Článek
Ještě na konci léta náš mladší syn, Kuba, potřeboval pomoct zavázat tkaničky, protože mu to pořád nějak nešlo. V září nastoupil do první třídy a v listopadu už nám horlivě vysvětluje, že bez herní konzole je jeho život v podstatě společenská sebevražda. Tkaničky si ještě pořád neumí zavázat na 100%, ale v otázkách hrací elektroniky už zastává pevné postoje.
„Já bych chtěl k Vánocům PlayStation,“ řekl nám tuhle u večeře.
„A co na něm budeš dělat?“
„Hrát fifu.“
„A proč zrovna PlayStation?“
„Nebo Xbox.“
Potěšilo mě, že je ochotný svolit ke kompromisu. Zvlášť když se pohybujeme mezi dvěma zařízeními, která stojí víc než měsíční splátka naší hypotéky.
Všichni už to mají
První třída je fascinující instituce. Člověk tam dítě pošle, aby se naučilo číst a počítat, a ono se během několika týdnů naučí především větu: „Ale všichni kluci už to mají.“
Všichni je přitom velmi pružná skupina. Po krátkém výslechu vyjde najevo, že jeden kluk konzoli opravdu má, druhý ji má slíbenou a třetí hrál jednou u bratrance. Pro našeho Kubu je to ovšem reprezentativní průzkum trhu.
Ještě nedávno mu ke štěstí stačila společenská hra, nebo Lego. Teď má vánoční seznam, u kterého přemýšlím, jestli je to u dnešních dětí opravdu standard, nebo má to naše přehnané nároky.
Velký kluk v malém pyžamu
Ta změna nepřichází postupně. Jednoho dne vám ze školky běží naproti dítě s kaštanem a druhý den se ze školy vrací odborník na fotbalové přestupy, který vás upozorní, že takhle se ten hráč rozhodně nejmenuje.
Kuba už nechce některá trička, protože jsou „pro malý“. Večer ale pořád potřebuje najít svého plyšáka. Ideálně hned. Protože bez něj neusne. Přes den by řídil vlastní fotbalový klub. Večer volá z koupelny, jestli ho někdo přijde osušit. A právě mezi těmito dvěma polohami se snažíme rozhodnout, co mu vlastně koupit pod stromeček.
Ježíšek není všemocný
Nechci z konzole dělat vstupní bránu do zkázy. Hraní může být zábava a společný zápas s tátou klidně hezký rodinný večer. Jen bych nerada pořizovala drahou elektroniku hlavně proto, že si šestiletí kluci o přestávce odhlasovali nový životní standard. Takže místo otázky „Co mají ostatní?“ zkoušíme otázku „Co dává smysl u nás?“ Bude o to stát i za měsíc? Dokáže hru vypnout bez vyjednávání, za které by se nemusela stydět diplomacie? A chceme teď doma řešit čas u obrazovky, nebo nám zatím bohatě stačí každodenní spor o čištění zubů? Možná nejdřív zkusíme pár společných zápasů u někoho, kdo konzoli má. Možná letos vyhraje stavebnice a opravdový míč. A možná časem pořídíme i tu konzoli. Ale až budeme chtít my, ne anonymní sbor „všech spolužáků“.
Kuba totiž opravdu roste. A my se musíme naučit brát jeho přání vážně, a zároveň mu jasně vysvětlit, že nemůže mít všechno a že na některé věci je třeba ještě čas. A že život není o tom mít to, co mají ostatní. Prozatím jsme se dohodli, že Ježíškovi napsat může. Jen jsme upozornili, že dopis je seznam přání, nikoli objednávka.
Kuba chvíli přemýšlel.
„Tak já tam napíšu oboje. Ať si může vybrat.“
Zdroj: vlastní zkušenost
