Proslavená záhada Duchů z Trianonu: opravdu dvě učitelky cestovaly časem a potkaly Marii Antoinettu?

Bylo nebylo, jak začíná každá správná pohádka, 10. srpna 1901 se Charlotte Anne Moberly a Eleanor Jourdain vydaly na procházku do zahrad Versailles. Úchvatná podívaná obě postarší Angličanky naprosto pohltila. „Taková nádhera. To až budeme vyprávět doma,“ utrousila Charlotte, takto přísná a zkostnatělá ředitelka oxfordské ženské koleje svatého Huga, ke své mladší zástupkyni (a přítelkyni) Eleanor. Když tu náhle se něco stalo. Něco, co obě dámy řešily až do své smrti. A kdyby jen ony.

Duchové v Trianonu jsou již legendární paranormální událostí, jejíž popis je minimálně velice matoucí, když ne rovnou skutečně záhadný. Obě ženy se ze své „cesty časem“ nemohly vzpamatovat, dokonce o celé bizarní události napsaly pod smyšlenými jmény knihu. Bylo jim nadáváno do lhářek nebo lesbiček:

„Dvě středostavovské panny jsou evidentně psychicky nemocné. A jejich vzájemná náklonnost je více než prapodivná. Ženská láska jim, jak to v těchto případech chodí, zapříčinila bludy a šílenství. Budiž varováním pro všechny ženy, které si zahrávají s pohlavní láskou bez přítomnosti muže!“ hřímal ve svém kázání anglický duchovní Robert Epstein. Toto prohlášení vyvolalo hotovou církevní přestřelku, protože otcem Charlotte byl biskup ze Salisbury a Eleanořin pro změnu vikář.

Epstein se svým traktátem nebyl zdaleka sám. Proti vzdělaným a inteligentním dámám se strhl hotový hon na čarodějnice. „My ale víme, že jsme viděly něco, co jsme vidět nemohly! A obě dvě! To přece vypovídá o tom, že nelžeme!“ bránily se ženy.

Mohlo se jednat o pohádku, kterou si dvě stárnoucí učitelky vymyslely? Koho viděly? Jak to tedy celé bylo - nebo nebylo?

Oxford, konec listopadu roku 1901. V pracovně ředitelky dívčí koleje svatého Huga sedí naproti sobě dvě zamračené ženy. Charlotte Anne Moberly (1846–1937) hledí na svou zástupkyni Eleanor Jourdain (1863–1924). „Nemůžu uvěřit, že jsi mi to neřekla!“ hřímá autoritativní Charlotte a Eleanor hrdě vztyčí hlavu: „A já zase nevěřím tomu, že jsi něco takového zamlčela ty mně!“ Nakonec se rozhádané učitelky dohodnou, že si obě vezmou papír a pero, uchýlí se do soukromí a napíší, co tehdy ve Versailles viděly. A pak si své zápisky porovnají.

Jak řekly, tak se stalo. A Charlotte i Eleanor se nestačily divit. „To přece není možné. A tohle také? No byl to trošku jiný úhel… a tuhle ženu si vybavuji! Co jsme to viděly?“ užasnou zděšeně obě dámy. Ano. Co viděly? To je klíčová otázka celé události, která vešla do dějin jako The Moberly–Jourdain incident, Les fantômes du Trianon či Duchové z Trianonu.

Před cestou do Francie byla Eleanor Jourdain požádána, aby se stala zástupkyní ředitelky koleje pro mladé dívenky. Eleanor měla v Paříži maličký jednopokojový byt a ředitelku pozvala k sobě. Vyjely tedy o prázdninách do Francie na jakousi „zkušenou“, která měla slečnu Jourdain připravit na důležitou funkci. V té době to bylo mírně řečeno neobvyklé. Dvě přítelkyně na cestách a spolubydlící v jednom malém bytě… Později to vyvolalo spekulace o jejich lesbickém vztahu, které celý případ zpochybnily.

Nicméně v Paříži si dámy užívaly, chodily po památkách, a samozřejmě nemohly vynechat ani Versailles, kam se vydaly desátého srpna 1901 vlakem. Po prohlídce královského paláce a zahrad se Moberly a Jourdain rozhodly, že si za pomoci Bedekrova průvodce trasu prodlouží a půjdou se podívat do Velkého Trianonu (zámek v severozápadní části Versailles, který nechal postavit Ludvík XIV. pro markýzu de Montespan). Ten byl tehdy pro veřejnost uzavřen.

Zklamané Angličanky se vracely a nějakým způsobem minuly odbočku na hlavní cestu. A zde přichází ke slovu jejich zápisky, které o tři měsíce později vytvořily v Oxfordu nezávisle jedna na druhé. Pokud můžeme Charlotte i Eleanor věřit. Otázkou ale zůstává, proč by si ženy vymýšlely, když dosáhly ve své vlasti takového postu a kariéry, o jaké se jiným ženám v té době ani nesnilo, aby to pak vše zahodily jednou lží. Neměly důvod dělat se důležitými, ony už důležité byly!

Zkusme se nyní oprostit od strohých popisů a celou „Trianonskou cestu do minulosti“ si trošku zbeletrizovat. Ostatně Charlotte Moberly a Eleanor Jourdain to udělaly ve své knize An Adventure (1911) pod pseudonymy Elizabeth Morison a Frances Lamont, kde poprvé své neuvěřitelné dobrodružství popsaly pro širokou veřejnost. Celý bizarní, děsivý a nevysvětlitelný zážitek začal právě tím, že sešly z hlavní cesty. „Kam teď?“ ptala se jedna druhé a zmateně se rozhlížely kolem sebe. Poblíž se v trávě válel zastaralý pluh, za stromy vykoukl starý statek. „Vůbec nemám tušení kde jsme,“ hořekovala Eleanor, když si najednou všimla, že z okna statku vytřásala jakási žena bílou látku.

„Dobrý den madame, prosím, můžete nám ukázat cestu zpět do paláce?“ požádala slušně Charlotte. Žena nehnula ani brvou, jen mechanicky třásla a třásla. Charlotte popisovala: „Vše bylo najednou ploché. Změnila se celá atmosféra, vzduch. Jako kdybych se dívala na ilustraci v knize. Vítr nepohyboval stromy, nastal pocit bezútěšnosti a tísně. Vzduch se mi vlnil před očima, jako mžitky před mdlobou. Nepřirozený a nepříjemný byl pohled na vše okolo. Žádné světlo, vše stálo naprosto staticky.“

Jourdain a Moberly stály jako solné sloupy, protože skutečně netušily, co se právě děje. Je snad před bouřkou? Nebo se svět zastavil? kladly si řečnické otázky. Najednou se před nimi objevili dva velice podivně ustrojení muži. Angličanky je považovaly za zahradníky z Versailles, až na ten obskurní oděv: „Měli třírohé klobouky a dlouhé šedozelené pláště. Vypadali nadmíru důstojně,“ uváděla Eleanor, která se jich zeptala na cestu. Oslovení muži nehnuli brvou, jen jeden z nich mávl rukou směrem rovně. Eleanor a Charlotte tedy daným směrem vyrazily. A děly se věci.

Ženy prošly kolem polorozpadlé chaty, před kterou stála mladá dívka a podávala džbán staré ženě. Tento výjev byl jak z Cimrmanových živých obrazů - scéna byla nehybná. Jako filmové políčko. Charlotte pobídla Eleanor, protože už ji jímala hrůza, „Na tom všem bylo něco nadpřirozeného! Přešly jsme po dřevěném mostku přes malou vodní plochu, která se také vlnila. Cesta se před námi klikatila a kroutila jako had,“ pokračují zápisky. Zanedbaná a rozbitá stezka obě vyděšené dámy dovedla před pavilon, kde narazili na dalšího člověka.

„Vešly jsme na kraj lesa, bylo to blízko Temple de l'Amour. Seděl tam v dlouhém plášti a velkém klobouku děsivý muž. Měl starodávné boty s přezkami a podpatkem, tvář jeho byla ztělesněné zlo - zlá, tmavá, zjizvená, odporná. Znetvořený neštovicemi nanejvýš odpudivého zjevu. Jeho oči však byly prázdné, nebyla známka toho, že by si nás vůbec všiml, ač byl přímo před námi.“ Najednou ženy uslyšely dupání - po lávce k nim běžel další muž, kterého popsaly jako vysokého kudrnatého hezouna s velkýma očima a obrovským kloboukem. „Ztratily jsme se!“ bědovala Eleanor.

„Tady nemáte co dělat! Zmizte!“ křičel na ně. Po chvíli dohadování jim přelud ukázal cestu zpátky přes onen můstek. Charlotte Moberly a Eleanor Jourdain už běžely, protože tohle všechno bylo opravdu podivné a děsivé. „Celé okolí vypadalo opět jako plochý obraz, jako krajinka,“ popisovala Charlotte. Pěšinou kolem louky proběhly k Malému Trianonu, který vypadal jinak - měl doširoka otevřené okenice a „vlnil“ se ve vzduchu. Před zámečkem seděla nádherná žena v dobových šatech, bílém klobouku a ohromující paruce. Měla před sebou skicák, byla usazena v trávě a malovala.

„Tak to je naprostý konec!“ křičela vyděšená Charlotte, když náhle spatřila zaměstnance paláce, který na ně křičel, aby se přidaly ke skupině. Normálně oblečení lidé se nepochybně chystali na prohlídku Malého Trianonu. Když se ženy ohlédly, zjizvený muž, můstek i krásná slečna byli pryč. A Trianon už se nevlnil a okenice měl napevno zavřené. Co tohle mělo být? Po návratu do Anglie a „ztotožnění“ svých zážitků se obě dámy ponořily do vlastního pátrání. V roce 1903 byla například nalezena stará mapa zahrad Trianonu, která ukazovala most, o kterém obě ženy tvrdily, že ho překročily. A bylo toho více. Jenže jim nikdo nevěřil a sklízely jen posměch.

Charlotte a Eleanor se až do své smrti domnívaly, že mohly vidět události, které se odehrály 10. srpna 1792, pouhých šest týdnů před zrušením francouzské monarchie, kdy byl obléhán Tuilerijský palác v Paříži a králova švýcarská garda byla zmasakrována. Cestu do Malého Trianonu podnikly obě dámy spolu i samostatně ještě mnohokrát, nikdy však nic podobného jako v roce 1901 nespatřily. Neustále přemýšlely, jestli nenarazily na nějaký soukromý večírek v dobových kostýmech. Taková možnost se samozřejmě přímo nabízí, podobné orgie tam pořádal Robert de Montesquiou.

Tento dekadentní francouzský „umělec“ byl zženštilý gay, který se rád převlékal za ženy a jeho večírky ve stylu markýze de Sade (se vším všudy!) byly značně proslulé. Nebylo by divu, kdyby anglickým škrobeným dámám spatření nějaké scenérie přivodilo menší (no, spíše větší) šok. Třeba i takový, že vlastně nevěděly, co viděly. Sám Montesquiou měl zjizvenou tvář od pohlavní nemoci, takže to mohl být onen zlý muž.

Další verze o nevěrohodnosti Moberly a Jourdain na sebe nenechaly dlouho čekat, zvláště po vydání jejich knihy. Například sdílený blud, který mohl vzniknout z lesbického folie à deux (šílenství dvou, sdílená psychóza nebo sdílená bludná porucha; vzácný syndrom, při kterém jsou symptomy bludu „přenášeny“ z jedné osoby na druhou) mezi těmito dvěma ženami. Psycholog Leonard Zusne nadhodil tezi, že se jednalo o halucinační zážitek, který byl postupem času přikrášlen tím, že se obě ženy dozvěděly více o historii paláce.

„Teprve po mnoha diskusích, sdílení poznámek a historickém výzkumu přišly Moberly a Jourdain s časovým obdobím 1789 a přiřadily identitu několika postavám, které viděly, včetně samotné Marie Antoinetty jako dámy skicující na trávníku,“ konstatoval historik Michael Coleman.

O celém prapodivném příběhu vzniklo několik filmů. Zážitek Charlotte Anne Moberly a Eleanor Jourdain se nikdy nedočkal uspokojivého vysvětlení. Byl zpochybněn, to ano, ale logicky nevysvětlen. Další a další varianty toho, co se mohlo u Malého Trianonu stát, ze sebe chrlí i dnešní historikové a vědci. Všichni předpokládají, že si to Charlotte a Eleanor vymyslely.

Obě však do konce svých životů trvaly na tom, že se ocitly v nějaké časové smyčce a viděly Marii Antoinettu. Historik Roy Strong nakonec poznamenal: „Ačkoliv byl incident Moberly-Jourdain vyvrácen (nebyl zcela), žije v představivosti široké veřejnosti dodnes.“

Dočkáme se někdy vysvětlení příběhu Duchů z Trianonu?

Everything You Should Know About The Moberly-Jourdain Incident, Folie à deux – Wikipedie, Moberly–Jourdain incident - Wikipedia, Časopis Enigma, Enigma speciál, Malý Trianon – Wikipedie, The Moberly–Jourdain Mystery: | Futurism, In the Mind of Marie: A Haunting Encounter in the Gardens of Versailles (1913) — The Public Domain Review,