Článek
Pocházím z generace, která vyrostla na gramodeskách Dády Patrasové, Studiu Kamarád, Opičím králi, Želvách ninja, Čáryfukovi. S nostalgií vzpomínám na Magion a Vegu - hlavně na hlasování, který seriál pustí Slávek Hrzal nebo Standa Hložek příště. A že to byly skvosty. Například takový seriálek Dva roky prázdnin, to přece bylo něco úžasného - být na lodi s partou kluků, milovat Dicka Sanda, prozpěvovat si titulní píseň, kterou nádherně nazpíval Karel Černoch - prostě „Vzhůru na palubu, dálky volají.“
Nebo zcela obskurní a strašidelný seriál Pod horou - pamatuji si, že tam byl dědek s bábou, byli to mimozemšťané, neustále tvořili zelený sliz, stále tam pršelo a dědek pořád pochmurným hlasem volal svá vnoučata: „Ráááchel… Theoooo…“ Bylo to příšerné a i můj táta, který tehdy v neděli ráno viděl jednu epizodu, říkával: „Co to jako je? Toho se bojím i já.“ Leč já s očima přilepenýma na obrazovce naší Tesly Rubín hltala Ráchel i Thea, jak spolu prchají před dědkem mimozemšťanem. No, nevím, jestli to bylo výchovné, leč bylo to parádně mrazivé a strašidelné.
Těch seriálů, animovaných i hraných, bylo více a bylo v nich kouzlo, dobrodružství, dálky, mrazení, touhy. Michael Praed coby Robin Hood ze stejnojmenného seriálu visel místo hodin u babičky ve sváteční světnici a já ho přes babiččino lamentování a hudrování prostě odmítla sundat. Ten plakátek měl pro mě cenu všeho zlata na světě a pranic jsem nedala na její brblání: „Copa to je, íčko tu visí takovyj vošklivyj chlap, copa si můžu sem íčko někoho vzet, copa dyž přide nědo hyjtu…“ (Zcela autentická chodština, hyjta je návštěva…)
Povzdechnutí nad nostalgií starých dobrých časů se opakovalo stále častěji, hlavně v době, kdy dcera popadla ovládání a naučila se pouštět sama Youtube. Ne že by hledala cíleně, neumí naštěstí ještě číst a psát. Ovšem ve výběru je mojí blbostí nasekáno tolik nesmyslných animáků, že jen projíždí a pouští. A pouští. A vypíná a pouští. Mohla za to hlavně doba její nemoci, kdy jsem jí při úlevě po antibiotikách nedokázala udržet v posteli. Tak aspoň aby seděla. A aby to bylo barevné a co nejvíce to řvalo. Moje předsevzetí, kterak mimo čtení pohádek bude koukat pouze na Krtečka, Rákosníčka, Vílu Amálku a jim podobné, vymizelo s prvním taktem znělky Binga. A tak nám vtrhl do života děsuplný animáč. A ne jeden.
Flope! Já se počůral, pokakal a zabil Padžetku. To je v pořádku, Bingu, to se stává
Bing je prazvláštní ušatý králíkozajíc, který žije v ještě zvláštnějším světě. Nemá rodiče - co já vím, tak nemá - a vychovávají ho jakési prošívané hračky. Bing naprosto všechno zmotá, rozbije, rozšlape, pokaká, zabije, poblije, poslintá, rozmlátí, ukradne, sežere - neustále někam leze, padá, sebepoškozuje se, naříká a fňuká a vzteká se. A jeho trpělivý vychovatel Flop (takový pytel brambor ve tvaru hračky) mu neustále opakuje: „To jsi udělal dobře, Bingu. To je v pořádku, Bingu. Nic se nestalo, Bingu. Neměj strach, Bingu.“ Králík má též kamarády v podobách zvířat a i ti mají své vychovatele v maskování za pletené hračky. Žijí všichni pospolu v nějakém konventu, nebo jak to nazvat. Spíše mi to přijde jako azylový dům. A řvou. Všichni bez výjimky. Já vám nevím. Uznávám, že pro tříleté či čtyřleté děti je to moc hezký a výchovný svět. Bing dělá vlastně to, co dělají ony. Ale rozhodně nemají Flopa, který je po rozšlapání kytky a zabití motýla pohladí po hlavě s tím, že se nic neděje. Ne, mají rodiče, kterým to leze tak strašně na nervy, že by toho ušatého skřeta nejraději vytáhli z obrazovky, dali mu jednu dobře mířenou za krk a byl by nedělní oběd. Konečně by Bing udělal také něco dobrého pro ostatní…
Víš, Julku, já jsem chtěl být také astronautem. Ale pak jsem poznal poštovní službu
Pošťák Pat k nám vtrhne každé ráno. A kocour mňoukne ááááno. Každé ráno musí být puštěn alespoň jeden díl. Vlastně je to pěkné - malebný anglický venkov, vesnička jak z Vražd v Midsomeru, idylka - kdyby tam ovšem nebyl ten pošťák! Kam se hrabe Česká pošta. Tam poštou chodí všechno. Dorty, zvířata, okna, roboti, děti - a pošťák to rozváží. Vesměs všechno, co má doručit, doručí, ale až na konci po děsuplných peripetiích a haldách rozflákaných aut, domů, stromů, vlaků, vrtulníků, budov, lidí i zvířat. Na „rozvážkách“ Pata doprovází věrný kocour, což bych chtěla v reálu opravdu vidět. Být to naše kočka, tak místo, aby nastoupila každé ráno do auta, mu vyrobí dvacet škrábanců v obličeji a schová se ve sklepě. Pat všechno ví, všechno zná, všude byl a od všeho má klíče. Je chytrý jako rádio, ale naprosto neschopný. Na tu jeho neschopnost se prostě nedá dívat. Na konci všechno a všechny zachrání a zásilky doručí - samozřejmě, je to chlouba celé vesnice, hotový zelenodolský Rambo. Jen mne napadlo, když jsem zmiňovala ty Vraždy v Midsomeru - tam je největší úmrtnost v přepočtu na počet obyvatel na světě, že? Co to takhle zkusit propojit? Požádejme Barnabyho - zřejmě sepíši petici. Výborný nápad. A pošlu ji poštou. Třeba jí cestou sežere kůň a pošťák Pat bude čekat, až z koně vyjde přirozeně - leč zásilku samozřejmě doručí. Už se nemohu dočkat… Ach jo.
Dnes podáte, nikdy nedodáme..
Já se jmenuju Pepina a mám místo nosu fén!
Prasátková holčička Peppa vlastně vůbec není špatná. Naivní děj, jednoduchá animace, ohromná legrace. Jejich tatínek je naprostý trouba, který všechno poplete, maminka je asi krásná (těžko to poznat přes ten fénoidní rypáček) a má řasy i dole. Podle nich poznáte, že je to prase ženského pohlaví. I ostatní zvířecí podivní kamarádi, pošťáci, pumpaři, opraváři, řidiči, doktoři a já nevím, co všechno, mají podobu zeber, slonů a antilop. A když to má na dolních víčkách řasy, je to asi samička. Nebo jak to nazvat. V Pepině se chrochtá, zívá, mlaská, ječí, brečí, jezdí se do příšerných kopců (proč?). Neustále tam prší a všichni se strašně rádi válí v loužích a v blátě, no, koneckonců, jako pravá prasata. Zápletka je vždy úžasně jednoduchá. Tatínek něco ztratí. Oni mu to pomáhají hledat. Nakonec zjistí, že tatínek je tupec, který celou dobu nic neztratil (brejle měl na nose, noviny na křesle, bačkory pod postelí, rukavice v autě). Celá prasečí rodina se při pointě okamžitě svalí na zem, překulí se na záda a začne se chrochtavě smát. Jéé, to byla ale legrace.
Dcera nebohou Peppu utopila ve vaně…
Proti Pepině mám vlastně jen to, že malá miluje ty figurky a veškeré příslušenství. A že toho je a neubráníte se tomu nikde, v žádném hračkářství. Už máme Pepinový vlak (vozí v něm prázdné krabičky od ibalginu, jelikož maminka má obrovskou spotřebu), Pepinový kolotoč (vozí na něm tatínkovi lahvičky od prášků na vysoký tlak) a samotné figurky Pepin a jejích kamarádů má ve vaně, kde je při koupání topí. Skutečně, potopí je, zřejmě dokud se neutopí, a pak se jim směje, kterak bezmocně plovou fénem dolů. Myslím, že na Pepinu má dcera podobný názor jako já, leč neptám se jí… Jen škodolibě sleduji večerní topení a láskyplně jí figurky podávám.
Určitě se toho najde víc, ale jsem vyčerpaná pouze z popisu těchto tří narušitelů domova. Další level je například takový Blippi. Dospělý muž, který v brýlích a tralaláčku hopsá jako šílenec snad ve všech zábavních parcích v Americe. Který má všude kolem sebe děti, chová se jako naprostý vůl, vozí se na miniaturních kolotočích pro batolata a skáče hlavou dolů z klouzaček. Nevím, co si o něm myslet. Je to jen blbec, pedofil, nebo nenávidí děti a jen na nich dobře vydělává, protože nebožátka ho mají tááák rády? Spíše to třetí. To už je mi sympatičtější anglický Pan Hračička. A je jich daleko víc. Snad někdy příště. Já si jdu vzít ten ibalgin.
Radši dva.
