Článek
Šla jsem dnes ráno do krámu pro obligátní pečivo a něco na zakousnutí. V těch časných hodinách kolem sedmé se vše probouzelo, je to tady rozkvetlé, vzduch voní jarem, tráva je mokrá a ptáci řvou, jak se tak říká. Kochala jsem se, až jsem nedávala pozor na cestu, což je u mě normální, málem se natáhla, boty jsem měla promočené a při návratu z naší večerky (což je v tomto případě divné slovo, spíše z budíčku!) jsem to vzala oklikou. Mezi rodinnými domy, loukami, polem. Ono se to v záplavě těch makabrózních textů nezdá, ale já jsem čistě romantická duše!
Ranní rosa mezitím vyschla, sluníčko ji vytáhlo. Tak se tak procházím, dívám se na probouzející se přírodu, když v tom najednou slyším zcela jasně tak strašně moc známý zvuk, který mnou doslova projel a zamrazilo mě v zádech. Nebyla jsem schopná to v první chvíli identifikovat - zvonivé a zároveň skřípavé Cíííhrrr Cíííhrrr…, které končilo vždy jakýmsi přiškrcením a zadrnčením. Pak pauza a zase: Cííííhrrr Cíííhrrr Cííííhr… Co to je propánakrále, vždyť to přece znám! Sotva jsem vykročila, praštila mě do nosu zcela nezaměnitelná vůně čerstvě posečené trávy.
A jako když vás někdo upracovanou rukou pohladí po tváři a řekne tak strašně moc známým hlasem: „Tááák, nalož mi to semdle, nu tak, pomož mi, dám si to na záda a dáš králikom.“ „A můžu sama? Fakt, dědo?“ ptá se usměvavého staršího pána copatá malá holčička, která poskakuje kolem a rozhazuje přeseknuté pampelišky. „Chudinky kytičky,“ fňuká. „Ale jdi. Stejně by zašly nebo by je slepice sežraly,“ řekne děda bodře, sebere nůši, vezme opatrně kosu, vylije mističku s vodou a za pas si zastrčí… Brousek!!! V tu ránu jsem měla oči plné slz.
Často píši o rodičích, o babičkách, ale takhle intenzivní vzpomínka na dědečka, tatínkova otce, mě ještě nezasáhla. Musela jsem vypadat jako šílenec, celá uřvaná jsem přišla domů a jen si tak na gauči trochu přemýšlela. O té generaci, která už není. Která nás všechny stvořila, snažila se vychovat, něco nám předat - a pak se prostě a jednoduše odebrala tam, odkud není návratu. Kam se to všechno podělo, kde to je? Inu, v nás. A je jen na nás, jak s tím jejich darem naložíme. Můj děda měl dlouhý a pohnutý život, byl předválečné dítě, pocházel z velké rodiny rázovitých Chodů, po kterých zdědil tvrdohlavost, respekt, neústupnost, svéhlavost a jistou velice, ale velice (občas) svárlivou povahu.
A nebojácnost, tu prokazoval od dětství. Za války byl přímým svědkem náletu na chodské Klenčí pod Čerchovem (kde teď sedím, tluču do notebooku a dojatě slzím), s kamarády nosil do lesa jídlo uprchlým válečným zajatcům, viděl přijíždět americkou armádu. Proč jsem byla jako dítě a dospívající tak hloupá a víc ho neposlouchala? Ale to je tak se vším. Když vám něco chtějí říct, nemáte zájem, všude je spousta jiných, přitažlivějších věcí, než poslouchat „tlachání“ starého pána, že jo. A najednou zjistíte, že chcete, ale už je pozdě. Ach jo!
Děda zůstal na vojně jako „furťák“. Na anabázi jeho různých pobytů a převelení se dodnes v naší rodině s láskou a úsměvem vzpomíná, protože se stihl během pár let vypracovat až na plukovníka, stát se inženýrem chemie, oženit se, zplodit tři syny - každého v jiném městě, ehm, přivítat na svět ony tři syny (opět každého v jiném městě), a dokonce přednášel i v Moskvě. Já byla dlouhou dobu jeho jediná vnučka, takže jsem k němu nesmírně vzhlížela. Byl to děda rázný, ale láskyplný „řešič“, který nenechal jedinou nespravedlnost na pokoji. Tři kluky vychoval po svém, na což s oblibou vzpomínal můj táta.
To byl hrozný chuligán, jeho fotky z jinošských let jsou super, je na nich totiž nějaká pěkná slečna s vlasy do pasu a knírem. Vypadal jako - no radši nic. Prostě revoltoval. Když měl jít na vojnu, tak se děda rozhodl zatahat za nitky, aby ho poslali co nejdál. Třeba na Slovensko. Protože ho tátova image (nebo co to bylo) nevýslovně štvala. Nevýslovně. Byl tehdy asi jako major Šebek z Pelíšků (Co je to tady za hnusnou máničku!). Jenže jeho kolegové to nějak spletli a táta rukoval do Kbel na letiště, což bylo od Hloubětína, kde bydleli, doslova pár kroků. Inu co. Táta měl své zážitky a já zase své. Pro mě to byl děda, který nesnesl, aby jeho vnučka lenošila. Pořád mi něco ukazoval.
Naše výpravy do lesa nebraly konce, naučil mě sbírat houby, když jsem fňukala, že „nemám nožičky“, tak mě nesl. Pak na důchod si pořídili s babičkou hospodářství a to bylo teprve to pravé! Vesnický kluk se konečně našel. Pásli jsme spolu kozy - později jsem pásala já, jelikož jsem si chodila s Lízinou a Čertinou dávat tajného čouda, že… Neustále něco kutil. Miloval zvířata, pořídil si psa, byl myslivec, staral se o kulturu v obci, zkrátka zasloužilý všeumělec. Neznám člověka, který by dědu neměl rád. Pamatuji na snídaně, kdy jsme stolovali výhradně venku na zakryté pavlači. Udělal čaj, nakrájel pařezy chleba, namazal máslem a pokapal medem. Nikdy v životě jsem nic lepšího nejedla. Puklá Šumava s temnou kůrkou, na tom zlatavý med…
Zkoušela jsem si takový chleba namazat doma, ale nebylo to ono. Chybělo tam něco nepostižitelného, něco, co bylo přímo dědy, jistá živočišnost, způsob, jakým ty chleby mazal a podával. Neumím to popsat, ale v hlavě to mám. Důsledně se kamarádil i s druhým dědou, který umřel ve věku 48 let na raka. Tehdy ho to zasáhlo snad víc než mojí maminku - ta vůbec nemohla pochopit, že její táta, ten skvělý vesnický muzikant, je pryč. Mně bylo šest let, na druhého dědu si pamatuji matně, ale pamatuji si zcela jasně, jak mě dědeček z toho baráku, kde všechny ženské kvílely a ječely, odvezl starou škodovkou pryč. „Dejte mi ji, tady bejt nemůže, Manko, měj rozum,“ hučel děda do babi, až povolila. Předtím mě teatrálně mačkala a já vůbec nic nechápala. Až v autě mi děda řekl, že děda umřel.
Jelikož byl zapřisáhlý ateista (po mém narození bylo strašně zle, protože mě chtěla mámina část rodiny pokřtít a děda to zcela zatrhl), nevnucoval mi nebíčko ani tlusté andělíčky na obláčku, jednoduše mi řekl, že děda byl strašně moc nemocný, umřel, už ho nic nebolí a je to pro něj vysvobození. Nevěděla jsem, co je vysvobození - i to mi vysvětlil jako dospělému. A světe div se, tahle jeho férovka byla pro můj dětský mozek daleko pochopitelnější než babiččiny obšírné opisy Pánaboha, co na dědu čeká. I proto jsem si dědy vážila. V pubertě to bylo horší, sekala jsem jeden průšvih za druhým a on nevěděl, jak to řešit. Měl zkušenosti jen s kluky, kterým prostě jednu střelil, ale co s drzou pubertální cácorou?
Snažil se, vysvětloval, láteřil, nadával, a já se styděla, protože to byl člověk, kterého jsem nikdy nechtěla zklamat. Snad se mi to podařilo. Protože se dočkal i vytoužené pravnučky. To už na tom byl zdravotně špatně, ale hlava mu do poslední chvíle sloužila jako málokomu. Když jsem byla v porodnici, přišla najednou sestřička a říkala nám: „Je tady nějaký dědeček, patří k vám?“ S manželem jsme se zarazili, návštěvy tam už byli, chystali jsme se zrovna s miminkem domů, děda už tam přece také byl… No nedal jinak! Byl na vyšetření u urologa ve stejné nemocnici, znenadání se prostě rozhodl a zlanařil primáře, který ho na vozíku dovezl do porodnice!
Já se tak strašně smála, slovutný primář urologie byl velice, ale velice rozpačitý, rozhlížel se okolo po těch různých plakátech s dělohou a rozmnožovací soustavou a porodními cestami, někde vzadu sprostě nadávala a strašně řvala nějaká rodička - a nadšený praděda trval na tom, ať mu okamžitě pravnučku půjčíme! Tak teda jo! Co bych pro něj neudělala, už přežil smrt své manželky, svého syna (táty), své snachy (mojí mámy); dobře věděl, jak pomíjivé všechno je, tak si už chtěl každou chvíli užít, zvlášť s novorozencem - něčím novým, voňavým, pokračujícím…
A já už bohužel také věděla, jak pomíjivé všechno je, takže jsme si volávali třeba třikrát denně. V penzionu na návštěvě nám vždy ukradl kočárek, vzal hůl a projížděl se s miminkem po chodbách, kde načuhoval do pokojů. Vždy nějaká babka musela okamžitě vstát a jít se podívat, jak Jožka vozí pravnučku! Jejej, to se úplně tetelil!
Ještě si zatancoval na oslavě svých devadesátin. Byl to jeho epilog a epitaf zároveň. Zdravotně odcházel, ale chtěl, aby si ho všichni pamatovali jako toho elegána v obleku, co bavil celou společnost a pil jeden džbán vína za druhým. Pak ho skolil Covid. Sestřičky poznaly, věděly. A zavolaly synům, kteří se s ním ještě mohli rozloučit (oblečeni ve skafandrech). Strejdů jsem se na jeho poslední chvíle neptala. Ale asi se zeptám.
Ubrečeně nyní sděluji, že každý, kdo má ještě dědu, ať si ho váží a naslouchá mu. Pokud je samozřejmě v rodině vše v pořádku. Jsou případy, kdy bohužel není. Ale i tak. Snažte se být s prarodiči co nejvíce. Protože jednou přijde den, kdy bude na všechno pozdě.
Pak vám zbyde jen vůně posečené trávy a zvuk brousku na kosu.
