi tam první babička povídá, jak pěstuje své krásné květiny na mrtvolách. Tak začala nadávat, že tohle v životě neviděla. A macešek si tím víc hleděla.
Nesměla jsem na ně ani sáhnout (ještě to tak!), ale přemýšlela jsem pořád, proč druhá babička ty mrtvoly tak opečovává. Pak mi řekla, že jsou krásné a jestli vypadají „trošku strašidelně“, je to jen tím, že první babička je proklela, aby mě děsily. Takže najednou se tohle zvrhlo ve svár obou babiček o macešky a vnučku.
Kdykoliv vidím tenhle děsuplný kvíteček, vzpomenu si na ně. Bohužel, s takovou tou trošku pasivní rezignací. Proč jste se hádaly o kytky a nevážily si každého dne! Tak nevím. Možná všechny babičky občas plácnou nějakou blbost. Pokud někdy i já budu babička, tak nebudu mlít o mrtvolách, nebudu honit drby a vyprávět o porodech! A nebudu se urážet kvůli nesmyslům. Život je tak krátký! Tak pozor, ať ho nestrávíte ve zbytečných svárech.
Kvítek nevinný - avšak bizarní!
A hlavně mi jednou na hrob dejte macešky, prosím vás o to! Slibuji, že se na vás budu usmívat!
Hezký den všem maceškám! A babičkám!
