Tanec smrti v Hůrce na Šumavě: opilí vojáci měli zhanobit mumie místních sklářů

Rozvaliny starých vesnic lákají svou zvláštní a smutnou historií zaniklých osad. Onen „genius loci“ těchto míst je umocněn tragickými příběhy lidí, kteří zde žili, než jim byl domov násilně odebrán. Hrozný osud někdy potkal nejen živé, ale i mrtvé. Dávní obyvatelé, kteří zde byli pohřbeni, občas neměli klid ani po smrti. V padesátých letech minulého století se totiž na Šumavě měla odehrát událost, která je ze všech místních legend nejotřesnější.

A nemají ji na svědomí žádné nadpřirozené síly, kdepak. Lidé. Muži, vojáci, kteří porušili jedno z největších lidských tabu. Kteří nedbali na to, že klid zesnulých se neruší a mrtvá těla se nehanobí.

Devastace hrobky bohatých sklářských rodin a následný divoký tanec vojáků s mrtvými se stal součástí kolektivní paměti místních obyvatel. A podle legendy, která se na Šumavě traduje, měl hlavní protagonisty celého temného „večírku“ stihnout spravedlivý trest - do roka všichni zemřeli prapodivnou smrtí.

A vyvstává otázka - stalo se to vůbec, nebo jde jen o pověst?

V roce 1766 založil Jan Jiří Hafenbrädl velkou sklárnu. Hůrka neboli Česká Huť, též Hurkenthal, jak obci říkali Němci, měla ideální polohu, v blízkosti byl dostatek křemene i dřeva, potok pro chlazení taveniny. Rodina Hafenbrädlových byla velice podnikavá, okolo sklárny velkou rychlostí vyrostla spousta dalších staveb – velký panský dům, fara, pošta, mlýn, hotel, dělnické domky. V roce 1789 postavil syn Jana Jiřího, Ignác, kostel sv. Vincence.

Postupem doby se sklárna specializovala na výrobu benátských zrcadel, která byla v době největšího rozmachu Hůrky (stálo zde 38 stavení a bydlelo bezmála 600 obyvatel) vyvážena do celého světa. Po deseti letech koupil sklárnu od Hafenbrädlových další velice vážený a bohatý rod Abelů.

Jiří Kryštof Abele nechal v roce 1820 vystavět hřbitovní kapli sv. Kříže, která se stala vyhledávaným a důstojným místem posledního odpočinku příslušníků obou bohatých rodů. První pohřbenou v kryptě kaple byla vdova po majiteli sklárny Marie Zuzana Hafenbrädlová. Mrtvých v kapli začalo přibývat, sváželi sem totiž všechny zemřelé příslušníky rozvětvených rodin.

Krypta brzy nestačila kapacitně, na rakve byly proto položeny traverzy, takže nebožtíci leželi ve dvou patrech. Do začátku 50. let 20. století tady bylo uloženo 23 prosklených rakví s ostatky příslušníků obou sklářských rodů. Mezi nimi byl i otec spisovatele Karla Klostermanna Josef, jehož manželka pocházela z rodu Abelů a on byl jejich rodinným lékařem.

Počátkem dvacátého století nastal úpadek sklárny, dělníky nahradili lesníci, Hůrka zchudla. Naštěstí vlastnila jednu z největších turistických atrakcí té doby - onu kapli. Těla zemřelých totiž ve specifickém prostředí prosklených rakví a suchého vzduchu mumifikovala. Rakve byly cínové, mohutné, mumie byly oblečené v nádherných dobových šatech, na poslední cestu byli nebožtíci vybaveni drahými šperky. Podle výpovědí pamětníků, kteří se do krypty dostali, byly mumie perfektně zachovalé, ženy měly upravené vlasy, šaty z drahých látek.

Pochována zde byla i mladá dívka, která se utopila v blízkém jezeře Laka - ta měla kolem krku šňůru pravých perel. I mrtvoly mužů měly bohatou pohřební výbavu - zlaté kapesní hodinky, pečetní prsteny, roucha zdobená drahokamy.

Místní obyvatelé rakve udržovali, sklo se pravidelně mylo, kov se natíral a leštil. Morbidní turistická atrakce lákala davy výletníků, ale ti měli záhy smůlu, protože nastal poválečný odsun německých obyvatel. Obec se vyprázdnila, po komunistickém převratu ještě naposledy posloužila jako kulisy při natáčení filmu Divá Bára, než se její osud nachýlil ke konci.

Hůrka se stala součástí hraničního pásma a železné opony, v roce 1952 vznikl vojenský újezd Dobrá voda a celou oblast obsadila armáda. Vojáci všechno zničili, rozstříleli a spálili. Řádění zůstala ušetřena jen ona kaple sv. Kříže, ve které si pohraničníci zřídili pozorovatelnu. Mumie členů sklářských rodin Hafenbrädelů a Abelů dostaly nechtěnou společnost.

Chátrající stavbě se propadl strop, střecha byla zcela zdemolována, kaple sloužila i pro pálení pneumatik. Jen ona krypta v podzemních prostorách zůstávala nedotčená. Zatím. Mumifikované mrtvoly totiž byly trnem v oku tehdejšímu režimu. Rozkaz k likvidaci celé krypty, rakví i mrtvol měl vyjít z nejvyšších míst a jeho vykonáním byla pověřena pohraniční stráž. Vše podle pamětníků začalo na podzim roku 1953. 

Ze Sušice vyrazilo nákladní auto Praga RN, jehož osádku tvořilo šest vybraných vojáků a velitel. Když dojeli na místo, velitel rozdal nafasované příděly vodky a rumu. Začalo se stmívat, vojáci pili a pili, rozdělali před kaplí provizorní táborák, jeden vyndal harmoniku a začal hrát. Muži zpívali a halekali, až konečně sebrali odvahu, aby splnili onen neblahý rozkaz. Komando opilých mužů vtrhlo do krypty a začalo vyhazovat rakve ven.

Těžké schránky pak stavěli podél polorozbořené hřbitovní zdi, aby někdo dostal nápad - zastřílíme si! Musel to být výjev jako z hororu, ale mělo být ještě hůře - k velkému překvapení čím dál opilejších vojáků z rozstřílených rakví začaly vypadávat mumie. V ten moment měla začít ona ponurá a bezprecedentní „taneční zábava“.

Mrtvoly žen v krásných šatech se ocitly v náručí opilých mužů, kteří s nimi divoce tančili, křepčili, smáli se a mrtvým ženám se posmívali. Harmonikář vyhrával jednu veselou píseň za druhou a divoký taneční rej živých a mrtvých měl své očité svědky. Dřevaři, kteří jeli z práce, byli zaraženi výskotem a řevem u kaple. Zastavili se, aby pouze nevěřícně zírali: „Když jsme míjeli kostel, slyšeli jsme od krypty zvuk harmonik a halekání, do kterého se mísil zpěv opilců. Před kryptou jsme viděli otevřené rakve z krypty, v nich mumie a co víc, několik opilců poskakovalo s mumiemi či jejich torzy kolem kaple. Drželi různé kusy těl a běhali kolem jak smyslů zbavení. Svým zhýralým nadšením hecovali jeden druhého. Bylo to příliš nečekané a drastické.“

Vojáci nevěděli, že jejich řádění mělo svědky, divoký tanec pokračoval dál. Některým „utancovaným“ mumiím se při zběsilém zacházení oddělily různé končetiny, hlavy, což vojáci kvitovali s nadšeným halekáním. Bylo na tom něco až ďábelského, ponurá zábava nebrala konce. Jenže tanečnice se jim v rukou rozpadaly, vojáky to přestalo bavit a začalo rabování a loupení.

Všechny šperky byly ukradeny, dřevo z rakví spáleno, sklo rozbito a kov naložen na náklaďák. Poházené mrtvoly byly opět vyrovnány podél zdi, až se vytvořil doslova pekelný zástup a opět se střílelo. Po této „kratochvíli“ zbyla na zemi jen žalostná hromádka roztrhaných lidských pozůstatků.

Zakopání zbytku mumií do země před kapli ukončilo celé děsivé představení a unavení vojáci zvadli. Možná se jim do hlav vloudil onen hlásek, který křičel: „Co jsi to proboha udělal? Znesvětil jsi mrtvé!“ Ale spíše šlo o přemíru alkoholu než o nějaké výčitky svědomí. Zkáza mrtvých členů rodů Hafenbrädelů a Abelů byla dokonána. Slavný šumavský pamětník Emil Kintzl celou legendu, kterou on osobně považoval za „víceméně pravdivou“, okomentoval slovy: „Na Šumavě se tehdy dělo hodně špatného, ale tohle byl největší hnus, který se tu stal. Tohle nemělo nikde obdoby.“

Zděšení dřevaři samozřejmě nemlčeli. Příběh ze staré Hůrky začal žít vlastním životem. Šeptem vyprávěná hrůza zalétala do prostých chalup i usedlostí, šířila se mezi lidmi, až se z celého pekelného záhrobního tanečku stala strašidelná pohádka, kterou lze vyprávět jen někomu, potají a potichu. A aby toho nebylo málo, začalo se povídat ještě něco jiného - příběh o spravedlivé odplatě za znesvěcení klidu mrtvých. Všichni zvrácení protagonisté měli totiž zemřít do několika měsíců od oné události, a to za okolností velice podivných.

Velitel onoho komanda tragicky zahynul při manipulaci s výbušninou, když odpaloval starý dům v oblasti vojenského újezdu. Předčasný výbuch, selhání lidského faktoru nebo pomsta ze záhrobí? Kdo ví. Prý mu měla nečekaná detonace nastražené výbušniny utrhnout hlavu. Ostatní vojáci se začali bát, zvláště když zemřel další z nich. A další a další.

Příčina jejich smrti údajně podléhala přísnému utajení. Až při pohřbu šestého zemřelého účastníka ďábelského řádění se příbuzní dozvěděli, že se s mužem nesmí rozloučit v otevřené rakvi, jak bylo v jeho bydlišti zvykem. Když se truchlící pozůstalí začali rozčilovat, že ho chtějí vidět, vzal si je stranou místní lékař a šeptem jim měl sdělit: „Buďte rádi, že je ta rakev zaletovaná. Tohle nechcete vidět. Má tvář úplně sežranou. Nějaká vyrážka. Něco strašného, možná i nakažlivého!“

Do obyvatel Šumavy jako když píchne a rázem měli všichni jasno. Boží mlýny, pomsta Hafenbrädelů a Abelů ze záhrobí. Nebo je vysvětlení zcela prosté, čili šlo o neznámou infekci z mrtvých těl, která se mezi vojáky rozšířila po orgiích s těly zemřelých? Nasvědčuje tomu i vyjádření jednoho předsedy tehdejšího MNV, který se měl nechat slyšet, že šlo o podivnou neznámou nemoc, způsobenou mrtvolným jedem.

Zbývá jen položit poslední otázku: Stalo se to vůbec? Nebo jde jen o legendu? Na to dlouho hledal odpověď reportér a publicista Jaroslav Mareš. Ponořil se do archivů, kde po mnoha měsících konečně nalezl krátkou zprávu o vykonání likvidace hrobky.

Zápis nese datum 21. 6. 1951 (tedy ne onen uváděný rok 1953) a stojí v něm: „(…)byla provedena likvidace hrobky rodiny Abelů ve Staré Hůrce. Pozůstatky byly zakopány a kovové rakve předány národnímu podniku Sběrné suroviny, Klatovy. Hrubá váha kovu činila 562 kg. Při likvidaci byli přítomni bezpečnostní referent ONV soudruh Zíbar a zaměstnanci Strojní traktorové stanice.“

Příběh o tanečních orgiích s těly příslušníků rodin Hafenbrädelů a Abelů je tedy pověstí. Ale jak to tak bývá, na každé pověsti bývá ono zrnko pravdy, na které se nabaluje další a další vyprávění, až je z toho legenda, která vešla do dějin celé Šumavy.

„Něco na tom být musí,“ glosuje jeden ze starousedlíků Václav Malý. „Kdo by si vymýšlel něco tak šíleného, jako je střílení do mrtvol a tanec s nimi… Tohle by nevymyslel nikdo. Určitě to má reálný základ. Tipl bych si, že nějací opilí vojáci tam byli, ostatně jako v té době všude. A určitě kradli. Třeba se o to jen pokusili. Do té krypty pořád někdo lezl, třeba i tu mumii vyndal. A někdo někoho mohl vidět, zmínil se, lidé si přimysleli své a byla z toho rázem div ne orgie nekrofilů. To se ostatně šeptalo také. Že měli ty ženy… Však víte. Pravda je pravda, lež je lež, mezi nimi je vyprávění. A tohle se tady vypráví pořád stejně. Ke lži si vždy někdo něco přimyslí,“ krčí rameny starý pán.

Pokud vás někdy cesta zavede do Hůrky, můžete tam nalézt již obnovenou kapli sv. Kříže. V roce 2003 byla znovu vysvěcena a ve věži visí Zvon smíření. Můžete na něj i zazvonit, jeho provaz je totiž vyveden ven a je volně všem k dispozici.

Je zde také umístěna pamětní deska. Je věnována lidem, kteří zahynuli na tehdejší státní hranici.

Rakve s pohřbenými členy rodin Hafenbrädelů a Abelů v kapli nenajdete. Tito zesnulí už zůstávají jen v pověsti o „tanci smrti“ a pomstě ze záhrobí.

Zpracováno podle:

Na Šumavě tančili s mrtvolami. Vojáky pak stihl krutý trest, do roka zemřeli - Deník.cz (denik.cz), Tanec s mrtvými skláři. Z vesnice zbyla jen kaplička - Novinky, Hůrka, tanec smrti ve sklářské osadě | České záhady (ceske-zahady.cz), Děsivý tanec vojáků s mumiemi a neobjasněná smrt viníků – archivy odhalily, jak to bylo doopravdy – Badatelé – Historie, záhady, tajemství (badatele.net), Zkáza šumavské obce Hůrka. Pohraničníci tancovali s mumiemi z místní kaple — HlídacíPes.org (hlidacipes.org), Opilí vojáci si udělali večírek s mrtvolami původních obyvatel. A stálo je to život | FORUM 24, Václav Malý - Helebrant, rozhovor.