Článek
„Je to pravda! Říkala to Máňa. Ta to slyšela od kamarádky, která má dceru na škole a jejímu spolužákovi to vyprávěl bratranec. A tomu se to stalo!“
Takhle to vždycky začíná. Někde někdo něco slyšel a zapřísahá se, že osoba, kterou zná, zná osobu, která znala osobu, které se to stalo. Nebo to ona osoba slyšela z důvěrného zdroje přes švagra kolegyně z práce, který to slyšel od… no prostě doplňte sami. Městské legendy (urban legends) známe z každé země na celém světě.
Výklad termínu městská legenda je následující:
Struktura městské legendy je stavěna tak, aby posluchač uvěřil, že příběh je skutečně pravdivý, a jako pravdivý je také předáván dál. Charakter legendy obsahuje humorné, či hororové prvky, často má varovný nebo moralizující charakter či xenofobní podtext. Typickým úvodem takového příběhu je skutečnost, že se tato historka stala vypravěčovu známému (příteli, rodinnému příslušníkovi a podobně), nikdy se však nejedná o vypravěče samotného.
Tato forma uvedení do příběhu získala v angličtině označení FOAF (friend of a friend). Některé městské legendy kolují již desítky let pouze s drobnými úpravami odpovídajícími lokálnímu kontextu. Novější legendy mají tendenci reflektovat současné události, starší se pak mohou proměňovat v reakci na aktuální dění.
Potud teorie.
Pozor na vozidla černé barvy. Sic vás osádka rozebere na orgány!
Ale slyšeli jste někdy skutečnou městskou legendu v praxi? Určitě ano. Ona proslavená černá sanitka, která jezdí po pražských (a nejen pražských) sídlištích, nabírá děti, kterým někdo následně odebere orgány (někdy odebere rovnou celé děti), se stala záležitostí již legendární. Sama vzpomínám na základní školu, asi v druhé třídě jeden spolužák slyšel od někoho (někde a něco), že černá sanitka (dokonce bez řidiče) unáší děti.
A skutečně vypukla panika takového rozsahu, že si dodnes pamatuji hlášení školního rozhlasu, kde soudružka ředitelka naléhavě zdůrazňovala nejprve, ať si všichni napíší do notýsků varování před onou sanitkou, další den s rozechvělým hlasem hlásila, že „to asi není pravda, ale radši zavolá na inspekci“ a třetí den již trvala na tom, že to je absolutní výmysl a není důvod k panice.
Také nevěděla, také uvěřila. Ono je to ošidné. Příběh se tak vryje do kolektivní paměti lidí, že je velice těžké mnohdy absolutnímu nesmyslu (když už víte, že je to s odpuštěním kravina) jaksi - „oduvěřit.“ Pamatuji si také, že máma odlamovala špičky banánů, protože: „říkala Lucie, že její bratranec dělá v krámu a ten to slyšel od toho, co ty banány vozí, že slyšel, že říkal tamten, že nějaký pavouci v Africe píchají jed do banánů. A je to ve špičce…“
Jen si tak trošku píchnu do špičky. Proč? Já vám nevím, ale lidi to říkají…
A co já vím, tak to dělaly všechny mámy. A víte co? Včera jsem se přistihla, když jsem dceři loupala banán, že naprosto automaticky odlamuji špičku a házím do koše.
Zautomatizované, naučené, někde vzadu v hlavě.
Příběhy o různých stopařích, jako třeba tento, jsou již tak notoricky známé, že je snad nikdo nebere vážně. Ale ruku na srdce, zastavili byste někomu s kufříkem? Zase to podvědomí.
„Nikdy neberte stopaře, Máňa říkala, že její vnuk říkal, že jeho přítelkyně máma měla kamarádku, která vzala autem kluka a ten měl kufřík. Ale začalo se mu na předním sedadle dělat blbě, jo, tak ji poprosil, aby si mohl přesednout dozadu - no hele, ještě, že se jí to celý nezdálo, sotva otevřel zadní dveře, radši na to šlápla a ujela… jenže ona jak prej je hodná, tak se pro něj chtěla vrátit, otočila se a všimla si, že tam nechal kufřík - no podrž se, otevřela ho a tam byly rukavice a struna! (nůž, provaz, pistole) - hele, vidíš, normálně by jí zezadu uškrtil, ta měla teda v nose!“
Ještě honem připravit kufříček…
Samozřejmě, netroufám si tvrdit, že naprosto všechny tyto městské legendy jsou zcela smyšlené. Můžou mít reálný základ v něčem, co se někdy skutečně (byť zcela jinak) odehrálo a někde někdo k tomu přibájil další a další věci, až se z toho stala městská legenda. A těmi se rádi strašíme. K táboráku ideální. Knižně sepsané městské legendy vyšly ve sbírce Černá sanitka, kdo se chce bát, vřele doporučuji.
A nejenom bát - spíše si říkat, jak je to vůbec všechno možné, kdo mohl tohle všechno vymyslet. Fantazie lidí opravdu nezná mezí. Jsou ale legendy, které jsou málo známé, nicméně zajímavé tak, až jsou strašidelné. Můžeme se na pár z nich podívat podrobněji.
Tajemný panelák na D1
Historka o osamoceném paneláku na pražském Kačerově na pomezí Kačerova a Michle (adresa Pod Dálnicí 1) si žije vlastním životem již od vystavění budovy na dálnici D1 a vystavění dálnice samotné - no spíše tak tři kilometry před jejím začátkem. Lidé se začali ptát, proč tam věžák stojí tak sám. Ono to vypadá skutečně divně, najednou bez jakékoliv okolní zástavby stojí takový věžák. Tak se začalo povídat, většinou po hospodách, že to není jen taková náhoda. Dokonce měl někdo někomu někde říct, že nájemníci věžáku na Kačerově platí nájem malý, ba dokonce žádný. O paneláku začaly kolovat zkazky úplně neuvěřitelné. Pak z toho vznikla legenda o případném odpálení celého domu.
Osamocený panelák má být zbořen v případě útoku. Je to fakt nebo fikce, řečeno slovy klasika?
Lidé došli k závěru, že to určitě bude takto - jelikož po D1 vede přímá cesta na tehdejší ÚV, věžák byl postaven na rozkaz strany. Z jednoduchého důvodu - pokud bychom byli napadeni, nepřátelské tanky, valící se po D1 směr ÚV (ale pozor, zásadní háček - bylo by to od Východu, odkud by nás v té době zřejmě skutečně nikdo nenapadal!) by byly zastaveny odpálením onoho nebohého výškového domu. Ten by se přes ústí dálnice prostě elegantně překlopil a zabránil nepřátelům pochodovat ztečí na Prahu. Tato nebetyčná… ééhh … městská legenda se některým lidem prostě nedala vymluvit.
Podobně se mluvilo i o Bohnickém sídlišti. Tři sta metrů dlouhá budova s osmnácti vchody v Zelenohorské ulici zde spolu s podobně obrovitými paneláky v Poznaňské, Krynické a Feřtekově ulici tvoří iluzi novodobých hradeb na okraji Prahy. V sedmdesátých a osmdesátých letech se v hospodách tvrdilo, že pás sídlišť typu Bohnice vznikl jako bariéra pro případný atomový útok na hlavní město.
Bohnické sídliště. Mýty opředené!
Totéž se tvrdilo (a tvrdí) i o Jižním Městě. Tam prý do sebe paneláky zapadají, ač to běžný občan nevidí. A tvoří ochranný val pro případný jaderný útok. Podle odborníků jde skutečně o hospodské řeči. Nicméně - když se nad tím zamyslíte a představíte si to… ne, raději nic. Je to městská legenda! Jako vyšitá!
Slenderman - takový hodný pán!
Možná nejlepší a nejděsivější legenda, která se zrodila v internetovém prostoru, doslova ožila a žije si vlastním životem. Točí se o něm filmy, horory, dokumenty, jeden čas byl úplně všude. A je velmi mnoho lidí, kteří věří, že je doopravdy skutečný. Legenda o Slendermanovi (též Slender Man), který unáší děti (jak jinak) je opravdu strašidelná a navíc, jak se tak říká, „vymakaná.“
Už jen postava strašidla samotného je něco, co byste skutečně nechtěli potkat sami v lese… A bohužel, z virální figurky se stalo něco, co přijali za své hlavně puberťáci, kteří uvěřili, že je Slenderman skutečný. A také jsou pro něj ochotní vraždit. Skutečně, to není fikce, téměř dokonaná vražda ve jménu neexistujícího strašidla se odehrála ve Wisconsinu a obětí byla dvanáctiletá holka, kterou kamarádky „ve jménu Slendermana a jako oběť pro něj“ málem ubodali.
Slenderman je takový hodný pán. A bydlí v lese.
Slenderman má být přízrak - docela dost hnusný. Má podobu muže v černém či šedivém obleku, s nesmírně dlouhýma nohama a rukama. Postava je vysoká třeba deset metrů a schovává se v lese. Asi ho člověk nemá zahlédnout, pouze koutkem oka. Ale je zachycen na fotografiích, kde se hrozivě tyčí mezi stromy. Rukou může mít třeba šest, jsou to jakási chapadla. Nebo je menší, ale jeho postava je nestejnoměrná, vypadá, jako kdyby stál na chůdách. A jak se na vás přilípne, už se ho nezbavíte.
Už za vámi „chodí“ jako nechutný stín, který opět zahlédnete jen koutkem oka a mimochodem. Co dělá, to je různé. Unáší děti, vraždí lidi, všechno možné.
Autor Slendermana zřejmě netušil, co svou virální figurkou způsobí za celosvětový kulturní a folklorní šok. Je jím Eric Knudsen, který vystupoval pod uživatelským jménem Victor Surge. Ten se zúčastnil soutěže na internetovém fóru komediálního webu Something Awful. Tehdy byli uživatelé vyzváni k soutěži o vytvoření nejlepšího paranormálního obrázku pomocí Photoshopu. Tak to zkusil a jen tak ze srandy namontoval na bezvýrazný obličej nesouměrnou postavu s nepřirozenou proporční stavbou. Inspiroval se díly Kinga a H. P. Lowercrafta.
Má na zádech chapadla a žere děti.
Jako příspěvek vložil dva staré černobílé obrázky hrajících si dětí a na pozadí vytvořil vysokou, hubenou, zrnitou postavu, kterou nazval Slenderman. A přidal pár popisek s textem „skutečných svědků“, kteří zoufale popisovali unášení nebohých dětí tímto monstrem. A bylo to. Nejhnusnější městská legenda s nejhnusnějším strašidlem byla na světě. Knudsen nestačil zírat, jak rychle se toho lidé chytli a panák z Photoshopu si začal žít svůj vlastní život. A je všude.
Tak snad opravdu neexistuje, protože pokud se skutečně něco takového může skrývat v lesích, lidé by měli přestat chodit i na houby.
Vyšehradští jezdci na Nuseláku
Jestli je v Praze místo, které si o svou městskou legendu vyloženě říká, je to Nuselský most. Již při výstavbě této spojnice, která překlenuje Nuselské údolí, se začalo povídat, jak to tak bývá, že se na stavbě ztrácí dělníci. To, kam se měli ztrácet, je notoricky známé - jistě každý z vás slyšel o zabetonovaném dělníkovi, který „omylem“ spadl do čerstvého pilíře - tak ho tam nechali. Mimochodem, tohle se netraduje jen o Nuseláku.
Snad každá větší stavba má svého zabetonovaného dělníka. Říkalo se to například o nové Domažlické nemocnici. Skutečně nevíme, proč se do základů každé nové stavby musí zabetonovat dělník, nicméně říkala to Máňa, tak to musí být pravda!
Hlavně nechoď přes most!
Ale zpět k Nuseláku. Snadno dostupná propast lákala sebevrahy už od otevření mostu v roce 1973. Zkratka dolů do údolí měří 42,5 metru a lidské tělo ji pádem překoná za několik vteřin. V roce 2007 byla postavena bariéra, která je skutečně účinná, do té doby si odhadem skokem do údolí vzalo život přes 300 lidí (přesné statistiky nejsou).
Ještě před revolucí, když most nesl jméno Klementa Gottwalda, se však začala říkat jedna městská legenda, která nesouvisí s dělníky ani se sebevrahy, ale se znuděnou zlatou mládeží. Měli to být potomci „papalášů“, kteří si krátili dlouhou chvíli shazováním náhodných chodců do údolí.
Hlavně nechoď přes Nuselák! Jedna paní tam šla a shodili jí dolů. Kdo? Říkají si nějak jako Vyšehradští jezdci. Jsou to děti velkých komunistů a je jim vše jedno, protože jim vše projde! Policie dokonce nasadila volavku, holku v civilu, ale jak dopadla, no letěla taky! Hlavně nechoď přes Nuselák!
Jak tohle mohlo vzniknout - no jednoduše. Když tehdejší režim tajil počty sebevrahů, protože nechtěl novostavbu, která navíc nesla jméno prvního dělnického prezidenta, zdiskreditovat, lidé si začali říkat všechno možné. Proč to tutlají? Přece nám padají na hlavy a na auta lidi z mostu - proč neřeknou, že spáchali sebevraždu? Za tím musí být něco jiného! A tak vznikl mýtus o Vyšehradských jezdcích.
Ještě tak dva tři dělníci a máme hotovo!
Tak nevím, ale přes Nuselák raději co nejopatrněji, nikdy nevíte! Když vás nesežere Slenderman, hodí vás dolů Vyšehradský jezdec!
Prokletá IKEA - místo neustálých únosů malých dětí!
Tento mýtus chodí hlavně v předvánočním čase v podobě výstražných mailů a upozornění. Pokud vám přijde tento hoax (varování před naprosto fiktivní blbostí, na kterou ale skočí hrozně moc lidí), většinou začíná slovy jako: „Neuvěříš, co se stalo známé jedné známé,“ nebo „představ si, to si takhle jdeš do Ikey na nákupy, jo…“
Proč je předmětem této městské legendy zrovna skandinávský řetězec, to nevím. Možná se někdo při montáži jejich nesmontovatelného nábytku tak strašně naštval, že nevěděl, jak se jim pomstít…? Ale jednou jsem četla, že se to mělo stát i v Tescu a Lidlu. Takže Ikea v tom není sama.
Věc je úplně jasná. Vždy jde rodič (rodiče, prarodiče) s dítětem, většinou s malou holčičkou s dlouhými vlásky (to pochopíte záhy, proč „musí“ mít dlouhé vlásky) na nákupy do tohoto obchodního domu. A najednou se dítě ztratí. Rodiče hledají, nenalézají, panikaří, šílí a volají personál. Personál OKAMŽITĚ nařídí uzavření všech vchodů.
Já se jmenuju Janička! Mlč, odteď jsi Honzík!
V tomto momentě se hoax mění na městskou legendu, protože zaměstnanci VĚDÍ, někdy třeba pokrčí rameny a utrousí „aha, už zase,“ a obchod uzavřou. Takže jakoby měli pokyny? Či se to děje tak často, že postupují automaticky?
No a obchod je prohledán. A dítě nikde. A pak se najde. Většinou na záchodcích. A většinou - proto ty dlouhé vlásky - ostříhané nakrátko, často přebarvené, zfetované, omámené a převlečené z šatiček dívčích do kalhot chlapeckých (a naopak). Proč ona proměna z holky na chlapce? Samozřejmě. Hledají holku a fiktivní gang fiktivních únosců ponese ven spícího chlapečka, to je přece jasné.
Jak toto vzniklo? Může mít městská legenda o únosech dětí z Ikey nějaký reálný základ? Je možné, že se to stalo, někde, někdy. Říká se to i v zahraničí a vesměs jde o Walmart. Jak říkám - asi pomsta nějakého nákupního nespokojence. Každopádně děti do Ikey nebrat. Nebo jim tam ještě změní pohlaví, než je unesou.
Podívej, táto, co nám v Ikee přibalili!
A proč máš v pokoji sochu klauna, babičko?
O vraždících klaunech bylo napsáno mnoho. A opravdu se něco z toho stalo. Bohužel. Předlohou ke všem mýtům a legendám o klaunech může být masový vrah John Wayne Gacy (1942 - 1994), zvaný též „vraždící klaun“. V obleku klauna totiž nejen bavil děti, ale také balil mladíky, které zabil a snědl. Z klaunů může mít člověk dokonce takovou hrůzu, že tato fobie má své zvláštní pojmenování - Coulrofobie. A trpí jí třeba Johnny Depp. A já.
Přiznám se, že jsem ve hvězdném klubu s Johnny Deppem, což je svým způsobem příjemné… Ne, opravdu. Nelíbí se mi klauni, nemůžu je ani vidět - a to ani na fotografiích.
Vraždící klauni zaujali nejednoho filmaře či spisovatele. Slavný a hrůzný Pennywise z Kingova obsáhlého a zfilmovaného románu TO je jen jeden z mnoha (ale asi jeden z nejlepších). Z různých zemí občas můžeme zaregistrovat informace o mužích v obleku klaunů, kteří loupí, vraždí nebo přepadávají na ulici stařenky.
Já se jmenuji Pennywise, stvořil mě Stephen King a říkám vám, že TO se zase vrátí!
Nebo mají nějaký kult, ve kterém jsou klauny jako doopravdy, hrají si na ně, večer se potulují v kostýmu po ulicích a jen tak nahánějí strach. A samozřejmě, veselý mužík ve veselém kostýmu s namalovaným veselým (a hnusným!) úsměvem vyvolává v lidech prostě mrazení.
Není to ono, za tou fasádou se může skrývat cokoliv a kdokoliv. Jakoby byl klaun vždy nějak nasměrován na zlo. A jedna městská legenda je skutečně výživná. Máňa říkala, že to bylo nějak takhle.
Jednou si chtěli rodiče od dvou dětí trošku odfrknout a vydat se na večeři. Hlídala babička, která se nabídla - užije si vnoučat, večer si lehne k televizi a trošku si zaštrikuje. Má tam nedokončené ponožky a musí zabrat patu. Ujednáno, domluveno, rodiče se dali do gala a vyrazili, děti lítaly po domě a babička už litovala své dobrosrdečnosti. Nevychovaní, za to může vona, kdepak, já Jarouškovi říkala, aby si jí nebral, ale nikdo tady na mě nedá, brblala si, když konečně zahnala pra-ratolesti z koupelny do postelí. Zcela vyčerpaná si pak chtěla jít lehnout k televizi. Ale dole ji neuměla zapnout, tak vešla do ložnice rodičů.
Já tu jen tak stojím…
Ona by si i lehla, ale přece jen - ta její snacha má tedy vkus, to je něco hrozného, takhle v prostoru takové monstrum stojí… Zazvonil mobil a volal její syn, jestli je všechno v pořádku. No jak by nebylo, bručela babička, voni mi vůbec nevěří, to jsem to dopracovala… Ale přece jen se syna na něco zeptala. Jestli by mohla zakrýt tu obrovskou sochu klauna, co stojí u nich v ložnici.
V telefonu se rozhostilo hrobové ticho. Poté syn vykoktal, že doma žádnou sochu klauna nemají. Babička se chtěla hádat, že tedy mají a hroznou, že za to může snacha se svým otřesným vkusem, něco takového mít v ložnici…
No, asi je to zcela jasné a tato městská legenda má několik konců - otec v restauraci slyší v rádiu, že utekl nebezpečný vrah, který zabíjel lidi v kostýmu klauna, otec slyší jen zvuky zápasu a křik babičky, otec nabádá babičku, aby okamžitě utekli všichni z domu… Ale na konci je vždy vraždící klaun, který stojí jako socha v ložnici. Brrr.
Prosím, pokud vám stojí v ložnici klaun, o kterém nic nevíte, raději sbalte rodné listy, děti, zvířata a partnery a s uctivou úklonou směrem k interiérovému doplňku raději spořádaně odejděte. Potichu. Řvát hrůzou můžete venku!
Vezmi si balonek a budeme se vznášet. Všichni se tady vznášíme!
Mravenci v kredenci! Vlastně v hlavě!
Městské legendy o hmyzu všech druhů, o breberkách, které zákeřně napadají celé tělo, jsou velice časté a těží ze strachu ze všech těchto tvorů. Navíc mohou mít jakýsi výchovný podtext - vždy je mravní ponaučení takové, že „kdybys nejedl sladké, nestalo by se to!“ Až musí být člověku té žoužele líto, vždyť jak praví klasik - nech brouka žít.
Ale určitě jste všichni slyšeli historky o škvorech, kteří lezou v noci do ucha. U nás se škvorům dokonce říká uchavci - myslím, že nepříjemnost, kdy vám třeba ve stanu může vlézt něco do ucha, může mít základ v realitě. Určitě se to stalo. Někdy, někomu. Ale vešlo to do lidového folkloru a na každém táboře jsme byli varováni, že bychom si měli vzít vatu do uší, aby nám ve spánku nevlezl do ucha škvor. Je nabíledni, že ze spánku nic nebylo, protože jsme celou noc svítili baterkou a hledali dlouhé škvoří tělíčko.
Já prej spím v uchu… A proč bych to dělal?
Jedna legenda se šířila před lety a velmi mohutně. Mezi rodiči. A vesměs mezi poměrně vzdělanými lidmi, kteří neuvěřili hned tak něčemu. Na začátku měl být nějaký slovutný lékař z Ústřední vojenské nemocnice. Byl mu tam přivezen umírající chlapec, se kterým si žádná kapacita absolutně nevěděla rady. Vůbec. Navenek zcela zdravě vypadající kluk se držel za hlavu a řval bolestí. Po sérii vyšetření měli docenti jasno - a hrůzou měli ječet i oni. Chlapeček měl v mozku hnízdo živých mravenců.
Dokonce měl existovat i snímek, který toto dokládal. Lékař ho měl šířit mezi rodiči jako osvětu. K čemu? Aby děti nejedly před spaním sladkosti. Protože, jak říkala Máňa, která znala paní, která znala sestru z úvéenky, která to viděla na vlastní oči, ten klouček usínal, ale měl v puse ještě karamelku. A usnul s ní. A přilákaná žoužel z rodu Formicidae vlezla do pusy na rozpuštěnou sladkost, lezlo jich tam čím dál více, lezlo nejen pusou, ale nosem, až se chlapci dostali do mozku.
Jak tam jako měli přežít, o tom se Máňa již nezmiňovala.
Na ruku ne, my chceme vejš - do hlavičky!
Neuvěřitelné - kdo by tohle považoval za pravdu? A přece jen se někteří našli. Následovalo čištění domácností nejen od neviditelných mravenců, ale od sladkostí. Přece - když se to stalo v ÚVN, musí to být pravda. Městská legenda byla na světě - a pěkně odporná. Představa malých tvorečků, co vám žijí v mozku, dokud neumřete, je spíše takové varování, aby děti nejedly tolik sladkostí.
Nicméně tohle kolovalo dlouhé roky i mezi zástupci poměrně inteligentních jedinců. Tak až se v noci budete cpát, raději si ještě vypláchněte ústa. Nikdy nevíte, když to říkala Máňa… ta přece nelže.
My jsme městské legendy!
Malá exkurze do městských legend. Neuvěřitelných a zajímavých. A je jich ještě mnohem více, namátkou o VŠ kolejích, nebo proslaveném protektorátním Pérákovi - či Ztracené nevěstě - tak o tom možná někdy příště. A až budete přemýšlet nad něčím, co vám přijde jako blbost, ale Máňa se vám zaklíná, že to je pravda, zkuste nejdřív použít ten nejjednodušší a nejlevnější způsob ověření - ZDRAVÝ SELSKÝ ROZUM.
prameny:
