Článek
Rozkaz na nástěnce ve vestibulu školky zněl jasně: Vyrobit Z PŘÍRODNÍCH MATERIÁLŮ velikonočního zajíčka za SPOLUPRÁCE DĚTÍ! (deset vykřičníků, třikrát podtrženo). „Spolupráce dětí, hihihi,“ uchichtla jsem se v duchu, když jsem odcházela z dcerkou po obědě. No jo, to se lehko řekne, ale znáte ty tatínky v rauši, kteří něco vyrábí a ponoří se do toho tak, že odhání bulící ratolest, co „chce aspoň nalepit ty ouška, bůůůů!“ Otec rodu ale dítě odežene, protože „mu to zkazí!“ A pak vznikají krásné domácí úkoly, všechna čest! Asi proto ten výstražný dodatek o spolupráci dětí! Bylo zrovna vedro, malá poskakovala a drmolila, co vše dělali a jak tancovali, já ale v hlavě měla už guláš.
„Přírodní materiály,“ běželo mi hlavu. Já se školkou vycházím velice dobře, z dcery mi paní učitelky udělaly člověka, to bez legrace. Ale v začátcích její docházky jsem měla jako matka víc průšvihů než na střední škole. Nějak jsem v tom všem plavala, často jí chybělo náhradní oblečení, nebo jsem něco nedomyslela. Mám hlavu v oblacích, myslím pořád na něco jiného a pak vypadám jako případ pro sociálku. Ale vše si sedlo. A já šla naší cestou ze školky a místo kochání se pučící přírodou jsem hledala ty přírodní materiály. Prokristapána, co mám vyrobit - tedy éééh - za spolupráce potomka? A z čeho?
Maně jsem si vzpomněla na mámu, po které ty volšový ruce mám. Ta nepřišila ani knoflík, zato byla božská kuchařka. Moje babička byla taky božská kuchařka, ale ruce měla zlaté - paličkovala na kšeft pro Němce. Já nebyla schopná pochopit, jak může vyrobit něco tak krásného za pomocí nití, špendlíků a paliček, které se jí v rukou míhaly tak strašně rychle, že jsem měla mžitky před očima. Já zručná nejsem. Neumím kreslit (domeček jedním tahem a srdíčko). Šít? Háčkovat? To vždy skončilo fiaskem. Je to zvláštní, ale vždy se nějak nadchnu, abych se vzápětí zablokovala. TAK TO NE! povzbuzovala jsem se v duchu. Bohužel i nahlas, což mi kolemjdoucí matky dávaly najevo podivnými pohledy typu Pavlíčková už se zase zbláznila!
Já toho zajíčka (za spolupráce dítěte) vytvořím. Sotva jsem si to usmyslela, objevil se výše zmíněný blok a nic. Druhý den ráno se na školkové zahradě hemžily první výtvory. To bylo neskutečný. Krásní ušáci ze dřeva, vyřezaní, jeden i stříhal ušima, když se zatahalo za provázek. Nebo fakt krásně upletení zajíci z nějakého proutí, důmyslně převázaní (přírodním) motouzem a zavěšení kolem plotu… Hele, já to fakt budu muset nějak pořešit. Přírodní materiál… Přece nejsem taková lama! Bloumala jsem očima kolem sebe, větve, zlatý déšť… Kočka, natažená přes cestu! Nápad! To je čistě přírodní materiál! Šílená myšlenka - živý králíček, nějaký ten Ňufík, mazlíček… No jo, ale to bych učitelkám fakt, ale fakt udělat nemohla!!
„Co tady bloumáš?“ oslovil mě manžel, když jsem bloumala po bytě a hledala přírodní materiály. „Ále… zajíce…“ vysvětlila jsem mu to, načež mi sdělil, že přírodní materiály těžko najdu v bytě. A ať si vzpomenu, jak to dopadlo s čápem! Ježišmarjá, čáp! Domácí úkol, který jsem vytěsnila a odšoupla v hlavě zcela dozadu. To jsem si mohla trhnout takovou ostudu! Předešlý domácí úkol zněl POPSAT ZAJÍMAVOSTI ZE ŽIVOTA ČÁPA. Ve školce byla na televizi puštěná online kamera z čapího hnízda a děti se učily Čáp ztratil čepičku a jak čapí maminka a tatínek létají přes moře. Moc hezký. A já se chopila úkolu zjistit zajímavosti o čápovi (za spolupráce potomka a zábavnou formou). Rozhodla jsem se přiblížit nevinným dítkám, kde se vzala pověst o tom, že děti nosí čáp. Já blbka!
Rozpracovala jsem nádherný text, velkými písmeny tiskla věty do poloprázdných papírů, dcera mi hledala ve starém pexesu odpovídající obrázky a neumělou rukou je vystřihovala a lepila do prázdných okének. Vzpamatovala jsem se v okamžiku, kdy jsem hledala fotku mrtvé žáby a mrtvého plodu, ehm.
„Prosímtě…“ huhlal manžel, „Jsi normální? Ty děti věří na čápa a ty jim do toho hodíš vidle - a ještě takhle strašidelně?“ přelétl očima mnou (za pomoci potomka) láskyplně vytvořenou koláž o tom, jak čáp v zobáku šmejká mrtvou žábu, která zdálky vypadá jako mrtvé dítě, a jelikož loví v bažinách, říkalo se, že tam dlí dušičky nenarozených dětí a čáp je tam sbírá a nosí je neplodným párům. No ty bláho! Měl pravdu, jistě. Živě jsem viděla tu reakci. S tou svou morbidností budu muset něco udělat! Jen aby podobně nedopadl velikonoční zajíc, blízko nás je taxidermy studio, ehm…
Nic, bude zajíc a bude z přírodního materiálu. Ve středu už byla zahrada ušáků plná. Vymazlení, spletení ze všeho možného, u stromečků, v záhoně. Co teď? Ráno jsem odcházela po předání dcery skoro ještě za tmy, rozednívalo se, přírodních materiálů bylo všude plno (jeden přírodní materiál dokonce visel opřený přes plot, chrápal a vedle něj se válela flaška od vodky), načež mě praštila do oka hromada kamení. Co je přírodnější než kámen? A už mi těžce zkoušená fantazie jela na plné obrátky. Najít tak nějaký šutr v přibližném tvaru zajíce, toho NĚJAK vyštafírovat, NĚJAK nalepit a namalovat oči NĚČÍM (za spolupráce potomka). Lidi, já to měla!
Šla jsem pomaličku s nosem u země a hledala kámen. Spoluobčané, kteří si šli ráno pro chleba a mlíko, na mě koukali velice divně. „Vy jste něco ztratila?“ oslovila mou maličkost majitelka zahrady, do které jsem hladově civěla, protože tam byla hromada kamení! Musela jsem vypadat jako zlodějka, co si obhlíží terén, tak jsem mávla rukou s tím, že se kochám. To ženu uklidnilo, já však klidná nebyla. Zatracenej kámen ve tvaru zajíce! To přece nejde! A jak jsem měla v duchu před očima zajíce, ukazoval se mi náhle všude. Něco jako Ježíš v toustu nebo ve fleku na zemi. Pareidolie jako vyšitá. Oblak ve tvaru zajíce, auto ve tvaru zajíce, dům ve tvaru zajíce, pán s kozou ve tvaru zajíce (oba).
A pak… V zanedbané zahradě neméně zanedbaného domku jsem HO spatřila. Ušatý kámen si hověl na hromadě jiného kamení, byl krásně naducaný a prdelatý, měl packy složené pod sebou, hlavičku položenou na nich a nahoře byl opatřen dvěma výrůstky, které byly nade vší pochybnost uši! „Jéééé!“ zasekla jsem se na místě a zajíčka z přírodního materiálu si prohlížela. To prostě - to nemělo chybu! Dolů nalepit trávu, udělat očičko, trošku ho nabarvit (za spolupráce potomka)… Zahrada byla obehnána bytelným plotem. A co teď? Já tady budu krást za rozbřesku kameny ze zahrady? No asi jo, protože nevypadalo, že by tam někdo bydlel. Nicméně jsem zkusila zazvonit na zvonek, ze kterého výhružně trčely dráty.
Nic. Jelikož jsem nahluchlá, ani jsem neslyšela, že by něco zvonilo. Tak, do akce. Toho prostě musím mít, nedá se nic dělat. Když jsem se protáhla škvírou v plotě a hodlala přískoky (plížením plazením vpřed!) uloupit kamenného býložravce, rozpráskly se oprýskané vchodové dveře a z nich vykoukla onatáčkovaná hlava staré paní. „Co jééééé?“ zařvala. Srdce se mi zastavilo, jak to vysvětlit, že jo! Byla jsem velice ráda, že jsem hodlala loupit BEZ SPOLUPRÁCE dítěte! „Dobré ráno. Éhhh… Já jsem, já mám… prosbičku…“ „Cože máte??“ Co tu děláte??" ječela stará paní, evidentně ještě víc nahluchlá než já. To vám byl rozhovor! Natočit podle toho Bakaláře, jistě dostaneme cenu!
„Já bych vás chtěla poprosit, jestli byste nebyla tak laskavá a…“ bojovala jsem s větrným mlýnem jako don Quijote. „Cožeeee?“ „JESTLI BYSTE MI NEDALA KÁMEN!“ „Ámen? Já ti dám ámen ty Jehovistko jedna, to si nedáš pokoj ani před Velikonocemaaaa??? Věřim v co věřim (věř, ale komu věříš, měř!), že se nestydíš, babo hnusná, vobtěžovat starou ženskou! A ještě za kuropění! A ven. A já zavolám Esenbé!“, uchvátil obstarožní dámu naprosto vynikající nápad. To je ono! Bezpečnost na ni! Sedět půjde, baba hnusná! Na babu hnusnou už pršela obuv, kterou měla paní na prahu. Prastaré pantofle, důchodky, já utíkala a kryla si hlavu, přičemž věřící paní metala takové nadávky, za které by ji v nebi určitě nepochválili! Běžela jsem jako blázen a když jsem se ohlédla, tak akorát zápolila s telefonem - s tím tlačítkovým pro důchodce. Panebože!!!
Vyprávěla jsem to doma manželovi, který se strašně smál. „Tobě se to směje!“ „No jo, když kradeš zajíce. Hele, já ji znám. Ona je to nějaká i příbuzná.“ Jo, příbuzný jsme tady všichni. Jak říkala Tonička z Básníků: „Před jedním řeknete že druhej je vůl a třetí dá přes hubu vám, protože je to jeho švagr!“, tak tady je to něco podobného. „Dělal jsem jí elektriku, já tam zajdu…“ oblékl se. „Ale bacha, bude si myslet, že jsi Jehovista.“ „No, jasně, určitě,“ řehtal se. „Radši mi řekni, jak vypadá ten zatracenej kámen,“ vrtěl hlavou. „Jako zajíc!“ vykřikla jsem s pláčem. Muž vyrazil, aby se za hodinu vrátil a v ruce táhl monstrózní ušatý šutr. „Máš???“ jásala jsem. „Příště se ti na to…“ děl libozvučně.
Paní ho totiž zatáhla domů a: „Vašíku, to si hodnyj, že si přišel se podívat na starou ženskou vopuštěnou, lezou ke mně tuty Jehovistíííí, íčko sem volála esenbé, ale nedovolála sem se a voprav mi tle tu žárovku a tle mi vržou vrátka a tle mi ten vypínač přeskakuje a copa že si to chtěl? Kamínek? Nu jou, to je íčko hromada a vnuci to tu necháli. Sem tu jak na smetišti…“ mávla rukou, dala mu zajíčka a na cestu přidala ještě pár úkolů, které bude muset splnit. Ale co! Byl doma! A jak měl manžel pocit, že je zajíc JEHO, začal (bez spolupráce potomka) tvořit. „No ten je krásnej,“ obskakoval kus křemene. Šla jsem pro dceru, a když jsme se vrátily, všude byly roztahané noviny, tempery, narvaná tráva, listí, všemožné přírodní materiály. „To je zajíc? Ten úkol?“ ptala se zvědavě.
„Musí ti pomáhat. Spolupráce dítěte nutná,“ opřela jsem se o lednici a pobaveně sledovala, jak manžel s vyplazenou špičkou jazyka šilhá na štětec, kterým maloval na šutr nějaké pruhy. „Tempera není přírodní materiál.“ „Ty mlč. Buď ráda, že nejsi v cele, ty Jehovistko,“ bručel. Potomek fňukal, že chce také pomáhat, bylo mu tudíž dovoleno nastříhat travičku, kterou nalepil na kamenné packy, aby to vypadalo, že sedí v trávě. „Toníček,“ oznámila dcera, protože všechno je teď Toníček (předtím to byl Lukášek, je to podle toho, do koho je zrovna školkově zamilovaná).
Toníček byl tak krásně hnusnej, že jsem si ho chtěla nechat. Kamenná obluda by se vyjímala třeba na záchodě! Ale kdepak. Manžel byl natolik hrd a pyšen, jak se říkalo v naší rodině, že druhý den ráno SÁM A DOBROVOLNĚ odvedl dceru do školky a v ruce šmejkal ušatou obludu zvící telete. Úkol splněn na jedničku! Toníček byl usazen u schodů, já byla na svobodě a velice se těším na příští domácí úkol!
A vám všem přeji veselé Velikonoce!
