Zmizení malé Pauline: vrátila se domů ona, nebo její dvojnice? Mrazivý případ je dodnes záhadou

Že se to nemůže stát? Rodiče přece poznají své dítě, namítnou mnozí. Někdy je ovšem vše tak bizarní a dějí se tak nečekané souhry všech možných okolností, že v tom všem vyvstane minimálně zmatek. Někdy stačí zbožné přání a realita se mění před očima. Aby se to přání splnilo. Aby se dítě vrátilo domů. Aby bylo naše. Aby ta strašidelná noční můra skončila.

V případě velice známého a dodnes hojně diskutovaného případu teprve dvouleté Pauline Picard z francouzské Bretaně se sešlo tolik různých faktorů, které si navzájem často i odporovaly, že vyvstal nesmírný zmatek. Rodiče si domů vezli své ztracené děvčátko. Nebo to bylo celé jinak? Nález dětské mrtvolky totiž celou šťastnou událost převrátil naruby. A „kukačka“, která se zabydlela v domácnosti Picardových jako jejich dcera, skončila strašně.

Co se vlastně stalo v roce 1922 v na rodinné farmě Picardových?

Hlavní protagonistka celého následujícího poměrně šíleného příběhu se narodila kolem roku 1919 -1920. V kraji Bretaně nebylo výjimkou, že narození dětí nebylo přesně zaznamenané na úřadech, děti se rodily doma, vždy se jen nahlásilo jméno do matrik. To stačilo. Rodina se skládala z matky Marianne, otce Françoise a devíti dětí, včetně nejmladší Pauline. Idylická Bretaň byla obvykle bezpečnou oblastí, maličké děti vyrůstaly doslova a do písmene venku. V početných rodinách se sourozenci starali o sebe navzájem. Picardovi vlastnili statek ve venkovské osadě Goas-al-Ludu poblíž Saint-Rivoal. Skalnatý kraj Monts d'Arrée v západní Bretani skýtal mnoho možností k hrám, krásná a monumentální starobylá skaliska jsou dnes velkou turistickou atrakcí.

Hlava celé rodiny, François, jako jediný mluvil francouzsky, všichni ostatní používali v dorozumívání bretonštinu (bretonský jazyk keltské jazykové skupiny, kterým se mluví v Bretani - jediný kelstký jazyk, který se ještě docela hojně používá v Evropě). Právě tohle „zmatení jazyků“ je poměrně důležitá věc při pozdějších událostech ohledně Pauline.

6. dubna 1922 bylo venku docela chladno. Dopoledne poslala Marianne mladší děti ven. Pletly se jí pod nohama při vaření oběda pro početnou rodinu. Nijak se neznepokojovala, bylo to úplně normální. Starší sourozenci byli s otcem u dobytka, pracovali. Jen dala pokyn jedné dceři, aby: „dávala pozor na Pauline“, načež se vrátila k vaření. Na oběd přišly jen starší děti s otcem, mladší ne. Ani to nijak nevybočovalo z normálu, prostě se toulaly po okolí. Marianne schovala jídlo od oběda, aby mladší děti, kterým určitě venku vytrávilo, měly větší večeři. A začala je kolem páté hodiny svolávat.

Postupně se vracely, Marianne je spočítala a najednou vykřikla - chyběla nejmladší, teprve dvouletá holčička. „Kde je Pauline, proč se nevrátila s vámi!“ uhodila na ostatní děti. Ty krčily rameny, až z jedné ze sester vylezlo, že Pauline za nimi pořád „lezla“, trucovala, plakala, uvědomme si, že byla dvouleté batole, které sotva mluvilo, takže starším byla spíše na obtíž. Sestra na ni měla vykřiknout: „Dej mi pokoj, neotravuj!“ - a malé Pauline v žertu všichni utekli. A jak to tak bývá, dětská paměť je krátká - na trucující sestřičku jednoduše zapomněli.

Otec okamžitě zorganizoval všechny sousedy, kteří vytvořili rojnici a začali holčičku hledat. Celou noc a celý den čím dál zběsileji všichni pročesávali okolí. Ale Pauline nikde. Nebyla po ní ani stopa, žádný fyzický důkaz, že by někudy šla, nic. To už se zapojilo i četnictvo a dobrých 150 lidí z okolí. Pátrání pokračovalo celé další dny, byla prohledána farma, přilehlé lesy, naprosto všechno. Vyslechnuti byli rodiče i sourozenci, protože panovalo i podezření z toho, že Pauline třeba někdo z rodiny omylem nebo ve vzteku zabil. Ani to se nepotvrdilo. Marianne i François od začátku tvrdili, že holčičku někdo unesl.

Tomu však četníci nevěřili a po pár dnech se celé veřejné mínění naklonilo k názoru, že Pauline buď někde zemřela na podchlazení, nebo ji napadlo a roztrhalo divoké prase. Nebyla by tehdy první ani poslední maličké dítě, které skončilo ve spárech zvěře. Také se začala šířit zvěst o unesení cikány. Jenže v té době v okolí žádný cikánský kočovný tábor rozbit nebyl.

Bylo to skutečně zvláštní, jak zní i dobový četnický protokol: „Nenalezena jediná stopa po pohřešované. Ostatky, stopy, kousek oblečení, ba ani skvrna od krve nikde v okolí farmy. Je nemožné, aby dvouleté dítě bylo schopno ujít větší vzdálenost v zimách, které panují v tomto ročním období v noci. Rodiče se domnívají, že byla dívka unesena, není však ani známka kontaktu nebo žádosti o peníze za vykoupení. Cizí člověk, který by mohl Pauline Picard odnést, spatřen nebyl. Každý cizinec je zde v uzavřené komunitě vždy viděn a dotazován…“ zní zápis tehdejších pátračů.

Po třech týdnech už se začaly veškeré naděje vytrácet, dívenku hledalo už jen pár lidí. Prošetřen byl i místní kominík, který byl podezřelý, protože při výslechu vypovídal úplné nesmysly, protiřečil si, potil se - aby se pak zjistilo, že než o Pauline šlo o jednoho místního sedláka, kterému kominík ošetřil nejen komín, ale i manželku. Bretaňské noviny o „La Petite Pauline Picard“, jak ji nazývaly, přestávaly psát. Zdálo se, že půjde o jednu z těch nikdy nevyřešených tragédií, zmizelé dítě v přírodě, která byla svého času opravdu ještě divoká.

Ustaraní rodiče se nepřestávali modlit a doufat, ale naděje na nalezení dcery hasla každý další den. Jenže přišel 6. květen 1922, kdy na dveře farmy zabouchala dvojice policistů. Rodiče si mysleli, že nesou tu zprávu nejhorší, že nalezli tělo Pauline. Jenže někdy se osud laskavě usměje, což se stalo i v tomto případě (i když ne nadlouho). Policisté ukázali matce a otci fotografii. Emotivní chvilku popisovali strážci zákona: „Měl jsem v očích slzy. Matka vzala fotku, rozplakala se a křičela, že to je její holčička, je to její Pauline,“

Na podobence byla malá dívenka, kterou nalezli ve městě Cherbourg v Normandii. Měla se potulovat po ulici ve společnosti neznámé zanedbané ženy, která ji měla doprovázet a opustit na ulici. Tato informace o tajemné průvodkyni se objevila až v roce 2017, dobový tisk, který se celého případu chopil jako naprosté senzace, nic takového nezmiňuje. Policisté rodičům oznámili fakta - nalezená dívka na fotografii je nyní v nemocnici místního sirotčince, nemluví, našli ji opuštěnou u ženského domova v Cherbourg.

François prý moc velké pohnutí neprojevoval, na rozdíl od své plačící ženy se pouze otázal, jak je možné, že by byla Pauline tak daleko. Cherbourg je totiž od Saint-Rivoal dobrých 400 kilometrů. Na to policisté odpověď neměli.

Marianne neustále kvílela: „Moje ubohá Pauline, moje ubohá holčička, musíme za ní jet, musíme ji vzít domů!“ Tak tedy Picardovi 7. května vyrazili na svou vůbec první cestu vlakem. V Cherbourg už čekali novináři z prestižních deníků, protože se vše rozkřiklo rychlostí blesku a zpráva o nalezené Pauline Picard se dostala na titulní stránky novin po celé zemi.

V nemocnici rodiče nalezli malou dívku, která na první pohled vypadala jako Pauline. Byla však hubenější, což se ostatně dalo čekat, ale nejvíce zarážející byla její němota. Selektivní mutismus přichází po nějaké traumatické události, to jim vysvětlili přivolaní odborníci.

Dítě na rodiče hlavně nijak nereagovalo. Když se Marianne dcerky pokusila dotknout, s pláčem ucukla. Oblečení, které měla dívka v nemocnici, také neodpovídalo tomu, v čem si Pauline vyběhla hrát a už se nevrátila. Vše se dalo ale zcela logicky vysvětlit. Trauma, špatná strava: „Jen Bůh ví, co se jí stalo, kde byla, kdo se o ni staral, není divu, že nemluví a je hubená… A uvědomte si, že byla pryč měsíc, to je u dětí v tak nízkém věku vlastně hrozně dlouhá doba, není divu, že vás nezná…Jednoduše zapomněla.“

Po dvou hodinách konstatoval otec François, že to není ona. Přesto je lékaři prosili, aby zůstali ještě pár dní, třeba dívka začne mluvit. Zůstali, ale pořád to nebylo „ono“. Údajná Pauline totiž nerozuměla bretonštině, kterou všichni okolo mluvili vždy za všech okolností. Když však promluvil otec francouzsky, zdálo se, že rozumí. Marianne ale byla neoblomná, byla si NAPROSTO JISTÁ, že to je Pauline.

Jak bylo zmíněno, někdy je prostě přání otcem myšlenky. Sugesce, zármutek, naděje a štěstí, to vše hrálo velkou roli. Matka si přála, aby to bylo její dítě, tak bylo. Prostě tomu uvěřila. Po pěti dnech vyšel François před sirotčinec, kde shromážděným reportérům řekl: „Má stejné vlasy, stejné modré oči. Ehm. Ano, je to moje dcera.“ A bylo to.

Prokurátor (místní opatrovník opuštěných dětí ze zákona) vydal nařízení, aby dívku Picardovým vrátili, protože se „s pravděpodobností hraničící s jistotou jedná o jejich dceru, ztracenou Pauline.“ Dívka tedy s rodiči nasedla do vlaku zpět do Bretaně. K velkému údivu obou manželů řekla pár slov v bretonštině. Pokud to tedy opět nebylo ono zbožné přání. Cestou se zajímala o krajinu, ale po příjezdu na farmu se stala bázlivou. Nepoznávala nic. Svá oblíbená zvířata, svá místečka. Zakřiknutá a bojácná zůstala Pauline i v přítomnosti ostatních sourozenců, kteří ji okamžitě poznali.

Podle článku Le Matin z 12. května popisuje nejstarší dítě Picardových, že „Samozřejmě, je to ona, je to naše sestřička Pauline. Ona asi hodně prožila, tak je jiná. Ale je to ona!“ Poznali ji i sousedé. Jenže Pauline se chovala prostě jinak. Naprosto jinak. Sice se brzy „okoukala“, začala volat na zvířata v bretonštině, jenže - asi to prostě pochytila od sourozenců, malé děti do sebe vše nasávají jako houby. A byla slavná, novináři chodili na farmu každý den, o jejím zázračném návratu psaly noviny od Paříže přes Londýn až po New York.

Marianne si stále častěji prohlížela věci, které měla Pauline na sobě v okamžiku nalezení a sugerovala si a sugerovala, že to vlastně jsou její věci. „Podívej, na to jsem zapomněla,“ ukazovala před reportéry Le Petit Parisien manželovi nějaký kus oděvu, „tohle je přece její, jak jsem mohla zapomenout!“ Nikdo nepochyboval o tom, že je to skutečně ona. Proč ale nikoho nezajímalo, jak se ocitla až v Cherbourg? Prostě to zase všichni přijali jako fakt a nesrovnalosti „odložili“. Le Petit Parisien však vydal obsáhlý článek, který se hemžil pochybnostmi. Reportéři vyslechli i otce. Když byl z dosahu své ženy, vrtěl hlavou a byl skutečně zdrcený. Prostě VĚDĚL. A novinářům to došlo.

Holčička v láskyplném prostředí nicméně okřála, začala si hrát, mluvit, jíst. O něco později rodiče společně oznámili, že se „Pauline konečně vrací ke svému starému já. Čím víc času s ní trávíme, tím více víme, že je to ona. Bez pochybností. Už se nás na nic neptejte. Jsme šťastná a kompletní rodina a každou vteřinu děkujeme Bohu za to, že nám Pauline vrátil,“ zní společné prohlášení obou manželů. Tím by to vše mohlo skončit. Nebýt mladého kluka, který jel na kole s bandaskou mléka. Najel na nějaký hrbol, přeletěl řídítka, rozlil mléko a dopadl - do měkkého.

25. května 1922 nastal v opět poklidném Goas-al-Ludu poprask. Asi 800 metrů od farmy Picardových bylo nalezeno torzo dívčího těla. V příkopu leželo složené oblečení, zohavené tělíčko bylo zcela nahé, bez hlavy, rukou a dolních končetin. Vedle trupu se válela hlava, která k tělu nepatřila, byla mužská a zcela okousaná divou zvěří. Naprosto bizarní výjev zarazil i otrlé policisty. Co tohle mělo být?

Tělo bylo nalezeno v příkopu, který byl důkladně prohledán po Paulinině „prvním“ zmizení - takže někdo zcela evidentně chtěl, aby bylo nalezeno. Picardovi, pro které si přišel četník, zcela jistě identifikovali oblečení své Pauline. Jenže - vždyť Pauline byla doma, živá a zdravá! Nebo ne? Marianne Picard se zhroutila, otec François pro Le Petit Parisien poskytl krátké vyjádření: „Je to vaše dcera?“ „Šaty jsou její, ale…“ „Vy jste si ale jistý, že vaše dcera je doma!“ „Bože, Bože můj. Vždyť je jí tak podobná!“

Místní soudce nařídil pitvu tělíčka, na kterém lékař našel bodnou ránu v oblasti třísla. Ale příčinu smrti vlastně nikdo nevěděl, protože chybělo vše důležité pro identifikaci i jiné znaky. Patolog vydal těžko uvěřitelný verdikt -rozhodl, že holčička pravděpodobně umrzla poté, co se ztratila v lese. Nešlo prý odhadnout, zda jsou odřezané údy dílem zvířat či člověka. A kde je hlava? A kdo poskládal oblečení? A co ta hlava muže opodál, jak spolu ty případy souvisejí? Otázka stíhala otázku. A celé tohle šílenství sledovalo dítě, které vůbec za nic nemohlo. Které nyní každý odstrkoval. „Druhá“ Pauline.

Pak nastalo vyšetřování, při kterém si otec vzpomněl na návštěvu svého souseda, farmáře Yvese Martina. Ten se objevil, když Pauline přivezli z Cherbourg. Byl prý pološílený, ptal se Françoise, jestli ji opravdu našli. Když mu to potvrdil, začal Yves řvát: „Bůh mi pomáhej, jsem vinen, vinen!“, aby následně s šíleným smíchem skončil v psychiatrické léčebně. Další podezřelý byl dělník Christof Keramon, který pracoval jako nádeník u Picardových na farmě. Měl prý mít k holčičce blízko. Nic z toho se neprokázalo, stejně jako strýc, který dlel na farmě pár dní před zmizením Pauline. Nikdo nic nevěděl. Absolutně nic. Všichni však měli jasno - mrtvolka je Pauline a byla zavražděná. A co teď.

Vrah se nikdy nenašel, stejně tak se nikdy nepodařilo objasnit, zdali mrtvolka dítěte byla opravdu malá Pauline (ta první). A také identita druhé Pauline se nezjistila. Kolovalo tolik spekulací, tolik bizarních teorií, že článek stíhal článek, noviny se předháněly v „senzačních odhaleních“ ohledně Pauline Picard, že to bylo až nechutné. Soused ukazoval prstem na souseda, manžel na manželku, Picardovi se doslova opevnili na své farmě a zcela odmítli cokoliv komentovat. Jejich nejistota byla strašná, doslova strašidelná. Čí je to tělíčko, je tahle Pauline naše Pauline, nebo je to ta druhá, ta znetvořená nebohá malá holčička? Co máme dělat? Je to naše, nebo cizí dítě? Co jsme to udělali? Ne, je to Pauline. Ale pokud ta mrtvá dívka byla Pauline, kdo byla ta dívka, která žije s námi a vypadala přesně jako Pauline? Asi tak.

Po pohřbu Pauline - tedy vlastně bezejmenné dívky - se zase začalo povídat, že žije, že ji Picardovi prodali bohaté rodině, aby zaplatili dluhy. Nastal doslova hon na čarodějnice, ale nikdo nevěděl, kdo ta čarodějnice vlastně je. Francouzský deník Le Journal tomu všemu nasadil korunu tím, že ukázal prstem na otce Françoise - prý měl zneužívat všechny své dcery, když přišla „řada“ na Pauline, omylem ji zabil. To vyděsilo všechny okolo, atmosféra v dosud poklidné komunitě se dala krájet, došlo na házení kamenů oknem, málem i na veřejný lynč. Picardovi se nemohli na „druhou“ Pauline ani podívat.

Nakonec se zachovali strašně - holčičku, která už si zvykla v novém domově (nebo staronovém?) bez všech skrupulí odevzdali policistům. Ať ji dají pryč. Někdo je však chápal a chápe. Vžít se do této obskurní situace skutečně není nic lehkého, jak se říká - kdo nezažil, nepochopí - a tohle nezažil snad nikdo. Holčička byla převezena do sirotčince, kde opět přestala mluvit, úplně se zasekla ve vývoji. Dostala se do péče františkánských sester, které ji pojmenovali Marie-Louise.

Vzhledem k obrovské mediální masáži se začali hlásit potencionální rodiče - hodně lidí chtělo dívku bez minulosti a bez domova adoptovat. Než se tak stalo, Pauline alias Marie- Louise zemřela v sirotčinci Notre-Dame-du-Voeu 2. ledna 1924 na spalničky. Krátký život malé holčičky byl opravdu šílený.

A Picardovi? Ti do konce svých životů přemýšleli nad tím, kde byla pravda. Co se stalo s Pauline, dodnes nikdo neví. A stále se o tom nepřestává spekulovat.

zpracováno podle:

Bizarre Story of Little Pauline Picard - Historic Mysteries, Disappearance of Pauline Picard - Wikipedia, The bizarre case of Pauline Picard — Steemit, FENOMÉN: DÍVKA ZE CHERBOURGU - Matrix-2001 / Gaia, The Pauline Picard mystery: The real life ‚changeling‘. (mamamia.com.au), Vzdálenost Cherbourg-Octeville → Saint-Rivoal – Vzdálenost vzdušnou čarou, trasa jízdy, střed (distance.to), Záhadné zmizeni dvouleté holčičky: Domů se vrátila, ale prý to nebyla ona – Lifee.cz

.

.