Smrt čtyř sourozenců v řece Odře: Polozapomenutá tragédie rodiny Kozielových z Ostravy

Velké rodinné tragédie nepřestávají fascinovat lidstvo už od nepaměti. Je v tom vždy něco epického, když o něčem takovém člověk slyší, vždy mu zamrazí v zádech a hlavou bleskne ona myšlenka: „ještě, že se to nestalo nám!“ Některé příběhy však vyrazí dech naprosto každému. Smutný osud čtyř sourozenců, kteří se kvůli různé shodě nešťastných okolností všichni najednou utopili v Odře, je jedním z nich. Přijít v jednu chvíli o čtyři děti, je něco nepředstavitelného. Evžen, Zdenka, Bohumila a Arnošta spolu odpočívají v jednom hrobě, dnes nově zrenovovaném.

Tragédii se dle všeho nedalo vůbec zabránit a jejich pohřeb se stal doslova lidovou manifestací. Ne proti řece nebo přírodě. Ale proti lidem. Viníků je několik, ale spravedlnost si nikdy nikoho nenašla. Vlastně našla, ale peníze, které byly rodině vyplaceny, životy dětí nevrátí.

Rodina Kozielova byla známá po celém okolí. Otec Albert se narodil v Přívoze roku 1877, vyučil se řezníkem a oženil se s Marií Peikerovou z Moravské Ostravy. Šikovný a podnikavý řezník se přestěhoval do Příbora, kde se manželům Kozielovým narodil první syn Vilém. V Mariánských Horách v Ostravě si otevřeli hostinec, prodejnu i řeznický krám. Kozielovi měli opravdu velké renomé, navíc vlastenecky podporovali české národní zájmy. Postupně do rodiny přibývaly další děti, Arnošta, Bohumila, Zdenka a Evžen. A dařilo se jim i po stránce podnikatelské, ve své době znamenali opravdovou honoraci na Ostravsku. Vše však překazila první světová válka.

Albert byl odveden do armády, rodinná pouta se přetrhala, jak to tak bohužel chodilo. Na jaře 1921 byl proveden rozvod, což v tehdejší době bylo velice neobvyklé. A neobvyklé bylo i to, že dle dochovaných archivních pramenů spolu bývalí manželé dobře vycházeli. Děti si rozdělili mezi sebou, ale sourozenci se ve „staronových“ rodinách neustále navštěvovali.

Dějištěm celé osudové události se stal přívoz u Hošťálkovic. Ten má sám o sobě pohnutou minulost. Fungoval už na přelomu 19. a 20. století. Před první světovou válkou přívoz vlastnil baron Rothschild. „Když bylo v řece málo vody, položilo se do koryta několik svázaných člunů, přes které převozník položil dřevěnou lávku. Pokud byla hladina vysoko, převoz lidí zajišťoval převozník na jednom člunu, který byl jištěný lanem, jež bylo natažené mezi oběma břehy. Jeho provoz byl zastaven v roce 1917 z důvodu válečných událostí a mimo provoz zůstal i po konci války. To způsobovalo velké obtíže dělníkům, kteří docházeli z Hošťálkovic do Vítkovických železáren či ostravských dolů a denně si tak museli nadcházet více než 2 hodiny chůze,“ uvádí průvodce na stránkách komentovaných prohlídek po Ostravě.

Když bylo připojeno Hlučínsko k Československu, obec Hošťálkovice podala žádost o obnovení přívozu, stalo se tak v roce 1920. Majitelem se stala sama obec a najala si prvního převozníka. A nyní pro pochopení všech souvislostí, které k tragédii vedly, musíme uvést všechny hlavní postavy tohoto zbytečného a nespravedlivého neštěstí. Protože hlavní chyba, na jejímž konci je smrt čtyř dětí, se stala už na samém počátku, při výběru onoho převozníka. Jmenoval se Jan Šlosárek. A rozhodně to nebyl dobrý člověk. Pomstychtivý darebák měl nevalnou pověst, byl zapleten do pytlácké aféry, která tehdy stála život jednoho četníka. Nicméně se zaručil, že bude svou práci vykonávat dobře, dostal domek u řeky (tzv. Fischerbude) a převážel lidi.

Jenže po pouhých dvou letech byl obcí Hošťálkovice odvolán. Zlobil se, vztekal se, ale nic naplat. Musel převoznictví předat v roce 1922 místnímu Antonínu Šoferovi. Ten byl sice mezi občany velice oblíbený, nicméně s převoznictvím neměl žádné zkušenosti. Navíc Šlosárek mu práci sabotoval, neustále ho pomlouval, zůstal bydlet ve svém domečku a odtud Šofera pozoroval, ničil mu pověst i lodě. Vše bylo špatně. Když Šofer do služby nastoupil (9. ledna 1922), Odra byla zamrzlá až do hloubky 80 cm. Neměl tedy vůbec možnost si převoznický člun vyzkoušet. Jen se díval na lidi, kteří chodili přes řeku po ledě.

Po tání a prasknutí ker se navíc Odra ucpala. Konec února byl už klidnější, řeka se uklidnila a Šofer mohl začít převážet lidi na člunu. Jenže to vůbec neuměl. A Šlosárek se jen tak nevzdával. Všechny jeho sabotážní útoky vyvrcholily právě onu neděli 5. března 1922.

Antonín Šofer od brzkého rána převážel dělníky do Mariánských Hor a Vítkovic, za strašného počasí, vítr, mráz, sněhové přeháňky. V poledne se počasí umoudřilo, ve vzduchu bylo cítit jaro, čehož využili i další občané, kteří nepracovali. Vyšli si prostě na procházku, celé rodiny, rodiče i děti. Teplého vzduchu využil i Albert Koziel a poslal své děti ven. Toho dne se vydali Evžen (†8), Zdenka (†9), Bohumila (Miluška) (†11) a Arnošta (†13), k řece Odře. Šla s nimi i kuchařka z hospody jejich otce. Osoba této ženy je bohužel také velice důležitým faktorem v oné šílené události.

Od hostince se všichni vydali k tehdejším meandrům Odry, kde malý Evžen chtěl první sněženky. Na straně mariánskohorské se jim je nalézt nepovedlo, ale lidé skupině dětí s kuchařkou řekli, že nějaké jsou na hošťálkovickém břehu. Cestou potkali kamarádku a spolužačku starších děvčat, Annu Tarabulovou, která se k nim připojila. Tlusté kuchařce bylo nevolno, to viděli i lidé, kteří skupinu Kozielových dětí potkávali. Funěla, byla rudá a zpocená, chytala se za hrudník. Nicméně děti doprovázela, jak měla nařízeno od otce Alberta.

Došli k přívozu, kde se mezitím staly další osudové věci, které jedna k druhé sedaly jako pomyslné vrány, až na konci těch všech lidských selhání byl konec rodiny Kozielů. Protože ztrátu čtyř dětí naráz nelze přežít. Ne se zdravým rozumem.

Šofer totiž po převezení dělníků na odpolední směnu opustil své stanoviště, aby se šel převléknout. A svěřil přívoz svému patnáctiletému synovi. Mikuláš tedy usedl a hlídal. Jenže tu byl Šlosárek, který jen čekal na svou chvíli, aby konečně provedl svému nenáviděnému sokovi „něco“ pořádného. On už to vlastně provedl, pár dní předem prodal hošťálkovický převozní člun jinému převozníkovi. Muž pochybného charakteru jen musel v nestřežené chvíli člun prostě ukrást. A využil k tomu mladého Mikuláše. Začali se spolu prát, ale Šlosárek byl silnější, loď odřízl z lana, naskočil a odplul s ní ke Lhotce, kde čekal „nový“ majitel. Mikuláš zůstal na zemi, ponížený a bez člunu.

A tehdy vstupuje na scénu další aktér, naprosto nevinný, s ničím nesouvisející rybář Svoboda z Přívozu. Je až neuvěřitelné, jak má každá fatální událost pozadí plné zdánlivě k sobě nepatřících věcí, které se nabalují jedna na druhou jako ony sněhové koule. Svoboda totiž spatřil na Odře bezprizorní pramičku, která někomu uplavala. Zachytil ji a dovezl ji k hošťálkovickému přívozu. Mezitím se vrátil převlečený Šofer. Strašlivě se rozzlobil, protože krádež člunu Šlosárkem byla trestná, hnusný čin, který neměl obdoby. A další postava se objevila na „jevišti“ - kolemjdoucí Emanuel Tomeček, Šoferův kamarád.

Chvíli se tam všichni hádali, přišli dělníci, kteří se museli dostat na druhou stranu, řvali tam na sebe a žádali, aby je tedy převezli v oné přivezené uplavané malé pramičce. Tomeček Šoferovi navrhl, aby zašel pro nový člun - proti proudu do Nové Vsi, kde byl další přívoz. Tam by si mohl vypůjčit větší loď. Antonín Šofer váhal. Nechtěl nechat Mikuláše samotného, protože mu bylo jasné, že kluk podlehne naléhání lidí, zvláště, když mu do kapsy strčí nějaké to „všimné“. Emanuel Tomeček ale kamaráda ujistil, že dá na jeho syna pozor.

Šofer tedy odešel, Tomeček ale při zacinkání peněz ztratil soudnost a začal na malé a vratké pramičce lidi přes Odru převážet. Párkrát se mu to podařilo, začal si být jistý a rozhodl se, že těch cca tří hodin, co je převozník pryč, využije naplno. Po dělnících došla řada na čekající výletníky. A po sněženkách toužící děti Alberta a Marie Kozielových.

Tomeček nechal nastoupit všech pět dětí i s kuchařkou. Kronika obce Hošťálkovice pak následující strašlivou událost zapsala velice podrobně. Tomeček usadil děti i kuchařku do člunu. Asi tři metry od břehu si kuchařka, která vážila snad 150 kilo, nečekaně stoupla. Zničehonic. Udělala úkrok stranou, čímž narušila už beztak vachrlatou stabilitu malé lodičky. Podle všech dostupných pramenů ji ranila mrtvice, čemuž napovídá i to, že jí nebylo dobře už na procházce. Vratká pramička se nahnula a všichni se ocitli v ledové řece. Tomeček se zachytil onoho lana, které bylo napnuté mezi břehy, slečna Tarabulová uměla plavat, takže se sice s potížemi, ale přece jen „dohrabala“ na břeh. Nikdo však nemohl pomoct dětem.

Všichni na břehu jen s hrůzou hleděli na čtyři dětské hlavičky ve vodě, slyšeli jejich zoufalý křik, ale neštěstí bylo dokonáno - dvě děti zmizely pod hladinou za malou chvilku, starší holčičky se držely déle, dokonce to vypadalo, že to nějak zvládnou, ale bohužel, hladina se zavřela i za nimi. Strašidelné ticho vystřídaly výkřiky hrůzy. To už přivolaní rybáři táhli po řece mrtvou kuchařku, ta byla nalezena hned. Těla dětí se kvůli vysoké hladině Odry nedařilo nalézt.

Až 15. března našli Evžena a Arnoštu. Albert i Marie běhali celé dny i noci po březích Odry, i když jim bylo jasné, že děti jsou mrtvé, pořád zbývala nějaká nesmyslná jiskřička naděje. Nepředstavitelné utrpení rodičů vyvrcholilo v sobotu 18. března, kdy byla z vody vytažena zubožená těla Zdenky a Bohumily.

Albert a Marie přišli v jednu vteřinu o čtyři děti. Zbyl jen nejstarší syn Vilém. Tehdejší Ostrava nemluvila o ničem jiném, lidé plakali nahlas na ulicích, neustále se o tom všem vyprávělo, psalo, hledal se viník. Kdo za to mohl? Šlosárek, Tomeček, Šofer, Mikuláš, nebo Svoboda, který pramičku přivezl? Nebo kuchařka, která si stoupla? Jako když roztrhnete peřinu, peříčka pomluv a spekulací lítala na všechny strany, do všech domů, fabrik, škol. A nastal 19. březen, den pohřbu nevinných dětí.

Průběh je zaznamenán v různých školních kronikách i kronikách obce. Muselo to být něco strašného, už jen ta podívaná. Davy lidí lemovaly cestu, po které se ubíral průvod. Zcela zdrcený a zhroucený Albert Koziel vypravil svým dětem poslední cestu skutečně obdivuhodnou - tři bohatě vyzdobené pohřební vozy tažené vždy dvojicí vraníků se smutečním postrojem vezly čtyři rakve dětí. Za naprostého ticha, které rušilo jen tklivé vyzvánění zvonů, dojel průvod na mariánskohorský hřbitov, kde byly děti pochovány do společného hrobu.

„V neděli dne 19. března odpoledne konal se u nás neobvyklý pohřeb. Pochovávali jsme čtyři dítky rodiny Kozielovy, které v neděli 5. března vyšly si na sněženky k Odře. (…) Všechny byly z nejhodnějších v škole i mimo školu. Pochovány byly do společného hrobu na zdejším hřbitově. K pohřbu dostavily se nesčetné zástupy lidstva domácího i z celého okolí. Mrtvoly byly vezeny na třech ověnčených vozech pohřebních. Pohřbu zúčastnily se dítky všech tříd a všech českých škol obecných i měšťanských.“ dočteme se například ve školní kronice dívčí obecné školy v Mariánských Horách. Na rozloučenou svým spolužákům zazpívali všechny děti ze škol tklivou a dojemnou píseň, která byla složena speciálně pro tuto událost.

S prázdnýma rukama a vytřeštěnýma očima to celé sledovali rodiče a Vilém. Všechno bylo rázem pryč. Albert Koziel po pohřbu začal hledat viníka. Nebyl zdaleka sám, tato událost lidi bezprecedentně naštvala. Šlosárek a další byli rázem tak nenáviděni, že nemohli ani vyjít na ulici. Albert zažaloval celou obec Hošťálkovice o 49 tisíc korun, což v té době byla suma nevídaná. „Odnesli“ to Šofer a Tomeček. Nezajištěný přívoz, nedodržení bezpečnostních opatření, to vše jim zajistilo podmíněný trest a nutnost platby. Jenže Albert Koziel mávl rukou, vše bylo už zbytečné. Začal rozprodávat majetek a odstěhoval se do Žiliny. Matka Marie vzala Viléma a šla též na Slovensko - do Zvolena. Tam jejich stopa končí.

Zničená rodina nechala hrob svých dětí napospas, ale na utonulé sourozence pamětníci nikdy nezapomněli, na hřbitov s kyticí chodil snad každý obyvatel. Jenže postupem let se tento neblahý příběh začal z paměti lidí vytrácet, jak to tak bývá. Hrob byl zanedbaný, zmínka o neštěstí už zůstávala jen v kronikách a archivech. Spolek Pestré vrstvy však krutý osud dětí Kozielových nenechal zaniknout. Umístil u lávky v místě bývalého přívozu informační tabulku, kde se lidé dočtou, co se v roce 1922 vlastně stalo.

Zanedbaný hrob sourozenců byl zveleben a zrenovován štědrým mecenášem v rámci projektu „adopce hrobů“. Je na něm nápis, kterým můžeme toto pohnuté vyprávění zakončit:

„Zemřeli společně tragickou smrtí ve vlnách Odry“

zpracováno podle:

Smrt v Odře – Komentované prohlídky Ostravy (provedu.cz), Tragédie na hošťálkovickém přívozu – Pestré vrstvy (pestrevrstvy.cz), Hrob utopených dětí na mariánskohorském hřbitově opravil nový vlastník — Čeština (ostrava.cz), Digitální archiv města Ostravy (ostrava.cz)