Článek
Klasik praví, že zuby jsou pohroma huby. Velká pravda. Co jsme si s nimi zažili, to by vydalo na román. Třeba moje máma - ta když šla k zubaři, tak se oblékla do černého, abychom s ní neměli do rakve práci. Dělali s ní tak šílené věci, že se to ani nedá popsat. Musela i na sekání, protože jí jaksi nevyrostl druhý zub, zasekl se u nosní kosti, otočil se tam a hověl si, dokud nezačal růst, ale vodorovně. Když se máma na cestu do příslušného zubního oddělení pražské nemocnice oblékla do rubáše, musel ji táta donutit, aby se převlékla do něčeho veselejšího (černá šifónová sukně, černá blůza, černé punčochy) a doprovodil ji.
Vrátila se s trubkami, které jí visely z pod nosu z úst (já nevím co to bylo, odvádělo to hnis), s oním sloním klem v krabičce na památku; a jelikož mamince tato zednická operace zapříčinila dočasnou změnu mimiky tváře, zakázal jí táta chodit otevírat a vycházet z domu. Já si taky se zuby užila své, vůbec o tom nechci mluvit, psát, natož na to jen myslet. Když se narodila dcera, modlila jsem se, aby neměla zuby po mně, ale vím, že je už vyvrácený blud. Každý se rodí se stejnou startovací čárou a je zprvu jen na rodičích, jak dentální hygienu svého potomka pojmou. No.
Pojali jsme ji zběsile, pečlivě, ale zuby má dcera po mně. Nevím, netuším, co se stalo, ale z původně krásných a zdravých perliček se přes úporné čištění stalo semeniště bakterií nebo bůhvíjakých potvor. Když se začala přezubovat, začala se i kazit. Ne dcera, ale mléčné zuby. Běhali jsme po ordinacích zubařů, kteří byli ochotni se na to podívat, aby pak ječící klubíčko nervů označili puncem „neošetřitelné dítě“ a sami si ošetřovali drobné i větší tržné a řezné rány na rukou. Jednoduše řečeno - zkazily se jí dvě stoličky vzadu. Jako kdyby sežrala kilo cukru každý den. Já to opravdu nechápu.
Naše neošetřitelné dítě ošetřili s prvním zkaženým zubem v Plzni, kde dali dcerce čuchnout rajského plynu (já se hlásila taky, ale nedali mi!) - a zub jí byl vytržen. Až mi zase příště bude někdo tvrdit, že mléčné zuby nemají kořeny, pošlu ho víte kam. Navíc mám důkaz v podobě zoubku, který nosím v peněžence. Má obrovské kořeny, nechutně obrovské. Ale povedlo se, zub byl venku. I když podezřívám dceru, že si dostatečně nečuchla, protože jí to rvali víceméně zaživa. Ještě teď se mi navaluje, když si na ten řev vzpomenu. „Ještě je tam jedna stolička, ta musí také ven!“ děla vesele mladá lékařka, když dcera utekla z ordinace a schovala se za věšák a já se tam schovala s ní.
Bum, razítko přes celou zprávu, kde opět stál onen glejt neošetřitelného dítěte. „Měli byste uvažovat o analgosedaci,“ šeptala mi sestřička důvěrně. Tak jo. Našla jsem soukromou kliniku (drahou!), kde se specializují na tyto vykažené pidižvíky, kteří jsou postrachem rukou zubních lékařů. Domluvila jsem termín, který ale bude až v únoru. Než zdvihnete varovně prst- já vím! Já to všechno vím. Nebezpečné, sami jste si to zavinili, měli jste tohle a támhleto… Uvědomuji si to. Ale když to jinak nejde? Přece ji nenechám trpět! Domluva na analgosedaci byla skvělá. Prostředí luxusní kliniky udělalo dojem i na dceru čili nelezla po lustru a neproskakovala zavřeným oknem, pouze se zavřela na neméně luxusním záchodě.
„A jak tedy dcera spolupracuje?“ otázala se mě mladá krásná lékařka, která by z fleku mohla chodit po přehlídkovém molu někde v Miláně. „No…hubu otevře, nechá se prohlédnout, ale jakmile vytáhnete nástroj, tak…“ „Aha, no ale podívat se musím,“ vytáhla doktorka nástroj a už jsme tahali dcerku, která se zapasovala pod topení. „Hm Hm,“ brumlala si Naomi Campbell a zkusila vše možné. Hrát jí divadlo, dělat, že odchází, přemaskovala se (svlékla si plášť, což zaujalo mého manžela tak, že jsem se málem schovala také!), nic. Pak přišlo na scénu hrubé násilí čili držet. Bohužel. A zjistila, že další dva zuby jsou jemně chycené, nicméně se spravit dají, ale ten jeden půjde ven. A naplánovala onu analgosedaci na únor.
„Vypiješ džusík a usneš, neboj se,“ hovořila lékařka do zdi, respektive do centimetrové mezírky, kam se dcerka napasovala. Když jsme přijeli domů, byl akorát předvánoční čas a jelikož si malá na nic nestěžovala, přestala jsem na to myslet. To je vždy. Když je něco hnusné a bolí vás to (v případě matky přeneseně), nechcete to řešit. Máme termín, tam se to vyřeší. Bum. Zrovna jsem se předvánočně ladila na veselou notu a snažila se ignorovat zcela nesváteční bordel, který v bytě panoval, když dcera kousla do nějaké tyčinky a bylo to tady. Tedy - zprvu nebylo. Ona se tak bojí, že to neřekne. Ale tím „mě vůbec nic nebolí, natož zub!“ výrazem tváře, mimikou, tou řekne vše. A bylo to tady.
„Tebe bolí zub?“ zaševelila jsem a snažila se nedat najevo zděšení. Co teď proboha? Třiadvacátého večer! „Nebolí! NE-BO-LÍ!“ slabikovala důležitě malá a důležitě si také držela dlaň na tváři. Pak to přešlo, tyto zuby prý bolí ve vlnách, jak jsem byla informována. Vlna se převalila a bylo dobře. Když usne, tak vím, že je to dobrý. Vánoce jsme si užili, na Štěpána ráno se opakovalo: „NE-BO-LÍ maminko, nedělej to, neptej se, NE-BO-LÍÍÍÍÍ!“ kvičelo dítě. Ach, kdyby to nebylo tak závažné, musela bych se i pousmát nad tím, jak málo těmto tvorečkům rozumíme. Přetvářka jim ještě nic neříká, ovšem když jde o život (v tomto případě o zuby), najednou to jde. A dojemně „nenápadně“.
„Bože, holka, co budeme dělat…“ dala jsem si hlavu do dlaní, protože mi bylo zcela jasné, že to BO-LÍ - a to tak, že strašně moc. To jí mám až do února ládovat Nurofenem? Ťukáte si na čelo, že jo. Pohotovost, jasně! To bylo řešení, krajní, nejbližší je v Plzni a netěší se příliš valné pověsti, bohužel. Ale když je nouze nejvyšší… „No, tak já tam zavolám,“ šeptala jsem manželovi, ale dcera má uši jako netopýr a schovala se do skříně. Usedla jsem k notebooku, abych si vyhledala kontakt a měla jsem slzy v očích. Napadlo mě dát si třeba inzerát na Facebook, něco jako: „Kdo vytrhne mojí dceři zub, dostane milion!“ Až na to, že nemám milion.
Nebo… Zoufalé matky dělají zoufalé věci! Co takhle: „Kdo vytrhne mojí dceři zub, strávím s ním noc plnou vášně!“ Ehm. Pohlédla jsem nenuceně na své pocintané tílko a děravou punčochu a mávla rukou: „No jo, na tohle už jsi moc velká rachotina, drahoušku,“ šeptala jsem sama k sobě. „Ty bys někoho nachytala leda na jídlo… Svíčková! Sváteční svíčková, od které mám to tílko pocintané!“ brumlala jsem si a fakt jsem začala smolit: „Kdo vytrhne mojí dceři zub, dostane kotel svíčko…“ Blbost! Všechno je to blbost! Přece musí něco existovat! Nápady typu kovářské kleště jsem zavrhla, nejsem sadista. Manžel přemlouval skříň, aby vylezla a šla si vzít prášek, leč skříň zařvala: „NE!“ A opět to její důrazné slabikování: „MĚ-TO-NE-BO-LÍÍÍ! AAAAUUU!“
Tak jsem šla hledat adresu oné neblaze proslulé pohotovosti. Ale abych jim nekřivdila, naše spádová nemocnice je Domažlická, takže věřte, že jsem poměrně otrlý pacient a nepřekvapí mě již vůbec nic. Ale copak já. Tady šlo o dítě. A jak tak bezmyšlenkovitě píšu zubař zubař pohotovost, vykoukla na mě tabulka rozpisu pohotovostí. Já o tom neměla nejmenší tušení. Zkrátka o svátcích drží v kraji pár zubařů ve svých ordinacích pohotovost. „Cože?“ vytřeštila jsem oči. Bylo brzy ráno, většina jich byla daleko, Klatovy, Sušice, ale to nám bylo jedno. A koukám, že jeden pan doktor byl v poměrně blízkém městečku.
„To přece musím zkusit!“ zařvala jsem, vzala telefon, vyťukala chvějící se rukou číslo a neméně chvějícím hlasem jsem drmolila sestřičce: „Já nevěděla, že něco takového existuje, vy máte OTEVŘENOU ordinaci, jááá éééé…“ Když blbnu a jsem ve stresu, zajíkám se a melu nesmysly. Naštěstí sestra byla velice nerozčílená, empatická a klidná. „Máme, vás to asi strašně bolí, já vám vůbec nerozumím,“ „Huhuhu…“ huhlala jsem (asi dojetím). No jo, ale … Co je mi platné, že zubař ordinuje. I když tam tu naší příšerku nějak dopravíme (manžel sháněl rakev na střechu, kam by se vešla skříň, ve které naše NE-BO-LÍ stále dlela), kdo zaručí, že se nenasouká do drtiče odpadků nebo do popelnice na toxický odpad?
Nenechá si to vytrhnout, to je jasný. Achjo. Já fakt budu muset dát ten inzerát. Na milion, noc plnou vášní nebo svíčkovou. Sestřička se začala smát. Já totiž tohle všechno říkala nahlas (další zlozvyk). „To nepůjde, to se nesmějte. Ona je neošetřitelná!“ „Takových už jsme tu měli,“ řekla mi ta žena a já začala pociťovat prapodivné šimrání v hrudním koši. Nebyl to infarkt, byla to NADĚJE. „Vy byste to zkusili? Teda - pan doktor by to zkusil?“ „Ano, ale musíte přijet ihned, máme plnou čekárnu!“ ozval se z telefonu zvuk otevíraných dveří a já jasně slyšela takové to hekání a kvílení všech těch neviděných bolzubů, co mají kolem huby šátky a sténají bolestí.
Zaklapla jsem notebook, vylétla od stolu, ve velice provizorním oděvu doběhla do pokoje, kde jsem skříni oznámila, že se jede „k panu doktorovi přes zoubky“ .„NÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉ!“ ječel spodní regál, ale měl smůlu. Prostě to zkusíme. Popadla jsem skřítka, oblékla její svíjející se tělíčko a naštelovala do auta. Nerada říkám věci jako: „Neboj se, to bude dobrý, to nebude bolet,“ protože to není dobrý, bude to bolet a ona mi pak nevěří. Jen jsem dceři prostě a jednoduše sdělila, že jí pan doktor zkusí pomoct od bolesti. Uslzená ratolest kývla a vyjeli jsme. „Já toho chlapa vůbec neznám, to se nepovede,“ bědovala jsem, protože na bědování jsem kadet.
Manžel si pustil Argemu a pokrčil rameny. „To se uvidí!“ A vidělo. Přátelé, kdybyste tam byli, neuvěřili byste, že může něco takového existovat. Já tedy ne. Přišli jsme tam, čekárna plná sténačů, přesně jak jsem předpokládala. „No, to tady budeme do rána,“ povzdechla jsem si a NE-BO-LÍ začala zase natahovat. Snad to byla ta její roztomilá zoufalá podkovička úst, stažená k breku, nebo moje pocintaná a děravá maličkost, ale ti pacienti najednou řekli: „Běžte, já vás pustím!“ „Holčičku to bolí,“ dojímala se stará paní, „Jen ať jde!“
Chlap jak hora, kterého bych se věru bála potkat sama v lese, se křivě usmál (jednu stranu tváře měl tak oteklou, že vypadal jak kdyby strčil hlavu do úlu a ještě na něj zabouchal železnou tyčí) a řekl: „Chudinka, to i já vás pustím!“ A ostatní se přidávali. Co to je? Kam jsem to vlezla? Do jiné dimenze, kde jsou všichni hodní? Nějaký startrekovský vesmír? Fakt nás pustili. Sestřička se smála a pan doktor? Ten udělal zázrak Saturnálií, jelikož se to povedlo. Nechápu jak, nevím proč, ale: „No ty musíš mít trápení, pojď dál,“ oznámil lékař ve středních letech. Manžel usedl do mučícího křesla a automaticky si dceru našteloval na sebe.
Zubař uznale pokýval hlavou, nemusel k tomu ani pobízet. A hlubokým a trpělivým hlasem vedl k dceři řeč: „Já se na ten zoubek zlobivej podívám. Ale nejdřív ho musím uspat, jo?“ „Jo,“ kývla NE-BO-LÍ a otevřela dokořán ústa. Cože to? A lékař pokračoval: „No ten je ošklivej. Já ho uspím, touhle vodičkou,“ předvedl stříkátko s analgetikem. Střík! Dcera zůstávala na místě, nelezla do odpadkového koše, což samo o sobě bylo tak podivné, že jsem usoudila, že se zcela a nepochybně nacházíme v jiném časoprostoru. „Hele, tak jsem si ho prohlídl, co kdybych ho vyndal, dokud spí?“ zeptal se zubař přímo dcery. „Tak jo!“ kývla.
„Nejdřív mu musíme dát injekci, protože je taky ze všeho vyděšenej jako ty, víš? On za to nemůže, že bolí. Nechce ti ubližovat, on už chce ven. Tak mu pomůžeme.“ mluvil a jen tak mezi řečí jí prostě píchl anestezii, dokonce DVAKRÁT!!! A ona nic. Při samotném trhání ji manžel a sestra drželi za hlavu, ale: „Čáry máry fuk!“ zamával najednou kouzelník v bílém plášti zubem v kleštích před očima mojí NE-BO-LÍ, kterou to najednou skutečně NE-BO-LE-LO. Přála bych vám vidět ten zmatek v očích dítěte, které zjišťuje, že je to pryč. Zázrak v ordinaci, jinak to nazvat neumím.
Když jsme vyšli ven, poděkovala jsem všem pacošům a v autě přemýšlela, co se to vlastně stalo. Dcera už si s manželem vyzpěvovala na plné pecky Jarošovský pivovar a já brečela dojetím. A to jsem se chtěla kvůli ní stát prostitutkou!!! Doma se natolik změnila atmosféra, že jsme tu tancovali jak Heduš s Ludánkem a já v nějakém rauši napsala onomu zubaři sáhodlouhý děkovný mail. Odpověděl až po novém roce s tím, že měl slzy v očích. Poděkování se občas ani nedočká. A připsal tam větu, kterou bych tohle celé zakončila. Je to pro všechny rodiče, jejichž děti mají problémy se zoubky. Nebo s čímkoliv jiným.
„Musím uznat, že váš muž je dobrej. Málokterý rodič totiž dovede/chce znehybnit a přidržet své dítě tak moc, aby mu omezil pohyb a já mohl pracovat. Někdy si lidé neuvědomí, že chvilkové nepohodlí dítěte (pevné držení hlavy) je sice nepříjemné, ale ve výsledku vede k tomu, že já mohu pracovat. Kolikrát se mi stalo, že z ordinace odešli, protože odmítli „ubližovat“ synovi nebo dceři tím, že jim na pět vteřin přidrží silně hlavu. Tím jim ale ublížili daleko víc. U vás se to povedlo, protože váš manžel byl fakt frajer a nebál se. A holka frajerka, že to dala.“
Ale frajer byl hlavně pan doktor, kterému patří náš velký dík.
Všem pěkný den a zubům zdar!
