Rudy Valentino: filmový krasavec byl pronásledovaný a nepochopený. Fanynky se u jeho rakve popraly

I éra němého filmu měla své idoly, které si ve své době nezadaly s hvězdami stříbrného plátna, jak je známe dnes. Jedním z nich byl i Rudolph Valentino. Muži tehdy vypadali jako praví drsňáci - klobouk, cigareta, mužné chování i vystupování - Valentino byl pravým opakem. Snad proto ho muži nesnášeli. Doslova a do písmene jim ukradl manželky, které chodily do kina a propadaly kouzlu tajemných uhrančivých očí tohoto herce. Muži mu nadávali do teploušů a napudrovaných kašparů a zakazovali manželkám na jeho filmy chodit.

Němý film vyžadoval specifický typ herectví - velké přehrávání a toporné výrazy, dlouhé pohledy do publika, zdůraznění řeči těla - aby diváci chápali, co se ve filmu děje. Provázeno hudbou a mezititulky nám může dnes toto expresivní herectví připadat směšné. Ale v tehdejší době byl biograf tak populární, že hvězdy z němé éry se popularitou nikterak nelišily od dnešní doby. Valentino působil jako úplné zjevení. Líčil se, byl změkčilý, jeho pohyby na plátně byly doslova kočičí a pružné. Stávalo se, že při jeho dlouhém pohledu do kamery divačky omdlévaly.

V dobovém tisku lze nalézt rozhovor s klavíristou, který doprovázel němé filmy hudebním doprovodem. Za jedno promítání vynášeli zřízenci pět omdlelých žen. Jakkoliv to může dnes lidem připadat neskutečné, Rudolph Valentino byl skutečnou megastar. Aplikovat jeho osobu na dnešní dobu, byl by něco jako ikona popkultury s nevyhraněnou sexuální orientací.

O té se ostatně v jeho případě spekulovalo a spekuluje dodnes. Prý se měl na vrchol dostat díky svým vlivným milencům. Jeho vizáž byla na tehdejší dobu přinejmenším podivná - chodil oděn v brokátových hábitech, nosil kožichy, pudroval se, líčil si oči, voněl se. Ztělesnění tehdejšího archetypu drsného mužství byl na hony vzdálen. Byl dvakrát ženatý a třetí lásku, slavnou herečku Polu Negri, si vzít nestihl.

Populární je dodnes. On byl totiž skutečným krasavcem a jeho předčasná smrt vyvolala vlnu masové hysterie, při které šílené fanynky rozbily okna kaple, kde bylo vystaveno jeho tělo. Chtěly ho ukrást. Několik pomatených fanynek dokonce spáchalo sebevraždu, protože: Bez světa, ve kterém není Valentino, nemohu žít. Zemřel v pouhých 31 letech. Legenda němého filmu - Rudy Valentino.

Vojákem? Nikdy! To radši uteču. Itálie je mi malá!

Rudolph Valentino se narodil v Itálii. V městečku Castellaneta spatřil světlo světa 6. května 1895 jako Rodolfo Alfonso Raffaello Pierre Filibert Guglielmi di Valentina d'Antonguolla. O matce Beatrice Gabriela Barbin D'Antonguolla se mnoho neví, otec Giovanni Antonio Giuseppe Fedele Guglielmi di Valentina D'Antonguolla byl veterinářem a na venkově měl rozsáhlou praxi. Pozdější filmový idol měl ještě tři sourozence - Beatrici, Alberta a Máriu.

Otec byl vášnivý militarista a obdivoval vše, co souviselo s vojenstvím všeobecně. Byl doslova posedlý svou krátkou kariérou v italské armádě, kde působil jako důstojník. Kvůli nevalnému zdraví ale musel z armády odejít. Nutil proto syna, aby se stal vojákem. To ale Valentino odmítal - bál se, nechtěl poslouchat rozkazy a měl jiné plány. Před odvodovou komisí nafingoval nemoc, aby neuspěl. Otec ho tedy nutil jít do vojenské školy pro námořníky. Rodolfo se vzepřel, do armády ani náhodou, a s otcem se strašlivě pohádal.

Rodina přesídlila do italského Taranta, kde měl výrostek pověst „nevychovaného fracka“ a „pohádkáře“ - rád každému, kdo byl ochoten poslouchat, vyprávěl, co všechno ukáže a jak se dostane do Ameriky. Všichni jen vrtěli hlavou a spratka Rodolfa otec i učitelé pravidelně tělesně trestali - v té době nic neobvyklého. To ale zpupného mladíka, který mířil výše, ještě více zatvrdilo.

Nakonec utekl z domova do Janova, kde studoval zemědělskou školu. Ale samozřejmě ani tam nevydržel. Roku 1912 si sbalil pár svých věcí a utekl do Paříže, kde se plánoval živit jako tanečník. Jenže byl tak „divný“, že ho nikde nechtěli angažovat. Vystupoval jen v nočních klubech pochybné pověsti a musel odmítat nabídky mužů, kteří si ho chtěli vydržovat jako prostituta. Zklamaný se vrátil se do Itálie. Otec ho tvrdě potrestal. To bylo asi poslední kapkou a Rodolfo se rozhodl - chci do Ameriky!

Žumpa New Yorku

V roce 1913, ve svých osmnácti letech, poskládá bankovku k bankovce, vypůjčí si od matky a koupí si lístek na loď. Vyplouvá do New Yorku za svým „americkým snem“, jako mnoho dobrodruhů v tehdejší době. Nemá žádný plán, ani žádného přítele či příbuzného, který by mu první dny v Novém světě pomohl. Zůstal úplně sám a živil se jak se dalo.

Pracoval jako přístavní dělník, poslíček, myč nádobí či zahradník. Ale měl štěstí. V jednom nočním klubu, kde se ucházel o práci, si majitel všiml jeho zajímavé tváře, uhrančivých očí a mrštného těla. A nabídl mu práci.

Tehdy v nočních klubech pracovali tanečníci jako takoví „náhradní milenci“ - ujali se osamělých žen, tančili s nimi tango, nosili jim pití. Dámy, většinou obstarožní, které do těchto nočních klubů chodily, si vlastně vybíraly svého gigola. A italský krasavec měl takové fluidum, že na ně působil jako med na vosy.

Já přece nepatřím na ulici!

Jenže i přes tančení a uchvacování starších dam na tom byl Valentino opravdu bídně. Neuměl anglicky, jen pár slovíček, navíc neuměl absolutně zacházet s penězi. Za pár týdnů byl úplně na dně a skončil na ulici. Několikrát ho „sebrali“ za potulku, do křížku se zákonem se dostal i za podezření z homosexuální prostituce. Na policejních stanicích se stal známým. Říkali mu „Ital z žumpy“ a na ulici ho chytali pořád. Byl přistižen i při krádeži.

Jednou se na něj usmálo štěstí a při tančení si ho všiml režisér z Broadwaye. Nabídl exotickému elegánovi roli v komparsu. Samozřejmě souhlasil a poprvé vystoupal na prkna, která znamenají svět. A dařilo se mu. Jenže nafoukaný Rodolfo velikášsky oznámil, že od teď je herec a vysmál se všem do tváře. Roztočil poslední peníze v obrovské pitce, která skončila průšvihem, rozbitým barem a policejní celou.

Jako vždy se rozhodl utéct a v roce 1917 se připojil ke kočovné divadelní společnosti, se kterou odjel na turné na západ. Tak unikl z hledáčků policistů v New Yorku. Po jejím rozpadu zůstal v Los Angeles, kde pokračoval v taneční kariéře a zároveň hledal uplatnění ve filmu. Na jaře roku 1918 dostal první příležitost v komparsu ve filmu Alimony. Postupně získával menší role, většinou tuláků, gangsterů a podvodníků, k čemuž ho předurčoval jeho vzhled.

Čtyři jezdci apokalypsy, impulzivní svatba a změna jména

V roce 1919 vzbudil pozornost filmových tvůrců v dramatu Oči mládí, v němž vystupoval již pod jménem Rudolph Valentino. A stále tančil v nočních klubech. Z pódií nejrůznějších varieté se dokázal dostat i do podřadných hollywoodských snímků. V listopadu 1919 se Valentino impulzivně oženil s herečkou Jean Acker. Vzali se po dvouměsíční známosti a jejich manželství údajně nebylo nikdy naplněno.

Acker si stěžovala přítelkyním, že to Valentinovi „nejde“, prý se jí nikdy skoro ani nedotkl. Když ho zkoušela svádět, odvrátil se. V roce 1921 podala Acker žádost o rozvod. To už ale opouštěla slavného herce, Valentino totiž konečně prorazil.

Šanci dostal ve snímku Čtyři příšerní jezdci Apokalypsy, který v roce 1921 vynesl milion dolarů na vstupném a nadšené recenze. Z filmu se brzy stala senzace a Valentino slavným hercem a milovníkem. Valentinův šarm a exotická krása upoutala mnohou ženu té doby. Se společností Metro Pictures natočil Valentino během jednoho roku celkem čtyři filmy, nebyl však spokojen s výší honorářů i svým postavením, a proto odešel.

Nakonec Valentino podepisuje lukrativní smlouvu u hollywoodského studia Famous Player-Lasky. U něj natočil klíčový snímek Šejk (1921). Ten ho katapultoval ke hvězdám a fanynky bouraly kina.

Velký Vaselino

Valentino natáčí další a další filmy. Camille (1921), Krev a písek (1921), Dáma s kaméliemi (1922), Beyond the Rocks (1922) a jiné. To už je tak populární u něžného pohlaví, že jako první hollywoodská hvězda vůbec musí mít vlastní ochranku. Fanynky na něj pořádají doslova lovy.

Čekají všude a hystericky řvou při spatření třeba jen vršku klobouku. To by ještě tak nevadilo, ale ony si chtějí na svého Šejka sáhnout. Valentino už dávno není ten nabubřelý, ale svým způsobem sympatický floutek. Změnil se. Říkali mu „Velký Vaselino“ podle pomády, kterou si na vlasy doslova naléval, nebo ironicky „Navoněný Šejk“.

Stal se z něj (jak bychom řekli dnes) pozér, nafoukaný hédonista, extravagantní a napomádovaný výstředník, který dráždil hlavně muže. Líčil se i doma, vlasy mu zářily pomádou, kupoval si orientální a exotické voňavky, chodil doma v kožichu nebo v indickém sarongu, lakoval si nehty, pudroval se, choval malá plemena psů, které neustále vláčel všude sebou.

Místo klobouku, bez kterého tehdejší muž nevyšel z domu, nosil turbany a fezy. Měl dokonce propíchnuté uši a šperky byl doslova ověšený. Byl prostě metrosexuál, jak bychom konstatovali dnes. Předchozí hrdina filmového plátna, Douglas Fairbanks, byl takovým tím drsným chlapíkem, s jakým se ztělesnili i muži. Atletický milovník a drsňák mužům nevadil. Valentino ano. A všem.

Druhá svatba, bigamie a zase ten útěk…

Po dokončení filmu Krev a písek se v roce 1923 Valentino oženil podruhé. Jeho vyvolenou se stala kostýmní výtvarnice, scénografka a příležitostná herečka Natacha Ramba (vlastním jménem Winifred Shaughnessyová). Vypukl však nevídaný skandál. Sňatek uzavřeli v Mexiku, ale nečekali, až uplyne zákonná lhůta od rozvodu s první manželkou.

Poté, co se pár vrátil do Spojených států, byl Valentino obviněn z bigamie. Následující období Valentino věnoval soudním sporům a tahanicemi se studiem Famous Players. Jejich výsledkem bylo, že Valentino nesměl pracovat jako herec u jiných společností, ale mohl přijímat jiná zaměstnání. Tak zase utekl.

Vydal se na turné po 88 městech napříč Spojenými státy a Kanadou. S tanečním souborem Mineralava byl velice úspěšný. Podílel se i na reklamě - propagoval kosmetické výrobky a vyvolával hotový poprask, když se nečekaně objevoval například jako porotce v soutěžích krásy v amerických zapadákovech nebo s manželkou prostě jen tak přišel na taneční zábavu někde na venkově.

Jaké pozdvižení to muselo vyvolat mezi „prostým lidem“, to si neumíme představit. Počet omdlelých žen musel být mnohem vyšší, než kolik jich bylo vynášeno z kin. Vydal knihu poezie s názvem Day Dreams, v časopisech byly vydávány na pokračování články o jeho životě a udržování kondice. Pustil dokonce tisk do svého vyvoněného obydlí, kde s manželkou předváděli luxusní vybavení, perské koberce, drahé tapisérie a křišťálové lustry.

Manželství však vůbec neklapalo. Valentino tedy konečně splnil manželské povinnosti, ale Natacha byla velice nespokojená. Vadily jí nájezdy žen a byla několikrát poblázněnou zamilovanou fanynkou inzultována. Byla jí například na hlavu vylita barva nebo po ní házely shnilé zelí. Valentino se Natachy nikdy nezastal, naopak, věnoval se pouze sám sobě.

Přátelé Valentina však vzpomínali, že Natacha si „o to říkala“. Protože se chovala jako velitelka. A měla prý Rudyho pěkně dirigovat, dokonce i zamykat. A žárlila. Valentino se měl dokonce pokusit o sebevraždu. Jak to bylo doopravdy, to se asi nedozvíme. Ale rozvod byl prý velice hořký. A Valentino ji v závěti odkázal krásnou částku - jeden americký dolar. To asi vypovídá o konci jejich vztahu všechno.

Další rozvod, Pola Negri a nenávist tisku

K natáčení se Valentino vrátil až v roce 1924, kdy ve studiu Famous Players natočil poslední filmy Monsieur Beaucaire a A Sainted Devil. Po splnění svých předchozích závazků Valentino uzavřel novou smlouvu se společností United Artists. Zde dokončil dva filmy: historické drama Černý orel a Šejkův syn, pokračování Šejka, v němž hrál dvojroli otce a syna.

V roce 1925 se rozvedl a navázal nový vztah s herečkou Polou Negri. Slavná diva a Valentino - to byla kombinace doslova třeskutá. Fanynky se chovaly jako smyslů zbavené. Připomínalo to éru Beatles v jejich největší slávě - známé záběry hysterických žen a dívek, které plakaly a rvaly si vlasy při spatření čtveřice z Liverpoolu - něco podobného se dělo i v roce 1925 s Rudy Valentinem a Polou Negri. Každá doba má prostě své legendy a idoly.

Ale jak bylo zmíněno - mezi muži vzbuzoval Valentino odpor, nenávist a pohrdání. V tehdejším tisku se reportéři předháněli v tom, jak ho co nejvíce shodit.

Začala také mohutná kampaň ke zpochybnění heterosexuality Rudolpha Valentina. Začaly prosakovat informace o začátcích kariéry herce, kdy se měl „prosouložit“ na vrchol s producenty a režiséry, kteří homosexualitu sice skrývali, ale o jejich orientaci nebylo pochyb.

Také kdosi vytáhl jeho začátky v Paříži a New Yorku. Každému hned bylo jasné, že se živil mimo zákon jako homosexuální prostitut. Valentino byl zdrcen, ale na svou obhajobu řekl pouze:

A štvanice pokračovala. Chlapáckým Američanům vadilo, jak elegantně se chová k ženám, jak o nich mluví a jak extravagantní způsoby má. A to vše se nyní zvrhlo v opravdovou nenávist mužů. Vadilo jim na něm vše. Dnes bychom řekli, že byl svým způsobem androgynní, asexuální estét.

Každý deník a magazín ze světa filmu neustále uveřejňoval rozhovory s muži z ulice, kterým Valentino ukradl manželku:

Na tehdejší dobu velice odvážná a tvrdá slova!

Smrt znamenala vysvobození…

Obdiv žen a odvrácená tvář slávy vedly k tomu, že v pouhých 31 letech byla z Valentina v podstatě troska. Několikrát se zhroutil, bylo mu jasné, že nikdy nebude schopen splatit dluhy, protože žil na tak vysoké noze, že honoráře nestačily a půjčoval si kde jen mohl. Neustálé pronásledování od fanynek považoval za hotové prokletí.

Začalo ho bolet břicho. On sám i jeho přítel lékař to přičítal stresu. Když však bolesti trvaly několik týdnů a jejich intenzita se zvýšila natolik, že Valentino doslova křičel a prosil, byl konečně převezen do nemocnice. Tam zjistili akutní peritonitidu - zánět pobřišnice.

Byl okamžitě operován, žaludek měl zcela zničený a zhnisaný, slepé střevo perforované již několik dnů. Měl otravu krve, infekci, prasklé žaludeční vředy a jeho stav byl neslučitelný ze životem. Rudolph Valentino zemřel v New Yorku 23. srpna 1926, v pouhých 31 letech.

Davové šílenství na pohřbu, rvačka o tělo a sebevraždy fanynek

Tělo Rudyho Valentina bylo vystaveno v newyorské pohřební kapli Franka E. Campbella. Fanynky řvaly a šílely jako o život. Některé si rvaly vlasy, až jim v rukou zůstávaly celé chumáče. Chtěly se podívat a naposledy se dotknout Valentina. Jedna z poblázněných žen odstrčila Polu Negri a začala tahat tělo ven z rakve.

Pola se zhroutila a dav fanynek, který vnikl do kaple rozbitým oknem, ji málem ušlapal. Každá si chtěla něco z mrtvoly vzít. Rvaly mu klopy na saku, škubaly vlasy, jedna vyzula botu. Musela být přivolána policie, aby zešílený dav hysterických žen uklidnila a rozehnala.

Jeho pohřeb se stal mimořádnou událostí, ulice Manhattanu lemovalo až 100 000 lidí, kteří propadli masové hysterii. Valentinův pohřeb bývá uváděn jako typický příklad tohoto jevu. Smuteční vlak s jeho ostatky při převozu do Kalifornie provázely davy lidí a zasypávaly ho růžemi. Druhý pohřeb se konal v kostele Good Shepherd v Beverly Hills. Pohřben je na hřbitově Hollywood Forever.

Po smrti legendy němého plátna spáchalo několik desítek fanynek sebevraždu. V dopisech na rozloučenou svorně tyto ženy uváděly, že bez Valentina nemohou žít a musí jít za ním. Nejednalo se pouze o svobodné staré panny, nebo nějaké psychicky nemocné ženy, jak by se dalo předpokládat. Naopak.

Byly to vdané ženy, matky několika dětí, často velmi dobře situované a žijící ve šťastných manželstvích. I toto je zajímavý (a přiznejme, že poněkud morbidní) příklad toho, jak neskutečně populární Valentino vůbec byl. Je to až děsivé.

Legenda o dámě v černém

K Valentinovi se vztahuje i jedna z nejsilnějších hollywoodských legend. Při prvním výročí hercova úmrtí se v kryptě objevila žena zahalená od hlavy po paty v černé róbě, položila kytici růží a bez jediného slova odešla. Kdo se skrýval za závojem?

Údajně to měla být Ditra Flame, dcera Valentinovy známé. Několik let před svou návštěvou v kryptě totiž ležela ve velice špatném stavu v nemocnici, kde ji Valentino navštívil. Přinesl ji červenou růži a potěšil ji několika slovy:

Postupem doby se začala krypta hemžit Dámami v černém, z nichž každá tvrdila, že je to právě ona. Pak už číhal při každém výročí smrti slavného herce na Dámu v černém dav novinářů a samozřejmě - objevilo se jich vždycky dost. Doslova exhibovaly před fotoaparáty a kamerami.

Jenže když humbuk utichl a falešné Dámy v černém se rozešly, objevila se vždy každého rána totožná kytice růží, jako každý rok. Pravá Dáma v černém, ta první, původní, to samozřejmě již být nemůže, ta už dávno není mezi živými. Ale má určitě následovnici, ne falešnou a předvádějící se před kamerami, ale tu pravou - další. Kytice růží totiž leží před hrobem slavného milovníka při každém výročí smrti dodnes.

Filmoví historici se vzácně shodují, že Rudolph Valentino se narodil a žil ve špatné době. Jeho dechberoucí talent nemohl být plně rozvinut. To, co lidé nazývali zvláštním chováním legendárního herce, bychom dnes považovali za naprosto normální.

Mohl by žít jak by chtěl a uznal za vhodné. Také možnosti lékařské vědy jsou zcela jinde. I když by se jeho kritický zdravotní stav rozhodně zachránit nedal, třeba by se k lékaři dostal dříve.

To jsou už ale jen spekulace. Legenda Rudyho Valentina žije dál. V dokumentech, filmech, biografiích i restaurovaných němých filmech. Dostal se i do hororového seriálu American Horror Story, kde ho ztvárnil Finn Wittrock a jejich podoba je doslova neuvěřitelná.

Charismatický okouzlující podivín, který vešel do dějin světové kinematografie. Muž, kvůli kterému se zabíjely zamilované ženy. Legenda němého filmu.

Rudy Valentino - 6. květen 1895 - 23. srpen 1926

prameny:

Prima Zoom - dokument

časopis Epocha

časopis Kinobox

Rudolph Valentino | Biography, Movies, & Facts | Britannica

Rudolph Valentino - IMDb

Předčasná smrt superhvězdy němého filmu | Zprávy | Tiscali.cz

Rudolph Valentino - Hollywood Walk of Fame

Rudolph Valentino | Biografie | ČSFD.cz (csfd.cz)

Rudolph Valentino – Wikipedie (wikipedia.org)

Rudy Valentino: Velký svůdce, který prošlapal cestu metrosexuálům - iDNES.cz