Útěk z Alcatrazu: drzý kousek tří vězňů dodnes vyvolává úžas. Zbyly po nich jen hlavy z papíru

Utrápená matka čtrnácti dětí Rachael Van Miller Anglin měla onoho horkého léta roku 1962 plné zuby návštěv FBI. Raději s manželem a dětmi utíkala pryč, Anglinovi se nechávali najímat na sezónní práce po celé Georgii, ale federály měli pořád v patách. „Říkám vám, že opravdu nevím, kde Clarence a John jsou! Vždyť se utopili! Nemohlo se jim to povést, sami to říkáte! Moji kluci nejsou naživu a dejte mi pokoj! Co je mi do toho, že z toho vašeho nejlepšího vězení na světě utekli! Jsou mrtví!“ křičela hystericky Rachael a manžel George vrtěl hlavou. Agenti tedy odešli. Stejně ale celou rodinu sledovali. Co kdyby náhodou…

O Vánocích téhož roku přistál do rodinné poštovní schránky Anglinových lístek s rozesmátým Santou. Rachael povzdychla: „Zase nějaká legrace. Že nám ti lidé nedají pokoj!“ Připravila se na sprostá a záštiplná slova, která provázela každý anonym, když v tom se zapotácela a syn Robert musel matku chytnout, aby neupadla: „Mamince, od Johna. Veselé Vánoce, maminko!“ četl Robert bratrovo písmo nevěřícně. Bylo by to možné? Aby Clarence a John přežili? Neutopili se v ledových vodách Sanfranciského zálivu?

Rachael každý rok na den matek dostávala kytici svých milovaných gerber. „Od nich! Žijí. Oni to zvládli!“ byla si jistá stárnoucí paní. Všechny tyto nejasné indicie měly vyvrcholení na jejím pohřbu v roce 1973. K rakvi zesnulé se najednou dostavily dvě vysoké, svalnaté a velice silně nalíčené ženy. Než stačili sourozenci zareagovat, podivné „maškary“ byly pryč. A to samé se odehrálo na pohřbu otce George. Ten zemřel v roce 1989 a místo hřmotných žen se do síně pohřebního ústavu vkradli dva divní cizinci s obrovským plnovousem.

„Vypadali jako Amišové. Plakali. Než jsem stačil zareagovat, odešli,“ řekl tisku překvapený Robert. „Já vám nevím, předpokládám, že to všechno mohly být žerty, ale možná to opravdu byli moji bratři.“ pokračoval sourozenec legendárních protagonistů neméně legendárního útěku z Alcatrazu. John William Anglin a Clarence Anglin spolu se svým kamarádem Frankem Morrisem vymysleli a realizovali smělý plán, ve kterém hrál hlavní roli papír. Podařilo se jim z přísně střežené věznice uniknout. O jejich dalším osudu se vedou neustálé spekulace.

Dechberoucí příběh útěku, který nemá obdoby - útěku z Alcatrazu.

Třicet let trvala éra nejznámějšího a nejhlídanějšího vězení v USA. V bývalé vojenské pevnosti pykali za své činy ti nejtěžší zločinci. Skalnatý ostrov Alcatraz se nachází dva kilometry od pobřeží San Francisca uprostřed šílených proudů, ledové vody a ostrého vichru. Od roku 1850 na skalisku vyrůstala vojenská základna s majákem, děly a minami. Jenže v 60. letech 19. století už bylo zařízení zastaralé. „Co s tím budeme dělat?“ ptali se vojáci. Odpověď byla nasnadě - ostrá skaliska a chladná voda plus pevnost na izolovaném ostrově rovná se ideální věznice!

První vězni sem zamířili už v době občanské války a brzy se stala „Skála“ neblaze proslulým místem, kam se chodilo umřít, jak konstatovali vojáci, kteří tam byli převáženi. Rok 1933 znamenal pro Alcatraz další změnu: tehdejší vláda se potýkala s obrovskou zločinností. Ministr spravedlnosti se tudíž rozhodl vytvořit vězení s odstrašujícím účinkem pro zločince, jakýsi extrakriminál, kam si chodili odsedět tresty jen ti nejhorší z nejhorších.

Děsivá stavba měla neméně děsivou pověst, v celách se děly hrozné věci. O Alcatrazu jako takovém bylo napsáno mnoho, o místních celebritách, o pověstech, o celách smrti, i o tom, že tam straší. Věznice byla uzavřena v roce 1963, ale Alcatraz byl znovu otevřen jako veřejné muzeum. Je to jedna z hlavních turistických atrakcí San Francisca, která ročně přiláká asi 1,5 milionu návštěvníků.

Mimo mnoha jiných odsouzenců byli v šedesátých letech do Skály převezeni také bratři Clarence a John Anglinovi. John přijel 24. října 1960 jako vězeň AZ1476 a Clarence 16. ledna 1961 jako vězeň AZ1485. Spolu s dalším sourozencem Alfredem měli za sebou plejádu bankovních loupeží, přepadení obchodů a čerpacích stanic.

Byli odsouzeni na 35 let a zavřeni v Atlantě. Jenže to byli chroničtí útěkáři a nikdo si s nimi nevěděl rady. Ředitel atlantské věznice je nechal přemístit do Alcatrazu. „Odtud se nedostanete! Tam si s vámi poradí!“ žehnal jim na cestu ironicky.

Ihned po příjezdu se oba výtečníci velice rychle aklimatizovali a našli si partu kamarádů. Mezi nimi Allena Westa a Franka Morrise. Tento lupič a strůjce mnoha ozbrojených přepadení byl po útěku v Louisianě poslán do Alcatrazu. Morris se mimo všech špatných povahových vlastností pyšnil ohromujícím IQ - odhady hovoří až o 133 bodech. Frank se stal oním mozkem precizně naplánované operace, na jejímž konci (či spíše začátku) byly místo vězňů v celách pouhé hlavy z papírmaše.

Bill Long, mohutný a respekt vzbuzující bachař, šel ráno 12. června 1962 po nástupu do ranní služby budit vězně. Ve svých vzpomínkách hovořil o celém incidentu s pohnutím, často vrtěl hlavou, jako kdyby tomu ještě po letech nemohl plně uvěřit. Aby ne. „Všiml jsem si, že na nástupech před celami chybí nějací spáči. To se stávalo. Vždy jsem šel a bouchl pendrekem do mříže. A jo, řval jsem a nadával. Tehdy také.“ uvedl pro policejní bulletin. Bill si před jednou z cel klekl na koleno a prostrčil ruku mříží.

„Vstávej, obludo!“ klepal s polštářem, kde ležel zakrytý člověk a vykukovaly mu jen tmavé vlasy. Když zatřásl více, hlava domnělého vězně nadskočila, vylétla nahoru a kutálela se k překvapenému bachaři. Překvapenému, to je slabé slovo: „Málem jsem umřel. Málem jsem dostal infarkt. Říkali mi, že jsem odskočil přes metr zpátky. Bylo to příšerné!“ otřásal se ještě po letech Long. Falešná papírová hlava s namalovaným obličejem měla rysy uplácané z mýdla a toaleťáku - a třešinkou na dortu celé obskurní podívané byly pravé vlasy, které uprchlíci brali z vězeňského holičství.

„Jako kdyby se mi smála do ksichtu. Při tom pádu se jí urazil nos,“ vrtěl hlavou dozorce Bill. Všem bylo naprosto jasné, že se někdo opět pokusil ze Skály uprchnout. „Bratři Anglinové a Morris, kdo jiný. Napadlo mě to hned a pak se to potvrdilo. Zůstal jen jejich kamarádíček, Allen West. A ten začal hned mluvit.“ zní výpověď Billova kolegy, který tehdy zůstal v anonymitě. Okamžitě byla zalarmována FBI, vypukly pátrací manévry, čluny projížděly okolo strmých skalisek a hledaly těla.

Nikdo, absolutně nikdo nepředpokládal, že by to mohl někdo přežít. Pátralo se nejen venku, ale samozřejmě i uvnitř Alcatrazu. Brzy vycházely najevo věci, kterým by nikdo nevěřil, kdyby je neviděl na vlastní oči. Užaslí vyšetřovatelé už viděli hodně, ale tohle ještě ne. Za pomoci Allena Westa, kterému se uprchnout nepodařilo, začali skládat střípek ke střípku do celé mozaiky epochálního útěku tří fikaných lumpů z vězení, ze kterého se jednoduše utéct nedalo!

Rekonstrukce celého útěku podle FBI, které mohutně pomáhal „zapomenutý“ West, byla neuvěřitelná. Cely i všechny ostatní „vychytávky“ uprchlíků si chodily prohlížet davy naštvaných mužů zákona i politiků; hlavně ony papírové hlavy je vytáčely k nepříčetnosti. Jak to tedy proběhlo?

Bratři Clarence a John neustále přemýšleli o útěku. Pracovali, prozkoumávali celou obrovskou pevnost, aby usoudili, že se to prostě nedá zvládnout. Jenže Frank Morris, který se s Anglinovými rychle spřátelil (podle jedné verze se všichni čtyři i s Westem znali z předešlých věznic), byl chytrý a mazaný. Tři spiklenci dnem i nocí přemýšleli a přemýšleli. Přidal se k nim Allen West, který jednoho prosincového dne roku 1961 při cestě z dílny našel nedbale pohozený list pily.

Trestuhodné opomenutí nějakého dozorce, který bděl nad pracujícími vězni, stálo za vznikem plánu na útěk. Ta pila byla pravděpodobně zlomem. „Nejde to, ale je pěkné si to představovat“ se změnilo na: „Půjde to a my to dokážeme!“ A dokázali. Všichni dohromady zapojili fantazii, představy se měnily v realitu; velkolepé, obrovské a teoretické plány se uváděly do praxe. Vše muselo sedět na vteřinu i milimetr přesně, jinak by všichni šli do oné obávané „díry“ a byl by konec. Dlouhých šest měsíců čtveřice v naprostém utajení chystala útěk z Alcatrazu.

Jako první si opatřili provizorní nástroje. Lžíce z kantýny, ona pila, vrtačka z rozbitého a vyhozeného vysavače. Pomocí různých „udělátek“ zvětšovali díry ve své cele, které překrývali plakátem nebo různými předměty. Nepřipomíná vám to něco? Stejně tak uprchl i hlavní hrdina románu (filmu) Vykoupení z věznice Shawshank.

Milimetr po milimetru kutali cestu z cely, která ale nevedla ven, kdepak. Vedla pod střechu bloku. Během těchto příprav byly zhotoveny ony papírové hlavy, protože dezertéři museli „pracovat“ hlavně v noci, takže spací okončetina byla použita mnohokrát.

Zatímco si dozorci mysleli, že vězni vzorně spí přikryti až po čelo, oni zatím pod střechou zbudovali hotovou dílnu. Do té si během cca čtyř měsíců natahali mimo jiné padesát pláštěnek, ze kterých udělali člun, měch k jeho nafouknutí nebo záchranné vesty. Z lišt a ostění jídelny byla zhotovena improvizovaná pádla, k měchu zruční loupežníci vyrobili i jakousi pumpičku z vyřazeného akordeonu. A to nebylo zdaleka všechno.

Anglinovi, West a Morris si v hlavách uložili časový rozpis obchůzek bachařů a začali být čím dál drzejší. Podařilo se jim propojit si cely až do ventilační šachty, kudy lezli jako hotoví pavoučí muži až nahoru do své dílny. Tam si dokonce postavili periskop, který sloužil ke sledování příjezdů a odjezdů člunů a hlídek. Postupně byl zvětšován prostor kolem oné ventilační šachty, muži lezli po trubkách a různých rourách, bylo až kupodivu, že některý z nich neuvízl ve zdech Alcatrazu navždy.

Po stovkách a stovkách hodin příprav nastal začátek léta 1962 a čtyři muži na sebe kývli: večer bude den D. 11. červen je zastihl nervózní, ale odhodlané. Nainstalovali do postelí své hlavy, vyšplhali ventilací až ke střeše, zmocnili se člunu a vyrazili střešní větrací mříž. Bylo okolo půl jedenácté v noci, když dozorci zaslechli ránu, ale nepřikládali jí žádný význam. Při průlezu ven na střechu v otvoru po mříži uvízl Allen West. Ostatní se mu prý snažili pomoct, ale spíše to vypadá, že verzi o „zaseknutí se“ si West vymyslel - jednoduše si útěk rozmyslel a vrátil se.

Zbylá trojice slezla po komíně na zeď pekárny, slanila dolů po okapu, překonala dva ostnaté zátarasy a v oblasti severovýchodního pobřeží Alcatrazu nasedli do člunu. Kostky byly vrženy. John, Clarence a Frank se vydali na cestu bez návratu. Nikdo totiž dodnes neví, jestli to přežili. Vše však nasvědčuje tomu, že ano.

Mimo výše zmíněných dopisů, květin a návštěv podivných „žen“ i mužů v přítomnosti rodiny je údajně viděla spousta svědků. Svým kamarádům měli telefonovat, psát; o patnáct let později se objevila fotka z Brazílie, kde jsou John a Clarence k poznání.

Nikdo nevěděl, jestli je ona fotografie podvod, až se v roce 2020 začala snímkem zabývat agentura Rothco, která se specializuje na datovou analýzu záběrů a provádí identifikaci na základě různých specifických znaků. Ředitel agentury Alan Kelly původně „stopoval“ údajnou fotku ztracené letkyně Amelie Earhart, ale podobenka se ukázala být falešná.

„Řekl jsem si, že bych mohl zkusit nějakou jinou fotku z jiného příběhu. Vzpomněl jsem si na své mládí, kdy jsem viděl ten slavný film s Eastwoodem. Ten končí kytičkou, kterou jeden z uprchlíků pěstoval na ostrově, má otevřený konec. Proč to nezkusit? Lidé milují takové příběhy. V každém z nás je detektiv. Vzal jsem tu brazilskou fotografii. Mají na ní vousy a sluneční brýle, což byl problém, ale technologie je tak vyspělá, že se to podařilo i s těmito faktory,“ doplnil Kelly.

Podařilo se mu získat originál snímku ve vysokém rozlišení. Za pomoci dalších společností se vytvořil počítačový 3D model obličejů a ten odborníci nechali „projet“ procesem IdenTV.

„Stručně řečeno, při procesu IdenTV se algoritmus počítačového programu krmí mnoha snímky obličeje jedné osoby spolu s řadou fotografií různých lidí, mnohokrát tento proces opakuje a učí se pomocí matematických modelů rozeznávat jeden obličej od druhého. Využívá přitom tzv. konvoluční neuronové sítě, což je algoritmus schopný se naučit identifikovat různé aspekty obrazu, přiřadit jim odpovídající důležitost a odlišit jeden od druhého.“ vysvětluje Kelly.

Jak zněl verdikt? POZITIVNÍ SHODA.

Světlovlasý muž na fotografii z Brazílie vykazuje stejné obličejové znaky jako vězeňská podobenka Johna Anglina.

Zní to spíše jako z říše science fiction, tento důkaz by u soudu rozhodně neobstál. Nicméně je to velice zajímavé. Bratři se narodili v roce 1930 a 1931. Pravděpodobně by tedy již nežili. I když - kdo ví?

Jejich útěk z Alcatrazu nicméně vešel do dějin a stal se synonymem touhy po svobodě. Byli to sice lupiči a odsouzení zločinci, ale - získali si sympatie lidí po celém světě. Podaří se někdy zjistit, jestli se jim to povedlo?

A Genius, Two Brothers, and Fake Heads | National Park Foundation, Jediný útěk z Alcatrazu: Kde jsou bratři Anglinové a Frank Morris? – EnigmaPlus.cz, Časopis Enigma, Epocha, Alcatraz Escape — FBI, Federální věznice Alcatraz – Wikipedie, Velká záhada Alcatrazu: uprchlí vězni asi přežili, po 50 letech je poznal skener - Deník.cz, Alcatraz escape of June 1962 | Planning, Escapees, & Facts | Britannica