Záhada malé Belly: nález kostry v dutině prastarého jilmu je nejznámější kriminální případ v Anglii

Temný, starý a pověstmi opředený les Hagley Woods se stal dějištěm nálezu, který nadzvedl celou Anglii. Dodnes se kolem Belly z jilmu vznáší spousta otázek i kontroverzních teorií. Psal se 18. duben 1943, bylo pošmourno, pršelo a nad lesem, kteří místní označují za prokletý a čarodějnický, se vznášela mysteriózní mlha. Čtyři malí chlapci z vesnice Hagley v hrabství Worcestershire se rozhodli, že se vydají na lov.

„Teď nikdo ven nepůjde. Prší a babička říkala, že do lesa nesmíme chodit, je zapovězený. Ty čarodějnice a tak…“ říkal překotně nejstarší ze školáků Bob Farmer. „Němci snad dnes bombardovat nebudou, je mlha,“ přikývl Tom Willetts. „My už nemáme skoro žádné jídlo. Maminka plakala,“ slzel nejmladší Robert Hart. Rázný Fred Payne kamarády pobídl: „Jdeme! Probereme hnízda na stromech, vejce budou na přilepšenou, co je nám do toho, že se to nesmí!“ řekl velitelsky klučina a čtveřici záhy pohltil onen „les čarodějnic“, o kterém se ve vesničkách v okolí říkalo po celá staletí opravdu ledacos.

A našli tam záhadu, která pronásleduje amatérské detektivy, lékaře i slovutné kriminalisty dodnes.

Chlapci došli k oblasti lesa, která patřila panství lorda Cobhama poblíž Wychbury Hill u Birminghamu, když si všimli osamělého děsivého starého stromu. Rozeklaný prastarý jilm působil skutečně zlověstně, kluci však v jakési dutině u jedné z jeho větví zahlédli cosi bílého. Neodvážnější z nich, Bob Farmer, na prazvláštní strom vylezl a zalovil rukou do rozsochy. Myslel si, že najde vejce, co jiného by to mohlo být? „Nejde to ven,“ křičel na kamarády. „Zaber, tu máš klacek!“ podal mu nástroj Hart.

Když Bob zapáčil, na šedivé a mlhavé denní světlo se vykulila lebka. Nade vší pochybnost lidská lebka. Vyděšení kluci se rozhodli, že o děsivém nálezu neřeknou živé duši. Byli na pozemku nazlobeného lorda, který miloval pozorování ptáků - a po vyběračích hnízd často střílel. „Musíme přísahat,“ utvořili kruh kolem zlověstného jilmu a slíbili si, že o lebce nikdy nikomu neřeknou. Ono „nikdy nikomu“ trvalo jen pár hodin, když Tom Willetts nevydržel, přišoural se ke svému tatínkovi a plačtivě mu vše vyklopil.

Pan Willetts synovi vynadal, ale pak se sebral a běžel na policii, která ještě téhož večera se všemi kluky odešla na místo nálezu. A skutečně. V jilmu objevili kompletní kostru ženy, která byla do dutiny stromu doslova nacpaná. „Na čele byla malá skvrna, bylo to hnijící maso. Přilepené zplihlé vlasy, ty dva přední obrovské zuby byly křivé, skoro překřížené,“ vypovídal Tom Willetts.

„Jak jste tu lebku dostali zpátky?“ ptal se detektiv. „Báli jsme se na ni sáhnout, tak ji Bob Farmer napíchl zespodu na klacek a vyzdvihl ji na strom zpátky,“ plakal Tom. Bella z jilmu byla objevena. Když byla za asistence vzteklého lorda Cobhama, který zuřil, protože mu rojnice mužů zákona pošlapala celý pozemek, kostra vyzdvižena z opravdu děsivého stromu, forenzní tým provedl ještě na místě ohledání. Kompletní skelet dával tušit, že se jedná o ženu. A děly se věci.

Měla zlatý snubní prsten, na jedné noze obutou krásnou lodičku, druhé chodidlo bylo bosé. Scházela jí ruka, která byla objevena opodál. V dutině ústní měla žena nacpaný kus látky broskvové barvy, vzorek se shodoval se zbytky její sukně. Několik zubů chybělo, ale velice zvláštním poznávacím znamením byly ony překřížené přední horní zuby. Žena měla delší tmavé vlasy, které byly zčásti na lebce, zčásti v „hnízdečku“ v dutině jilmu. Strom si ostatně prohlíželi vyšetřovatelé s posvátnou bázní, bylo na něm totiž něco tak strašidelného, že se někteří dokonce křižovali. Soudní patolog, který byl onoho 18. dubna 1943 přivolán na místo nálezu, se jmenoval Dr. John Lund.

Tehdy začínající ohledavač mrtvých se do konce svého dlouhého života z nálezu Belly v jilmu nevzpamatoval. V roce 2014, kdy Lundovi bylo už 101 let, ale stále měl velice jasnou mysl, poskytl BBC rozhovor o celém případu z jeho pohledu: „Bylo to skvělé místo pro ukrytí těla,“ řekl o stromu na odlehlém soukromém pozemku. „Vzhledem ke stavu ostatků jsem dospěl závěru, že žena pravděpodobně zemřela cca 18 měsíců, rok, rok a půl předtím, než byla objevena. Bylo jí asi 35 let, její přední řezáky se překrývaly, což by zaživa dělalo její úsměv velice specifickým. Zaujala mne pánev - myslím, že mohla mít dítě, mohla rodit.“

Kostra byla posléze odvezena k forenznímu zkoumání, jehož se ujal patolog ministerstva vnitra James Webster z Birminghamu. On a Lund zkoumali kosterní pozůstatky a dospěli k závěru, že malá nebožačka (Bella měřila pouhých cca 148 cm) byla udušená - tomu napovídal úzký pruh látky poblíž těla - mohl se odmotat z krku vlivem procesů rozkladu. Když měřili „hnízdečko“ na jilmu, záhy se potvrdila Lundova teorie - nebožka musela být do stromu „narvána“ ještě za tepla, pokud to máme říct naplno:

„Hověla si tam v poloze, která byla spíše láskyplná než nějak brutální. Neměla zlomeniny, rigor mortis by znemožnil takovouto manipulaci. Byla tam dána ihned po své smrti někým, kdo měl pořádnou sílu,“ zněl závěr. Sebevražda byla vyloučena a kvůli probíhající válce nebylo možné zjistit, kdo to je. Bylo tolik pohřešovaných během německého bombardování, že se začalo uvažovat o odložení celého případu.

Přesto se nevzdávali. „Přece někomu musí chybět! Nebyla to žádná tulačka, možná prostitutka?“ kladli si vyšetřovatelé spoustu otázek. Specifický chrup Belly z jilmu jim nedal spát, oslovili stomatology po celé Anglii, ale nic. Porovnali nálezy se zprávami o pohřešovaných osobách v celém regionu, ale žádný z nich se neshodoval s důkazy. Její věci nikdo nepoznal, tak vznikla teorie, že dívka před německými bombami utekla do lesa ve snaze se schovat. Tam ji někdo přepadl, znásilnil, uškrtil a narval do jilmu. Jelikož při německých náletech umírala spousta Britů, nikdo nevyhlásil pátrání.

Mohlo to tak být. Případ pomalu vychládal, policie se smiřovala s tím, že dívka zůstane bezejmenná… Jak bezejmenná? namítnou pozorní čtenáři. Vždyť tady jasně stojí, že se jmenovala Bella? Tak jak je to možné? Jednoduše. Po pár měsících, kdy vyšetřování nálezu kostry nikam nepokročilo a začalo se veřejně mluvit o odložení celého případu, se jednoho dne v Birminghamu objevil prapodivný nápis. V lednu 1944 přiběhla na místní policejní stanici stará paní, která měla příbuzné v Hagley.

A hystericky dotáhla mladého konstábla na okraj města, kde bylo vysoko na zdi křídou velkými písmeny napsáno: WHO PUT BELLA IN THE WYCH ELM? Tedy: Kdo uložil Bellu do čarodějnického jilmu? A o pár týdnů později se poblíž objevil další nápis – WHO PUT BELLA DOWN THE WYCH ELM – HAGLEY WOODS? Kdo uložil Bellu do čarodějnického jilmu v Hagley Woods? Dílo neznámého vandala (nebo vraha) neslo stejnou pravopisnou chybu (WYCH místo Witch, čarodějnický). „Bylo to moc vysoko, aby to udělaly děti,“ řekl doktor Lund.

Prapodivný a opravdu zvláštní nápis neznamenal obrat v případu, ale pojmenování ženy jako Belly už v kolektivní paměti anglických venkovanů zůstalo. Bella z jilmu, jinak se jí už neřeklo. A policistům bylo jasné, že to mohl napsat buď ten, kdo znal oběť a přál si, aby případ nebyl uložen k ledu - nebo to byl zvrhlý vrah, kterému to dělalo zvrácenou radost. Vše se zase vrátilo na začátek. Lidé hlásili na policii, že 18. dubna 1943 „zcela jistě“ někoho viděli, a světe div se, do všeho se zamotalo čarodějnictví. A bylo bráno velice vážně!

Obyvatelé oblasti Hagley Woods byli obecně označováni jako podivíni. „Jako kdyby nesli nějaké nečisté tajemství. Tam se děly věci, v tom lese! Říkalo se všelicos! Čarodějnice, magie, kouzlení, vraždy…“ psal do novin jeden z mnoha anonymních dopisů. Vyšetřovatelé se chytali každého stébla, tak vzali biologa a odjeli do Hagley, aby si prohlédli ten strom. Strašidelný jilm se „nezdál“ ani odborníkovi přes stromy. „Uplivl si před ním,“ usmíval se doktor Lund. Ono není divu! Biologové později řekli, že tento konkrétní strom jeví stopy zásahů lidí. Byl pravidelně udržován, zkracován, formován, aby jeho větve mířily výhružně vzhůru - a to se mělo dít dle zkoumání po celá staletí.

Čarodějnický jilm byl opravdu hodně starý. A místní komunita se chodila dívat, jak si ho vědci prohlíží. „Tvářili se divně. Jen tam stáli, hlavně staří lidé. Ženy a muži. Nevraživě se na nás dívali. Bylo to děsivé. Nepohnuli se, dokud jsme neodešli. Pak jsme se ohlédli a oni stáli v kruhu okolo stromu a drželi se za ruce, jako kdyby ho chtěli chránit,“ vrtěl hlavou John Lund. Začalo se povídat o covenu, který sdružoval v oblasti Hagley Woods čarodějnice, vyšetřovatelé četli z prastarých kronik a farních zápisů, až někdo našel zmínku o rituální vraždě ze sedmnáctého století.

Hlavní roli v onom mordu hrál samozřejmě jilm, do kterého byla nacpaná bezhlavá oběť nějakých magických a kouzelných rituálů. A u toho byla noticka: Jest jisté, že zabitá čarodějnice pochována musí být bezhlavá do jilmu. Strom ten nasákne její nečistou duši. Nemůže se divá převtělit do černé kočky a utéct. Požehnán buď jilm, co brání čarodějnici zůstat naživu! „Začali jsme uvažovat o rituální vraždě. Byla to jedna z hojně diskutovaných teorií,“ řekl vrchní vyšetřovatel William Douglas Osborn.

Další teorie o totožnosti Belly z jilmu zmiňovala prostitutku Luebellu, která zmizela v roce 1941 (což časově nesedí, ale zase ta LueBELLA?); dále se hojně spekulovalo o páru uprchlíků z psychiatrické léčebny v Birminghamu - muž a žena se schizofrenií utekli právě v dubnu 1943. Muž mohl svou spolupacientku zabít. Jenže tato verze má trhliny - přišla s ní také jedna pacientka až v roce 1950 - a vzhledem k duševní nemoci ženy (bájná lhavost) je to zřejmě jasná fikce.

Další teorie pochází z odtajněného spisu MI5 o Josefu Jakobsovi. Tento muž byl agentem Abwehru, předtím udělal velkou kariéru u gestapa, pocházel z Čech (český Němec) a dostal zvláštní úkol: vytvořit síť špiónů na nepřátelském území Británie ve snaze odhalit „nejlepší“ místa na svržení bomb. Pepíček, jak se mu také říkalo, seskočil padákem do oblasti Cambridgeshire, ale při přistání si zlomil oba kotníky. Angličtí zemědělci ho sebrali, zlomeniny mu zafixovali a na trakaři naříkajícího špiona odvezli přímo na policejní stanici.

Strážník nevěřil vlastním očím. Aby ne. Když Josefa prohledal, nalezl u něj fotografii jeho milenky, německé kabaretní zpěvačky Clary Bauerle, která pocházela z Belgie. Když si agenta vzala do parády MI5, rozpovídal se. Clara prý byla cvičena jako špiónka a vysazena na padáku do Anglie. V Birminghamu už žila v třicátých letech, uměla perfektně anglicky s místím přízvukem, jejím úkolem prý bylo začlenit se do společnosti a kontaktovat právě Pepíčka. Sotva byl tento spis z roku 1941 odtajněn, přímo se nabízelo, že Bella z jilmu je Clara, která jaksi nezvládla padákové přistání a místo na pevné zemi skončila v dutině jilmu!

No jo, ale kde byl padák? Třeba si ho někdo vzal, z padáků chudí venkované ošatili celou rodinu. Nebo ji mohl někdo odhalit, špiónku v návalu vzteku uškrtit a „vyhodit“ nahoru na strom. Jenže Bella (kostra) byla maličká. Ani ne 150 cm vysoká ženuška. Clara Bauerle byla dle výpovědi pamětníků proslulá štíhlou a nezvykle vysokou „tajlí“ - říkali jí Žirafa a mohla měřit kolem 185 cm. Navíc bylo zjištěno, že Clara s největší pravděpodobností zemřela v roce 1942 v Berlíně.

„Je to oblast, kde by špioni chtěli být aktivní, ale nezdá se, že by existovaly nějaké důkazy, které by spojovaly ženu na stromě se špionáží, a zdá se to být poněkud podivným způsobem, jak se zbavit mrtvého špiona…,“ řekl reportér v podcastu stanice BBC. S Pepíčkem, tedy s Josefem Jakobsem, byl konec tak jako tak. Německý Čech se stal v roce 1941 posledním popraveným odsouzencem v londýnském Toweru!

Skutečně prapodivný případ, to musíme uznat. Teorie stíhá teorii, jedna je bláznivější než druhá, do dnešních dnů se sem tam vynoří další nápisy o Belle v jilmu. V roce 1953 přišla jistá žena na policii, kde nahlásila, že obětí byla Holanďanka jménem Clarabella Dronkers. Měli ji zabít Němci, „krtci“ v Anglii, protože věděla příliš mnoho. Z fotografií lebky byla zrekonstruována možná podoba tváře Belly z jilmu - je docela podobná Claře Bauerle, ale spekuluje se, že na její dochované fotografii NENÍ pravá Clara, ale někdo úplně jiný. A pomyslnou třešinkou na dortu v tomto rozporuplném případu je fakt, že kostra Belly zmizela.

„V současné době nemáme žádnou stopu o tom, kde se skelet nachází,“ zní zpráva z univerzity v Birminghamu, kam byly ostatky uloženy do depozitáře. A test DNA, který by možná do této záhady mohl vnést nové informace, již podle Dr. Lunda nepřichází v úvahu.

„Nemáme z čeho vzít vzorky. Kde je? Kde ta žena skončila? Kdo její kostru schoval? Zničil ji?“ vrtalo starému pánovi neustále hlavou. Možná, že byla Bella skutečně zlá čarodějnice, před níž někdo zachránil vesnici!

Nejpravděpodobnější vysvětlení však bývá vždy to nejjednodušší - Bella s největší pravděpodobností zemřela rukou nějakého sadistického vraha. V roce 2005 byl případ oficiálně uzavřen.

Ale komunity, které milují nevyřešené případy, se nepřestávají ptát: „Zjistí se někdy, kdo byla Bella z jilmu?“

Zpracováno podle: Muži v Česku, Časopis Krimi Revue, Časopis Enigma, The Independent, Josef Jakobs, ABC.net, Who put Bella in the wych elm?, G.cz, BBC