Článek
Na neziskovou organizaci, která se zabývá hlavně duševním zdravím čerstvých i zkušených matek, se obracejí ženy s mnoha problémy. Přes poporodní deprese až po pocit selhání, vyhoření. Organizace se snaží maminkám radit, podporovat je, případně dá kontakt na lékaře, psychology, psychiatry. A to platí i v případě dětí. Pokud si matka neví s něčím rady ohledně svého potomka, dostane se jí zde podpory i kontaktu na dětského psychologa.
Poslední dobou zaznamenali konzultanti na této anonymní poradně zvýšený počet žádostí o radu či alespoň podporu ve věci šikany. A ne na základní škole, jak by se mohlo zdát. Ve školce. I v tomto kolektivu se občas najde nějaký tak trošku zlobivější dareba (kulantně řečeno), který neomylně vycítí a pozná „slabý kus.“ A začne to. Ze šťastného dítěte je rázem dítě, které se bojí vlastního stínu.
Jak to může dopadnout, s tím se svěřila Andrea, maminka čtyřletého Daniela.
Jmenuji se Andrea, bydlím s manželem a dvěma syny v Praze. Staršímu je osm let, chodí do ZŠ. Mladší Daniel byl od narození bezproblémové miminko, šťastné a prospívající dítě, sice málomluvný, ale šikovný. V kolektivu byl pořád, na sídlišti vždy mezi dětmi. Skutečně nikdy bych nemyslela, že s příchodem do školky, do které se Dan nesmírně těšil, přijdou nějaké problémy.
Byly mu tři roky a 7 měsíců, když byl zápis. Bohužel, nedostal se do naší spádové školky, ale v Praze není problém najít jinou, zkoušeli jsme to a objevilo se volné místo ve státní školce, která není moc daleko. První tři čtyři měsíce byly úžasné. Ráno do školky utíkal, nevěřila jsem svým očím, když jsem ho vyzvedávala a on plakal, že nechce domů, že si chce hrát. Byl tam někdy „na spaní“, někdy jen „po o“, podle mé pracovní doby. Třída byla smíšená, malé děti i předškoláci.
Učitelky každý den s úsměvem hlásily, jak je Dan šikovný, co nakreslil. Daniel doslova ožil, pookřál. Moc nemluvil, ale byl velice hravý, miloval vláčky a Tlapkovou patrolu. Podotýkám, že tímto vyprávěním nijak nehodlám shazovat povolání učitelek. Opravdu se snažily, ale některé věci nejdou ohlídat, jak jsem se sama přesvědčila. Nikdy nemůžete být všude a u všeho, zvlášť tam, kam vaše kompetence již nedosáhnou.
Začalo to všechno pomalu, plíživě. A já si dodnes tak moc vyčítám, že jsem celý problém bagatelizovala, dokonce na Dana byla ostrá, protože jsem si myslela, že si vymýšlí. Nikdy, ani v tom nejhorším snu, by nás s manželem nenapadlo, že se v mateřské školce může jednat o šikanu. Nikdy. Daník najednou přestal chodit do školky s chutí. Neběžel, ale ploužil se s brekem vzadu. Ráno, i když moc nemluvil, tak mi vždy řekl, že ho něco bolí, buď bříško, hlavička. V prvních dnech jsem mu věřila, vystrašeně jsme jezdili k lékařce, která nikdy neshledala nic vážného.
Když si pomyslím, že šel raději k lékařce, než do své milované školky, nejraději bych si nafackovala, proč jsem nebyla schopná pochopit, že se něco děje. Ale kolektiv tří až šestiletých dětí? Je vůbec něco takového možné? Lékařka se po další zbytečné prohlídce natvrdo zeptala, jestli se něco neděje ve školce. Večer jsme si s Danem sedli a po chvíli dohadování z kloučka vylezlo, že si s ním děti nehrají. Protože jim to zakázali. Na otázku kdo opověděl Románek a Adámek. A rozbrečel se. Manžel se to snažil zlehčit - „ale prosím tě, kluci si něco udělali, ty naděláš…“ Ale mně už to nedalo.
Ráno jsem ve školce mluvila s učitelkou. Bylo mi řečeno, že Dan si od jisté doby raději hraje sám, má své vláčky, že to patří k přirozenému vývoji. Věřila jsem jí. Až za delší dobu jsem se dozvěděla, že ti dva, Roman s Adamem, si Daníka zkrátka vybrali. Byl dětský, ač byl dítě. Vycítili v něm slabost, byl na ně hravý, zasněný. Začali „masírovat“ ostatní děti, aby si s ním nehráli, že „smrdí“, je „divnej a trapnej“, malinkým dětem bylo řečeno, že „s ním se nehraje.“ Doslova ho vyloučili z kolektivu.
Šikana to v pravém slova smyslu ještě nebyla, jak mi později řekl psycholog - byl to předstupeň, takzvaný zrod ostrakismu, který se popisuje jako mírná, převážně psychická forma násilí, kdy se okrajový člen skupiny necítí dobře, je neoblíben, není uznáván, ostatní ho odmítají, nebaví se s ním, pomlouvají ho, dělají na jeho účet legrácky. Tato situace je již zárodečnou podobou šikanování a obsahuje riziko dalšího negativního vývoje. My jsme to ovšem tehdy netušili. Paní učitelka oběma chlapcům domluvila, že přece všichni jsou ve školce na sebe hodní, přede všemi si podali ruku.
Jenže to nebyl konec. Daník se začal pomočovat. Nejprve v noci, každé ráno pročuraná postel, pak mi paní učitelka při odchodu začala dávat takové ty pytlíčky s pomočeným oblečením - s tím, že mám přinést náhradní, že Dan evidentně prochází zase nějakou vývojovou etapou. Doma si nehrál, měl výbuchy vzteku a breku. Nevěděla jsem, co jsou Románek s Adámkem zač, zkrátka jsme si s manželem mysleli, že se kluci nějak nepohodli a tohle k tomu patří. Když už ráno dělal strašné scény, že nikam nejde, začala jsem čekat v šatně, dokud neodejde do třídy.
Jindy nadšeně ze šatny letěl dlouhou chodbou s kamarády do třídy, kde stála ve dveřích paní učitelka. Na chodbičce byla taková zákoutí s výrobky dětí, lavičky, koberce, vchod na záchodky. A tam jsem pak ke své hrůze zjistila, že je to pro mého syna doslova a do písmene „ulička hanby.“ Stála jsem v šatně a poslouchala. „Hej, už jde, debílek…“ „Co má na sobě, zase ty trapný tlapkáče,“ ozvalo se s chichotáním. „No pojď, demente, kde máš vláčky,“ „V těch brejlích vypadáš jak kripl pidlovokej,“
Nedalo se to vydržet, vyřítila jsem se do chodby a byla počastovaná hanlivou nadávkou. Byli schovaní, smáli se a můj syn běžel k paní učitelce, která nevěděla nic. Vše jsem jí proto řekla, vím, že jsem strašně zuřila a plakala zároveň. Učitelka se zhrozila, slíbila, že tohle si vyřídí. Opět si sedli, opět jim domlouvala, opět si podali ruce. A také ještě ten den odpoledne v šatně mi Románek i Adámek s chichotáním a strkáním do sebe řekli omluvu. Učitelka mi sdělila, že jsou to zlobiví předškoláci, ale problémy mají jen s kázní, prostě zlobí.
A že dohlédne speciálně na ně a Dana, i když se to v tak početném kolektivu a při omezeném počtu personálu prostě uhlídat nedá. Čemuž jsem rozuměla a chápala to. Ale zároveň nechápala. A pak řekla: „jsou to kluci, no.“. Ta věta „Jsou to kluci, ti prostě zlobí,“ - ta měla zaznít ještě tolikrát, že jen ji zaslechnu, okamžitě se rozbrečím. A stále si chci nafackovat za to, jak strašně hloupá jsem byla. Já tomu nemohla uvěřit, že by tak malí človíčkové byli schopni takové zášti a vypočítavé a cílené šikany.
Chvíli byl klid, jenže pak začal Dan mít tu i onde modřinu. Na zádech, na stehně, rozbité koleno. V rozlehlé zahradě mateřské školky děti různě pobíhaly, říkala jsem si, že prostě spadl, uhodil se. Pak se začal znovu pomočovat. A změnila se mu osobnost, úplně. Byl zakřiknutý, mluvit téměř přestal, nejedl, vrčel na mě jako pes. Volala jsem tedy řediteli MŠ, zdali se něco neděje. A ono se dělo, jak jsme zjistili. Při pobytu venku na zahradě Roman a Adam Daniela zavřeli do takové chaloupky, kterou tam měli na hraní. A tam ho ztýrali. Několikrát, po dobu asi tří týdnů. Psychicky i fyzicky.
Ale tak, aby to nikdo neviděl. Paní učitelky se opravdu snažily dozorovat na všechny - a já jim to věřím. Musela to být chvilka. A ti dva mému synovi řekli: „jestli cekneš, uřízneme tvojí mámě hlavu a vypíchneme ti oči.“ Umí si někdo představit, jak strašně se na malém klukovi něco takového muselo podepsat? Můj citlivý a hravý Daníček, který miluje pejsky a vláčky, který do školky běžel, jak se těšil na kamarády - a tohle? A opět - za vše můžu já. Tohle jsme se totiž dozvěděli od staršího syna, který chodil do jedné třídy s holčičkou, která byla příbuzná obou chlapců - byli to bratranci.
Lukáš přišel ze školy a ptal se na Dana. A řekl nám, že Lucinka ve škole říkala, že Roman s Adamem Daníka „zabijou“. Okamžitě jsem ještě ten večer volala řediteli, na druhý den si pozval rodiče obou kluků, mě a manžela. Schůzka to byla strašná. Pánové byli bratři, jejich manželky seděly vedle nich, vrtěly hlavou, pomlaskávaly, takové to cccccc, to přece není možné, tady si někdo vymýšlí!
A pánové svorně tvrdili: „Jsou to prostě kluci, nemysleli to tak. Spíš ten váš bude pěkný číslo,“ usmál se na mě jeden z otců blazeovaně. Nedomluvili jsme se na ničem, manžel byl tak rozzuřený, že jsem myslela, že jednoho nebo oba pány navíc inzultuje.
Když jsme odcházeli, aniž se dospělo k nějakému řešení, nasedali do auta rodiče Adámka. Manžel mě zadržel a poslouchali jsme. Muž na svou ženu řval: „To to nemůžeš ohlídat??? Jestli se to stane zase, tak už mě m*dne, mě z vás je*ne, to si kluka nemůžeš srovnat? Kolikrát jsem ti říkal, že jestli zase, tak uvidíte oba dva!“ S manželem nám to v tu chvíli bylo jasné - zase? Už se to stalo?
Manžel kontaktoval nějakého svého známého, který pracoval v PPP (Pedagogicko-psychologická poradna, pozn. autorky). Sice byl vázán mlčenlivostí, ale při detailech, které se od muže dozvěděl, mu řekl, že ti dva jsou již ve své třetí školce. Ze dvou předešlých byli po předchozí domluvě „odejiti“ rodiči - zákon zřejmě neumožňuje takové děti z MŠ vyloučit. Prostě přeřazení. Dělali tam to samé. Malí chlapci, pět a šest let.
Požadovala jsem, aby odešli i z „naší“ školky. Vedení se chovalo velice vstřícně, ale nakonec to byl Dan, který při svém pravidelném večerním breku řekl, že se do školky nevrátí, že chce do jiné, „jak chodí Toník ze sedmého patra, mají tam lehárnu a opravdový vláček, který jezdí přes celou školku,“. Kontaktovala jsem Toníkovu maminku a do soukromé školky mého syna vzali. Co ti dva dělají nyní, nevím. Syn je stále bojácný a bázlivý, ale lepší se. Chodíme k psychologovi, kde dělá znatelné pokroky v opětovně zastaveném vývoji řeči. Pomočuje se dosud, zvláště v noci, nebo když vidí něco, co mu připomene „zlaté časy dětství“ ve školce.
Psycholog je poněkud svérázný, poradil mi totiž, ať synovi zkusíme vysvětlit, že pokud mu dá někdo ránu, má mu ji vrátit. Že většinou tohle okamžitě zabere, ve své podstatě je každý tyran srab. Je ale ještě moc malý a po zkušenosti s Románkem a Adámkem natolik otřesený, že s touto radou počkáme. Snad nebude zapotřebí. Chtěla bych všem rodičům říct, aby naslouchali svým dětem - a to i neverbálně. I řeč těla řekne mnohé. Jsme náležitě poučeni a sledujeme syna teď až přehnaně. Otřesná zkušenost nás všechny poznamenala.
Nikdy bychom totiž nevěřili tomu, že v mateřské školce může být šikana. Může - a hodně ostrá. Nyní bych vše dělala jinak - při sebemenším podezření bych okamžitě kontaktovala učitelky, ředitele, vše bych vyhnala do extrému, hlavně abych se dozvěděla pravdu. I za cenu toho, že budu za „tu krávu, co přehání“, jak mě otitulovala Románkova maminka. Děti ví víc, než si myslíme, rozumí víc, než si myslíme a také - zažívají víc, než si myslíme. Budiž tento náš případ varováním, co se může všechno stát, i když tomu prostě nemůžete uvěřit. Andrea.
(Paní jsem oslovila v diskusi, kde tento problém popisovala. Ozvala se mi, sdělila více podrobností a celý příběh, který jsme spolu na dálku zpracovaly do tohoto textu, pozn. autorky)
Autorský text, zpracovaný se souhlasem Andrey M.
