Šokující příběh Chris Sizemore: v její hlavě žilo až 20 různých lidí, nikdy nevěděla, kým se stane

4. dubna 1927 se v Edgefieldu v Jižní Karolíně narodila do rodiny farmáře Ace Costnera malá holčička, která dostala jméno Christine. Tatínek si přál syna, takže ji důsledně říkal mužským tvarem jména Chris, což jí už zůstalo. A byla divná. Ne postižená, ne retardovaná, nic takového. Jen neustále dělala nějaké nesmysly, které si druhý den nepamatovala. Chris byla často velice tvrdě trestána už jako malé dítě, protože prý lhala. „To jsi udělala ty, včera, viděla jsem tě!“ tvrdila její matka a ukazovala rozbitý hrneček. „To přece není pravda!“ hádala se tvrdohlavě Chris. „Na nic takového si nepamatuji!“

Výpadky paměti byly čím dál častější a při nástupu do školy Chrisin „problém“ pokračoval. Ve škole jeden den látku ovládala, druhý den byla úplně „dutá“. Psala test úplně jiným písmem. Nebo krásně zpívala, dostala roli ve školním představení, aby tam druhý den ze sebe vymáčkla jen pár falešných zvuků. Tak to šlo den za dnem. A další týden zase z jiného soudku: „Uhodila jsi Claru, ta se tě bojí, má modřinu!“ Chris Costner plakala a vrtěla hlavou: „Nikdy bych Claře neublížila, co mi to tady povídáte, to přece není pravda! To byla ta druhá holčička!“

Tím poprvé Chris přiznala „existenci“ nějaké druhé holčičky, ale nikdo jí to samozřejmě nevěřil. Její ztráty paměti gradovaly neskutečným způsobem. Kněz řekl, že je posedlá démonem, takže přestali chodit do kostela. Babička trvala na tom, aby nechali holčičku vyšetřit. Jenže tehdy se na Chris všichni jen zlobili. „Stala se ze mě samotářka. Přestala jsem o těch holčičkách mluvit. Přestala jsem mluvit úplně. Každý si myslel, že jsem lhářka, vždy viděli moje tělo, jak něco páchá. Byla jsem malá a nenapadlo mě, za co jsem od Boha takto potrestaná!“ vzpomínala Chris Sizemore ve svých memoárech. Rodina navštívila lékaře, který řekl jen, že to jsou výpadky paměti. Když mu Chris vyprávěla o svých malých holčičkách, naštvaně ji okřikl, ať si toho vymýšlení okamžitě nechá. Dívenka byla tedy ponechána bez adekvátní péče i podpory. Měla jen své malé holčičky, které rostly s ní.

Dospívání Chris Costner muselo být zoufalé. Sama na toto období vzpomínala velice málo. Byla docela hezká, drobná, chtěla žít jako její vrstevnice, chodit s chlapci. Jenže… Byly tu její malé holčičky, které dospívaly také. Chris nevěděla, jak je udržet na uzdě. Nikdo jí nepomohl, neměla žádné zastání, výpadky paměti pokračovaly a navíc se děly ještě jiné, horší věci. Třeba se probudila v zavšiveném motelu, nahá, potlučená, poškrabaná, s neklamným znamením, že měla sexuální styk. Na nočním stolku se válely peníze, všude rozházené lahve. A Chris si vůbec nic nepamatovala.

Vrátila se do svého malého studentského bytu, vyspala se, šla na hodinu, kde najednou ztratila paměť také a probrala se až druhý den, zachumlaná do deky, ubrečená, plná aspirinu a náplastí. Tato okna měla pořád. Až si je pojmenovala. Zní to abstraktně, nepochopitelně, ale Chris na to našla řešení. Zlá, promiskuitní, sexuálně neukojitelná, vyzývavá a násilnická Chris se stala Evou Black. A ona smutná, uplakaná, kocovinou stižená, zoufalá, nesmělá a submisivní Chris samu sebe nazvala jako Evu White. Jakmile si Chris své altery ztotožnila a dala jim jméno, najednou jí došlo, že za ni přebírá kontrolu někdo jiný. Ne fyzický člověk, ale člověk, který žil v její hlavě.

Ve dvaceti letech poznala Chris svého prvního manžela. Gene Rogers se stal otcem dcerky Taffy. Narození dítěte ale obě Evy z Chris nevyhnalo, ba naopak. A Gene, který byl zamilovaný do prostopášné a sexem posedlé Evy Black, nějak nechápal, co tam najednou dělá obrýlená a milá ženuška, která mu vyvářela, uklízela a snažila se prostě jenom normálně žít. Ta ženuška byla totiž opravdová osobnost Chris, ve které se neustále „přepínaly“ obě Evy. Takže Gene měl jeden den vášnivou ženu, která plnila všechny jeho fantazie, pila, kouřila, ponocovala, neustále chtěla sex a mluvila chraplavým hlasem. Druhý den měl ufňukanou, smutnou, melancholickou a hysterickou trosku. A třetí den měl onu milou a hodnou Chris, která ztělesňovala pravý mateřský typ a pečovala o něj i o dceru.

Muselo to být peklo nejen pro ubohou ženu, která nevěděla, kým bude za minutu. Přepínání mezi altery se projevovalo pouze migrénou, pak už nevěděla nic. Gene manželku poslal na vyšetření, protože se to nedalo snášet. Chris váhavě vešla do nemocnice a popsala všechny příznaky. Byla jí diagnostikována schizofrenie (jak jinak) a když šel lékař pro sestru, aby nechala paní Rogers okamžitě hospitalizovat a nasadit elektrošoky, zasáhla Eva Black. Přepnula se do Chrisina těla, velice, ale velice sprostě vynadala překvapenému lékaři, sbalila se a odkráčela zpět domů. Gene samozřejmě nevydržel a opustil všechny tři ženy i malou Taffy. Chris bylo 24 let, když zůstala sama s dvouletou dcerou. Vlastně ne tak sama, jistě. Měla své Evy. A také toho měla už opravdu dost. Navíc se udála strašná věc.

Noční můra ubohé Chris vyvrcholila v okamžiku, kdy zjistila, že má ruce pevně přitisknuté kolem krčku své dvouleté dcerky. Ta už byla téměř bez života, modraly jí rty. Chris zděšeně popadla Taffy, která hystericky plakala a začala sama řvát strachy, šílenstvím, frustrací. To přece není možné, to bych nikdy neudělala! kolébala dcerku. „Víte, to byla Eva Black. Ona ji nechtěla zabít. Ona mi chtěla říct, abych šla k nějakému odborníkovi, který mi skutečně pomůže. Vyburcovat. (…) Já v mysli viděla od Evy Black dopis. Tam mi psala, že musím bezpodmínečně někam, kde mi pomohou. A že Taffy jsem nezachránila já, ale Eva White. Druhá Eva, ta pitomá, jak jí říkal můj první manžel, ta vedla mé ruce z krku mojí dcery.“ vzpomínala Chris.

V roce 1951 se Chris tedy odhodlala a vyhledala slovutné odborníky na problematiku psychických nemocí - Corbetta H. Thigpena a Herveyho M. Cleckleyho. Pánové nevěřili svým očím. Do ordinace vešla nažehlená, obrýlená a nesmělá žena, která klidně a tiše vysvětlovala, že má v sobě další dvě ženy. Thigpen zadržel kolegu, který už psal, že má pacientka onu obligátní schizofrenii, protože přímo před jejich očima přišla Eva Black. Proměna to byla neuvěřitelná. „Mezi námi byla najednou naprosto cizí žena, měla úplně jiné oči, jiný výraz, řeč těla, mluvu. A povahu. Mluvila sprostě, lascivně, sváděla nás. Pak se zase chytila za hlavu, chvíli bylo ticho a seděla tam opět ona paní, která přišla. Jen pokývala hlavou, tak jste ji viděli, řekla. Nevěřili jsme tomu.“ psal Thigpen.

Psychiatr zavětřil příležitost ke zlomu ve své kariéře a vzal si Chris do parády. Zavrhl konzervativní léčbu a pomocí terapií a hypnózy se seznámil s Evou Bílou i Evou Černou. Neuvěřitelné vnitřní duševní prostředí Chris Rogers dokázal zmapovat, zrekonstruovat, jenže udělal věc, kterou mu Chris nikdy neodpustila. Do její hlavy nasadil osobu novou - identitu jménem Jane. Prý za to nemohl, vynořila se sama. Do této úchvatné, inteligentní a příjemné ženy, která měla s Chris hodně společného, se zamiloval v roce 1953 Donald Sizemore. Jenže Don nevěděl nic. Zatím. Vzal si Chris, která se chovala jako Jane, adoptoval Taffy, Jane převzala kontrolu a z hlavy své hostitelky vyhodila obě Evy.

Doktor Thigpen se mezitím chytil tohoto zvláštního případu jako ono pověstné klíště. Publikoval stohy článků a studií, dokonce se dobýval do Hollywoodu, kde byl o Chris Sizemore natočen slavný film Tři tváře Evy s Joanne Woodward (manželka Paula Newmana) v hlavní roli. Snímek končí dobře, v něm se Chris zcela uzdraví. Ve skutečnosti to bylo ale naprosto jinak. Objevením Jane, sňatkem a narozením syna Bobbyho se v hlavě Chris Sizemore začaly tvořit další a další identity. A další. Nebohá žena musela snášet neskutečné trápení. A nevěděla, proč se jí to děje. Až v roce 1970 narazila na odborníka, který jí konečně pomohl. Doktor Tony Anastasios Tsitos.

Chris Sizemore nezvládala příval nových alterů, kteří okupovali její tělo. Říkala jim přilepenci, okupanti nebo pijavice. A plejáda postav to byla neuvěřitelná. Tony Tsitos začal trpělivě s každým z nich mluvit a žasl nad tím, kolik různých osobností drobnou Chris obývá. A s tím šlo ruku v ruce pátrání po příčině. Kde se berou? Odkud? Proč zrovna Chris? Zatím to nikdo nikdy nezjistil, ona otázka pořád visela ve vzduchu: „Proč jsem plná úplně cizích lidí?“ Tsitos na to šel opatrně, dlouhé čtyři roky rozhovorů a hypnóz a terapií nakonec vyústily v zajímavý závěr.

Chris jako malé dítě prožila několik traumat, nezávislých na sobě, ale ony hrůzné události se staly během velice krátké doby. Tsitosovi s pátráním v duši Chris Sizemore pomáhali i alteři. Představte si, že okupantky si vedly deníky, nebo psaly vzkazy ostatním identitám. Takže Chris vždy posbírala ručně psané zápisky různých svých osobností, přinesla je Tsitosovi do ordinace, ten si je přečetl a skládal puzzle Chrisiny duše. Uvědomil si, že existence přilepenců musí mít nějaký důvod. Mravenčí práce se vyplatila a Chris Sizemore si vzpomněla.

Už ve dvou letech (ptala se na to i své rodiny, ta jí to potvrdila) viděla v příkopu mrtvého muže v rozkladu. Lezl po něm hmyz, byl nafouklý a šířil se kolem nesnesitelný zápach. Když ho maličká Chris ucítila, najednou se prý vše zamlžilo a viděla první holčičku. „Stála na mostě, byla jsem to já a zároveň nebyla. Já se na to nedívala, necítila jsem to, ale zároveň jsem VĚDĚLA, že to vidí a cítí ona. Měla rusé vlásky,“ popisovala Chris ve své knize Jsem Eva objevení prvního altera. Následovalo další, ještě horší trauma. Byla svědkem, jak pila přeřízla muže v pase. Zcela. Viděla jeho oddělené nohy, vršek těla, krev.

Matka odvlekla dcerku pryč z dosahu vší té krve, v kuchyni ale zakopla, loktem vysklila kredenc a ošklivě se pořezala. V tu chvíli přišla další moje malá holčička. „Odcházela ze dveří, šla do stodoly. Všechna ta krev zmizela, u mě v hlavě, ale ona byla celá od krve. To byla krvavá holčička.“ A třetí, tentokráte dívenka se zářivě modrýma očima, na sebe „vzala“ poměrně drsný poslední polibek zemřelé babičce. Soused totiž Chris vyzdvihl k rakvi, aby se s babičkou rozloučila. Vyděšené dítě odmítlo, babička už byla celá černá, nafouklá. Tak ji políbila holčička s modrýma očima. Tyto tři dívky, alterky, dělaly všechny zmíněné zmatky v dětství Chris Sizemore.

Doktor Tsitos měl najednou jasno. Ony osobnosti byly obranou reakcí proti všem hnusným a divným věcem, které malé děvčátko nebylo schopno zpracovat. Jenže postupem doby se objevovaly další a další identity při každém problému, který u Chris nastal. Třeba při úplné hlouposti, kdy řešila, co uvařit. Její nemocná mysl i takovýto triviální problém pochopila tak, že stvořila dalšího altera, který toto rozhodnutí udělal za ni. Postavy, které v Chris Sizemore žily, byly svým způsobem úchvatné a jen ilustrují, čeho všeho je lidská mysl schopná. Je to neuvěřitelné. Pokud pomineme strašné problémy, které to muselo této nesmírně statečné ženě způsobovat, rozmanitost všech identit je neskutečná.

Ústupová lady (ta se tak bála přepadení, že nikdy nechodila stejnou cestou dvakrát), Jahodová lady (bylo jí 21, chodila bosa a jedla jen jahody, když se objevila, tehdy šestačtyřicetiletou Chris málem odvážela policie), Slečna Banana (mladá frivolní holka, co zpívala a cpala se banánovým koláčem), Paní Lžíce (špulila pusu, kývala se ze strany na stranu a kradla lžičky v restauracích), Panna (též Jeptiška, když se vynořila, měl manžel smůlu, nesměl se ji ani dotknout, křičela při dotyku, zmateně si ohledávala přirození a chodila zabalená v prostěradle), Malířka, Slepá lady (zcela nevidomá žena, používala bílou hůl!), Kuchařky (ty byly tři a každá vařila jinou kuchyni), Švadlena (dvě, dokonce se hádaly o technice stehů), Vrčící Zrzek (mužský alter, který se objevil, když byla Chris ohrožována štěkajícím psem).

Neméně strašidelný byl Sebevražedný pár (velice nebezpeční alteři, kteří byli tak zdeptaní, že se pokoušeli o různé způsoby sebevražd, čímž vlastně chtěli zabít i hostitelku Chris), Němá paní, Podnikavá holka (ta si otevřela vlastní obchod s oděvy a Chris o tom neměla nejmenší tušení!) Fialová lady (Jižanka s parukou, která trpěla silnou artritidou), Řidička (uměla řídit i náklaďák nebo motorku), Ječící siréna (ta byla nejhorší, když se do Chris vtělila, jen stála a ječela, třeba celý den). Identit bylo více, měly různý věk i zdravotní stav.

„Osobnosti zůstávaly deset minut – nebo šest měsíců. Nebo rok. Deset let. Chodily po trojicích. Vždy jeden z té trojice byl nejsilnější, pak takzvaně střední a poslední identita byla vždy nejslabší. Většinou Siréna nebo Panna,“ popisovala Chris. „Byla jsem často otylá, protože jsem v jednom těle živila mnoho lidí a nevěděla o tom. A všichni měli hlad. Když jsem to byla já, moje osobnost, okamžitě jsem to vše zhubla. Můj syn Bobby nejvíce miloval Fialovou dámu. Dávala mu bonbóny a mazlila se s ním. Já řídím auto, ale mnohokrát se stalo, že jsme někam dojeli a přilepila se na mě třeba Slepá. Bobby pak musel telefonovat otci, ať pro nás přijede,“ vzpomínala ve své knize na neskutečná „dobrodružství“. Člověk si musí položit otázku, jak tohle celé snášela rodina, děti i manžel.

Dobrosrdečný Don to označil za „jízdu“ a řekl: „Zamiloval jsem se do Jane, vzpomínáte? Teď si musím zvykat na Chris. Každý bývá někdy nemocný,“ smál se. Bobby označil život s matkou jako „tanec mezi vejci“, ale když poznal všechna matčina vtělení, dovedl už reagovat na vzniklou situaci. „Museli jsme rychle dospět. Ať byla moje matka kýmkoli, ať ze sebe vypustila jakoukoli osobu, každou jsem považoval za svou matku. Taffy jednou mamce řekla, že kdyby měla rakovinu, milovala by ji stejně a pečovala o ni. Mamka byla tak zoufalá, tak moc. Umí si tohle vůbec někdo představit?“ No neumí, ruku na srdce, opravdu ne.

V prosinci roku 1974 zapadl v ordinaci doktora Tsitose poslední kousek skládačky duše Chris Sizemore na své místo. Po téměř pěti letech intenzivních terapií se něco zlomilo. Všichni alteři v jeden moment ztratili smysl své existence. Chris Sizemore vycítila, že se něco stane, už od rána prý „věděla“. Když seděla v ordinaci, osobnosti se vzdaly a zmizely. A Chris to viděla a popsala: „Jako na divadle. Všichni vystoupali po schůdkách, zmizeli za oponou. A než zmizeli, zamávali mi. Viděla jsem je všechny do sebemenšího detailu. Bylo to vyvěšení bílého praporu. Bylo po všem. Následovaly rozpaky. Já byla sama. Jednou z nejtěžších věcí, které bylo třeba se přizpůsobit, bylo ticho a osamělost. Truchlila jsem po nich. Nikdy předtím jsem nebyla jednou jedinou osobou. Kdo mi scházel nejvíce, je to strašné, ale Eva Black. Ano, sice mi škrtila dceru, ale aby mě vyburcovala, vystrašila! Byla to upřímná žena. Nikdo jiný tak nemiloval život, jako ona!“ popisuje Chris Sizemore ve své knize.

A pokračovala: „Najednou bylo ticho. Jako v oku hurikánu. Musela jsem je zabít, abych mohla žít. Nedokážete si představit, jak báječné to je jít večer do postele a vědět, že to budete vy, kdo se ráno probudí!“ Chris Sizemore má pravdu, to si nikdo nedokáže představit. Dlouhých 44 let měla ve svém životě přes dvacet jiných lidí. Odnesla si z toho následky? Vlastně ano - pozitivní. Identity jí v mozku přece jen něco zanechaly. Uměla vařit, uměla šít, uměla tančit, a hlavně malovat. Po osobnosti jménem Malířka. Sotva vyšla s příběhem ven, její obrazy šly na dračku a prodejem Chris platila náklady na své léčení a terapie. Jezdila po Americe a pomáhala ostatním psychicky nemocným. Při líčení svého dechberoucího osudu měli posluchači ústa dokořán. Další knihu napsala v roce 1989, titul Moje vlastní mysl se stal bestselerem.

Okamžitě ho chtěli všichni zfilmovat, jenže se objevily hyeny v lidské podobě ze studia Twentieth Century Fox. „Ti v mé hlavě byli zlatí proti těmto hnusákům!“ vykládala rozechvěle Chris před soudní síní. Vykukové ze zmíněného filmového gigantu si totiž vzpomněli, že vlastní práva nejen na již zmíněný film Tři tváře Evy, ale na celou Chrisinu existenci a bez časového omezení, jak stálo doslova v podepsané smlouvě. Neuvěřitelné. Sizemore se soudila a vyhrála. Dokonce vyšlo najevo, že tehdejší smlouvu na film s Joanne Woodward, která za roli získala Oscara, podepsaly i obě Evy. A psychiatr Thigpen.

Právníci zkoumali pravost podpisů - ale jak chcete zkoumat pravost fiktivních osob, natož jejich podpisů? Na to kontrovali zástupci studia, že Eva Black i Eva White existovaly, byť v jednom těle! Právnická mela skončila patovou situací a unavená Chris komentovala celou tuhle nechutnost slovy: „Nejprve můj život kontrolovalo oněch dvaadvacet osob – a teď jedna velká korporace.“

Ještě horší bylo obvinění, že Thigpen donutil Chris k potratu a sterilizaci, „aby se dále nemnožila a nerozšiřovala TO dál.“ Bobby řekl, že na tom něco je, ale nikdy s k tomu rodina nevyjádřila. Aby ne. A obrovský skandál ulpěl i na dosud bezúhonném a lidumilném zachránci Chris Sizemore - tehdy už osmaosmdesátiletý doktor Tony Anastasios Tsitos byl v roce 2021 zadržen s obrovským množstvím tvrdé dětské pornografie. Bohužel. Chris Sizemore se toho naštěstí nedožila. Zemřela v roce 2016 na Floridě, v domově pro seniory na srdeční selhání. Bylo jí 89 let.

Ještě zbývá dodat, čím vlastně Chris Sizemore trpěla. Co to je za šílenou nemoc? Disociativní porucha identity (DID) je nesmírně složitá na pochopení. Ani někteří dnešní psychiatři ji plně neuznávají. Dříve se nemoci říkalo mnohočetná porucha osobnosti, a vysvětlení mechanismu celé této duševní diagnózy je velice složité i pro odborníky, natož pro laiky. Lidé s DID si vyvinou jednu nebo více alternativních osobností. Jejich počet se liší, ale jsou případy, kdy jich bylo i sto. Každý „alter“ je jiný, má své chování, záliby, pohlaví, písmo, znalosti, povahu. Od násilníků po malíře, klavíristy, prostitutky… Každá identita je zcela jedinečná. Za vznikem nových identit je vždy trauma, tak strašné, že je osobnost člověka nemůže zpracovat, takže si jeho mysl vytvoří obranu - nového jedince, který ono „břemeno“ převezme na sebe.

Nositel si trýznivou událost vůbec nepamatuje (pohlavní zneužívání v dětství, válečná traumata, tragické události). Každý alter má svůj vlastní příběh, osobní obraz a identitu a zcela se liší od „hostitele“. Hostitel může přejímat všechny jejich dovednosti, například nemá reálný talent ke hře na housle, ale alter ovládá hru na housle, čímž hostitel zjistí, že najednou umí precizně hrát apod. V praxi to vypadá tak, že když se DID člověk dostane do stresové situace, přejde do stavu disociace a poté se „do popředí“ dostane jeden z alterů (tzv.switching), který nadále ovlivňuje veškeré chování člověka. Těmto situacím se přezdívá spouštěče, každý alter reaguje na jiný spouštěč, který může být pozitivní (hudba, jídlo) a nebo negativní (hádka, velký hluk, strach).

Alteři mohou mít různý věk, sexualitu, přízvuk. Vnitřní svět DID pacienta může mít různou velikost a podobu. Čím více identit, tím je vnitřní svět větší. Může mít podobu místnosti, domu, celého fungujícího města nebo celé planety s vlastními zvířaty nebo vytvořeným jazykem a kulturou. Každé alter ego má jak ve vnitřním tak v reálném světě nějakou úlohu a může komunikovat s dalšími alter egy. Mozek člověka musí tudíž vstřebávat velké množství informací, jelikož prakticky žije několik životů, a proto u něho bývá častá veliká únava. Diagnostika je velice obtížná a dodnes se vedou spory o tom, zda tato porucha vůbec existuje.

Kdo zcela jistě existoval, byla Chris Costner Sizemore, její malá děvčátka i velké a potrhlé dámy či štěkající muž. Protože je zcela nesporné, že takto složitý konstrukt by ničím nevyčnívající paní v domácnosti nedokázala vymyslet. Aby mohla Chris přijmout sama sebe, musela přijmout také mnoho intimně propojených osobností. Velice silný příběh duševní nemoci se dočkal spousty zpracování i odborných studií a oslovil mnoho lidí po celém světě, aby se povědomí o této bizarní chorobě rozšířilo co nejvíce.

Zpracováno podle: Chris Costner Sizemore, Patient Behind ‚The Three Faces of Eve,‘ Dies at 89 - The New York Times (nytimes.com), Chris Costner Sizemore - Wikipedia, Christine Costner Sizemore (1927-2016) - Find a Grave Memorial, Za půlstoletí se v Chris Sizemore vystřídalo přes 20 osobností. Důvodem byla silná psychická porucha | REFRESHER.cz, Disociativní porucha identity – Wikipedie (wikipedia.org), Disociativní porucha identity: Případ Sizemore | napsal(a) Talha Şahin | Středně (medium.com), Databáze psychické kriminality - PsychCrime.org, V Chris Sizemoreové žilo přes dvacet osob. Od ženy vampa po introvertku - iDNES.cz